Znáte kapelu DISSECTION? Jasně, švédská blackmetalové legenda, která ale už nějaký ten pátek nefunguje… Ale co třeba kralupská thrashmetalová stálice DISSECTION? Jsou to právě oni, kdo s tímto úderným názvem přišel první, ostatně premiérové kroky učinilo zdravé jádro kapely už v roce 1985. „Jsme kralupská kapela, ovšem já sám pocházím ze sousedního Vepřku. Tam jsme také vznikli. Nicméně do Kralup jsem se přestěhoval, když mi bylo osmnáct,“ říká kytarista a zpěvák Richie (Richard Majer), jenž také potvrzuje, že se v jeho kapele vystřídala celá řada známých i neznámých muzikantů. Více ale už v rozhovoru, v němž jsme nemohli opomenout řadu historických souvislostí.
Richie, začneme pohledem do historie. Kapelu DISSECTION jste založili v roce 1985, což je opravdu neskutečná řádka let zpět. Jak se to tehdy stalo, že tě oslovila právě metalová hudba?
Když jsem vyrůstal, měli jsme doma kotoučák, kde hráli např. SWEET či BACHMAN TURNER OVERDRIVE a já postupně zjišťoval, že mě hudba začíná bavit. Doma jsme měli obrovskou měchačku, kterou jsem si vždycky bral a dělal, že jako hraju na kytaru. Co se týče samotného vzniku DISSECTION, tak to byla svým způsobem taková náhoda. Znal jsem kamaráda Pyškota, se kterým jsem se jednoho dne sešel u potoka, bylo to u Nové Vsi, a on si nesl v podpaží kytaru, kterou tehdy dostal za vysvědčení. Následně jsme navštívili jednoho našeho kamaráda, neboť on měl doma staré lampové rádio, u nějž stála taková zvláštní bedna s reproduktorem. Zajímavé bylo, že na té bedně byla přidělaná nějaká zářivka, ovšem nikdy jsem nezjistil, jaký to mělo důvod. Nicméně začali jsme takhle spolu něco jako hrát, přestože jsme vůbec nic neuměli. Já sám jsem původně začínal jako baskytarista a až po nějaké době jsem se dostal ke kytaře. S Piškotem jsme si to prohodili.
A kdy vaše produkce začala být, řekněme, „něco jako metal“?
Jako metal to začalo být cca v roce 1986. Samozřejmě jsme nejprve začali přehrávat tehdy oblíbené skladby např. od BLACK SABBATH či JUDAS PRIEST, jejichž způsob hraní jsme se snažili co nejlépe napodobit. Také jsme ale znali starší kluky, kteří hráli v kapelách a vždycky se nám snažili ukázat nějaké akordy. Takhle nějak to začalo.
Jakým způsobem ses dostával k nahrávkám? To tehdy nebylo úplně snadné.
To každopádně nebylo.????Jeden můj známý tehdy kupoval desky na burzách a já k němu pravidelně docházel. Nebylo toho ale zdaleka tolik. S dneškem se to vůbec nedá srovnat. Navíc většina nahrávek neměla kdovíjak dobrou kvalitu. Různě to šumělo, praskalo… Ale tehdy jsme byli vůbec rádi, že něco máme.
Našel bys nějakou nahrávku, která tě v jistou dobu naprosto upoutala?
Určitě „Black Metal“ od VENOM, dále „Highway to Hell“ od AC/DC či už zmínění Kanaďané BACHMAN TURNER OVERDRIVE. Tady v Česku nejsou úplně známí, ale v té době to byla hodně našlapaná hudba. Tehdy mi to přišlo jako neskutečný nářez. Hodně rád jsem měl i „No Sleep ‚til Hammersmith“ od MÖTORHEAD. Za mě se jedná o jeden z nejlepších živáků, jaké jsem kdy slyšel.
Jak moc se vaše hudební začátky snášely s tehdejším státním zřízením? Je zřejmé, že k nějakým konfliktům z podstaty věci muselo docházet, neboť právě metalová hudba byla v minulosti jako první na ráně.
Ano, ta hudba znamenala propagaci Západu, což se pochopitelně nelíbilo. My jsme měli k tomu všemu ještě problém s tím, že jsme chtěli hrát hodně ostře. To byl fakt problém.???? Vždycky, když byla nějaká zábava, tak jsme si tam v nějaké pauze „brnkli“ atd. Jenže to nám později už nestačilo. Proto jsme se ve Veltrusech domluvili s hospodským, že u něho Na Závisti uděláme koncert. Plácli jsme si. Kamarád, který dělal v tiskárně, vyhotovil plakáty s obřím obráceným křížem, v němž byl pentagram, a bylo! Vylepili jsme to po celém okolí a čekali, co z toho bude. No, nakonec z toho bylo to, že nás sebrali estébáci a odvezli na Mělník k výslechu. „Jestli ještě jednou vystoupíte, tak vás zavřem,“ tuhle větu si pamatuji dodneška.????
(smích)
Teď se tomu smějeme, ale tehdy nám moc do smíchu nebylo.
A to už jste hráli pod názvem DISSECTION? Byli soudruzi seznámeni s tím, co to slovo vůbec znamená?
Patrně ano. Zajímali se o všechno. Museli jsme třeba doložit texty a vysvětlovat, co to všechno znamená a co přesně tím myslíme. „A proč se jmenujete takhle blbě? Proč se nejmenujete jinak?“ Takové otázky samozřejmě padaly. Já osobně jsem se jim snažil vysvětlit, že hrajeme metal atd., ale to samozřejmě k ničemu nevedlo. Mně v té době bylo patnáct let, byl jsem z toho všeho hodně vyřízenej.
Brali to z vaší strany jako cílenou provokaci, nebo to spíše přičítali jakési mladické nerozvážnosti?
Těžko říct, ale poměrně ostré to z jejich strany každopádně bylo. Výslech vedli dva příslušníci, jeden takový „zlý“ a druhý jakoby „hodný“, jak už to tak chodilo. Možná to i trochu mohli brát jako takovou klukovinu, neboť my jsme si samozřejmě vůbec neuvědomovali, jaké z toho mohou být následky. Na to jsme úplně kašlali. Nakonec se tedy stalo to, že nás úplně zakázali. Ale protože jsme chtěli hrát dál, přejmenovali jsme se z DISSECTION na REACTOR 666…
… a tím jste to vylepšili. ????
Přesně tak.???? Ale o to nešlo, stejně všichni věděli, že jsme DISSECTION. Až po revoluci jsme si ten název vzali zpátky. Nicméně do roku 1989 jsme už pak nekoncertovali, začali jsme být ostražití a spíše jsme se soustředili sami na sebe. Také proběhly nějaké personální změny, přišel nový bubeník, hodně jsme zkoušeli atd. Po revoluci jsme už byli připraveni koncertovat, hráčsky jsme se taktéž posunuli. Dokonce jsme si zahráli i před VITACITEM.
Prosím, zavzpomínej ještě na nějaké pikantní koncertní historky…
To jsme tenkrát hráli s kapelou MASOX z Kostelce ve Vojkovicích. Domluvili jsme se s nimi na tom, že si s sebou vezmeme jen kytary, že to bude stačit. Oni hráli první a my jsme přišli na řadu po nich. A začaly se dít věci! Z jedné strany sálu na druhou stranu sálu začaly létat půllitry (prázdný i s pivem) a během druhé písničky najednou přišel pořadatel a zarazil to s tím, že takové exoty nebude podporovat. Bylo to fakt maso. Lidem se to ale líbilo, byli jak urvaný ze řetězu. Pak jsme hráli také v Libkovicích pod Řípem s AKRYLONEM, a protože jsme nedávno viděli video od VENOM, kde kytarista rozmlátil kytaru o zem, řekli jsme si, že to uděláme také. Připravili jsme si na to jednu už vyřazenou kytaru, kterou jsme si tam naaranžovali, ovšem na konci se na ni samozřejmě hrálo. Pak jsem ji ale popadl a třikrát s ní praštil o zem, přičemž až na třetí pokus se úplně rozštípla. Lidi byli úplně opařený… A v té největší euforii povídám: „Kdo to chce?“ Lidi křičeli, a tak jsem poslal kytaru někam do půlky sálu. Tam se jí chopil nějaký borec, vyběhl s ní ven, lítal tam a křičel DISSECTION! DISSECTION! A pak nebylo nic lepšího než vrátit kytaru znovu do sálu oknem. Problém byl akorát v tom, že to okno bylo zavřené. ???? Na tenhle zážitek si pamatuji opravdu velmi dobře.
Měl jsi pocit, že jste se tímto stali jakýmsi postrachem regionu?
Tak trochu to tak bylo. Vždycky se od nás očekávala divoká show, lidi se na to těšili. My jsme si zároveň uvědomovali, že jedině tak můžeme trochu vyčnívat z řady. Nechtěli jsme patřit mezi tuctovky, zábavové kapely, které hrály hlavně převzaté věci. My jsme chtěli hrát svoje skladby, mít vlastní texty i patřičnou image. Když tenkrát vylétly pyramidové pásky, chtěli jsme to mít taky. Proto Piškot, který byl na tyhle věci mimochodem hodně šikovný, vyrobil takové návleky z kůže, ocvokoval je a aby to celé vypadalo líp, tak tam namlátil velké hřebíky, něco na způsob Kerryho Kinga ze SLAYER. Jenže problém byl v tom, že on tam namlátil hřebíky asi stovky! A s tím se opravdu nedalo hrát. Bylo to neskutečně těžký. „Ale vždyť to vypadá dobře!“ No, vypadalo, ale hrát s tím nešlo. ????
Po metalové hudbě byl v druhé polovině osmdesátých let obrovský hlad. Určitě se ti nestýská po všech těch problémech se zákazy, ovšem ten zájem ze strany posluchačů, to bylo opravdu něco neskutečného. Nechybí ti přece jen něco málo i z této doby?
V tomto ohledu ano. Když už se něco konalo, věděli jsme, že lidi přijdou. Zájem posluchačů byl obrovský. Dnes je všeho strašně moc, lidé jsou tím vším přehlcený a hodně si vybírají. Po covidu jsou sice rádi, že už konečně mohou někam zajít, je to rozhodně znát, ale s těmi úplně starými časy se to srovnat nedá. To ti řekne asi každý muzikant, který něco pamatuje.
Metal se během několika let proměnil v mnoha ohledech. Sledoval jsi většinu novodobých trendů, které na sebe víceméně navazovaly?
Určitě. Hodně jsme to tehdy hltali, sledovali jsme i nové kapely, případně nové nahrávky těch dávno slavných jmen. Inspiraci jsme tehdy potřebovali. Zároveň jsme ale zkoušeli dělat to, co třeba naše vzory předváděly. Někdy to však šlo hodně těžko, neboť možnosti západních kapel se absolutně nedaly srovnat s tím, co jsme měli my. Zvuk jejich nahrávek byl pro nás nedostižný.
Po roce 1989 jste už mohli samovolně vystupovat. Všechno v klidu a bez komplikací. Jaký to byl pocit?
Bylo to hodně zvláštní. Najednou se člověk nemusel bát, že ho někdo sleduje, hlídá atd. Jednoduše nám řekli „hrajte, co umíte“. Byl to fajn. Posléze však přišla nucená pauza, kdy se mně a bubeníkovi narodily děti. Trvala přibližně čtrnáct let.
Rodina je samozřejmě nadevše, ale nemrzí tě s odstupem času právě to, že jste museli přibrzdit zrovna v době, kdy byla většina kapel v rozletu?
To víš, že to s odstupem času trochu zamrzí. Asi bychom byli mnohem dál, neboť jsme už v té době měli něco za sebou. Naopak některé kapely vyletěly vzhůru až po revoluci. Hudbu jsem ale nikdy sledovat nepřestal. Dále mě zajímalo, jakým směrem se jednotlivé žánry ubírají, jak se vyvíjí zvuk, způsoby hraní, zpěvu atd.
Vyrostl jsi na heavy metalu, ovšem po nějakých letech se i tento žánr začal štěpit, rozrůstat, objevily se všemožné crossovery atd. Zaujalo tě něco z té nové vlny?
Asi jak co. Poslechnu si všechno možné, nejsem ortodoxní metalista. Hudba, aby mě zaujala, musí mít hlavu a patu. Pokud mě něco oslovilo, příliš jsem neřešil, co to bylo za styl. Samozřejmě i dnes sleduji všechno možné, ale jak jsem jednou říkal, těch dobrých věcí je moc a občas se v té záplavě i ztratí. Na druhou stranu přijít dnes s něčím úplně novým, to je opravdu moc těžké. Každý ti řekne: „Hele, to už jsem někde slyšel.“
Už jsi zmínil, že ses po letech nečinnosti rozhodl DISSECTION obnovit. Jak se tenhle nápad zrodil? Co na to říkali tvoji bližní?
Jestli jsem se nezbláznil.???? Ale abych to objasnil. S Prokopem (tehdejší bubeník pozn. aut.) jsme se často potkávali a vždycky jsme se utvrzovali v tom, že jednou opravdu začneme. Později jsem ho potkal po nějakém tahu ještě s jedním klukem a společně jsme se domluvili, že se sejdeme na Krétě, něco si zkusíme a svým způsobem i uvidíme, jestli by to šlo. A šlo to! Tudíž jsme se začali scházet častěji, zkoušek přibývalo, nemluvě o dalších investicích do nového aparátu.
Návrat DISSECTION se uskutečnil v roce 2005. Ve světě metalu se však od revoluce mnohé změnilo, dá se říci, že v Česko-Slovensku se to nejdůležitější odehrálo právě v tomto časovém rozmezí. Jaká to byla pro vás zkušenost, znovu vstoupit do téže řeky?
Bylo to hodně těžké. Za velmi krátkou dobu jsme zjistili, že konkurence je skutečně obrovská… a my jsme úplně někde vzadu. Navíc jsme už neměli vůbec žádné kontakty, takže jsme znovu začínali úplně od nuly.
Tvořil jsi hudbu v časech, kdy byl metal na absolutním vrcholu zájmu. Váš návrat však přišel v době, kdy tomu už tak zdaleka nebylo. Jak to na tebe působilo?
Změna to byla naprosto zřejmá. I dnes sice zahlédneš někde dvacetiletého kluka, kterého to baví, ale vesměs chodí na koncerty ti starší, čtyřicetiletí či padesátiletí pamětníci. A i když to některé mladé lidi zajímá, tak do toho nejsou zdaleka tak zapálení, jako jsme byli kdysi my. Ale tak všechno má svůj vývoj…
Máš pocit, že hudba, které se věnujete, může v budoucnu znovu přilákat masy posluchačů? Anebo už je to všechno pryč a z tradičního metalu se jednou stane čistě dobová záležitost?
V dnešní době je možné všechno. Nicméně v tom původním znění se už metal asi nikdy nevrátí. Možná to bude s nějakou inovací, která nějakým způsobem osloví i mladší posluchače…to by asi možné bylo. Těžko říct.
Když jste činnost DISSECTION obnovili, počítali jste už dopředu i se studiovou tvorbou? Nebo šlo hlavně o to znovu si zahrát naživo?
O nahrávce se mluvilo hned od začátku. Měli jsme vlastní věci, a protože jsme to před lety už nestihli, tak jsme si říkali, že by bylo fajn, kdybychom také něco měli. Tak jsme se domluvili s místním Kubou Týřem a natočili u něho cca devět věcí. Zájemcům jsme pak materiál poskytli na klasickém CD.
Když budeme počítat všechny vaše oficiální nahrávky, pravděpodobně se dostaneme k číslu čtyři. Ta poslední je („Soumrak emocí“) ale poměrně čerstvá. Zkus nám ji trochu představit?
Za mě se jedná určitě o náš nejdotaženější materiál. Vrátili jsme se na něm k našemu starému konceptu, který jsme kdysi preferovali. Předtím jsme totiž hráli s klávesama, nyní hrajeme znovu ve třech. Vsadili jsme tedy na osvědčené praktiky s tím, že člověk je opět o něco zkušenější a ví, jak některé věci udělat lépe.
Překvapilo mě, že jste se vydali i tak trochu „komplikovanější“ cestou, neboť nové skladby jsou mnohem více košaté, nachází se v nich i spousta úseků bez zpěvu, což určitě klade větší nároky na posluchače. Souhlasíš?
Myslím si, že nějak tak to bude. Nechtěli jsme hrát pořád dokola „hoblovačky“, protože pak ty skladby tak nějak splývají v jednu, jsou až příliš monotónní. Proto jsme si řekli, že se budeme snažit, aby každá nová skladba nabídla nějaký specifický prvek, něco, čím bude pro lidi zajímavá. Pokud tedy „Soumrak emocí“ někoho zaujme, bude to nejspíš trochu něčím jiným, než tomu bylo u předchozích nahrávek.
Nicméně věrni zůstáváte starému thrash metalu, na nahrávce je to znát, ovšem naživo zníte přece jen o něco moderněji. Jakoby vás inspirovala i hudba, kterou se dnes prezentují současné kapely. Co na to říkáš?
Ano, s tím souhlasím. Člověk si to asi úplně neuvědomuje, ale protože posloucháme i současné kapely, je samozřejmě možné, že nějaká inspirace v člověku uvízne. Děje se to přirozeně a samovolně.
Na závěr se nemohu nezeptat na otázku, na kterou možná někteří čtenáři čekají. Z obsahu rozhovoru vyplývá, že patent na název DISSECTION máte právě vy, neboť jste začali hrát dříve, než později slavní Švédové. Měli jste to s názvem někdy těžké? Jak se ti zamlouvala hudba této kapely? Nyní už nehraje, takže s názvem můžete být úplně v klidu…
Jo, určitě hráli dobře, to je pravda. My jsme pochopitelně v určité době byli takovým příhodným terčem. Např. když jsme si udělali profil na Bandzone, tak tam hned někdo napsal: „Jak je možné, že máte takový název?“ No, jednoduše. Vznikli jsme dříve. Když pak začali hrát i oni, někdy v roce 1989, bylo nemožné, abychom o sobě věděli. Ale stejně mám pocit, že těch kapel s názvem DISSECTION je asi pět… My už to ale měnit nebudeme.
Aktuální sestava:
Richie – kytara, zpěv
Milosch – baskytara, zpěv
Pěťka – bicí
ALL
Promo fotografie kapely: Andrea Malíková