„The Path Of No Return“ je nové album „modern death?metalové“ skupiny ELYSIUM, které jsem nedávno představil v recenzi. Musím otevřeně přiznat, že mě jednoduše baví, řekněme v mnoha aspektech (viz nedávno uveřejněná recenze). A protože rozhovory se zpěvákem Beavisem mě vždycky těší, rozhodl jsem se, že ho podrobím „náletem těžkých otázek“ i tentokrát. Dovolím si tvrdit, že desku jsme společně rozebrali do šroubku. Zkuste posoudit…
Bejve, po poslechu novinky „The Path Of No Return“ jsem si pomyslel něco o tom, že ELYSIUM definitivně dospěli, že s konečnou platností vytvořili desku, která je skutečně „VELKÁ“. Je pro vás určitým zadostiučiněním právě to, jak deska hraje?
Ahoj Alle, libí se mi, že to takhle máš, ale i když to takhle cítíš, nenazval bych to skutečně „VELKOU“ deskou. S výsledkem jsme navýsost spokojeni a určitě je to to nejlepší, co jsme byli schopni z nás dostat a vytvořit za posledních 5 let. Řekl bych, že zatím v historii kapely zvukově i hudebně, je to to nejlepší, co vzniklo (tím bych nerad podrážel starší desky, na kterých jsem nefiguroval, ale mám myslím si to). Nicméně znovu stojíme nohama na zemi, abychom si tohle mysleli. Spíš bych souhlasil s tím, že kapela jako taková dospěla a nová deska je toho důkazem. I přes značný stylový posun je velká změna i v práci s motivem a spíše snaha přetvořit myšlenku do něčeho, co má hlavu a patu, větší identifikovatelnější linku. Může to znít nadneseně, ale myslím, že i to v celkovém vyznění nahrávky hraje velice podstatnou roli.
Deska jako taková je opravdu pro nás zadostiučiněním, protože konečně vzniklo něco, co aktuálně reflektuje náš momentální stav. Konečně můžeme posluchačům nabídnout hudbu v kvalitním zvuku i formě. Hrozně dlouhou dobu „bojujeme“ s nálepkou, kterou jsme získali v minulosti a ze začátku bylo hodně složité lidi o tom všem přesvědčit. Několik promotérů reagovalo i stylem, že jsme moc „měkký“. 🙂 Jelikož kapela byla vždy aktivní i před zásadními personálními změnami, hodně lidí ji znalo v původní formě technického thrashe. Nechtěl bych, aby to vyznělo tak, že historie stála za „bačkoru“, to naopak! Nestála! Ale momentální vyznění kapely je přece jen dost odlišné než dříve a nejlépe to po hudební stránce prezentuje tato nahrávka. Ono kdybychom se pustili do polemiky, co je „VELKÁ DESKA“, tak si myslím, že v současné době, v přehršeli více či méně kvalitních nahrávek, je složité tento punc získat. Stylotvorné záležitosti už nevznikají, a i když se ti dostane do ruky deska, která má tyto ambice (třeba i zcela oprávněně), velice brzy je přebitá jinými nahrávkami. V paměti médií i posluchačů se udrží jenom omezenou dobu.
Podle mého názoru je album především komplexní. Přijde mi, že jste nechtěli opomenout žádnou podstatnou věc, která by eventuálně mohla celek shodit. I když tedy… Našel bys nějaký detail, který přece jen zůstal tak trochu „trčet ve vzduchu“?
Tak vše jde vždy udělat o něco lépe, ale my jsme se snažili všechny stránky, které by mohly nahrávku shodit, co nejvíce eliminovat. Chtěli jsme, aby to celé drželo co nejvíce pohromadě – myslím, že na výsledku je to slyšet. I když skladby vznikaly v poměrně dlouhém období, mezi nejstarší a nejnovější skladbou je 5 let rozdíl, stále se podařilo udržet určitou komplexnost celé desky. Zásluhu na tom má bezesporu výsledný zvuk a Dušanův rukopis. Když nad tím tak přemýšlím, tak si říkám, jestli by to dokázal i posluchač poznat, které skladby vznikaly dříve a které později. Já doufám, že ne. 🙂
Pokud bych za sebe měl říct, kde se chtělo víc přitlačit a co zůstalo trochu ve vzduchu, tak jsme chtěli více koketovat se samply, které by jednotlivé skladby a detaily v nich podpořily. Bylo i pár pokusů, ale ve finále představy o jejich podobě a množství využití se v kapele dost různily. Bohužel, nebo možná pro někoho bohudík, jsme nebyli ve finále schopni tuto myšlenku nějak kloudně zrealizovat. Otázka je, jestli by to nebylo spíše na škodu, jestli by pak nahrávka nevyzněla „přeplácaně“. Moje představa, pokud se budu bavit o zpěvu, který je v mé režii, tak jsem nahrávku chtěl ještě více udělat z tohoto hlediska pestřejší. Myšlenka byla například využít i v některých pasážích čistého ženského zpěvu, ale nebyl jsem schopen tuto myšlenku dotáhnout do zdárného konce. Já sám o sobě nejsem úplně variabilní zpěvák a využitím Matta jsem v podstatě tento fakt trochu schoval. 🙂
Jednotlivé skladby jsou o mixu všemožných kontrastů, nemluvě o zvratech a technických finesách. Samozřejmě ne všichni posluchači ocení takto „košatý cirkus“, nicméně já mám pocit, že desce velmi zásadně prospívá čitelnost všech nástrojů, a to i ve vztahu k vokálům. Kdyby ale tohle všechno nefungovalo, obávám se, že by se vám celá pyramida mohla snadno sesunout. Vnímáš to podobně? Museli jste se ve studiu potýkat s nějakým skutečným „oříškem“?
Asi máš pravdu. Ta hranice, kdy se to může celé sesypat, je často hodně tenká. Jsme moc rádi, že vše funguje tak, jak má. Bylo nám jasné, že vše musí držet pohromadě. Jednotlivé nástroje si nesmí navzájem zasahovat do svých „království“ a musí být čitelné a funkční. To byl náš záměr. Jsme si vědomi toho, že muzika, kterou děláme, je poměrně košatá (i když je samozřejmě spousta kapel, které jsou v tomto mnohem různorodější) a že i o to víc musí být forma pro posluchače přijatelnější. Čitelnost nástrojů a využitých prvků je k tomu naprostou podmínkou, jinak začne vše působit jako neorganizovaný bordel. Máme rádi technickou muziku a kontrasty obzvlášť. Ovšem ne každému se podaří toto spojit do funkčního celku. Doufáme, že nám se to povedlo a že díky této variabilnosti jsou jednotlivé skladby lehce identifikovatelné a posluchač se lépe v nahrávce orientuje. Nechtěli jsme, abychom dopadli jako některé nahrávky, které mají v podstatě všechny atributy (zvuk, techničnost, skvělá produkce), ale po poslechnutí alba ti v hlavně nezůstane nic a vlastně ani nevíš proč.
Ve studiu jsme se v podstatě při nahrávání nesetkali s nějakým skutečným „oříškem“. Určitým „překvapením“ bylo, jak jednotlivé skladby zněly ve výsledném masteringu a že i při stejném nastavení určité části nepůsobí tak, jak jinde. S Danem se pak začalo přistupovat ke skladbám velice individuálně. Otázkou je, jestli by toto bylo pro posluchače vůbec rozpoznatelné, ovšem když ty s nahrávkou žiješ a znáš každý tón a úder, jdeš mnohem více do hloubky.
Album vzniklo pod taktovkou Dana Frimla. Dá se říci, že je zde podepsán jako producent? Jsi obecně zastáncem najímání si externistů, kteří svým způsobem „vstupují do příběhu“ a třeba se ho snaží někam posunout, případně i pozměnit?
Ano, máš pravdu. Celé CD bylo nahráno u Dana Frimla, ve studiu The Barn. Jak jsme si ho vybrali, to už proběhlo v několika rozhovorech, tak to tady nebudu rozpitvávat. Jednoduše jsme ale nevěděli o lepším studiu tady v ČR a dohodnutý způsob spolupráce, a to včetně určité produkční činnosti, se nám zamlouval. Asi ti úplně nedokáži odpovědět na to, jak velký podíl máme na vyznění nahrávky my a kolik Dan. Řekl bych, že to byla určitá symbióza mezi našimi a Danovými schopnostmi. Poté, co se jednotlivé nástroje nabraly, se hodně řešil výsledný mix a mastering. Vzniklo několik verzí a tradičně ve finále ten první byl docela rozdílný od toho finálního.
Já osobně jsem i zastáncem toho využívat zkušených externistů. Myslím si, že může být velice přínosné, když při nahrávání má docela platné slovo i někdo, kdo má k nahrávce a tvé muzice nadhled a slyší ji tzv. „zvenčí“. Myslím, že tento odstup je složité si udržet, pokud jsi součástí kolotoče a znáš skladby do totálních detailů. Ne nadarmo se služeb producentů běžně využívá, avšak věřím, že pro někoho to může být nepředstavitelná myšlenka, když někdo cizí, který nemá k tvé muzice vztah, ti najednou říká, co by jak mělo být. Celé to ovšem muže fungovat za předpokladu, že obě strany mají otevřený přístup k přáním a požadavkům druhé strany. Je nutné umět své představy předat druhé straně, aby je pochopila. S Danem jsme si museli také své představy dostatečně vyjasnit, což pochopitelně nějakou dobu trvalo. Protože se ale obě strany domluvit chtěly, dopadlo to ke spokojenosti obou.
Lze nějak popsat vaši představu o finálním vyznění alba? Jak se např. stavíš k tomu, že si některé kapely berou za „zvukový vzor“ nahrávku „velké kapely“ a snaží se mu přiblížit? Je to vůbec dobře? Nebo paradoxně i toto může kapelám pomoci k lepšímu výsledku?
Jasně, že jde. Šli jsme s poměrně jasnou představou, jak bychom chtěli, aby nahrávka zněla. Naším cílem bylo to, aby nahrávka nebyla plochá, vyzařovala energii (a pokud možno tu nejživější). Naopak jsme nechtěli, aby zněla „chemicky“ a univerzálně, jako spousta současné produkce. Věděli jsme, že cesta to je nelehká a že pokud něco přestane fungovat, může se to celé sesypat. Na výsledném zvuku záleží neuvěřitelně moc. A udělat zvuk, který je identifikovatelný, to je poměrně složité. Nechtěli jsme, aby energie, která z muziky vyzařuje, se v daném zvuku ztratila. Zároveň jsme ale chtěli zachovat určitou čistotu nahrávky. Tohle zní hodně filosoficky a široce a také to je možná důvod, proč bylo nutné si s Danem představu pořádně upřesnit. 🙂
Naprosto chápu, že do studia chodí kapely s nahrávkami jiných „velkých kapel“ a snaží se zvuku přiblížit. Ono o kousek víš jsem ti popsal naši představu, ale i tak si myslím, že kdybys zalovil ve svých oblíbených nahrávkách, vytáhl bys určitě něco jiného než já. Určitě nahrávka, co si kapela přinese, může pomoci v nastolení představy, ale myslím si, že je trochu utopie očekávat, že to ve studiu dopadne na chlup stejně, jako na předložené nahrávce. Je tak strašně moc proměn, které nahrávku vytvářejí, ale jako určité vodítko pro komunikaci mezi kapelou a studiem, to nejspíš je. I my jsme přinesli do Barnu pár nahrávek, které nás po zvukové nahrávce baví, takže za mě to je v pořádku. Ale zkrátka to nechce mít přehnané představy. Možná by ses mohl zeptat nějakého zvukaře, jak na toto nahlíží. 🙂
V minulých letech se často hovořilo o „typicky českém zvuku“, což pro kapely ve finále nebyla nikdy moc velká pochvala. Myslíš, že toto bylo vždy dáno spíše tuzemskými studii, anebo určitým národním obyčejem, vkusem, který se vždycky automaticky spustil při finalizaci nahrávky? Jak z tohoto pohledu nahlížíš na váš nový počin?
To máš pravdu, že něco takového tu opravdu bylo. Záměrně píšu bylo, protože v poslední době rozhodně tenhle pocit nemám. Vzniká zde spousta nahrávek, které už mají špičkovou produkci, a to jak od zavedených studií, až po někdy téměř domácí produkci. Poslechni si třeba nové FEEBLE MINDED, VICTIMS nebo mám i ten pocit u nás. To jsou vše zvukově nahrávky, které se dají bez problémů postavit vedle zahraničních produkcí v rámci žánru.
Dlouhou dobu tím naše nahrávky trpěly. Upřímně nevím, co za tím bylo, zda šlo o zkušenosti nebo nějaké technické vybavení. Dnešní doba ovšem nahrává tomu, že když někdo chce, zajímá ho to a má na to vlohy, tak na netu si může zhlédnout spousty návodů, stáhnout spousty nástrojů, kterými lze zvuk dotvořit. I technika a návody jsou nyní mnohem dostupnější. Nemyslím si, že to co mají zahraniční studia, by se tady nedalo pořídit taky. Je to jenom o penězích. Samozřejmě zkušenosti nekoupíš, ale to že ti někdo ukáže část ze svého „know how“, tak to ti ušetří spoustu práce. Negativní dopad může trochu asi být v tom, že pak spousta nahrávek zní podobně a je mnohem těžší dát své nahrávce trochu větší identitu a identifikovatelnost. Zvuk je ovšem základ. Asi jsem břídil, ale osobně nebudu věnovat moc času nahrávce, která má špatný zvuk.
O našem počinu už jsem toho řekl dost. Myslím, že jsme se vydali nepatrně jinou cestou, cestou určité identity naší kapely, a to i přes zvukovou stránku. Vždy je v tomhle riziko, že ne každému tento zvuk sedne. Nicméně zvuk, který se nám s Danem povedlo vytvořit, myslím v pozitivním smyslu, podtrhuje naši muziku a atmosféru nahrávky, které jsme chtěli docílit. Zvuk jako takový se mi libí a dle častých pozitivních reakcí v recenzích by se dalo soudit, že to není jenom můj názor.
A když už takhle řešíme ten zvuk… Je nějaká nahrávka z poslední doby, která ti v tomto ohledu maximálně sedí? V tom smyslu, že sis řekl: „Sakra, tak tohle je fakt vono“… 🙂
Hele, toho je hrozně moc. Jak říkám, jsem v tomhle trochu pokrytec, protože neposlouchám věci, které mají špatný zvuk. Dnes je nutnost vydat nahrávku, která má super zvuk, jinak jsi ze hry. Dnes je vše takové hodně uhlazené a učesané, přestože to někdy paradoxně ubírá na energii. Ke každému stylu patří trochu něco jiného. Stále se pídím po nových věcech, tak je toho docela hodně, co mě oslovilo. Ale namátkou vyberu pár věcí, které mají pro mě ještě trochu něco navíc. Nejsou to sice úplně nejznámější záležitosti, ale lidi, co mě znají, to nepřekvapí. Takže vyberu 5 kousků:
JOHNNY BOOTH – „Firsthand Accounts“ tohle je kerosinem napálená zvuková i hudební jízda. Hudba na pomezí metalcoru a mathcoru, která v zásadě až tak nevybočuje, ale energie a živelnost z této nahrávky úplně stříká. Super zvuk, ale s určitou dávkou špíny.
https://youtu.be/G-UxBmTb4DI
HEROD – „Sombre Desein“ – švýcarská hydra, která nikoho nešetří. Nechápu, proč se o této bandě víc nemluví. Je to jako kdyby GOJIRA začala hrát post-metal a celé to vše ještě zatížila 100 tunami olova. Neuvěřitelně živý a mohutný zvuk, že jím nepropadne ani jehla.
https://youtu.be/ZxIsz3NYfLk
DYSCARNATE – „Nothing Seems Right“ – už to úplně není novinka, ale tahle našlapaná adrenalinová jízda mě zvukově i hudebně moc baví. Neznám momentálně našláplejší deathmetalovou nahrávku, i když to death metal není až tak v právem slova smyslu.
https://youtu.be/3Lrjiqph1PE
THE OCEAN – „Phanerozioc I: Paleozoic“ – není třeba představovat. Tuhle bandu miluji a Staps je magor. Zvukově doladěno do každého detailu.
https://youtu.be/Nt6IpvnGt4A?list=RDEMPQfRLs0WY8efpMAS6IbPtw
FRONTIERER – „Unloved“ – tihle borci dotáhli zvukově i hudebně styl ala „Meshu“ do úplného extrému a dokonalosti na daný styl. Ne nadarmo je bude možno vidět na BA 2020. Je to hodně těžký kus, ale pokud to kluci vydrží, mají před sebou pěknou budoucnost. Spolu s CAR BOMB je to to nejlepší z matematiky.
https://youtu.be/S7XeSoB6l2E
Samozřejmě je toho mnohem víc, ale to by za chvilku byla slohová práce. Snažím se furt pídit po nové muzice, ale času ubývá. K našemu zvuku mají nejblíž právě angličtí DYSCARNATE, ale ono to spíš bude tím, že ostatní jsou hudebně od nás na míle daleko. 🙂
OK, teď už trochu jinam. Jeden protřelý hudebník mi kdysi řekl: „Víš, vždycky když jsme vydali nové album, čekali jsme na to, co se bude dít. A samozřejmě se nestalo nic.“ Mají ELYSIUM alespoň nějaké menší očekávání? Je mi jasné, že hudba je pro vás na prvním místě zábavou, ovšem… Je alespoň částečně vaše hraní spojeno s nějakými ambicemi?
Jak na tohle odpovědět? Asi by i bylo, kdybychom neměli mnohé za sebou a nebyli z nás realisté. S rčením, které uvádíš, musím souhlasit. Ano, nová nahrávka je vždycky určitý milník a i u nás již z výše uvedených důvodů, o to důležitější. Ovšem samo o sobě to zas až tak moc neznamená. V současné době se nahrávka, i kdyby byla sebegeniálnější, bez náležité mediální, marketingové podpory a promyšlené strategii, tak se i tak složitě dostává do většího zájmu nových posluchačů a do hledáčků promotérů a vydavatelských společností. Může to znít divně v dnešní době internetu a přehršeli zadarmo nebo lehce dostupných medií a sociálních sítí, neboť je jednoduché to vše pustit nějakou formou do světa, ale to je zároveň i ten kámen úrazu. Tyhle možnosti má každý, co je teď aktuální, to je už večer staré. Přeháním, ale rčení, které se používá pro informace, „není nic staršího než včerejší noviny“, mi přijde, že platí už i pro hudbu. I u sebe sleduji, že jedna nahrávka přebíjí druhou a někdy mi pod rukou utečou skvosty.
Pokud budu mluvit přímo o ELYSIUM, tak v podstatě by se dalo říct, že většina podmínek hraje pro nás – tím způsobem, aby se něco stalo. V podstatě se ale nestalo nic. Vezmi si, že jsme vydali desku s dobrým zvukem, obalem a pod vydavatelstvím, zahráli jsme si na kultovním BRUTAL ASSAULTu, jezdíme docela dost koncertů, vyšlo pár pochvalných recenzí a rozhovorů… ovšem v podstatě se nic zásadního neděje. To ti trochu ty tvé potencionální ambice vrátí zpět na zem. Samozřejmě moc dobře vím, že by se to dalo tlačit mnohem více, ale v současné době dělám maximum toho, co mi můj čas a překonání lenosti dovoluje. Nechci, aby to znělo jakože si tady pláču, že jsme nedoceněný a nepochopený. Jde pouze o reálné zhodnocení situace. Je zkrátka rozdíl mezí tím, co člověk očekává a jaká je skutečnost. Ono zas možná na druhou stranu, když tam nejsou tak velké ambice, tak tam pak není ani velké zklamání a spíš se tím člověk baví. ELYSIUM jsou pro mě hodně o zábavě, relaxu a trávení času s lidmi, kteří jsou na stejné vlně. Neříkám, že by se mi nelíbilo, kdybychom to celé posunuli o level výš, ale na druhou stranu se trochu bojím, jak by to zasahovalo do našich osobních životů.
Album „The Path Of No Return“ má opravdu hodně pikantní koncept, totéž můžeme soudit i obalu CD. Řekl bys, že tradiční „metalová klišé“, se vším dobrým i špatným, co k nim patří, nevyhledáváte? Jak se stavíš k osvědčeným symbolům, které jsou typické především pro konzervativně laděné spolky? Domníváš se, že ta klasická metalová móda je už dávno překonaná?
Mně je tohle upřímně asi jedno. Nikdy jsem nebyl „metalákem“ v pravém slova smyslu. Ono ostatně pár lidí, co mě zná, říká, že vlastně ani metal neposlouchám. 🙂 Mně osobně metalová klišé vůbec nevadí a neuráží mě. Ať si to každý dělá tak, jak chce. Chápu, že pro konzervativně laděné spolky to může být zásadnější a jejich posluchači se s nimi pak lépe identifikují, ale já možná měl vždy radši modernější koncepty. Jinak metalová móda nebude nikdy překonaná. Jak jsem si všiml, tenhle trend naopak často postihne i lidi, kteří metalový svět v podstatě vůbec neznají. Pravý metalový fanoušek je věrný a prostě vždy bude mít více černých triček ve skříni než ostatních. 🙂
Náš koncept byl tvořen tak, aby všechny složky do sebe zapadaly. Proto i obal, který víc vyzařuje symboliku než úplná metalová klišé. I když lebka tam vlastně je taky. 🙂 Celá podoba obalu měla poměrně dlouhý vývoj a v podstatě každá část má nějakou symboliku a návaznost na dějovou linku alba. Chtěli jsme obal, který bude v souladu s konceptem a zároveň i trochu to udělat jinak, než by právě metalové klišé nabízelo. To se sice povedlo, ale na druhou stranu je pravda, že několikrát nám bylo „vyčteno“, že obal není „moc“ metalový a spíše by se hodil k emo nebo gothic muzice. Z tohoto hlediska to nemusí být úplně dobrý marketingový tah, protože grafická stránka nemusí právě konzervativně laděné posluchače přilákat. My si ale za tímto konceptem stojíme a myslíme si, že dotváří komplexnost nahrávky.
I při vší úctě k tomu, že je nahrávka pochopitelně „žánrově agresivní“, dovolil bych si tvrdit, že je i částečně melancholická. A to je pro mě , přiznám se, to největší překvapení. Řekl bych, že kolekce tímto dostala další rozměr, skoro bych si dovolil použít slovo „hloubku“. Myslíš, že tohle všechno je dáno oním smutným příběhem, který vás do těchto kolejí tak trochu samovolně nasměroval?
Myslím, že vůbec. Jsem moc rád, že i s ohledem na to, jaký hrajeme styl, se nám do nahrávky povedlo dát tolik emocí. To, že to na tebe takto působí, není asi náhoda, protože ve většině ohlasů na nahrávku je tento fakt zmíněn. Celá atmosféra vznikla spíš jakousi synergií mezi muzikou a zvukem, který byl vytvořen. Příběh je už pak jenom poslední dílek do této skládanky. Já osobně mám rád muziku, která v člověku vyvolává emoce. Ať už se jedná o melancholii, deprese, agresi nebo radost. Jsem rád, že toto máme v nahrávce i my. Je spousta nahrávek, které jsou řemeslně hodně dobré, ale chybí jim právě tato duše. Je samozřejmě jasné, že na každého to působí rozdílně, ale pokud tam ta emocionální stránka je, povyšuje to nahrávku o dost výše. Koncepce a příběh, který nahrávku provází, není sám o sobě příliš pozitivní. Na hudbu jako takovou to ale mělo vliv minimální.
Možná se mi to zdá, ale mám pocit, že u nás postupně mizí undergroundové portály, kapely jsou povětšinou odkázány na vlastní sebeprezentaci, což v dnešní době není úplně problém, ale… Máš stejný pocit? Jak moc těžké je dnes dostat kapelu do médií? Vyplatí se vám např. poskytovat zinům proma atd.?
Tohle je otázka na dlouhé povídání. Jak říkáš a i já to už výše zmínil, dnes není problém udělat si i poměrně profi prezentaci na netu pomocí různých sociálních platforem. Ať je to Facebook, český Bandzone, případně Bandcamp. On je to v podstatě dost geniální nápad. Když jsme před lety zakládali pro DESPISE první profil na ještě známém Myspace, tak už tehdy bylo jasné, kam a proč to takto směřuje. Máš v poměrně jednoduché formě všechny potřebné informace o kapele na jednom místě. A jelikož to je jenom v omezené míře editovatelné, tak se lehce orientuješ i na stránkách jiné kapely. Jasné, transparentní a z mnoha ohledu dostačující. V dnešní době už vlastně mít doménu s vlastními stránkami není základ, ale je to spíš nadstavba. Spousta kapel to má jako my. Jenom rozcestník do sociálních sítí. Tento způsob reflektuje dobu, ve které nyní žijeme. Takto se zkrátka dnes pracuje s informacemi. Žádné dlouhé zprávy a články, ale krátce a výstižně.
Při této možnosti samoprezentace undergroundové portály trošičku ztrácejí prostor, ale dle mého názoru to, že mizí, není úplně důsledkem toho všeho. Myslím, že životnost většiny portálů je o zájmu a ochotě dál na všem pracovat. Na začátku je vždy nadšení a zájem, ale sám z vlastní zkušenosti vím, že to zabírá spoustu času. A když se začnou měnit priority v životě, je hrozně složité to udržet při životě. Nejeden portál skončil na tom, že není nikdo další, který by tu „káru“ táhnul dál. Dostat kapelu dnes do médií je dle mě o několika faktorech – peníze, oblíbenost, kvalita a známost. Teď jsem se s tímto setkal docela často. V rámci propagace jsem oslovil poměrně dost webzinů i médii a jenom zlomek mi zareagoval. Člověka to trochu zamrzí, ale na druhou stranu, co čekat. Dnes je kapel velké množství a stejně tak i nahrávek. Takových emailů zřejmě přijde za den spousta. Informace o desce nebyl většinou problém, ale dostat nahrávku na recenzi, to se projevilo jako o dost složitější. Je to stále asi i ve vazbě na to množství kapel, ale i na to, že psát recenze je práce nevděčná. V našem malém rybníčku o to víc. Navíc piš recenzi na něco, co tě potenciálně neoslovuje (i když to ve výsledku může být jinak). I tyto reakce jsme měli, že se nenašel žádný z redaktorů, který by chtěl naši nahrávku recenzovat. Já osobně jsem občas něco recenzoval a o moc líp se mi psala recenze na něco, co mě baví a mám k tomu vztah. Z pozice recenzenta chápu, že se nechce někomu věnovat svůj osobní čas něčemu, co ho neoslovuje. Z pohledu kapely mě to ale mrzí, protože každá zmínka je pro nás důležitá a pomůže nám.
Co se týče poskytování fyzických nosičů, nemám s tím vůbec problém. Beru to tak, že si tím v podstatě „kupuji“ službu. A i to, jak vypadá celý fyzický nosič, je část prezentace kapely. Pokud někdo chce pouze digitální verzi, je to na něm. Ale kdybych měl přesně odpovědět na otázku, jestli se to vyplatí, tak jak jsem říkal, každá zmínka je dobrá. Nikdy zkrátka nevíš, kdo si to přečte. Nejvíc asi v téhle souvislosti zamrzí, když pak čteš recenzi na svoji nahrávku a je to taková jakási „univerzální“ recenze, kde se nic nedozvíš. K tomu ti přijde, že si recenzent nahrávku skoro ani neposlechl. Prostě lepší negativní než univerzální.
Celé album bylo firmou Slovak Metal Army umístěno v rámci jedné stopy na YouTube. Jaký máš názor na tento způsob prezentace? Osobně stále preferuješ fyzické nosiče, nebo jsi už víceméně přesedlal na nové platformy (Spotify, Deezer aj.)?
Je to tak, Juraj nás předběhl. 🙂 Chtěli jsme to taky takto udělat. Mně se tento způsob prezentace libí a nemám s tím vůbec problém. Dneska je to vždy jenom otázkou několika hodin, maximálně dnů, kdy se tvoje nahrávka objeví někde na netu ke stažení. Proto je mnohem lepší mít to mít pod kontrolou a šéfovat si to sám. Víceméně na naší úrovni se tomu ani nedá bránit a my vlastně ani nechceme. Pokud to máš pod alespoň částečnou kontrolou, víš, že to tam dáváš ve správné kvalitě a s informacemi, které chceš, aby lidé s nahrávkou měli. Pro nás je každý způsob, kterým se dostane do podvědomí nových posluchačů, přijatelný.
Já osobně jsem někde na půl cesty. Využívám některých platforem získaní muziky, a hlavně objevení nové. Ale i tak si stále si pořizuji fyzické nosiče. Furt mám rád booklety atd. Znám spousty lidí, kteří vlastně veškerou muziku jedou přes Spotify apod. a nemají ani fyzicky soubory v PC, natož fyzické nosiče. Pokud jim to vyhovuje, tak dobrá, ale já jsem se tak daleko ještě nedostal a myslím si, že ani nedostanu. Mám občas problém sehnat fyzické nosiče kapel, co mě zajímají, ale je to spíše o finanční stránce, než že by to nešlo. Ve finále to ani z nich neposlouchám, ale baví mě ta radost, když CD přijdou poštou a rozbaluji je. Docela se mi z těchto „novot“ libí myšlenka placených downloadů, jak funguje například bandcamp. Za rozumnou cenu dostaneš digitální nahrávku a peníze jdou přímo kapele. Je to přímá podpora, i když si daná platforma něco stáhne.
S ELYSIUM jsi prožil jednu z prvních kapitol, která byla uzavřena právě propíranou novinkou. Máte nyní dostatek sil k tomu se znovu odrazit a začít v podstatě od nuly? Jak moc těžké je po tom všem znovu sebrat potřebnou motivaci?
My nezačínáme od nuly. Naopak máme konečně něco, o co se můžeme opřít a čím se prezentovat. Protože tento rok byl pro nás poměrně hektický, ať už v řešení osobních věcí tak i kolem kapely, momentálně nové věci nevznikají. Dušana ale už teď začínají začínají svrbět prsty. Většina aktivit kapely je teď soustředěna na prezentování nového materiálu a zaměření se na oblasti, které byly opomíjeny kvůli kompletování a vydání nahrávky. Prioritou číslo 1 je konečně přidat i nějakou obrazovou podobu. V podstatě nemáme k nové nahrávce důstojný klip, aby i tahle část prezentace kapely byla dotažena. Furt je co dělat a řešit. Takže ano, deska je venku, ale nedá se nijak polevit. Tím pádem se nemůžeme bavit o nějaké fázi „znovu začít makat“. Tím, že ještě k tomu všemu děláme dva festivaly, tak je to nekonečný a kontinuální proces.
Je pravda, že někdy sil ubývá a člověk si říká, jestli ho to vůbec ještě tak naplňuje, aby tomu obětoval poslední kousky volného času. Pak ale stačí jedna pozitivní recenze nebo supr koncert a nabije tě to do další práce. V duchu si pak říkáš, že to asi má nějaký smysl. Mně to v tomhle hrozně pomáhá. Kromě toho, že mám strašně rád živé hraní a těch pár minut na pódiu je pro mě totální relax, přestože někdy i dost fyzicky náročný. Hodně mi dávají reakce lidí bezprostředně po koncertu. Pokud přijde někdo úplně cizí a vidíš jeho nadšení a chválí tě, je to hrozně fajn. Právě v tom je to určité zadostiučinění.
A nyní ještě taková sonda do duše ELYSIUM. Jsem zvědav, jestli něco z tohoto práskneš… 🙂 Jak to vypadá, když se např. o něco přete, hádáte atd. Nebo se nic podobného u vás neodehrává?
Odehrává. Bez konfliktů by to asi nešlo. Všichni čtyři jsme rozdílné osobnosti a každý máme na věci různý pohled. Ale je to o tom, že mám společný cíl a tím se vždy najde nějaké kompromisní řešení více či méně pro každého přijatelné, ale přijatelné. Je to jako v manželství. 🙂 Ono je to tak hodně založeno na tom, že už se taky dobře známe. Víme, co od sebe plus mínus čekat. Tím pádem nápady, které by byly neprůchodné, se ani do diskuse nedostanou, jsou chvíle nebo stavy, kdy už dopředu víš, že nemá cenu je radši řešit. Nicméně máme to v kapele tak nějak nepsaně rozdělené a všichni to respektují. Občas se někdo naštve, ale zatím se nestalo, že by to mělo nějaký velký dopad. Víceméně u nás vládne takové to pravidlo většiny. Pokud se něco vymyslí a souhlasí s tím většina, tak se zbytek podřídí. Ještě se nestalo, že bylo něco přes co vlak nejede! A to si myslím, že jsme hodně rozdílné povahy. Je to prostě založeno na tom, že je to věc, která nás baví a je nutnost, aby to klapalo furt v tomto duchu. Pokud to bude někoho z nás „srát“, je to cesta do pekel. Tohle jsme si trochu zažili s bývalým kytaristou Ondrou. Dostali jsme se do bodu, kdy se představy začaly rozjíždět a bylo víc věcí, co mu vadili než těch, co mu dělalo radost. Po odchodu se nakonec ulevilo všem. Takže konflikty jsou, ale stále umíme najít cestu, jak se domluvit. 🙂
Budou se moci fans těšit na nový merch ve stylu originální grafiky alba? Dovolím si tvrdit, že motiv si o nějaké pěkné oblečení sám říká? Chystáte v tomto ohledu nějaké překvapení? Vánoce se nám znovu kvapem blíží…
Jasně, že můžou! Zrovna teď jsme dělali nějaké mikiny a trika, aby lidi měli na Vánoce něco slušného na sebe. Je to ovšem jiná grafika, než byla na CD. Merch s tímto motivem jsme dělali, když vycházela nahrávka. Mikiny byly prakticky pryč hned a trika ještě nějaká máme, takže pokud by někdo něco chtěl, tak stačí napsat někomu z nás, ať přes FCB nebo na email, určitě se domluvíme. Nebo je ještě samozřejmě možnost přes Juraje ze Slovak Metal Army a jeho e-shop. Jinak motiv CD si o merch říká, ale jak jsem uvedl výše, tak pro ortodoxního fanouška metalu to není úplně atraktivní. Navíc pro merch jsme nechali ještě i motiv celkově dokreslit do kruhového motivu a udělali jsme tisk s devíti různými barvami. Myslím, že se to hodně povedlo, ale upřímně… ohlasy na to úplně dobré nebyly. 🙂
Takže, abych to s tou naší vetešárnou shrnul. Kdo chce na Vánoce slušivý dárek, tak těsně před budeme mít mikiny a trika s novým motivem, dále stále trika s obalem, nějaké čepice a samozřejmě CD. První, kde to bude asi k dostání, to bude, a teď trochu i reklama, na našem zimním vydání Týneckého mazce, který jsme nazvali CHRISTMAS MAZEC. CHM se bude odehrávat 14. 12. v hudebním klubu U Vodvárku, tak doražte. Co se týče budoucna a merch, tak již máme připravený další motiv, který bychom chtěli realizovat někdy v průběhu jara 2020, a pár nápadů na další věci samozřejmě taky máme. Je na co se těšit!
Děkuji moc za rozhovor, pokud máš nějaký zajímavý vzkaz pro fans, sem s ním… 🙂
Alle, já děkuji moc za rozhovor a prostor u tebe v zinu. Rozhovory s tebou jsou vždy super, protože často se vyskytují otázky a témata, která jsou tzv. na hraně. Myslím, že pak to je i pro lidi víc zajímavé. Vzkaz pro fans je jednoduchý! Děkujeme za přízeň, sledujte naše stránky www.elysium.cz, kde najdete aktuální koncerty a rozcestník na naše sociální sítě. Pokud vám chybí hudební vyžití, tak doražte na nějakou námi pořádanou akci, jako je 14. 12. CHRISTMAS MAZEC nebo letní open air festival 27. 6. TÝNECKÝ MAZEC, který bude mít už 14 té pokračování, a to za přítomnosti perfektních kapel z domoviny i zahraničí.
Konec PR. 🙂 Ještě jednou díky a metal!!!!
ALL