Islandská scéna zažívá obrovský rozmach, a protože se mi do rukou dostalo podivuhodné dílko od mladičkých talentů DYNFARI, rozhodl jsem se sesmolit několik představovacích otázek, na které mi s velkou chutí odpověděl Jóhann Örn, jehož zapálení pro věc je cítit z každé druhé věty. DYNFARI jsou sice stále na startovní čáře, ale již nyní notně vystrkují růžky. Talent je na jejich straně, jen ho nepromarnit…
Zdravím Jóhanne! V současné době velmi často poslouchám vaše album “Sem Skugginn“ a musím říci, že mě hodně baví. Vaše tvorba je opravdu hodně nevšední. Jak dlouho jste na desce vlastně pracovali?
Zdravím Tě ALLeši a děkuji za možnost prezentovat kapelu ve tvém zinu! Co se týče nahrávky „Sem Skugginn“, tak ta je z našeho pohledu už poměrně neaktuální, některé písně jako „Glötun“ a „Hjartmyrkvi“ jsou více jak dva roky staré. Když si vezmeš, že jsme album nahrávali v říjnu 2011, je jasné, že právě tenhle materiál není v našich očích úplně tím nejčerstvějším. Na druhou stranu se však stále jedná o náš poslední počin. My se však už těšíme na prezentaci naší nové tvorby. Máme spousty nového materiálu!
Vaše skupina je v Česku pochopitelně neznámá. Pokus se našim čtenářům DYNFARI malinko představit. Jak jste vlastně dospěli k tomu, že právě tvoříte takovouto hudbu? Co vás k tomu vedlo? Já sám bych možná věděl, ale raději se nechám podat…
Jistě. DYNFARI zahájili činnost v roce 2010. U založení jsem byl já (Jóhann Örn) a můj přítel Jón Emila. Již předtím jsme spolu hráli v death metalovou skupině SACRILEGE, se kterou jsme vydali pouze několik promáčů. Ačkoliv psaní a nahrávání hudby zvládáme jakou duo, tak při živých akcích nám vypomáhají další hosté. Těmi jsou basák Hjalmar Gylfason (Dánarbeð, Svartnætti, Auðn) na basu a kytarista Jón Thor Sigurleifsson (Daedrickou). Za dobu existence DYNFARI jsme vydali dvě řadové desky. Tím prvním počinem byl materiál nazvaný jednoduše „Dynfari“ (2011), který jsme si nakonec vydali sami, přičemž padesátka kusů byla ručně označena. O rok později jsme do světa vypustili již zmiňované album „Sem Skugginn“ (2012). O realizaci se postarala italská firma Code666 (Aural Music) a celkový náklad činí 1000 kusů. A co nás vlastně přivedlo k tomu co sami vytváříme? To je opravdu dobrá otázka! Vše probíhalo naprosto přirozeným způsobem, byli jsme dlouhou dobu zavřeni mezi čtyřmi stěnami naší zkušebny a během krátké doby jsme dokázali vytvořit spoustu materiálu. Inspiraci jsme čerpali z různých zdrojů a je velmi těžké zmínit jen jediný. Lidská bída, život a smrt, filozofie…tohle všechno můžeš najít i v našich textech.
I přesto, že textům pochopitelně nerozumím, tak mám pocit, že“Sem Skugginn“ je album koncepční. Pojí jednotlivé písně nějaký příběh? A ještě jedna podotázka…co vlastně znamenají slova „Sem Skugginn“?
Co přesně znamenají? Když to přeložím úplně přímo, tak název „Sem Skugginn“ znamená „jako stín“ a odkazuje na to, kterak lidstvo žije ve stínu toho, co by to mohlo být, anebo žije ve stínu toho, co už jednou bylo. Ano, „Sem Skugginn“ je koncepční album, které se zabývá tématem úpadku lidstva a naší astronomickém bezvýznamnosti ve velkém vesmíru. Každá píseň na albu zde sice může stát sama za sebe, nicméně koncept jednotného příběhu se táhne přes celé album. „Eternity will forget us – never forget that.“
Charakterizovat vaši hudbu, nebo ji zařadit do určitého žánru, je úkol hodně diskutabilní, nicméně v recenzi jsem se o to alespoň pokusil. I přesto mě však zajímá vaše vlastní sebereflexe. Jak by vypadalo přiblížení vaší hudby člověku, který vás nikdy neslyšel?
Label nás označuje jako post-blackmetalovou či atmosfericky blackmetalovou kapelu. K tomu bych však chtěl podotknout, že nepatříme do sorty kapel, které velebí satana a používají corpsepaint. V naší tvorbě se dají vystopovat spíše prvky, které mající blízko ke kapelám jako NYKTALGIA, AUSTERE, FORGOTTEN TOMB atd. Nicméně naše dvě alba bych popsal jako jako takový koktejl black metalu ve stylu SHINING a k němu bych ještě přidal onen post-metalový duch našich společníků SÓLSTAFIR. Je tam zkrátka cítit nádech oné osudovosti a totéž se týká textů. Naše hudba je však zároveň dosti dynamická. Přes klidné části, jež odrážejí nejnižší lidské emoce, vede cesta k třaskavému a především hřmotnému vyvrcholení! Máme rádi dynamiku.
Inspiruje vás při skládání hudby okolí a vůbec tolik neobyčejné kouzlo přírody? Určitě nejsem sám, kdo tvrdí, že islandské skupiny mají zcela zvláštní zvuk. Co o tom soudíš? Existují nějaké kapely, které měly na váš vývoj určitý vliv? Zkus třeba vybrat ty, jejichž tvorba je pro vás důležitá!
Neřekl bych, že je v naší hudbě cítit vliv islandské přírody či dokonce nějaké návaznost na životní prostředí. Když tady člověk vyrůstá, tak mu některé věci nepřijdou nijak zvláštní, protože některých věcí si v podstatě ani nevšimne. To je možná důvod, proč si spousta místních lidí myslí, že je to blbost. Lidé budou vždycky ovlivňování prostředím, ovšem pro Islanďany to neznamená, že musí tančit nazí s Elfy okolo gejzírů a vulkánů. Prostě žijeme v takovémto prostředí. Nicméně určitě existuje spousta islandských kapel s jedinečným stylem, čehož si naštěstí všimli i v zahraničí. Jsem velice rád, že k tomu mohli v menší míře přispět i DYNFARI. Hudba, která dokáže v posluchači vyvolat nějaké emoce – to je ta pravá hudba. Domnívám se, že poměr nápaditých a neinspirujících skupin je na Islandu zastoupený docela dobře. Vážím si všech hudebníků, kteří se věnují svoji hudbě…hudbě jako takové. Hudba, která vyjadřuje skutečné pocity a emoce – to je skutečná hudba. Hudba komponovaná pouze se zaměřenímna publikum, to není naše gusto. Australský hudebníci Tim a D., spojení s WOODS OF DESOLATION, GERM, AUSTERE a další, jsou dobrými příklady.
Když už jsme nakousli inspirační zdroje, tak jaké jsou ty další? Filmy, knihy, cokoliv dalšího…?
Čtu mnoho knih různých žánrů: horrory, detektivky, autobiografie, různé studie atd. Totéž se týká i filmů a televizních seriálů. Naproti tomu nemusím příliš situační komedie. Jedinou výjimkou jsou snad ty britské. Jinak mám rád širokou škálu žánrů, od zombie filmů k dramatům….dobré umění je zkrátka dobré umění. Dobré umění mi dává lepší pocit býti člověkem.
Pro člověka, který žije centru starého kontinentu je Island místem naprosto nevšedním a tajemným. Kdybych se měl k vám vydat, na co si mám dát pozor?
Dejte si pozor – všechno je tu SKUTEČNĚ drahé. Jinak je běžné, že jsou zde tu a tam sopečné erupce, které pak znamenají soustavné čistění oken u aut a domů. Vše je zaneseno sopečným popelem. Při správných podmínkách můžete rovněž spatřit sálající polární zář. Vypadá to jako ohňostroj. Příležitostně zde dochází také k zemětřesení a bývá brutálnější, než na jiných místech. Hodně zlé to bylo v roce 2008, kdy jsem byl zrovna v jednom kadeřnickém salónu. Od té doby jsem se nebyl nechat stříhat…
Dokážeš si představit, že bys žil v úplně jiné zemi?
Život v jiné zemi by mohl být velmi zajímavou životní zkušeností, ale myslím, že bych se nakonec stejně vrátil domů na Island. Ta voda je zkrátka zatraceně dobrá.
Nyní ještě zpět k vaší hudbě. Předně mě zajímá vaše debutové album, které jsem neměl možnost slyšet. Nese se prvotní nahrávka ve stejných kolejích jako „Sem Skugginn“? Pokus se obě vaše díla malinko porovnat…
Debut „Dynfari“ je trochu primitivnější, než „Sem Skugginn“. Jeho natáčení bylo však fantastické! Celý proces měl v rukou Arni B. Zoegou (ÁRSTÍDIR LÍFSINS, DYSTHYMII, CARPE NOCTEM), který nám vypomáhal z masteringem i u „Sem Skugginn“. Domnívám se, že že debut zachycuje naše původní představy poměrně dobře, ale stále nás dost mrzí, že jsme museli čekat několik měsíců na zlepšení bubnování Jóna Emila. On je totiž především kytaristou… N bicí začal hrát cca. deset měsíců před nahráváním „Dynfari“. Myslím si i dnes, že deska má skvělý zvuk, což konečnému výsledku určitě pomohlo. Jsme velmi hrdí na písně „Vonleysi“ a „Hol“, které jsou stále součástí našich koncertních setů. Co se týče srovnání debutu s albem „Sem Skugginn“, tak asi největší rozdíl je ve vyspělosti skladeb (ačkoli nastávající materiál ukáže ještě větší pokrok) a úplně jiném zvuku. K „Sem Skugginn“ jsme přistupovali úplně odlišným způsobem, nahrávání bylo zcela v naší režii s výjimkou míchání, se kterým nám pomohl Hjalmar Gylfason, náš koncertní basák, který je zároveň mým třetím bratrancem – ano, Island je malý. Musí říci, že Hjalmar udělal skvělou práci a zaslouží si náš velký dík, a to především za obětavost a čas, který nám při míchání věnoval. Hlavní rozdíl mezi těmi dvěma alby je hlavně ve zvuku. Doufejme, že třetí album bude více odlišné, než jenom tím zvukem.
Jaký je tvůj názor na stahování hudby nelegálním způsobem? Myslíš si, že kapelu typu DYNFARI tato činnost může nějakým způsobem poškozovat?
Nemám pocit, že by nás to nějak poškozovalo. Vytváříme hudbu a sdílíme ji s ostatními lidmi, tak proč by i tihle lidé nemohli naší hudbu sdílet s těmi dalšími? Obě naše alba jsou k dispozici k poslechu na dynfari.bandcamp.com. Souhlasím se slovy jednoho hudebníka z Islandu, který řekl: „Snaha vydělat si peníze tvorbou hudby, je jedním z nejhorších nápadů vůbec.“ My rozhodně neděláme hudbu pro peníze, děláme ji pouze pro naše vlastní potěšení. Je pochopitelně jasné, že i hudba stojí peníze: zkušebna, prostory, pronájem, údržba nástrojů, evidenci výdajů atd. Nicméně i my vyděláváme a upřímně doufám, že všichni ostatní taky. Co se týče stahování, tak j to tak, že i já osobně stahuju. Když však chci nějakého umělce podpořit, podpoříme ho. Dny, kdy si člověk musel koupit album na podporu kapely a až posléze čekal, zda-li se mu bude líbit, jsou už dávno pryč. Nyní může každý poznat tvorbu umělce ještě předtím, než si nahrávku vůbec koupí, tak proč toho nevyužít? Důležité je jen to, aby lidé skutečně podporovali ty umělce, jejichž tvorba se jim líbí. Když lidé dokáží utrácet peníze za pivo a další sračky… je to zkrátka o respektu. Ten pomáhá umělci vytvářet další velká umění, které nás poté baví.
Jste v kontaktu s ostatními islandskými kapelami? Pokus se v krátkosti představit vaší metalovou scénu. Pochopitelně můžeš i čitatelům tohoto rozhovoru doporučit nějaký ten nový objev…
Ano, se spoustou islandských kapel jsme v kontaktu. Ve skutečnosti bych mohl napsat celou knihu o islandských kapelách. Metalová scéna je zde poměrně rozmanitá, ovšem ani nemusím mít radar k tomu, abych určil, že nejlépe se daří death metalu. POD, ANGIST OPHIDIAN I, SEVERED CROTCH, to jsou všechno kapely, které podepsaly smlouvy se zahraničními labely. Pokud bys však chtěl ještě něco víc z naší metalové říše, rozhodně se poohlédni po KONTINUUM. To je opravdu skvělá post-metalová kapela se členy legendárních POTENTIAM (stáli vždy po boku SÓLSTAFIR a FORTID), patřící nyní pod Candlelight Records. Z těch více podzemních, zatím méně známých kapel, mohu zmínit progresivní metalovou formaci DAEDRA, se kterou sdílíme společnou zkušebnu a taktéž nám jejich kytarista vypomáhá při koncertech. Zapomenout bych také neměl na další dvě skupiny, které s námi vystoupily na společném koncertě při propagaci„Sem Skugginn“. Jedná se o HINDURVAETTIR, vadnoucí post-black metal ze severních břehů a Auðn, atmosférický black metal s basistou Hjalmarem Gylfasonem. Pokud si budete chtít poslechnout čistý islandský black metal jsou tu: FORTID, SVARTIDAUDI, CARPE NOCTEM, WORMLUST. Doufám, že jsem čtenáře těmi názvy příliš nezahltil.
Jak často hrajete živě? Jaké jsou na Islandu vlastně podmínky ohledně živého hraní?
Podmínky jsou tady spíš na hovno a s koncerty jako takovými je to opravdu hodně problematické. Nejsou tady žádné metalové kluby, těch dobrých míst je tu opravdu málo a navíc jsou hodně daleko od sebe. Kultura pro živé hraní není dobrá, vše se totiž točí hlavně kolem prodeje alkoholu. Pokud se nějaké koncerty vůbec konají, odehrávají se v barech. Kapely začínají hrát obvykle až někdy pozdě v noci, a protože jsou tou dobou už všichni opilí, nikdo je neposlouchá. Problém také často bývá s vlastníky barů, kteří jsou hodně nespolehliví a na stejný čas dávají rezervaci třeba i dvěma kapelám. Posledně jsme šli třeba na pódium až ve čtyři hodiny ráno, jelikož na dohodnutý čas tu byly ještě dvě další kapely. Náš koncert tedy prakticky skončil ze 3-4 hodinovým zpožděním. V baru bylo tou dobou 10-15 lidí. Nás to však nakonec stejně neodradilo, protože v publiku byli lidé, kteří se i přesto všechno přišli na nás podívat. Jinak právě tohle je ten pravý důvod, proč nehrajeme živě až tak často. Obvykle odehrajeme pár koncertů, a pak si na několik měsíců dáváme pauzu. Zatím jsme hráli asi 4-5 koncertů ročně, ale tohle všechno by se mohlo brzy změnit, jelikož máme nějaké nabídky na tour v zámoří. Tak uvidíme. Co se týče zahraničních kapel, které na Islandu vystupují, tak v tomto případě je situace zcela odlišná a já skutečně věřím tomu, že kapely, které sem přijdou zahrát si svůj set hezky užijí. Místní undergroundové kapely to mají mnohem a mnohem těžší – i přes velkou hudební kvalitu.
Je tu nějaká šance, že bychom vás mohli vidět vystupovat ve střední Evropě, nebo dokonce v České republice?
Zkuste nás pozvat a můžeme se zkusit domluvit. Jsme velmi nakloněni hraní v zahraničí, ovšem nemůžeme uspořádat všechno sami.
Jaké jsou vaše plány do budoucna? Máte nějakou představu o tom, kterak budou znít nové skladby, jejichž přípravu si už zmínil?
Ano, ale nechci příliš prozrazovat, co a jak bude znít, aby se to všechno ještě nakonec nepokazilo. Nikdy nebývá dobré, když má člověk před sebou album, od kterého už dopředu hodně očekává. Pokud jde o plány do budoucna, tak třetí album bychom měli jít nahrávat v roce 2013, zároveň uvažujeme o rozšíření naší sestavy, hrát některé další koncerty a případně se připravovat na dobytí zámoří. Pokud se to nepodaří, budeme pracovat na materiálu pro čtvrté album!
Hehe, poslední otázka! Víš něco o české scéně? Nahrávky, labely, média…
Jste jediný CZ zine, který nás oslovil. Bohužel i přes znalost metalových skupin z několika zcela neznámých zemí – nezdá se, že bych znal jakoukoliv českou metalovou skupinu – i když projdu nějaké info zdroje (GOOGLE), dvojice jmen zní povědomě, ovšem nemůžu si vzpomenout na detaily.
Díky za rozhovor. Přeji DYNFARI úspěšnou kariéru a spoustu fanoušků!
Děkuji moc. Všechno, co bylo doposud, je pouhým začátkem DYNFARI!
ALL