Ještě jsem ani nestačil vyzobat všechna cukrlata z jedovaté „Bonboniery“ a už tu máme další řadovku s rafinovaným názvem „Perpetuum Gamballe“ od vyškovských nezmarů DARK GAMBALLE. Když jsem se nad tímto názvem zamýšlel, dospěl jsem k závěru, že kapela samotná se možná cítí být na vrcholu, a proto použila slovní spojení, jež je de facto symbolem dokonalosti – zkrátka další zašifrovaná kulišárna a do jisté míry úsměvně provokující. Otázka pro všedního posluchače je ovšem o dost jednoduší: je v pořadí deváté album skutečně povedenou sbírkou skladeb? Zde je můj upřímný pohled. DARK GAMBALLE se alespoň pro mě „dotkli hvězd“ především alby „Merizo Nanen“ a již zmiňovanou kolekcí jedovatých bonbónů. A bylo to právě poslední album, na kterém DARK GAMBALLE naplno vyprofilovali svůj nezaměnitelný hudební kolorit, který se také následně musel logicky přelít do nových skladeb, jež jsou na novince zaznamenány.
Kapela však i přes jistou návaznost nezůstala stát na místě. Předně po zvukové stránce zní „Perpetuum Gamballe“, s ohledem na předchůdce, poněkud zvláštně a tajemně. 10 opět o něco více rozšířil arzenál svých hlasových možností, a proto je zcela zřetelné, že hudba DARK GAMBALLE nestojí na místě, ale pozvolna se posouvá… a teď je opravdu velice těžké určit kam přesně… Album otevírá moderní kytarový nátlak „Výprask“. Chytlavá a útočná melodie se vám okamžitě zaryje do paměti a na několik dní ji z hlavy rozhodně nedostanete. Od této chvíle však album nabírá poněkud opačný kurz, než tomu bylo na „Bonbonieře“. „Astronauti“ nutí posluchače k mnohem pozornějšímu poslechu, což rozhodně není na škodu, ovšem může se stát, že mnozí netrpěliví by mohli právě tento track považovat 
za zbytečný. Rozhodně se však nenechte zmást prvními dojmy.
Podobnou hloubku nabízí skladba „Kámen“ s nádhernými vokálními linkami. Právě v těchto kompozicích se snoubí tvrdost, ale zároveň něžnost, jež nakonec stejně vyústí v jakési melancholické blouznění, kterému já osobně říkám „hudební trip“. Ještě silnější drogová extáze je zakomponována ve skladbě „Oceán“, a to především díky zkreslenému vokálu, který svým výrazem v podstatě „potápí“ ztracenou loď. Vrcholným dílem celé kolekce je však píseň „Večer pod kometou“. Jedná se o zcela výstavní track plný kontrastů, melodií, jinotajů… grandiózní zážitek z poslechu si poté můžete vychutnat ještě ve vizuální podobě, jelikož ani tentokrát DG nezapomněli na multimediální stopu na svém disku. Druhý vrchol alba spatřuji ve skladbě „Dobré ovce“, kterou tímto přejmenovávám na „Běh na dlouhou trať II.“ (zainteresovaní jistě vědí). Ostrá a rytmická palba patří rozhodně k tomu nejtvrdšímu, co „Perpetuum Gamballe“ nabízí. Nejpozoruhodnější tvář si však nechali DARK GAMBALLE na úplný závěr. „Pilulka“ je sice podrobena tvrdým kytarám, nicméně bych ji označil za překvapivě taneční, s citlivým funky chvěním. Jednoduše řečeno, nic pro konzervativní „máničky“. Jak už uvedl 10 v nedávném rozhovoru: „chtěli jsme si udělat radost“.
V úvodu recenze jsem napsal, že „Perpetuum Gamballe“ je pro mě ryzím „hudebním tripem“, drogou, na které v současnosti často ulétávám. Přesně tak to je. Postupný a pomaloučký návyk :). Z halucinogenních poloh mě však malinko vystrkuje píseň „Maestro kvér“, jež mi sem z nějakého prazvláštního důvodu nepasuje. I přesto však DARK GAMBALLE (znovu) natočili opravdu skvělou desku. Desku, která má hloubku a jakousi potemnělou a melancholickou hořkost. Jakoby se nad naší planetou stahovala mračna. A tak nám k tomu hrajte…!
PS: „Večer pod kometou“ = druhá ruka Apokalypsy!
ALL