Hoši z kapely FORREST JUMP nejsou na domácí scéně žádnými nováčky, ovšem až v letošním roce se jim podařilo zrealizovat vskutku lahodnou hudební porci. Pravda, ani starší počiny souboru nejsou vůbec k zahození, nicméně tou pravou trefou do černého je až album „Monolit“, o kterém jsem si poklábosil s vokalistou Pepou Michálkem, dlouholetým lídrem bučovické skvadry.
Vaši tvorbu jsem vždy evidoval jako takový poctivý hardcore-crossover, ovšem po nástupu Marka Loučky se ledacos změnilo. Marek si z RHODIAN přivlekl spoustu elektronických vychytávek, nemluvě o jakémsi „písničkovém tahu na branku“. Jak se vlastně stalo, že nový člen dokázal o své filozofii přesvědčit už roky zavedenou formaci?
Holaheyyy, je hezké, že zmiňuješ takové obecné povědomí, které nás poslední dobou provází. Ta představa, že dorazil Mára a najednou bylo vše jinak, je samosebou lichá. Žádná z předchozích nahrávek se neobešla bez inovací oproti té předchozí a osobně to považuji za přirozenou věc. Beru to tak, že spolu s rostoucí délkou našeho „mládí“ se nám otevírá spousta inspiračních zdrojů, které jsme před lety prostě nebyli schopni a ochotni vnímat, třeba právě z důvodu mladické zahleděnosti. Jinými slovy – Mára je rozhodně velkým přínosem a motorem a nedokážu říct, jak by FORREST JUMP zněli bez něj, protože si to prostě neumím a hlavně nechci představovat. Rozhodně bychom ale nenatočili totéž, co v dobách minulých…:)
Album „Monolit“ představuje kapelu v doposud nepoznané hudebním rozpoložení. Konzultovali jste hudební přerod kupříkladu s vašimi blízkými?
Ono klišoidní zaštítění se vývojem bych používal nerad. Pravdou ale je, že si od něj úplně pomoci nemohu. Těžko si umím sám sebe představit, jak se vezu na moderní vlně ortodoxního metalcore, který prostě necítím. A to vše přesto, že jsem v dávných dobách věřil, že budu dělat i po třicítce death metal. Přišel bych si k smíchu (a ne že by se mi to občas nestávalo i v dobách současných). Ti nejbližší jsou většinou prvními posluchači a hodnotiteli muziky FORREST JUMP, a to hlavně proto, že nemají absolutně žádný důvod nám mazat cokoliv kolem čehokoliv. Jejich názoru si velmi vážíme, konečná rozhodnutí jsou však na kapele jako takové. A fanoušci? Snad nebudu znít nabubřele, ale lidé, kteří s námi nějakým vývojem prošli, byli s novými skladbami obeznamováni postupně prostřednictvím bezplatně uvolněných nahrávek. Reakce jsem zaznamenal veskrze pozitivní. První „pouzepolopozitivní“ reakce jsme se dočkali až od některých recenzentů (smích).
Mohl bys okomentovat proces nahrávání „Monolitu“? Měli jste jasnou představu o tom, jak by mělo album znít, anebo jste většinu věcí ještě dodělávali či upravovali na místě?
„Monolit“ vznikal na etapy, což (dle našeho názoru) přispělo k jeho barevnosti. Čtyři fáze v podobě čtyř singlů byly roztaženy do tří let a všechny měly jedno společné – studio Šopa a jeho naprosto pohodovou atmosféru. Ve studiu už dochází jen k malým úpravám oproti pracovní verzi, experimenty probíhají většinou jen u zpěvavých linek a vícehlasů. O atmosféře asi nejvíc vypovídá videozáznam coveru songu U stanků nejmenovaných folkových bratří, které je k vidění na youtube. 🙂
Deska má opravdu parádní zvuk, zejména kytary znějí šťavnatě a dravě, a tak se naskýtá otázka spojená právě s touto alchymií. Jak moc těžké pro vás bylo spojit zavedené nástroje vůči elektronickým podkladům, které jste v minulosti tolik nepoužívali?
Díky! Nevybavím si žádnou nahrávku z Šopy, která by zvukově kulhala. Z legrace občas vyobrazuji Standu Valáška jako člověka se sloníma ušima. 🙂 Elektronické podklady jsme používali vždy. Jedním ze zakládajících členů FORREST JUMP byl Aleš „Killord“ Kilián, který se klávesovými plochami a ruchy podílel na „Nobility“ a „Afforrestation“, při tvorbě „Killusion“ a „Orgasmix“ jsme zase oslovili Martina Vavříka, autora ploch na deskách SAD HARMONY nebo SIX DEGREES OF SEPARATION. Nejrůznější ruchy byly vždy součástí naší tvorby. Na CD „Monolit“ jsou jen o pikokrůček slyšitelnější. Největší díl práce v tomto ohledu patří právě Márovi.
Není vám zpětně trochu líto, že jste se s takovouto formou produkce nevytasili už někdy dřív? Přece jen, takhle mají „konkurenční“ spolky před vámi jaksi stále máskok…
Nakopal bych si prdel za další klišé, ale jiné vysvětlení prostě neexistuje. Každá z nahrávek kapely odráží období a náladu své doby. Líto mi není žádné z těch etap, protože jsem se při tvorbě královsky bavil. Dřív jsme s něčím přišli nebo nepřišli právě proto, že jsme něco cítili či necítili… Žádná věda v tom není (smích).
Upřímně přiznávám, že jediné, co mi tak trochu při poslechu překáží je tvůj styl přednesu, který jakoby se hodil spíše do té starší tvorby…
Hmmm, tady se mi bude asi těžko vyjadřovat či hodnotit… Muziku řešíme jako celek a hlas jako jeden z nástrojů. Rozhodně ale mívám stavy, kdy bych se raději ani neviděl, potažmo neslyšel. Dost často se to muziky vůbec netýká (smích).
Když jsem „Monolit“ poslouchal, přišlo mi, že se v celku nebojíte přihlásit k vašim vzorům, a to bez toho, abyste je bezhlavě kopírovali. Jedno jméno však přece jen zmíním… DARK GAMBALLE! Představuje pro vás právě tato kapela příkladnou linii, po které byste se rádi vydali?
Připadal jsem si dost zvláštně, když jsem se v některých recenzích dočetl o „svých vzorech“, aniž bych o nich věděl (smích). Se vším respektem, který vůči tvorbě DARK GAMBALLE chovám, musím říci, že jsem je přes jejich nesporné průkopnictví nikdy za vzor nepovažoval. Stejně jako žádnou jinou z kapel, i když se samosebou těžko odolává některým nuancím, které člověk chtě nechtě vnímá a zpracovává. Naopak mám zato, že není moc kapel, které jsou schopny vyhodit nápad, myšlenku nebo riff jen kvůli tomu, že to zdánlivě letmo něco připomíná. U nás je to na denním pořádku, kdy hlavním „inspektorem“ je kytarista Miris. Faktem je, že mě nikdy nic podobného nenapadlo, dokud jsem si o tom nepřečetl (smích).
Jaký máš vlastně názor na hudební ortodoxnost? Kdy u FORREST JUMP nastal ten zásadní zlom, kdy jste si řekli: „Budeme více experimentovat, zkusíme zas něco jiného“ ?
Ať pátrám v paměti jak pátrám, nikdy jsme si nic takového říkat nemuseli. A když jsme to zkusili, stejně z toho vzešlo něco úplně jiného, než jsme zamýšleli. Vlastně ano, na jeden příklad si vzpomínám! Původní verze songu „Černočerno“ byla bohatá na kontrast velmi pomalých a velmi rychlých bicích, kdy po klidné sloce následovala klasická deathmetalová sypačka. Nedávno jsem ji našel v pracovních nahrávkách. Upřímně mi to na tváři vyrýsovalo úsměv, jelikož jsem si představil, jak naživo na pódiu dělám bububu… Zkrátka, ať děláme co děláme, nakonec z toho vyleze FORREST JUMP. Alespoň dle nás!
Existují dnes vůbec pro FORREST JUMP nějaké žánrové hranice, které byste nikdy nechtěli překročit? Možná mě v některých momentech vaší desky šálí sluch, ale bez mučení se přiznám, že jsem narazil i na momenty, které nemají daleko k dnes tolik populární electro-gotice…
Ufff, elektro gotika? To je na mně trochu vysoká matematika. 🙂 Myslím, že jedinou (leč nikdy nevyřčenou) hranicí, kterou jsme si mlčky stanovili, je hranice trapnosti. Doufám, že budeme i do budoucna mít dost soudnosti a v momentě, kdy budeme trapní, včas si to uvědomíme. A pokud ne, pořád máme vás redaktory, abyste ohlídali netrapnost muziky obecně (smích).
Dobrá, ovšem máte ve vašich myslích nastavenou nějakou tu „maximální úroveň spokojenosti“, na kterou byste chtěli někdy dosáhnout? Jaké faktory vás v dalších práci nejvíce motivují?
Spokojenost vždy vyplývá z míry očekávání. Svá očekávání se snažíme naplnit postupnými krůčky a vždy doufáme, že těsně před jejich splněním přijdou očekávání další. Spokojený člověk je pro mě mrtvý člověk, u kapely je to totéž. Důležitější je pro nás cesta a vědění, že jsme pro naplnění oněch met udělali maximum. A to nás kope dál a dál…
CD „Monolit“ má vskutku překrásný kabátek, myslím, že posluchače vždycky potěší i tento bonus. Patříte v tomto ohledu ke staromilcům, jež se rádi přehrabávají v cédéčkách? A co třeba vinyly?
Díky, grafika je převážně zásluhou Pavla „Kurty“ Kurtina, manažera SIX DEGREES OF SEPARATION, který kompletně navrhoval layout krabice i bookletu. Osobně mám rád v ruce nějaký materiál, leč bez mučení se přiznám, že kupuji téměř výhradně CDs tuzemských kapel. K těm zahraničním se vždy nějak dostanu (smích). Vinyl je u mě spojený s jistou nostalgií, ale jelikož hudbu poslouchám převážně v autě na cestách, přijde mi gramofon trochu nepraktický. Proti gustu ale žádný dišputát.
Už jsi zmínil, že se na „Monolit“ objevilo několik recenzí. Jakou jim přikládáš váhu?
Nedávno jsem četl biografii Ozzyho, kde tvrdí, že: „když říkám, že recenze nečtu, tak to znamená, ŽE JE NEČTU – mám odmalička diagnostikovány problémy s porozuměním psaného textu“. Já recenze čtu. Přirozeně mě zajímá názor někoho, kdo hodnotí muziku na základě jiných kriterií než já. Občas zjistím věci, které jsem doposud (ani o sobě) netušil, ale spíš mě zajímá to, co toho konkrétního člověka k tomu vedlo. Někdy se snažím tam ono TO doslyšet a většinou zjistím, že to tam prostě nemám. 🙂 Je to jako s vínem.. Jeden v něm cítí vůni citrusů, jiný zpocené koňské sedlo. Že bych ale cítil potřebu něco měnit na základě názoru recenzenta, to určitě ne. Koňské sedlo je koňské sedlo. 🙂
Jaké jsou vaše nejbližší plány? Budete se nějak speciálně připravovat na festivalovou sezonu?
Asi jako všichni bychom hlavně rádi co nejvíc hráli. Právě kvůli tomu jsme připravili po letech nové album. V plánu je i jeden nebo dva videoklipy a i nadále chceme jít cestou jednotlivých singly uzavřených etap. A stále platí, že tyto singly budeme uvolňovat k bezplatnému sosání.
Díky moc za rozhovor, držím vám palce!
My děkujeme a přejeme spoustu pevných nervů do další činnosti!!! Držte se!!
ALL