CASTLE PARTY 2007 – hrad Bolków, Polsko

re13901 Léto je pro hudební nadšence rájem. Po celé Evropě se koná nespočet hudebních festivalů, což je jedinečná šance vidět své oblíbence krásně pohromadě, a když máte štěstí, ještě se opálíte, neboť sluneční paprsky a léto jedno jsou. Pokud tato konstelace neplatí a vše je naruby, nezbývá vám nic jiného, než bojovat s přírodou a doufat, že alespoň hudební pochoutka zahřeje na těle (to hlavně!) i na duši. Letošní ročník tradičního podniku CASTLE PARTY, konající se pravidelně na polském hradě Bolków, patřil právě k těm velmi „drsným“, alespoň co se počasí týče. Prakticky celé dva hrací dny byly protkány silným deštěm a v neposlední řadě se přidala i neskutečná zima, provázaná ukrutným větrem. Nicméně i přes tento silný marast jsem nakonec velmi rád, že jsem měl tu čest vydržet až do samého festivalového vyvrcholení…

27.7.2007 – pátek
Pokud pravidelně čtete naše reporty z tohoto festivalu, tak už dobře víte, že cestu do Polska podnikají za PAYO webzine vždy dvě tradiční osoby, to jest má maličkost (All) a dopisovatel Ropotámo. Letošní rok nám navíc přihrál ještě Milana Kolaříka (ex MONASTERIAL CRYPT), věčného spekulanta a nemilosrdného gurmána. Na cestu k polským hranicím jsme se vydali něco po páté hodině, a protože Ropotámo je řidič excelentní, za hodinu a půl už přešlapujeme uprostřed harrachovské hlavní třídy. Dáváme nezbytnou večeři (která se díky personálnímu nezájmu protahuje) a následně překračujeme hranice naší rodné vlasti. V Polsku po roce vcelku žádné změny. Výjimku snad tvoří pouze nově a pomalu se rozvíjející silnice, takže téměř na každém kroku visí nějaké značky, popřípadě semafory. Kolem půl desáté dorážíme do Bolkówa s cílem ubytování v místním kempu. Vyřizuji akreditaci, přičemž Poláci se okamžitě snaží o humorné přivítání a daří se jim to moc dobře. První problém však nastává velmi záhy. Tábor praská ve švech a jeho kapacita se třese v základech. Máme velký problém s výběrem vhodného místa, a to jak k zaparkování, tak k postavení stanů. Po dlouhém šachování nalézáme kousíček prostoru (za asistence opilého polského jedince, kterého jsme tak trochu donutili nasednout do auta) a dá se říci, že to nejzákladnější nakonec zvládáme, i když je třeba přiznat, že celou situaci jsme značně podcenili.

re1391 Naše následující kroky pak vedou nejprve přímo k hradu, kde se právě rozjíždí tradiční before party. Akce je to vskutku majestátní. Ostré techno beaty hradem doslova otřásají a my tak napoprvé přičicháváme k atmosféře letošního ročníku. Hned poté jdeme do místní Hacijendy, zkontrolovat kvalitu polského pivního moku. Milan však brzy odpadá, a tak v degustaci pokračuji pouze já a můj sličný kolega Ropotámo. Po chvíli se k nám přidává jedna z polských bandiček, načež na přetřes přichází především hodnocení české a polské hudební scény. Tato oduševnělá diskuze se však následně protahuje až do půl osmé do rána a to vzhledem k naprostému nevyspání není vůbec dobře. Až moc jsme podlehli euforii místních zvyků a tradic, a proto skandování na místní popeláře (mohutné vyřvávání Adam Malysz! Adam Malysz!) bylo slušnou kuriozitou především pro osoby, které se právě začaly hrnout do místních konzumů. Tak trochu jsme si s Ropotámem připadali jako ve filmu „Jak svět přichází o básníky“, kdy Pavel Kříž s Davidem Matáskem v opilosti recitují přisprostlé verše. Po hříchu nakonec nalézáme stany a tím také končí náš první festivalový den…

28.7.2007 – sobota
„Ráno“ (je jedna hodina po obědě) začíná sebekritikou vlastního neuváženého jednání a chování, přičemž nejčerstvější je samozřejmě Milan, i když prý ani on se příliš nevyspal, protože ho prý budila hlasitá hudba z jednoho blízkého klubu. Po základní hygieně nastává čas už jen na sbalení více či méně potřebných věcí a hurá na hrad. Tou dobou už po nádvoří korzují všemožně oděné gothické zjevy. Lidská vynalézavost je opravdu nekonečná a někdy by člověk nevěřil, co všechno se dá na tělo dostat. Nicméně některým slečnám to opravdu sluší, a tak se to blesky z digitálních foťáků jenom hemží. Pokud tou dobou panovalo vcelku dobré počasí, vše vzalo za své hned po zahájení živé hudební produkce. S prvními tóny pražských TEAR se spouští peprný liják a tím pádem klesá i teplota samotná. Nicméně fanoušci jsou po hudbě hladoví a věnují české EBM formaci hodně pozornosti. Hudba TEAR je opřena o základní elektronické prvky, přičemž neznalého posluchače zaujmou určitě živé bicí a v nepolední řadě i účast houslí, jakožto velmi netradičního hudebního prvku. TEAR rozhodně nezklamali, i když mně osobně trošku tahala za uši vokalistova anglická výslovnost. Nejsem žádný jazykový expert, ale tento menší neduh mi na celém setu přece jen vadil. Předělávka od THE SISTERS OF MERCY – „Dominian/Mother Russia“ však většinu přihlížejících potěšila.

V době ještě více sílícího deště se na pódiu objevuje zjevení z Japonska… tedy zjevení. V jednoduchosti jde pouze o zpěvačku a doprovázejícího houslistu, kteří vystupují pod názvem THE ROYAL DEAD. Upřímně přiznávám, že jejich vystoupení bych nejraději vymazal z paměti. Žvatlavá a uječená zpěvačka brebentila japonské popěvky, a to už vůbec nemluvím o šíleně naprogramovaném hudebním podkladu. Úsměvná byla také účast zmíněného houslisty, který se na samotné produkci podílel vždy jakýmsi náhodným „šmrncem“, a tak Ropotámova otázka „Slyšíš tam někde ty housle“?, byla vcelku výstižná. Hrůza – děs, zároveň omyl desetiletí v dějinách tohoto festivalu. Hned po konci „představení“ mi nezbývá nic jiného, než jít vysvléknout své lehké oblečení, jelikož se do mého těla velkou silou zakousla nehorázná zima. A právě „kláda“ ve spojení s probdělou nocí se následně promítla na mém delším odpočinku v Ropotámově autě. Tímto naznačuji, že německou partičku CATASTHROPHE BALLET jsem musel z těchto důvodů oželet, byť jejich porce moderního gothic rocku nezněla prý vůbec špatně. Když jsem se konečně zredukoval, nabral síly, přichází další mírná katastrofa. Zadní okénko u Ropotámova auta jednoznačně vypovědělo službu a definitivně se uhnízdilo na dně dveří. Kdyby nebylo okamžité polské pomoci, vzniklo by na zadním sedadle pořádné jezírko. Usměvavý polák nám věnoval poctivou a zároveň silnou deku, takže jsme „díru do auta“ alespoň takto zacelili. Nakonec ještě zázračně stíháme vystoupení gothic punkerů MIGUEL AND THE LIVING DEAD, kteří sklízejí velké ovace, a to především u domácího publika. Jejich set nebyl rozhodně špatný, ale nějak zásadně mě jejich hudba neoslovila.

Zato mnohem větší šok nám způsobuje spolucestující Milan, který nám oznamuje, že tady končí a jede stopem domů!!! Milan zkrátka neustál tíhu „vodní“ situace, a tak jsme ho nechali na pospas jeho přesvědčení. Paradoxní a zároveň komické na tom všem je, že hned jak Milan „zdrhnul“, přešel naprostý skvost prvního dne. Německá re1397 družina DIORAMA předvedla neskutečný výkon, korunovaný skandovaným a naprosto zaslouženým potleskem. Takhle nějak si představuji skloubení gotiky, temnoty a lehké elektroniky! Velký dojem na mě udělal především vokalista, jehož výkon byl (hlavně ve skladbách „Definition Power“ a „Synthesize Me“) naprosto jedinečný. Dobrou práci odvedl také pan zvukař, jež skvěle rozpoznal, kterak má v této hudbě fungovat kytara v součinnosti s naprogramovanými plochami. DIORAMA se navíc představila jako parta, která si váží svých fanoušků, a tak závěrečná zdravice s polskou vlajkou atmosféru ještě vyostřila. Vyvolávaný přídavek s ohledem na další program však kapele umožněn nebyl, což frontman v klidu vysvětlil a závěrem přizval ještě své kolegy, aby se rozvášněnému davu alespoň uklonili. Zároveň se nečekaně umoudřilo počasí a tak nálada mnohým návštěvníkům festivalu určitě stoupla.

Laťku kvality následně nesnížili ani norští PRIDE AND FALL, zabývající se stylově podobně zaměřenou hudbou jako jejich němečtí kolegové. Jejich produkce byla však přece jen o něco méně vábivá. Mně osobně asi nejvíce vadil jaksi „přeindustrializovaný“ zvuk, který poněkud pizdil povedené hudební nápady. PRIDE AND FALL si povedu ve své databází jako nadějnou re1401 formaci. Z nahrávky to nemusí znít vůbec zle. V době přicházející tmy atmosféra večera vygradovala nástupem holandské brutal EBM beatové formace SUICIDE COMMANDO. Tihle nekompromisní mistři brutálního elektronického výplachu si i tentokrát přivezli do Bolkówa mocnou video projekci, kde byly promítány krátké filmy, naplno popisující brutální lyriku tohoto „sebevražedného komanda“. Holanďané v rozmezí cca šedesáti minut předvedli, kam až se dá v brutální elektronice zajít. Sklady z posledního alba „Bind, Torture, Kill“ jsou pro normálního člověk prakticky neposlouchatelné. Upřímně přiznávám, že pro ukojení mých choutek mi od Holanďanů stačí jedno řadové album a víc prakticky nepotřebuji. Ať je to jak chce, hudba SUICIDE COMMNADO není příliš kreativní a často se jeví jako naprosto neměnná. Živá produkce je však o něčem jiném. Vystoupení má vysoké grády a navíc jde o kvalitně provedenou show. A pánové byli i v tento večer ve velké formě, spoustu natěšených hlav poctivě „promasírovali“ a z promrzlých těl alespoň na chvíli vyhnali pomalu ale jistě přicházející zimu. Ano, pršet sice přestalo, ale ta „kláda“… Člověk se zkrátka v těchto situacích musí „kousnout“ a to zvlášť, jestli chce něco pořádného slyšet a vidět.

DIARY OF DREAMS vždy byli zárukou kvality a svou extratřídu potvrdili zcela jednoznačně. Gothic rocková legenda stále pracuje na svém hudebním výrazivu a mně osobně velmi sedí spojení starých gothic rockových kořenů s moderně znějícími prvky, za kterými stojí především neobvykle (pro tento styl) drsné razantní kytary a neskutečně barevné zvuky samplů. DIARY OF DREAMS však nezapomněli ani na skladby ze své minulosti, což obecenstvo kvitovalo s velkým povděkem. Legendární skladbu „She“ navíc odzpíval snad každý druhý návštěvník a tím bylo spokojenosti učiněno za dost. Program večera však ještě nekončil. Konec prvního hracího dne uzavírala britská formace IAMX, nacházející se někde na pomezí elektroniky a jemné gotiky. Pro většinu přítomných jistě přední kapela, pro mě až tolik ne. Proto se po dohodě vydáváme směrem ke kempu s konstatováním, že za současných přírodních podmínek zkrátka vše vidět a slyšet nemůžeme… Na skok ještě nahlížíme do jednoho z přilehlých klubů, kde už delší dobu běží gothic rocková párty a člověk zde zaslechne mnoho letitých hitů (viz. třeba „Elizabeth“ od XIII.STOLETÍ). Na více však už není sil ani chuti. Je čas jít se pořádně vyspat a načerpat sil do dalšího dne…

29.7.2007 – neděle
Jelikož náš stan vydržel skoro nemožné, do nového dne jsme se vyspali opravdu znamenitě. Navíc počasí vypadalo velmi slibně! Příjemné počasí a hlavně žádný déšť! Nicméně čím více se přibližoval čas odpoledního programu, tím více byla obloha zataženější. Nakonec hned s první kapelou MASSKOTKI přicházejí opět velké kapky deště a člověk si samozřejmě hned něco musí říct o „zákonu schválnosti“. Žel ani hudba nám vodní příval nijak neusnadňuje a dá se říci, že začátek neděle jde v ruku v ruce s tím sobotním. Dvojice vyjevených holek s fialovými parukami se pokouší o jakýsi hybrid rock´n´rollu s elektronikou, výsledek je však naprosto příšerný, a to ani nemluvě o uječeném polském vokálu. Proto raději razím obhlédnout nějaký ten stánek s CD.

Další domácí kapelou jsou již ostřílení CEMETERY OF SCREAM, kteří se od ryze doom metalových počátků vyprofilovali vcelku zajímavým způsobem, o čemž svědčí také jejich poslední album „The Event Horizon“, nabízející křížení staré tvorby s moderní gothic rockovou tváří. Vystoupení se však kapele vůbec nepovedlo. Zvuk naprosto „zabitý“, veškerá atmosféra z valivých a melancholických ploch se úplně vypařila. Navíc kapelu svým výkonem jednoznačně potopil vokalista, který se ztrácel především v čistě zpívaných pasážích. Musím se přiznat, že mnou zmíněné album jsem si opravdu oblíbil a právě proto jsem byl z vystoupení těchto Poláků hluboce zklamán a nic tomu nepomohl ani závěrečný cover od ANATHEMY („Fragile Dreams“). V mnohem příjemnějších barvách se představila industriálně rocková DESDEMONA v čele s charismatickou vokalistkou. Oproti předchozím letům udělala kapela velký pokrok, o čemž svědčí především zvuková „ostrost“ a instrumentální vyzrálost. Zároveň se mi trochu zdálo, že nové skladby jsou o trochu více stravitelnější, než ty, které známe z minulosti. Zkrátka „industriálno“ nahradilo „hudebno“, přičemž kapela zřejmě nalezla střídmou rovnováhu mezi těmito dvěma břehy.

Až z Austrálie do Polska dorazila dvojka, říkající si ANGELESPIT a dle dostupných zdrojů ji provázela obdivuhodná pověst, ovšem celkový výsledek byl zcela opačný. Veškerá hudba prakticky naprogramovaná a kromě osoby obsluhující mašinky se po pódiu potulovala divoká Asiatka, doprovázená urostlým punkáčem, jenž ji doprovázel „chemicky zmutovaným“ přednesem. Na někoho jejich disharmonická show mohla působit originálně, ovšem já jsem si v téhle zvukové „bráně“ příliš nevybral a totéž mohu napsat o jejich tvorbě studiové.

Britští NFD naopak přicestovali s velkými instrumentálními dispozicemi, o čemž bolkówské nádvoří s určitostí přesvědčili. Velké ovlivnění THE FIELDS OF THE NEPHILIM je však cítit na míle daleko a dokonce bych si dovolil tvrdit, že asi nějak takhle by zněli králové britského gothic rocku, kdyby nepověsili svou starou tvář na hřebík. NFD se však představili jako velmi sehraná formace a pokud stále dychtíte po starém základu gothic rocku, mohu vám tuto formaci vřele doporučit. Během setu pořizuji nějaké fotky, ovšem voda padající z nebe je jednoznačně proti a mraky nad hradem nevypadají vůbec dobře. Je jasné, že tohle psí počasí jen tak neuteče. Nemýlil jsem se. Nicméně i přes ukrutnou vodní lázeň přichází obecenstvo potěšit stálice THE FADING COLOURS. Dvojice De Coy/Rakowski je už místním dokonale známá, a tak je jejich set vlastně dokonalou sázkou na jistotu. Ponurá a uhrančivá hudba měla paradoxně mnohem lepší atmosféru letos v deštivém počasí, než když v minulém roce pálilo ostré sluníčko a vůbec i zpěvačka De Coy byla v mnohem lepším pěveckém rozpoložení. Kapela zahrála prakticky všechny osvědčené hity z alba „I m Scared Of…“, což je na jednu stranu určitě dobře, ovšem já osobně mám pocit, že už by to chtělo konečně přijít s něčím novým, zvláště když soubor udělal ráznou čáru za svou gothic rockou minulostí a výhradně se opírá o aktuální CD. Po tomto podařeném intermezzu naše kroky směřují do přilehlé Hacijendy s cílem osušení věcí a přípravy na večerní finále.

Proto jsme nuceni vypustit set gothic punkových Holanďanů THE LEGENDARY PINK DOTS a soustředíme se na norského skřeta jménem MORTIIS a jeho pobočníky. Nahrávky bývalého předáka kultovních EMPEROR se mi v křesle domova vcelku dobře poslouchají, ovšem v koncertní podobě jsem se „do toho“ nějak nemohl dostat. Možná to bylo i těmi krušnými podmínkami, těžko soudit. Je však třeba jednoznačně říci, že vystoupení rozhodně mělo velký drive, nasazení celé kapely bylo prakticky do roztrhání těla (kromě bubeníka, který se neustále potácel v technických problémech, a dokonce i několik skladeb pohřbil). Každopádně skalní příznivci vypadali spokojeně. To však ještě nikdo netušil, co se bude dít za několik málo minut! Scéna prošla doslova generální rekonstrukcí, na stěnu bylo nainstalováno obrovské plátno a vše se schylovalo na příchod králů festivalu. Přiznávám se, že alba FRONT LINE ASSEMBLY mám velmi rád, nikdy jsem je však neměl možnost vidět na vlastní oči, a proto mé očekávání bylo velké. To co se však během cca devadesáti minut dělo, to byl doslova průjezd minovým polem. Za svůj život jsem viděl opravdu hodně, ale tohle byl přátelé masakr promoklých neviňátek! Kanadští jezdci v čele s Billem Leebem totiž odstartovali explozi, spletitou ostrou pěst, propletenou naprogramovanými sekvencemi a nemilosrdnými kytarovými výjezdy. Zvuk kytary připomínal ostrou dýku, pomalu se zasouvající do těl všech přihlížejících. Kytarista Chris Peterson odehrál vlastně skoro celý koncert v „metalovém shrbení“ a rval do lidí nekompromisní riffy svojí sbíječky. Když následně navštívila Bolków nevítaná větrná smršť, nasadil kapuci a pokračoval ve své drtící práci. Vokalista Bill neustále pobíhal po scéně, hecoval už tak na kost promrzlé obecenstvo a bylo vidět, že i v tomto příšerném počasí se ze své produkce dokáže skvěle radovat. Asi tak v polovině setu dochází k naprosto schizoidní situaci. Vítr bere nejprve útokem pódium a nakonec se pouští i do lidí. Všem dlouhovlasým tak rázem létají účesy na všechny strany, a když si k tomu ještě připočtete smrtící show stroboskopů a do toho opět přicházející déšť, dostáváte vcelku zřetelnou vizi apokalypsy. Pokud nás někdy čeká konec světa, představuji si ho nějak takto, ovšem pro milovníky dokonalých zvuků by to byl spíše milosrdný odchod z tohoto světa.

FRONT LINE ASSEMBLY svůj set postavili na osvědčených hitech, těžko nějaký vyzdvihovat. I v tom šíleném počasí se nakonec dostalo i na dva přídavky, přičemž úplně závěrečná „Provision“, to byl skutečně holocaust duší spřízněných. Na tento koncert budu ještě dlouho vzpomínat! FRONT LINE ASSEMBLY zcela předčili mé očekávání a já osobně jsem velice rád, že jsme dokázali přestát všechny nástrahy spojené s nepřízní počasí. Ihned po skončení poslední skladby se okamžitě vydáváme do městského kempu a i v té sibérii nahlas přemýšlíme, kde asi najdeme náš stan. Naštěstí se větrné prognózy až tak nepotvrdily, i když naše přenosné bydliště bylo docela pod vodou a tak vidina posledního přenocování v Polsku se začala pomalu rozplývat. Proto vše mokré okamžitě ládujeme do kufru a chystáme se k odjezdu. Naskýtala se pouze otázka, co provedeme s rozbitým oknem u zadních dveří? Napadla nás geniální věc, a to nacpat srolované karimatky přímo do okna a jelikož jsme měli tři dobré kousky, okamžitě jsme svůj nápad začali realizovat. V průběhu noční jízdy se ukázalo, že náš experiment nebyl vůbec špatný a ani polský celník nám na hranicích žádné velké problémy nedělal. Jízda v nočních hodinách nás však dokonale vyčerpávala a naše oči se pomalu ale jistě začaly zavírat, což se s jízdou v autě příliš neslučuje. Proto zastavujeme „kdesi“ za Harrachovem a alespoň já jsem okamžitě „dead“. Probouzím se přesně v době, kdy Ropotámo už dávno určuje směr svému vozidlu… a najednou rána! Naše karimatky nacpané v okýnku nevydržely nápor dálnice a ve velké rychlosti se ocitly uprostřed silnic a polí. V ten moment se brutálně mění teplota uvnitř vozidla. Zima nás fackuje na všechny strany a my už si konečně přejeme přijet alespoň k nějaké benzínce, abychom z poslední zbylé karimatky udělali další hybrid, který nám z části zakryje „díru v autě“. To už se ale pomalu začíná rozednívat a naše výprava se nezadržitelně blíží k domovu…

[yt-black]TouG7THs3Iw[/yt-black]

Letošní ročník CASTLE PARTY se hudebně velmi zdařil. Horší to však bylo s počasím, které v některých případech zamezilo poklidné sledování scény. Tak snad opět za rok?!

TOP 3 NA LETOŠNÍ CASTLE PARTY (podle mého soudu):
1) FRONT LINE ASSEMBLY
2) DIORAMA
3) DIARY OF DREAMS