Po sedmi dlouhých letech se slovenští DOOMAS dopracovali k druhému řadovému albu, a protože hlavní mozek Peťo svůj ansámbl výrazně obměnil, představuje „La Muerte“ jakýsi druhý debut, což je svým způsobem zajímavé, ovšem o to víc lákavější směrem k posluchačovu uchu. Jasně, Peťo už nějakou tu dobu o novém materiálu hovořil, avšak až s prvním poslechem mi došlo, kterak je „La Muerte“ upřímná a svým způsobem důvtipná deska – taková, která sice nikoho na lopatky nepoloží, ovšem zároveň potěší svojí skvělou atmosféru a taktéž samotnou stylistikou. Škarohlíd by sice mohl namítat, že si DOOMAS z každé velké kapely ukousli něco, ale ono není úplně jednoduché tohle všechno zabalit do působivého celku a ještě to v dárkovém balení naservírovat posluchačům.
Ano, klidně to mohl být průšvih jako hrom, ovšem hudba nabízí tolik slastných okamžiků, že ji zkrátka milovníci dark metalu nemohou mít neradi. Album otvírá skladba „Insorcisim“, jež balancuje na prahu melodického death/doomu a především díky krásné ústřední melodii, mi ponejvíc připomíná švédské HYPOCRISY v jejich zkázonosném rozpoložení. Ostatně oněch odkazů vůči švédské ikoně je to v dalším čase hned několik, ale k tomu se ještě dostaneme. Co je však tady rozhodně jinak, to je struktura samotné skladby, která je buďto brutálně valivá, anebo i mírně relaxační, a to především z důvodu vkusných vybrnkávaček. Vokály pak představují jasnou příslušnost k death/doomovéhu odvětví – zde nikterak zásadní překvapení, avšak rozhodně poctivá sázka na jistotu.
Titulní skladba následně startuje klavírním preludiem, jenž je hned záhy vystřídáno opětovně krásnými melodiemi, přičemž hudba znovu nikam neuhání, ale jednoduše teče jako mírně zpomalená povodeň. V součinnosti s celkovou atmosférou tedy… rozhodně hodně příjemný kousek.
V „Consumed by the Ocean: Depresy“ následně dochází k docela pozoruhodnému „odskočení z linie“, neboť právě tahle kompozice skýtá několik avantgardnějších postupů, které mají mírně najazzlý feeling. Skladba zřejmě záměrně není tolik sourodá a paradoxně staví image na roztříštěnosti, což je na jednu stranu zajímavé, ovšem úplně si nemyslím, že by přesně tohle DOOMAS ve větším měřítku slušelo, byť některé úseky jsou bez nadsázky poutavé, zvláště pak takřka powermetalová vyhrávka v samotném závěru. Hřmotnou a rozhodně zásadní opozici vůči předchůdci rozhodně splňuje symfonicky zlotřilá palba „They“, patrně nejbrutálnější song na „La Muerte“. Naopak nejchytlavější položkou pro mě je poměrně přímočará a na poměry DOOMAS i rychlá skladba „Life“, ze které dokonce cítím jakési pozitivní vibrace (znáte to, mračna se roztáhnout a alespoň na chvilku vykoukne slunce), i navzdory poloakustickému intermezzu funeralního charakteru – tomu říkám pocitová hra na schovávanou. Naprosto úžasnou kompozicí na závěr je ovšem smyslná elegie „Forlon“, kde HYPOCRISY znovu vylézají z nory, tentokrát až brutálně transparentně (milovníci „The Fourth Dimension“ při poslechu jistě zpozorní), avšak provedení je vpravdě vděčné a příjemné.
„La Muerte“ je dílo bezpochyby povedené. Svým pojetím odkazuje na žánrové veličiny a zároveň přináší do mlýna něco málo osobitosti. Největším vítězství je však to, že jednotlivé skladby jsou poměrně členité a každá z nich nabízí trošku jiný pohled na jinak konzistentní dark/death/doomovou jakost. Je jen otázkou, zda-li dají posluchači přednost kapele „menšího“ jména, jelikož objevování nových věcí některé jedince jednoduše „bolí“. DOOMAS jsou však jednoznačně na dobré cestě k tomu, aby všechny pochybovače přetáhli na svou stranu. Snad se jim to povede!
ALL
http://doomasofficial.bandcamp.com/