EA patří na ruském poli k nesestřelitelným jednotkám funeral doomu. Jak určitě mnozí z vás vědí, tvoří ji osoby naprosto neznámých identit. Členové EA jsou jednoduše jednou velkou záhadou tamní scény a je neuvěřitelné, že ono správné „secret“ trvá už od roku 2006, kdy kapela debutovala přenádherným počinem „Ea Taesse“. Přes všechny krásy ostatních CD, jež byly v následujících letech vytvořeny, je tato horká novinka jednoznačně nejpřesvědčivějším artefaktem. Když už jsem si říkal, že se EA nemohou ani náznakem přiblížit oné prvotní tragédii, přispěchali z kraje roku Solitude Productions s dalším majestátním dílem, které je vpravdě hodně povedené. Poklad „Ea Taesse“ budiž tímto minimálně vyrovnán!
Na albu se nachází pouze jediná dlouhosáhlá kompozice, která snad většinu posluchačů přesvědčí o tom, že funeral doom metal nemusí být za každou cenu jen „šnečí nuda“. Ono v tomto hudebním ranku je opravdu hodně těžké se neopakovat a pochopitelně i EA tomuto problému nemohou jen tak uniknout. Jenže jejich smyslnost pro vytváření atmosféry je krutě nenapodobitelná! Můžete si poslechnout hromady utahaných doom metalů, nicméně právě tuhle kapelu musíte mezi všemi s určitostí identifikovat. Na samém začátku startuje nový počin chytlavými kytarovými riffy, tradičně hodně táhlými. Kdesi za ostatními nástroji pak vyvstávají chóry doplňované tradičním murmurem. Luxusní záležitostí jsou však i klávesy, jejichž podíl je v tvorbě EA jako vždy výrazný, byť hutnost kytarové zvuku je naštěstí ještě mnohem významnější.
Po prvních dvaceti minutách, jež ponejvíc sázejí na atmosféru a tudíž i nikterak hloubavou složitost (tady je opravdu darem vůbec ta schopnost něco podobného vytvořit) se začínají postupně objevovat kytarové vyhrávky a melodie (krásně a pomalu, nikam nespěcháme). Posléze však přece jen dochází k jakémsi „zrychlení“, klávesy malinko ustupují do pozadí, chóry mizí a mrtvolnou atmosféru nadále spravuje pouze chorobný growling. Ten samozřejmě plní funkci dalšího nástroje, takže sakrálním textům není vůbec rozumět. Ale tohle je zkrátka zákonitost tohoto smrdutého žánru. Dobré je ale vědět, že dle archeologických studií se v případě EA jedná doslova a do písmene o práci s mrtvým jazykem, jehož prostřednictvím k nám údajně promlouvají staří předkové z prachem zavátých kultur, přičemž právě toto seskupení působí v pozoruhodné hře jakožto jediný možný prostředník. Problém ovšem je, že v bookletu alba si toho člověk moc nepočte, neboť kromě textů se v brožuře nenachází ani jeden písmový znak, nemluvě o touze vidět zde nějaký obrázek (kromě úvodního přebalu) či fotografii. Ale to jsou zkrátka EA. Je jen na vás, jestli na pravidla jejich hry hodláte přistoupit.
„A Etilla“ je další skvostný klenot z dílny ruských mystiků, kterému tímto k dokonání mrazivé atmosféry nechybí prakticky vůbec nic. Musím se však přiznat, že při vší té kráse a respektu jsem v úplném závěru očekával nějakou třešničku na dortu, jenže nic takové se nakonec nenastalo. Album jednoduše končí „bez fanfár“ a v zakrytu vlastního stínu se vrací do počáteční roviny, jež strukturou evokuje kompozici vycházející z klasické hudby. Znovu se tak lze setkat s výsostnou pohřební stylistikou, tolik útočící na smyly otevřených posluchačů. Pokud existuje něco jako špička ledovce funeral doomu, EA s velkým přehledem směřují k jeho vrcholu. Je sice jasné, že album tohoto skupenství není schopno přinést nic nepředvídatelného, ovšem o tom v tomto subžánru vůbec nejde. Nejdůležitější je atmosféra a precizně zahuštěný zvuk. A právě proto EA znovu vítězí!
ALL