Temná hudba s nádechem elegance, umělecky pojaté skepse a v neposlední řadě také osobitě podmanivého gentlemanství. To je kapela DIORAMA z Německa, jejíž žánrové rozpětí je skutečně stěží definovatelné, zvláště pak po realizaci novinkového počinu „Tiny Missing Fragments“, jubilejního desátého řadového alba. A co je na tom všem nejkouzelnější? DIORAMA ani po necelých dvaceti letech existence neztrácí glanc, a každou další nahrávkou se vzdaluje „konkurenci“ o parník. „Není naší povinností posluchače neustále překvapovat,“ praví v tomto rozhovoru frontman Torben Wendt, jenž dlouhodobě příliš nefandí hudebním škatulkám. Už ale díky tomuto přístupu DIORAMA každou další nahrávkou sakra překvapuje, ostatně zkuste si vyposlechnout jejich tři poslední řadovky. Každá z nich je něčím vzácná a zajímavá. DIORAMA pro mě osobně představuje současný top „electro-dark-music“ a jsem opravdu velmi rád, že Vám právě tuto čtveřici mohu na Rumzine webu představit. Pod rozhovorem se zároveň můžete podívat na zcela nový klip „The Minimum“, jehož podklady vznikly v lednu 2020 v oblasti Granady. Obsahově se jedná až o nešťastně symbolickou předpověď toho, co posléze přišlo. A co si budeme povídat, v koronavirovém blátě se budeme s určitostí ještě nějaký ten pátek patlat. Návdavkem ještě přidám mega opus „ZSA“ z předchozího alba „Zero Soldier Army“.
Torbene, velice tě zdravím, jak se ti daří? Prosím, pověz nám něco o současné karanténě v Německu? Co všechno je u vás povoleno a co třeba nelze? Jak tento stav zvládáte? Jste všichni čtyři spolu v kontaktu? Mimochodem, viděl jsem vaši speciální show z domácího studia a působilo to na mě opravdu mile a sympaticky…
Musím říct, že se nám daří dobře, nikdo z nás nebyl a není vážně nemocný. Nicméně s tím vším bojujeme, neboť klasické koncerty zatím povoleny nejsou. Zároveň ale vidíme světlo na konci tunelu, i když je ten tunel poněkud klikatý. Jak jsi sám uvedl, věnujeme se koncertům v digitální formě, když to nyní jinak nejde. Co je povoleno a co není povoleno, to je opravdu těžké teď vyjmenovávat, protože v Německu se vše každý měsíc upravuje. Politici se velmi snaží najít rozumné kompromisy, ale je to všechno opravdu těžké.
Když se zaměříme na diskografii kapely DIORAMA trochu víc, můžeme vidět, jak se kapela stylově posouvá a v průběhu času roste. Jaká nahrávka byla podle tvého názoru důležitá s ohledem na vývoj DIORAMY? Přiznám se, že já určitý předěl vnímám od desky „Cubed“.
Naše hudba vychází z romantického a elegického prostředí. Přesně tak tomu bylo, když jsme začínali s první nahrávkou „Pale“, přičemž páteř našich písní byla vždy opřena o klavírní linky. Během následujících alb se náš zvuk stal elektroničtějším, experimentálnějším, robustnějším, složitějším a umělecky špinavějším. Dalo by se namítnout, že alba jako „Her Liquid Arms“, „Amaroid“ a „Tiny Missing Fragments “ mají spíše zlomový charakter než ostatní, a proto mají zvláštní význam. Na druhou stranu každé album zanechalo nepostradatelnou stopu a úzce souvisí s naší kariérou.
Nedávno jste vydali již zmíněné album s názvem „Tine Missing Fragments“. Jaké spatřuješ rozdíly mezi ním a předchůdcem „Zero Soldier Army“? Jakou zpětnou vazbu jste zatím zaznamenali?
Přiznám se, že jsem doposud necítil nutkání porovnat obě alba na analytické úrovni, a vlastně je dávat vedle sebe. Během éry „Zero Soldier Army“ jsem se ocitl ve slepé uličce, mentálně i hudebně – ovšem nenechte se zmýlit, jsem s tím albem v pohodě. Při poslechu těch skladeb je však zřetelně poznat, že je v nich zakomponovaná vysoká míra hněvu, nehledě na mizivý stupeň jakékoliv perspektivy. Posléze ovšem následovaly kroky spojené s pokusem tohle všechno zlomit a kapelu znovu nakopnout. „Tine Missing Fragments“ tedy vnímám spíše jako nový začátek, nikoliv pokračovatele logické řady.
Vznikalo nové album v průběhu uplynulých čtyř let, nebo jste hudbu napsali v nějakém určitém časovém období?
Ano, v zásadě se dá říci, že nový materiál začal vznikat pár měsíců po vydání „Zero Soldier Army“. Nový počítač, nové vybavení, nové myšlení a spousta nesmyslných nápadů, které jsme chtěli vyzkoušet.
DIORAMA si prošla během kariéry hodně zajímavým vývojem, změnami v rámci jednotlivých žánrů. Cítíte, že nyní má vaše hudba tu vůbec nejlepší formu, jakou kdy měla? Pociťujete v tomto ohledu i tlak ze strany fanoušků, kteří od vás s určitostí mnohé očekávají?
Čistě a jednoduše následujeme pokyny nekalibrovaných kompasů, podle kterých postupujeme. V tomto je to jednoduché. Přesně díky tomu docházíme ke zcela náhodným výsledkům, které jsou ovšem v naší tvorbě povoleny. Vždy děláme vše pro to, abychom přišli s něčím krásným a smysluplným. A proto je nesmírně obohacující, když se dozvídáme, že lidé kráčí po této cestě společně s námi. Očekávání na mnoho způsobů je rovněž v pořádku, myslím si, že je to úplně normální. Nicméně se domnívám, a je to jen můj názor, že skutečný fanoušek na kapelu žádný tlak nevyvíjí.
„Tiny Missing Fragments“ je desáté studiové album od vašeho založení v roce 1996. S kapelou jste toho prošli už opravdu dost, a to navzdory všemožným trendům a třeba i žánrům, které se v čase nějak vyvinuly. Kde se ve vás bere ta tvůrčí energie, možná i vůle, dělat si vše po svém, bez ohledu na trendy, které jsou v určitou chvíli populární? Řekl bys, že třeba toto je pro současné kapely přece jen těžší, se s tímto vším vypořádat?
Vždy jsme byli otevření vůči vlivům od kolegů umělců, skladatelů, kapel, které máme rádi atd. Dokonce jsme byli otevření i vůči některým trendům. Není na tom nic špatně. Úžasným způsobem je kupříkladu uděláno debutové album Billy Eilish, které nám v poslední době poskytlo spoustu inspirace, nemluvě o odvaze. Přesně tohle se i našeho aktuálního alba týká. A jestli je dnes pro kapely těžké se s tím vším vypořádat? To opravdu nevím. Předpokládám, že nikdy nenastalo období, kdy by to v tomto ohledu bylo úplně snadné.
Je z tvého pohledu důležitá evoluce hudební tváře DIORAMY? Každá další nahrávka je jiná, každá deska je pro posluchače svým způsobem velké překvapením atd. Je třeba i toto pro vás podstatná okolnost? Co soudíš o kapelách, které jsou naopak ve svém vyjadřování žánrově striktní?
Naše hudba musí vyjadřovat něco, co my považujeme za důležité v nejširším slova smyslu. Tohle je jediné pravidlo! DIORAMA není samoúčelná. Rozhodně nepřichází v úvahu, abychom vytvořili nějaké skladby pro nic, jen tak, abychom něco vydali. V tomto ohledu máme rozhodně lepší věci na práci. Je to důvod vyhnout se umělecké stagnaci a hledat něco nového. Ale je samozřejmě fakt, že není většího úkolu, než stále přicházet s něčím překvapivým. Jinak je svým způsobem výhoda, být v určitém žánru nezaměnitelný, ovšem udělá to život jednodušší a naplněnější? Abych byl upřímný, čím jsem starší, tím méně se zabývám otázkami různých kategorií, žánrů, identifikací atd. Na světě jsme jen krátce, není třeba se tím zaobírat.
Lze v souvislosti s albem popsat tvůrčí proces, např. i s ohledem na získávání inspirace? Bylo pro vás obtížně ji najít? Jaký primární „pocit“ lze na albu najít? Věříte, že jste tohoto cíle skutečně dosáhli?
Protože máme tendenci dívat se na věci z filozofického úhlu: filozofie totiž nikdy nespí. Nicméně vždy bylo dost materiálu na to, abychom byli dostatečně kreativní. A pokud jde o finální pocity, tak si myslím, že jsme prostřednictvím „Tine Missing Fragments“ poskytli homogenní kombinaci zoufalství a pohodlnosti. Na nahrávce mě baví, jak jsou tyto obě strany vyvážené.
Nezávislá a gotická scéna v Německu je velmi různorodá. Cítíte se být toho všeho součástí? Máte dobré vztahy s ostatními kapelami? Objevili jste na scéně nějaké zajímavé jméno?
Gotická electro scéna v Německu je jedna velká rodina. A my jsme jejími otravnými synovci. 🙂 Bylo by z mnoha důvodů dobré, kdyby více mladých a začínajících umělců získalo výraznější zastoupení na naší hudební scéně. Před pár lety jsem se snažil podporovat/propagovat temnou popovou kapelu CODE CANARY, která podle mého názoru vydala řadu výjimečných skladeb. Jejich hudbu mám stále hodně rád, ale bohužel, v poslední době nebyli příliš aktivní.
Pokud bys měl vzít zpět jakékoli rozhodnutí, které se vztahuje k hudbě, co by to tak mohlo být? Existuje opravdu něco, co bys rád vzal zpět?
Prodal jsem svůj původní TR-505 (bicí syntezátor) za směšnou cenu. Byl to nádherný kus! Byla velká chyba ho pustit. Mohl bych to sice vrátím tím, že bych si ho koupil znovu, ale už by to nějak nebylo stejné. Kromě toho jsem se posléze dozvěděl něco o nutnosti „zálohování“ (pódium a studio). Byly případy, kdy jsem se mohl vyhnout obrovskému množství problémů.
Existují místa, která bys chtěl rozhodně navštívit? Co Česká republika… Myslím, že by to bylo moc fajn (samozřejmě s ohledem na váš možný koncert. 🙂
Miluji cestování a horolezectví. Existuje mnoho míst, která bych mohl okamžitě vyjmenovat a která bych chtěl prozkoumat. Koncertně je Česká republika na tomto seznamu poměrně vysoko, ale co třeba pro změnu asijské země? Třeba Korea a Japonsko? To by byla fascinující výzva.
Na závěr bych se rád dozvěděl něco o novinkách spojených s projektem COMA ALIANCE, na kterém se podílíš společně s Adrianem Hatesem (DIARY OF DREAMS). Jaké jste na debutovou desku zaznamenali ohlasy? Musím říct, že je opravdu znamenitá!
No co ti na to mám říct? Adrian i já jsme rádi, že se nám konečně podařilo proměnit náš starý záměr, záměr vzájemné spolupráce, v realitu. Výsledkem tedy je zatím album „Weapon of choice“, které vyšlo na konci roku 2018. V současné době čím dál podrobněji rozvíjím své představy ohledně nových skladeb, dělám si takový rozbor toho, jak by asi mohly znít. Moc se těším, až na nich začnu pracovat. Reakce na debut byly velkolepé. Myslím, že nejen my, ale i fanoušci čekají na pokračování příběhu s novými hudebními kapitolami. Proč si nedat další kolo!
DIORAMA:
Torben Wendt – Vocals
Felix Marc – Keys
Zura Nakamura – Guitar
Markus Halter – Drums
ALL