Nedávno jsem byl součástí takové zajímavé debaty. Její náplní byla jednoduchá otázka. Lze ještě dnes vyprodukovat geniální album, jenž bude určovat chod metalových dějin, a nebo se už zkrátka musíme spokojit „pouze“ s dobrými nahrávkami, které však brzy vystřídají další a především novější? Pravda není vždy jednobarevná, na druhou stranu, střízlivý posluchač se spíše přikloní na tu druhou, možná ne příliš optimistickou variantu. Pokud však v minulosti podobná díla vznikla, bylo to také z toho důvodu menší konkurence a logicky posloupné evoluce. Dnes máme kapel víc než posluchačů, a proto pouze značka „dobrá deska“ příliš netáhne. Alespoň tedy u většiny metalových stoupenců. Pak jsou tady ale také posluchači, objevující každý den nové kapely, šťourající se v novinkách apod. Zkrátka a dobře, nadšenců je v metalu stále ještě dost.
A právě pro hotové nadšence je určeno album španělských DANTALION, nesoucí název „Call of the broken Souls“. Ničím zázračným „nesestřelí“, zároveň se však velmi příjemně poslouchá. Skladby nejsou nikterak rychlé, pohupují se jako dřevěný parník na hladině rybníka. Tím nejtypičtějším znakem jsou permanentní kytarové melodie, nádherně táhlé a uchu libozvučné. Už úvodní instrumentální intro „Antaruxa“ je jakési synonymum melancholie a prázdnoty, jenž se posléze ještě více rozevře ve skladbě „Wandering Along the Paths“. Žádná brutalita, žádná rychlost, pouze uvolněná rozevlátost. Velkou pozornost jsem také věnoval vokálu zpěváka Zeukrama, který mi svým projevem asi nejvíce připomíná Big Bosse. Jeho nakřaplá forma frázování jakoby evokovala inspiraci právě u českého „otce“ black metalu. Ono i prakticky hudba má k ROOT celkem blízko, i když ani ne tak jakostí, jako spíše mystickou atmosférou. Některé skladby totiž docela dychtivě vzhlíží k severu, např. hned následující „Cold Winter Dusk“ (Španělé asi hodně touží po mrazu). Ani v těchto momentech však paradoxně nedochází k výraznému zrychlení, zvuk sice malinko kopíruje skandinávské spolky, ovšem o nějaké zastřenosti nemůže být ani řeč. Sound je čistý jako sklo a to je z
řejmě vůbec největší vítězství, které sebou tato kolekce nese. Pokud by totiž zvuk nesplňoval alespoň nadprůměrné předpoklady, melodické kytarové linky by prakticky nemohly vytvářet tolik skličující atmosféru, jakou koneckonců skutečně vytvářejí.
Ještě jednu tvář však mají DANTALION. Minimálně dvě skladby jsou postaveny zcela na jednoduchých riffech (jednoduchých… samozřejmě vymyslete to), jež dají vzpomenout na ikonu z nejvyšší míst, a sice SATYRICON. Nicméně i tento prvek je posléze zakamuflován melodikou, typickou pro skandinávský death metal. Proto můžu album s klidem označit za osobité. Španělé navíc patří k těm „rozumným“, jenž svá alba zbytečně neprodlužují, šestačtyřicet minut je k tomu, co kapela převádí, naprosto úměrných, nuda naštěstí nehrozí, zkrátka tohle je ten pravý počin k relaxaci a odpočinku. Závěrem bych rád pochválil práci německého labelu Det germanske Folket. nemohu sice takhle od „stolu“ dělat nějaké prvotřídní závěry, ale mám pocit, že právě tato firma se snaží dělat pro své „ovečky“ opravdové maximum, viz. rozesílání promáčů, mediální podpora atd.
A teď ještě k úvodní myšlence. Dočkáme se ještě někdy nějakého geniální alba? Pointu bych si dovolil přetočit k jiné otázce, a to zda vůbec potřebujeme k ukojení svých potřeb nesčetně geniálních alb! Možná, že ani ne. Nicméně si myslím, že alespoň ty lepší si cestu k posluchačově uchu najdou. Pevně věřím, že „Call of the broken Souls“ bude patřit mezi ty úspěšnější…
ALL
https://www.facebook.com/dantalion.metalband