Vydavatelství Slow Burn Records představuje v těchto dnech dalšího zástupce post-sludge doom metalu s ryze instrumentální formou vyjádření. Tahle moskevská cháska, byť je pro mě zcela neznámá, působí na scéně už od roku 2008 a za tu dobu vyprodukovala jedno ‚EP a dokonce dvě řadové desky. Čerstva fošna „Demetra“ pak spatřila světlo světa na konci letních prázdnin a pokud žánrově spřízněné formace STENY LDA či SEQUOIAN AEQUISON svými posledními nahrávkami víceméně překvapily, tak úplně stejně jsou na tom i ENDNAME, přestože i jejich hudba rozhodně nepřivábí zástupy hudebních zvědavců. I tak ale nabízí opravdu luxusní výlet do světa zvrácených halucinací…
Kdepak, tvorba ENDNAME rozhodně nepatří mezi tuctové věci, byť žánrová podobnost se slavnějšími jmény tu pochopitelně je. Kapele však lze přičíst k duhu nejen snahu, jež spočívá v hledání osobitého zvuku, ale také silnou dávku naboření se do lůna avantgardy. Je zajímavé, že tento model „pronikání“ je vpravdě pozvolný a vrcholí až úplně závěrečnou kompozicí „DOTW RX“. Jak už to ale u těchto partiček bývá, není třeba desítek písní, stačí pouze čtyři hezky dlouhé, ve kterých si muzikanti mohou účinně vyřádit. Hned úvodní kompozice nese název „Duplication of the World“ a takhle na úvod je to docela příjemný pamlsek. Kytary vibrují jako vrtule helikoptéry, monotónní plochy se pojí s náznaky melodií a celou krásu poté ještě doplňují příjemně skryté klávesy. V hudbě ENDNAME lze však počítat s nesčetněkrát zkreslenými kytarovými zvuky, industriálními samply a takřka hardcoreovými riffy, ovšem zde zaznamenanými pochopitelně ve vší pomalosti a valivosti. První skladba tedy naprosto parádní a ještě podpořená nesmírně hutným zvukem. Doporučuji poslouchat na plné otáčky! Tak, aby vás hudba dokonale sejmula!
„Union“ – tentokrát už víc jak deset minut dlouhá katarze bolesti a víceméně bez hutných kytarových spodků (kromě tedy úvodního zvukového buldozeru). Křehčí kompozice má zřejmě v posluchači vyvolat trochu jiné pocity, o kterých jsem si zpočátku myslel, že mají lehce pozitivního ducha, jenže hororové hlasy mě z této deziluze rychle vyvedly. Nicméně ústředním položkou kolekce je bezpochyby sedmnáctiminutová bláznovina „Forest“, jenž je zároveň testem pro všechny posluchače. Dá se tohle všechno vydržet? Pro někoho šílená nuda – pro druhého geniální věc! Přiznávám, blížím se k té druhé alternativě. Úvod je předznamenán zvukomalebným probubláváním a až po několika minutách se teprve dostává ke slovu kličkovaná mezi post-metalem a avantgardou, v úplném zákrytu je znovu slyšet ony duchařské hlasy. Poslední část kompozice poté doplňuje ambientní závěr, jakožto relax před definitivní robotickou zkázou.
Ta přichází v naprosto děsivém noise tracku, ve kterém si kapela usmyslela, že spojí dosavadní žánrovost spojí se spoustou ruchů a brutálně rambajsových vsuvek. Samotný závěr už potom o velké posluchačově toleranci, ačkoliv i v těch nejšílenějších zvukohranách si dává dostavení také kytara. Nicméně album končí v naprosto halucinogenním rozpoložení a těžko vůbec předjímat, jak by asi tak vypadala skladba číslo pět, kdyby tady byla Když si vzpomenu v jakém režimu album začalo, vůbec se mi nechce věřit tomu, do jakých míst se tenhle exkurz vlastně dostal. „Demetra“ je opravdu nevšední album pro nevšedního posluchače a pro mě osobně snad nemůže být nic lepšího než si večer sednou, nalít si skotskou a pustit si tuhle zkraje příjemnou pohádku, která se závěrem zvrtne do zcela nezřízené avantgardy. Takže… tohle je pro všechny hledače!
ALL