Ať je to jak chce, kapela FLESHLESS patří ke stálicím tuzemského death metalu, může mít klidně i tisíce odpůrců, ovšem tento titul ji nikdo sebrat nemůže. Zatímco někteří hoši to po dvou deskách zabalí, FLESHLESS si hrnou svoji káru směla dál a vypadá to, že je jen tak někdo nezastaví. Mám hluboký respekt k tomu, když někdo vydrží na scéně takhle dlouho a FLESHLESS nejsou v mém obzoru žádnou výjimkou, i když přiznávám, stále mám nejraději jejich starou tvorbu počínaje demem „Grinding“ a konče debutem „Grindgod“.
Další fošny mi pak spíše splývají, a to i přesto, že se FLESHLESS víceméně odchýlili od grindových břehů a více se zaměřili na propracovanost skladeb v rámci svého deathmetalového pojetí. V této fázi pak kapelu zastihlo i CD „Slaves Of The God Machina“, nabízející podobnou porci jako jeho předchůdce „Hate Is Born“, i když je třeba konstatovat, že novinka působí přece jen o něco pestřeji. Zda-li to však bude stačit k přesvědčení nových posluchačů, a nebo těch, kteří kapele už příliš nevěří, těžko říci. Obávám se že nikoliv. FLESHLESS si však na úbytek fans naštěstí nemusejí stěžovat, věrných příznivců mají stále i tak dost a jak už jsem někde slyšel – pro každého „fleshlessáka“ je zpráva o novém CD hotovým pozdvižení. Kdyby to náhodou nevyšlo, alespoň bude víc o jedno album s morbidně pomalovaným obrázkem do sbírky.
Co mě však na desce překvapilo na prvním místě, tak to je až nečekaná „přístupnost“. Přímočaré skladby tu samozřejmě mají své zastoupení, ovšem grindové rabování se nekoná ani v nejmenším. Jako příklad bych uvedl jinak v podstatě thrashovou palbu „Truth In Flesh“, jejíž součástí je líbezná kytarová vyhrávka, která dovoluje posluchači přežvýkávané sousto lépe pozřít. Podobnou ingredienci lze taktéž nalézt v „Promised Salvation“ či „To Dethrone God“. Aby ovšem byl materiál skutečně co nejpestřejší, rozhodli se FLESHLESS ke spolupráci přizvat velké metalové persony, aby svými hlasivkami pomohli znetvořit již vytvořené. Fanoušci se tak mohou těšit na příspěvek mistra Bruna („Industrial Abuse“ a „Mechanic Pregnancy“), Killiho z MELANCHOLY PESSIMISM („Truth In Flesh“) a legendárního Paula Speckmana („Fixed“, „Industrial Abuse“). Jediné, co mě až tolik neštymuje je výsledný sound. Pro FLESHLESS se mi zdá jaksi netypický, ovšem je zjevné, kapela chtěla učinit nějakou změnu…
„Slaves Of The God Machina“ lze tedy považovat za standardní death metal album s celou řadou povedených i méně povedených skladeb. Celkově však FLESHLESS uspěli a mě osobně spíše příjemně překvapili. Jak jsem už výše uvedl, patřím z hlediska jejich tvorby k nostalgikům a tenhle pocit ze mě asi jen tak nevyprchá. Přes „I’m The Part Of You“ zkrátka nejede vlak 🙂 . Ovšem pro příznivce FLESHLESS mám zprávu dobrou: z posledních tří počinů vede tento s naprostým přehledem. Na koncertech bude určitě nač pařit, jelikož některé kousky doslova volají po živé prezentaci.
ALL