Ještě před takovými dvanácti lety patřila thrash/deathmetalová parta DARKANE k nejrespektovanějším švédským kapelám. Zejména v letech 2000 až 2005 mířili hoši z města Helsinborg směle mezi skandinávskou smetánku a parking u Nuclear Blast byl už jen pomyslnou třešničkou na několikaposchoďovém dortu. Postupem let však DARKANE jaksi nenápadně vyklidili pozice a „slávu“ přenechali především mladším nástupcům. Stalo se tak paradoxně v době, kdy thrashmetalový směr začal zažívat překvapivý návrat. DARKANE se ovšem nikdy nesnažili těžit výhradně ze „zlaté žíly tohoto žánru“. Na jejich produkci měl (a stále má) vždy velký podíl také melodický death metal, který ve Švédsku za ta léta přirozeně zdomácněl. Tyto dvě silné tepny se v produkci DARKANE spojily a vychrlily brutálně tryskající gejzír, jehož síla z většiny nahrávek nikdy nevyprchala. Ne všechno se ale kapele povedlo úplně dokonale. Především poslední řadové album „The Sinister Supremacy“ vzbudilo o posluchačů nemalé rozpaky, a přestože se jednalo o comebackové album po pěti letech, zapadlo. I navzdory této skutečnosti jsou však DARKANE i nadále kapelou s odpovídajícím kreditem. Pokud vás jejich tvorba doposud míjela, budiž tento profil jakýmsi naváděcím stimulem pro poslech.
Jak to bylo na začátku
Začátky skupiny DARKANE nejsou ve srovnání s většinou kapel nikterak záludné. Skoro to na první pohled vypadá, jako kdyby měla pětice Švédů cestu na výsluní bez problémů nalinkovanou. Ale dost možná tomu tak i bylo. S tím rozdílem, že debutová deska „Rusterd Angel“ z roku 1999 je počinem naprosto zralé skupiny, která měla hned od prvopočátku jasnou představu o své budoucnosti. Na rozdíl tedy od party AGRETATOR, předchůdce teprve rýsujícího se projektu „dark a arcane“. Někdy v roce 1998 dvojice Christofer Malmström (kytara) a Peter Wildoer (bicí) poprvé okusila poněkud odlišnějšího skladatelského koktejlu a společně namíchala dvě instrumentálně nabušené kompozice, jež byly daleko odlišnější od toho, co oba hudebníci praktikovali ve stávající kapele. „S AGRETATOR jsme tvořili hodně technickou hudbu, ale postupem času jsme se zcela vyčerpali. Po sedmi letech mi bylo jasné, že tuhle kapelu už dál těžko posuneme. Proto jsme s Peterem založili DARKANE. Na další cestu se s námi vydal i basák Jörgen Löfber,“ vzpomíná na úplné začátky Chris, jenž dokonce pamatuje ještě prapůvodce AGRETATOR, a to skupinu DEMISE, jejíž první dvě dema vyšla už v letech 1991-92. Ale pojďme se ještě trochu detailněji podívat na tvorbu AGRETATOR, která s odstupem mnoha let není zrovna zanedbatelná. Předně album z roku 1994, jež dostalo do vínku název „Delusions“, mohlo za určitých okolností překonat většinu dnes tolik opěvovaných nahrávek. Ale nestalo se tak. „Vkus posluchačů byl zjevně trochu jinde. My jsme se naopak hodně zaměřovali na techniku hraní, a přestože jsme s naším albem byli v podstatě spokojeni, bylo těžké se následně odrazit k něčemu lepšímu. Nicméně po hudební stránce nám tohle společné působení něco dalo a v dalších letech se to i ukázalo,“ ukončuje Chris vzpomínání na band, jehož nahrávky se později staly pro mnoho posluchačů kultem.
V nové sestavě se však zajetá trojice představila již pod vlajkou nové skupiny DARKANE, a to v čele se zpěvákem Lawrencem Mackrorym. Sestavu následně doplnil i druhý kytarista jménem Klas Ideberg, toho času rovněž tápající ve švédském metalovém undergroundu. Na prvním záseku „Rusted Angel“ však už motivovaná sestava vystupuje jako jeden nerozlučný tým, jehož úlohy jsou rozděleny podle předepsaného módu. Z nahrávky je i po letech cítit naprostá osobitost a zároveň také hravost. Mix extrémního thrash/death metalu je zde doslova obklopen celou řadou technických fines a opomenout nelze ani početnou sazbu symfonických pasáží, umně zapadajících do už tak komplikovaných struktur. Zajímavé ovšem je, že ani v tomto zašmodrchaném masomlejnu se neztrácí ultramelodické vyhrávky, které jsou opravdovou chloubou kompletu. Naproti tomu zvuk alba není přehnaně krystalický, spíše se rovná „oldschoolové“ tradici. Silně extrémní je Lawrencův scream, místy doplňovaný čistějšími polohami, či naopak hrdelními growly. „Lawrence odvedl na desce skvělý výkon. Bylo nám ale jasné, že delšího trvání mít naše vzájemná spolupráce nebude. Lawrence již dopředu deklaroval, že se chce v budoucnu věnovat své kapele FORCEFEED. Z tohoto důvodu jsem později oslovil svého kamaráda Adrease Sydowa, jenž nabídku s nadšením přijal,“ uzavřel Chris vzpomínání na debutovou nahrávku DARKANE, které mimochodem pomohl na svět proslulý producent Daniel Bergstrand.
Když Bozi zešílí
Pozitivní přijetí debutu „Rusted Angel“ znamenalo pro DARKANE raketový vzestup. O nové jméno se zavedenými tvářemi se brzy začaly zajímat labely napříč zeměkoulí, přičemž dohoda se samotnými Nuclear Blast se zdála být logickým vyústěním obecného vzestupu. Metalový svět byl nucen si k osvědčeným švédským jménům přidat i helsinborgskou pětici, přestože její produkt nevykazoval známky tradiční göteborgské školy. Chris: „Vždycky jsme stáli tak trochu stranou a všechny ty slavné švédské kapely jsme začali poznávat až na velkých festivalech. Jedinou výjimkou byli SOILWORK, se kterými jsme byli vždy bratrsky provázáni.“ A je tomu opravdu tak. Hudebníci z DARKANE častokrát vypomáhali SOILWORK při koncertních štacích a je nezbytné i uvést, že na úplném začátku se v sestavě DARKANE krátce mihl i Björn „Speed“ Strid. Ten si však k domovské kapele nakonec přidal angažmá v thrashmetalovém souboru TERROR 2000, do kterého si mimochodem přivedl i kytaristu Klase Ideberga. I navzdory všemožným hostovačkám se však DARKANE nikterak nerozklížili a v roce 1999 se vydali na evropské tour společně s MARDUK a CANNIBAL CORPSE. Štace mimo jiné zahrnovala i set na kultovním Dynamu, kde se band prezentoval vedle těch největších metalových hvězd. V roce 2001 se pak na trhu objevilo druhé album s názvem „Insanity“, na němž DARKANE představili již výše zmíněného vokalistu Andrease Sydowa. Deska zároveň přinesla ještě intenzivnější hudební prožitek ve srovnání s debutem, což osobně přisuzuji modernějšímu zvukovému kabátku. „Chtěli jsme udělat brutální a šílené album, ale zároveň zachovat v hudbě melodii. Na druhou stranu nepopírám, že chceme DARKANE prezentovat jako kapelu, která je na té nejvyšší možné hráčské i technické úrovni,“ vyznal se Chris ze svých tužeb těsně po realizaci. „Hraní jsem podřídil úplně všechno. Místo abych chodil do školy, tak jsem šest až sedm hodin cvičil na kytaru. Aby však mohlo vzniknout kvalitní album, je toho potřeba mnohem víc. Při realizaci i nahrávání ‚Insanity‘ však panovala hodně uvolněná atmosféra, neboť jsme byli přesvědčeni o tom, že máme v zásobě nespočet skvělých nápadů.“
Důkazem Chrisových slov budiž klasická studiová historka, jež se protentokrát dotkla kytaristy Klase Ideberga. Ten se „pod vlivem“ při jednom z dýchánků poroučel k zemi tak nešťastně, že si udělal hluboký šrám na hlavě: „Nebyla to úplně sranda, protože Klas na naše hlasy v podstatě nereagoval. Když jsme pak vyrazili do nemocnice, bylo to obzvlášť bizarní. Prosili jsme totiž doktora, aby Klas hlavně nepřišel o své dlouhé vlasy, jelikož pro metalového muzikanta je tohle jedna z těch nejdůležitějších věcí. Když se druhý den probral v nemocnici, vůbec o ničem nevěděl.“ Ale zpět k albu „Insanity“, které nabídlo bezpochyby parádní prezentaci moderně pojatého thrash metalu s deathovými prvky a dalšími extrémními ingrediencemi. Přestože Chris ve svých výpovědích často hovořil o melodiích, tak já osobně se domnívám, že na albu hrají prim především kombinované kytarové riffy a kvanta rozličných vokálů. I když je nahrávka z dnešního pohledu v podstatě pravěkou záležitostí, její vyznění paradoxně přináší mnohem interesantnější zvuk, než je tomu u některých současných part, která rezignovaly na vývoj a zcela záměrně se vrhly na zprostředkování retra. „Inspirují nás kapely typu MESHUGGAH a STRAPPING YOUNG LAD. Jako hudebníci jsme však vyrostli na death metalu, takže pokud posluchači slyší v naší hudbě odkaz DEATH, má to svou logiku,“ uzavírá Chris jednu z dalších podstatných kapitol DARKANE.
Robotická expanze
DARKANE se během krátké doby stali kapelou, od které očekávalo mnohé. Nebylo tedy divu, že se rok od uvedení „Insanity“ objevilo na trhu třetí řadové album s názvem „Expanding Senses (2002)“. Ještě před tím se však švédská parta poprvé podívala do USA a následně projela křížem krážem i Evropu. Když posléze došlo na představení novinky, Chris se vytasil s docela pozoruhodnými postřehy: „Se skladbami z ‚Insanity‘ jsme spokojeni, ale když si poslechnu novinku, přijde mi, že jsme se po zvukové stránce mimořádně posunuli. Zvuk na ‚Insanity‘ mi přijde takový sterilní. Zpětně si i uvědomuji, že jsme desku nemuseli dělat zdaleka tak dlouhou. Na ‚Expanding Senses‘ jsme se toho vyvarovali a za sebe mohu říci, že na lepší nahrávce jsem se doposud nepodílel.“ Zajímavý Chrisův postřeh se však váže i k Andreasovu zpěvu: „Zpětně musím přiznat, že jsme na ‚Insanity‘ nebyli příliš spokojeni s Andreasovými vokály. On je naprosto skvělým zpěvákem, ale úplně zbytečně se snažil napodobit Lawrencův projev. Na ‚Expanding Senses‘ ale všechno hodil za hlavu a začal zpívat zcela přirozeně.“ „Expanding Senses“ je prezentací nukleární zvukové show, kterou nerozmělňuje ani intenzivnější využití kláves. DARKANE se podařilo dokonale sloučit odkaz staré thrashové školy s nastupující metalovou modernou. Speciálně 
bych k chtěl poukázat na dechberoucí údery bicích, neboť takto vystavěná „kladiva“ hned tak někde neuslyšíte. Poslech vybraných kousků může být pro někoho velmi bolestivý, avšak Chris a spol. se nikdy úplně nezpronevěřili „klasické skladbě“ (stali se tak jedinečnými ve své váhové kategorii). SOILWORK se kupříkladu vydali směrem k IN FLAMES a respektovaní MESHUGGAH ještě mnohem více zahučeli do světa metalové schizofrenie. Chris: „Společně jsme si slíbili, že půjdeme až za hranice extrému. Chceme, aby náš zvuk byl opravdu brutální, aby si fanoušci řekli: ‚Sakra, tenhle masakr dělají ti DARKANE‘. Naopak bychom nechtěli dopadnout jako např. DISMEMBER či ENTOMBED. Je nám smutno z toho, kterak naše staré vzory znějí v současnosti měkce.“
Album „Expanding Senses“ znamenalo pro DARKANE definitivní průlom. Kapely si začalo všímat mnohem více fanoušků a hudební magazíny se předháněly v pozitivních hodnoceních. Ještě v témže roce se kapela vydala na kratičkou štaci do Japonska, aby hned na jaře roku 2003 odstartovala několik dlouhodobějších tripů, a to ve společnosti MESHUGGAH, TESTAMENT, MARDUK a DEATH ANGEL.
Všechno zlé je pro METAL dobré
Po nekonečných koncertních štacích, postavili se DARKANE na začátku roku 2004 znovu na startovní čáru. Nástupce s pracovním názvem „Layers of Lies“ byl už z větší části nachystán, avšak nešťastná náhoda zhatila nahrávání díky indispozici bubeníka Petera Wildoera (pošramocené zápěstí). Zbytek osazenstva však kolegiálně nevyhledal náhradu, ale rozhodl se na svého parťáka počkat. Že by však hudebníci zcela propadli relaxu, to se nedá říci ani v nejmenším. Klas Ideberg uvítal pauzu s ohledem na účinkování v TERROR 2000 a workoholik Christofer Malmström zabředl do dlouhodobě připravované sólovky „Non Human Level“ (opravdu skvělé deathmetalové album s řadou výjimečných hostů). Vymodlená deska „Layers of Lies“ se realizace dočkala až na samém sklonku roku, přičemž vydání stanovili Nuclear Blast na květen 2005. Naštěstí u toho mohl být i bubeník Peter: „Odehráli jsme opravdu spoustu koncertů a já postupně začal vnímat, že mám s rukou evidentní problém. Z počátku jsem to sice nebral příliš vážně, ale po jednom koncertě to už nešlo vydržet. Horší ale bylo, že lékaři nedokázali přijít na to, co tu velkou bolest způsobuje. Nakonec bylo potvrzeno, že mám v zápěstí abnormálně srostlé kůstky, které tu bolest vyvolávaly. Byl jsem tedy nucen šest měsíců pauzírovat, aby se pak vše vrátilo do normálu.“ Protože je ale metal byznys jako každý jiný, ocitli se DARKANE pod tlakem firmy, která o nějakém 
čekání nechtěla ani slyšet. Není proto divu, že „Layers of Lies“ je regulérně poslední nahrávkou s pečetí Nuclear Blast. „Odehráli jsme spoustu koncertů a materiál na novinku dávali dohromady na turné. Myslím, že to byl docela dobrý přístup, neboť skládání probíhalo naprosto spontánně. Vůbec jsme se nemuseli do ničeho nutit. Následně bylo třeba látku trochu sjednotit a pohovořit si o zvuku, což je pro nás vždy velké téma,“ svěřil se těsně po nahrávání vokalista Andreas, pro něhož se jednalo o úplně poslední spolupráci s DARKANE. A jak nástupce úspěšného „Expanding Senses“ vlastně hraje? Zvukově je nahrávka mnohem „čistší“ a navenek obsahuje celou řadu chytlavějších songů. Kapela taktéž zjednodušila aranže, kdo čekal ještě vachrlatější a komplikovanější kompozice, mohl se ve finále cítit maličko ochuzen. I tak ale DARKANE nikterak nerezignovali na vysoko nastavený standard, nemluvě o snaze vyzkoušet si zase něco trochu jiného. Chris: „Rozhodli jsme se, že si album natočíme úplně sami. Postavili jsme si vlastní studio a začali se seznamovat s celou řadou nových věcí. Je jasné, že je snadnější pracovat pod známým producentem, ale tentokrát jsme nechtěli, aby nám do nahrávky vstupoval někdo cizí. Myslím si, že jsme dosáhli i tak kvalitního zvuku. Zároveň to pro nás byla dobrá příležitost ke všem možným experimentům.“
Doba drolení
Přestože se z DARKANE stala respektovaná kapela, ani zdaleka si jednotliví členové nemohli dovolit zahodit civilní povolání. Navíc finanční vklad do studia znamenal značnou investici, takže na start další etapy nastupovala do té doby konsolidovaná sestava s „průvanem na účtech“. „Do luxusního života rockových hvězd máme vážně dost daleko. Na druhou stranu jsme pyšní na to, čeho jsme dosáhli. Pocházíme z malého švédského města, a kdyby mi někdo před lety řekl, že se svou kapelou budu hrát po celém světě, těžko bych mu uvěřil. Pro muzikanta je nesmírné štěstí právě to, že se dostane na zcela neznámá místa a potká tam lidi, kteří znají jeho hudbu. To je něco, co mě dokáže pokaždé vyvézt z míry,“ vyznal se ze svých zkušeností bubeník Peter Wildoer, toho času už znovu v odpovídající formě. Totéž se ale nedá říci o vokalistovi Andreasovi, jenž se rozhodl řady DARKANE opustit. Peter: „Andreas se nám přiznal k tomu, že kapele dále nemůže věnovat tolik času. Jednoduše nechtěl být brzdou, které se musí ostatní přizpůsobovat. Oslovili jsme tedy našeho kamaráda Jense Bromana z kapely THE DEFACED, o jehož pěveckých schopnostech jsme pochopitelně dobře věděli. Ostatně náš kytarista Klas působí v této kapele taktéž. Nicméně Jensův vokál se ideálně hodí i do DARKANE. Řekl bych, že jeho hlas je ještě o něco agresivnější než Andreasův.“ Tímto ale výčet zásadních změn neskončil. DARKANE se museli spokojit s vydáním alba „pouze“ u Massacre Records. „My jsme žádnou změnu neiniciovali. Jednoho krásného dne nám zavolali z Nuclear Blast a sdělili nám, že práva na desku přepouštějí Massacre Records. Těžko jsme s tím mohli něco dělat. Prostě nám sdělili, že to pro kapelu bude lepší, neboť jsme se měli rázem stát jejich ústřední kapelou, což pro nás značilo určité výhody. Svým způsobem měli pravdu, ale stejně jsme se cítili být trochu odstrčeni,“ konstatoval bubeník Peter.
V druhé polovině roku 2008 uzřelo světlo světa páté řadové album „Demonic Art“, kupodivu nepokračující v nastaveném trendu předchozích dvou řadovek. Rozhodně se ale pokouší prozkoumat poněkud odlišnější žánrová teritoria, což lze v jistém smyslu považovat za plus. Chris: „Když jsme vytvořili titulní skladbu, vytušil jsem, že název alba máme hotový. Tematicky jsme tak navázali na skladbu ‚Organic Canvas‘ z předchozí desky. Text pojednává o člověku, který vidí sám sebe jako umělce, který tvoří tak, že zabíjí lidi a s jejich těly provádí různé šílenosti. Vlastně vůbec nespatřuje hrůzu v tom, co dělá. Je až po uši zainteresován uměním.“ Pokud si posluchač nahrávku projde jen zběžně, je dost možné, že mu výčet změn nebude připadat nikterak výrazný, ovšem opak je pravdou. Klasická sestava s novým vokalistou tentokrát vytvořila album spíše deathmetalové, nechybí zde pochopitelně řada chytlavých melodií a snadno zapamatovatelných refrénů, jenž jsou přítomny ve většině skladeb. Nabízí se také srovnání s bratrskými SOILWORK, se kterými DARKANE opětovně objeli Evropu a nárazově jim dokonce personálně vypomohli. Těžko říci, jaké představy měli fanoušci o hudebním směřování svých oblíbenců, avšak recenzenti se většinou shodovali na tom, že kapela tak trochu zbytečně opustila „rozestavený chrám“ a pustila se do rekonstrukce toho, co už dříve spravovali jiní. Naproti tomu instrumentální vytříbenost i skladatelským um naši mistři ztratit jen tak nemohli, a tak i na „Demonic Art“ se dá najít dostatečný počet mimořádných skladeb. Co by za to jiní dali. Skvělým způsobem do sestavy zapadl již výše představený zpěvák Jens Broman, jemuž se díky tomuto angažmá poprvé podařilo vystoupit ze stínu a výrazněji na sebe upozornit. Lídr Chris Malmström ihned po vydání alba neskrýval nadšení z výsledku, aby za několik málo měsíců označil skladby z „Demonic Art“ za „nepříliš fungující“, alespoň tedy co se živého hraní týče. To si ostatně DARKANE vyzkoušeli ve společnosti SOILWORK (koho taky jiného), WARBRINGER a SWALLOW THE SUN. Chris: „‚Demonic Art‘ je skvěle zkomponované album. Myslím si, že je dobře namixované, neboť všechny nástroje lze slyšet jednotně. Ukázali jsme světu, že naše hudba není jen o křížení dvou stylů. Deska přináší spoustu nových riffů, které mají sílu skladbu zcela ovládnout. Stačí si poslechnout třeba ‚Leaving Existence‘ , ‚Execution 44‘ či ‚Demigod‘. Všechno to jsou neuvěřitelně chytlavé skladby, což je úžasné.“ Spokojenost ovšem dlouholetý lídr nesdílel ve vztahu k připravovanému DVD. Koncertní záznam byl zachycen v květnu roku 2006, tedy v době, kdy za mikrofonem stál ještě vokalista Andreas Sydow. Živák v rovnici CD+DVD ve finále vyšel až po dalších dvou letech a v podstatě tak předznamenal útlum, v jehož spárech se DARKANE ocitli.
(Ne) slavní a bohatí (na zážitky)
Od roku 1998 vydali DARKANE pět velkých desek, procestovali takřka celý svět a na metalové mapě zanechali dosti výraznou stopu. I navzdory tomu, že se pánové aktivně angažovali i v jiných projektech, byla sestava kapely takřka stále stejná a nikdo ze členů neměl důvod k dezerci. Rok 2010 však zastihl DARKANE víceméně v útlumu (ono se ani není čemu divit, neboť v roce předchozím koncertovali Švédové jako o život a k tomu se pochopitelně snažili shromažďovat nápady na další album) a kapela tak byla nucena řešit jednu z prvních zásadních krizí, přestože Chris by slovo „krize“ patrně vůbec nepoužil: „Jednalo se o přestávku, která byla úmyslná. Kluci kolem mě byli nuceni řešit spoustu rodinných záležitostí. Chuť nás sice neopouštěla, ale pauzu jsme potřebovali.“ Na jaře roku 2011 pak čekal DARKANE onen potřebný restart, a to v podobě koncertní série „The Demonic Alliance Tour“, která měla s notným zpožděním připomenout poslední řadovku, a zároveň dostat kapelu znovu do povědomí fans. Čáru přes rozpočet však zbytku posádky udělal vokalista Jens Broman, který oznámil, že na turné odcestovat nemůže. Šňůra koncertů, která mimochodem zahrnovala i slovenskou Bratislavu, byla ve velkém ohrožení. DARKANE se tak ocitli v prekérní situaci. Turné se jim však rušit nechtělo, a přestože to uvnitř kapely asi pěkně vřelo, nakonec se přece jen vyklubalo řešení v podstatě zčistajasna. Chris: „Turné jsme rušit nechtěli. Proto jsme s malou naději na úspěch oslovili našeho prvního vokalistu Lawrence, jenž kupodivu souhlasil. Kapelu posléze znovu nastartoval a pro nás všechny znamenal jeho návrat velkou inspiraci.“
Lawrence Mackrory však úplně nepočítal s tím, že by se měl k DARKANE znovu přidat, zvláště pak po dohodě s Jensem. Ten mu ale nakonec přece jen místo za mikrofonem přenechal a v podstatě tak i narovnal většinu nejčernějších svárů. Lawrence se naopak cítil potěšen, neboť se do DARKANE chtěl vždycky vrátit a svým způsobem ho i „žralo“, že kapela při odchody Syvaly neoslovila jeho, ale novice Jense. Nakonec se ale dva přetržené konce provazu podařilo svázat dohromady a DARKANE na začátku roku 2012 stáli znovu na startovní čáře v původní sestavě. Album „The Sinister „Supremacy“ později nahráli ve svém nově zrekonstruovaném studiu, a to pod taktovkou ztraceného syna Daniela Bergstranda (z něhož se v průběhu let stal renovovaný producent celé řady světoznámých alb). Záměr spojený s návratem ke kořenům se však DARKANE až tak dokonale nepovedl, neboť album v podstatě po několika měsících zcela vyšumělo a dost možná se až nespravedlivě ztratilo v nekonečném moři metalových nahrávek. Svým způsobem za to může až možná zbytečně stočený návrat k thrash metalu, zároveň nikterak zásadně extrémnímu (jak to bylo u DARKANE zvykem). Usedlejší produkce sice nemůže urazit většinu metalových fans, ale je neoddiskutovatelné, že od hordy typu DARKANE čekali posluchači o něco víc, než je běžný standard. Kapela zároveň několika svými prohlášeními předeslala, že její členové nejsou schopni vést band v hektickém režimu, jako tomu bylo na začátku milénia. Své o tom ví především bubeník Peter Wildoer, jenž se mimochodem stal důležitou součásti deathmetalového projektu Jamese LaBriera (DREAM THEATER): „DARKANE nikdy nevydělávali velké peníze. Všichni musíme chodit do práce, máme rodiny a hudbu nyní skládáme v podstatě pouze ve volném čase. To je ten nejpádnější důvod, proč jsou nyní mezi našimi nahrávkami takové velké rozestupy.“ Fanouškům skupiny tedy nezbývá nic jiného než doufat v tom, že jejich oblíbenci ještě neřekli poslední slovo.
ALL