Čím víc muziku(-y) poslouchám, tím více se vtírají úvahy, o jakémsi předávkování a pak se najednou objeví takováhle „drobnůstka“ a jsem zase lapen! Po překonání rebelantského vzpírání se tipu od ZDARRáka a rozptýlení drobného předsudku „cože můžou předvést na dutou rouru a ságo“ jsem začal poslouchat a doposud jsem nepřestal! Jednou rukou si přidržuju padlou spodní čelist, druhou otáčím jednoduše dokonale zpracovaný obal. Tvrdší recykl karton hraničí s primitivní dokonalostí právě tak, jako rýhy uvnitř vyžrané větve.
Zřejmě jste to poznali, ale zopakuju to ještě jednou, dvojka DEŠI mě uhranula hned od počátku kdy zaznělo „Vážení přátelé“ (1). Pomalý uhrančivý nástup barytonsaxofonu Evy Žižkovské, navazující se dižera Lukáše Pilnaje, jež vzápětí přejde do rytmizujících figur. Přestože vše skvěle rovnovážně funguje, s kontrabasem se přidá ještě hostující Jiří Pletánek a společně to přes avizované beat-ování domydlí k předělovému šumu. Dalším pomocníkem je Jakub Rochovanský na darbuku, ovšem na obalu je uveden jen pro sedmou skladbu, přestože zdatně bubnuje už v „Bublae“ (2). Příjemné spodní tóny didgeridu nádherně ladí se saxíkem. Ten zní v následující „Krajině“ (3) společně s ptáčky, jako by byl nahrán kdesi venku. Klidné melodické motivy doprovází tepající dech proháněný větví, tu a tam zdůrazňován kontrabasou. Eva zvládá i klarinet, což se potvrdí v „Pěti psech“ (5) – naznačovaných útržcích nálad, jako by to byly etudy ke cvičení. Tímto jsem vyčerpal první sekci díků pojmenovanou Dechy.
Další část patří Hostům. Hned v kruhu dechy doprovodí španělka Roberta Rabouska. Opravdu krásně čitelné strunění. Hluboké prskané tóny a klouzající nízké ornamenty jsou výtečným doprovodem. Kdo „sóluje“ a kdo v tomto posmutnělém Kruhu (6) doprovází, je zbytečné pojmenovávat. Plynulým přechodem rytmické figury a s polehounku se vynořujícím klarinetem se přeneseme málem až k dervišímu víření, hlasovým výkřikům a orientálním zákrutám. „Peřeje peřeje“ (8) svou divokostí tyto opravdu mohou evokovat. Nahoru, dolů, klidně, svižně, svobodně s lehkostí. Úderností přispěje do proudu opět i kytara.
Skladby v obou předchozích pásmech byly v průměru tříminutové, III. Sny je vyplněna jedinou delší plošinou. I u jedenáctiminutovky „Emo & Atmo“ (7) je relativně snadné vycítit oč půjde, přestože se mohu mýlit. Emotivní saxofonové sólo se vskutku atmosférickým doprovodem didgeridoo, toliko první pětina, po níž se dvojka Deši ještě více zklidní a přibude jakýsi zvuk letícího kovového objektu. Dle obalu by se měl v poslední skladbě objevit i kontrabas. Subbasové drony jsou buď oba z klandru a další zvuky bůhví odkud, vrstvené efektem nebo dohrávané do stop, nevím. Ať je to jak chce, ani poslední oddychově meditativní dílko mě nezklamalo. Ponechalo mě sic v mírných rozpacích, s otázkami na které není potřeba odpovídat. Některé z nich dozajista poodkryju na koncertě. Těším se!
RadeK.K.