Kapela GALLHAMMER byla založena v roce 2003 v Tokyu. Jméno se rychle rozšířilo světovým undergroundem díky koncertům a ranným demáčům. Tento titul je představuje jako míchačky crustu a black metalu, který nasály od HELLHAMMER a AMEBIX. CD nabízí vzácné nahrávky a demáče, plus několik ukázek z připravovaného alba pro Peaceville. DVD pak poskytne obrazové záznamy z koncertů v Tokyu a okolí. Tolik z obsahu velmi povedeného bookletu. To už jednoho skoro přesvědčí o eventuální kvalitě i kdyby tam nebyla. Ale to teprve vyplyne. CD – Viviana Slaughterová zpívá a k tomu hraje na basu, Risa Reaperová tluče do bicích, trio doplňuje Mika Penetrátorová, která drhne kytaru a taky se předvádí coby zpěvule. Rád si poslechnu nakolik se změní zvuk u plnohodnotné desky, ale tento mi plně vyhovuje. Je dostatečně zašpiněn, nastříknut strupovitým povlakem, okoralý garážovou krustou. Pod tímto nánosem se povaluje, vegetuje a uhnívá cosi jako bigbít s black metálovým vyrválem, doom metalickou rozvláčněností a naivním amatérismem. Obě slečny hučí vskutku betelně. První jako nemocný medvěd ve skalní průrvě – ryk rezonuje po kamenných stěnách, vrcholu však nedosáhne. Druhá skučí jak usurijský tygr s krkem popíchaným od roje včel. Co by dal za obyčejnou hnisavou angínu? Když se dívám na červeno-bílo-červeně filtrované fotografie kapely i jednotlivých slečen, nedá mi nevzpomenout si na starší dívčí kapely RUNAWAYS, VIVA a nejvíce GIRLSCHOOL. Ty taky vypadaly nevinně a na koncertech to uměly rozbalit, byť se povětšinou jednalo o melodický rock se siláckými pózami. Ovšem, když je to prominuto mnoha pánským kapelám, jež někdy dělají ještě více povyku pro nic, proč by měly trpět dámy?

Mám pocit, že Gallhamerky jdou na věc přímo. Odházely vše nepotřebné a drhnou podstatu. Přehledně, s gruntem! Nechtějí se mi líbit, nepřesvědčují mě, trapně se nevnucují. Jen se sešly, protože je to baví. Co víc si přát? Aby jim to vydrželo, aby celý průběh tvorby byl odhodlaný a vyrovnaný jako tyhle demáče, no a nakonec aby je nesemlel „kšeft“. DVD – šest video ukázek, čtyřiadvacet skladeb. Kvalita obrazu i zvuku je značně pochybná, ovšem když ji přiložíme po bok garážové podstaty, nemusíme se až tolik ošklíbat.Logicky tenhle titul není pro audiofily, ani pro piráty a zloděje šmelící své „zkopírované“ sbírky s dalšími nohsledy. Dývko je prostě doprovodnou součástí desky. Máme tak možnost nahlédnout, že se tu nelže. Zajímavé zjištění je, že oproti demáčům ze zkušebny na koncertech zpívá i bubenice. Tedy pokud kytaristky naříkají dávivým kašlem, bubenice kvíká, pípá a štěkavě kňourá. Vtipné oživení zhrublé muziky. Dalšími vtipnými okamžiky jsou třeba nesehranost, přeskakování hlasu kytaristky a statičnost celé kapely. Pro dosažení uhrančivosti a přesvědčivosti je nutný hlasitý zvuk na pomezí čistoty a bordelu, který na koncertní aparatuře mohl být, na video záznamy se to však přenést nepodařilo.

RadeK.K.