Na letošní ročník festivalu Brutal Assault budu vzpomínat jen a jen v dobrém. Po dlouhé době se na jednom místě sešli téměř všichni redaktoři (tedy spíše ex-redaktoři 🙂 R.U.M. zinu – včetně mé maličkosti. Věřte mi, tohle se ani nedalo naplánovat! Nicméně vás už určitě budou nejvíce zajímat všechny plusy a mínusy vpravdě metalového svátku. Nuže, vítejte ještě jednou v pevnosti Josefov!

STŘEDA
Oproti předchozím letům jsem se vydal do Jaroměře vlakem, a to s ex-redaktorem Radimem, který mě během toho času ubezpečil, že pro R.U.M. zine už nic nenapíše. Těžká škoda! Každopádně cesta ve stylu „staré školy“ byla po letech osvěžujícím zážitkem (alespoň tedy pro mě). Do Jaroměře jsem dorazili něco kolem třetí hodiny, přičemž vstupní antré do areálu pevnosti se v našem případě uskutečnilo hned o hodinu později. Problémy s odbavováním patří tak nějak ke koloritu této sešlosti, ale o tom později. Nyní se raději pojďme podívat na zoubek tuzemským pracantům AVENGER, jenž měli tu čest letošní ročník zahájit. Parta metalových poctivců se už dlouhé roky drží začerněného kovu smrti, což pochopitelně vědí nejlépe věrní příznivci, kteří kapelu po celou dobu setu naléhavě povzbuzovali. Jakožto odpolední zákusek nebylo vystoupení AVENGER vůbec špatné, i když nikterak hloubkový exkurz do lůna jejich tvorby jsem tentokrát nepodnikl. Hodnocení bych tedy raději ponechal bez komentáře. Naopak na INGROWING jsem byl zvědav o něco více. Jihočeši v současné době zažívají to čemu se u čtyřicátníků říká „druhá míza“. Nové skladby jsou přirozeně hitovější, mají tah na branku jako Aleš Hemský v době své nejlepší slávy (že Vlakine!?) a především…ten nadhled! INGROWING naprosto dokonale ovládli arénu a s výraznými úsměvy přenechali prostor dalším souputníkům (to ještě nevěděli, že si v neděli dají repete před početnější návštěvou).

Velký výkon se dal rovněž očekávat od aktuální české jedničky FORGOTTEN SILENCE. Jo, zatím si skutečně stojím! „La Grande Bouffe“ je zkrátka neuvěřitelná směs přitažlivých nálad a nejhezčí na tom všem je, že je to stále metal s notně tvrdou slupkou, pod kterou se v příjemném podvečeru určitě dostala většina přihlížejících, přičemž výhodu měli pochopitelně ti jedinci, kteří si citrónovou bestii (myšleno desku) ochočili na svých gramofonech (a pochopitelně nejen na nich) v průběhu posledních týdnů. Celkově ovšem musím přiznat, že doma při víně mě „Forgotni“ baví přece jen více, ovšem i tak jsem si košatých kompozicí užil dosytosti i naživo. Velkým překvapením pro mě navíc bylo velmi sebevědomé vystoupení vokalisty Satyra, jenž bez velkých problémů zvládal hned několik vokálních poloh a pod svůj majestát si k tomu všemu přibalil i skladbu „Aalborg“, kterou na albu odzpíval Bruno z HYPNOS.

Velkou neznámou bylo pro většinu fans jméno ENGEL. Alespoň tedy pro tuzemského posluchače. To naopak skandinávští příznivci už dobře věděli „vo co de“ – tedy především ti náctiletí. Kapela ve své tvorbě mixuje prvky poctivého thrashe s moderními metalcoreovými výpary, ovšem současně tíhne i ke klasickému metalu či dokonce EMO rocku. Samotné představení pak připomínalo spíše popovou show podanou tak, aby se tomu dalo ještě říkat „metal“. To naopak britští dělostřelci ANAAL NATHRAKH pocházejí z podstatně jiné části metalového pískoviště a svým black-grindem doslova rozštípali všechny přihlížející. Sice nepatřím k jejich nejvěrnějším příznivcům, nicméně v koncertní podobě mě tato parta vždy přesvědčila o svých mimořádných kvalitách. Vokalista Vitriol přiživil svoje el toro o tzv. „fofr hůl“, která mu sice notně bránila v pohybu, ovšem brzy se stala docela účelnou hrozící hračkou. Z druhé strany pódia pak vše „kontroloval“ Shane Embury, pro kterého se ovšem jednalo teprve o zahřívací směnu.

A pak už ROOT. Popel jsem si sypal na hlavu, jelikož jejich naprosto precizní vystoupení mi málem uteklo. Samozřejmě, člověk si říká, co by ho ještě zásadně mělo pobavit na kapele, kterou už viděl nesčetněkrát? Jenže tentokráte to bylo sakra ono! Delikatesní zvuk, stylově sestavený playlist a především suverénní Big Bossův přednes. Pro ROOT zkrátka může mít kdejaký pochybovač spoustu argumentů (já osobně také nepatřím mezi příznivce posledních nahrávek), ovšem tady se jednalo o naprosto profesionální show až člověka u srdce hřálo, že právě takhle zní v koncertní podobě tuzemský soubor, jenž v pohodě sfoukne i zahraniční rádoby stars. Tím však rozhodně nemyslím francouzské romantiky ALCEST, na jejichž vystoupení jsem se hodně těšil. Při první dvou skladbách mi však totálně spadla čelist, protože tak darebný zvuk čekal asi málokdo. Procedura naprostého zmaru byla však uťata v pravou chvíli a především druhá část hracího času byla velmi zdařilá. ALCEST tak za jediný večer doslova položili na lopatky neohrabaného obra a na svou stranu si pak ještě naklonili početné osazenstvo posluchačů. Emočně velmi silný zážitek pak umocnilo závěrečné lavírování v monotonním balení, kdy většina posluchačů nevěřícně stála a zírala… První den, resp. „pre-show“ byla u konce (probíhala ovšem na jedné z hlavních scén- Jagermeister stage ) a přinesl hodně kvalitní porci muziky. Čtvrtek sliboval neméně kvalitní pokračování…

ČTVRTEK
…jenže druhý hrací den přesně začal tak, jak vůbec začít neměl. Naši NOOSTRAK jako první vyzkoušeli doposud nezoranou Metal stage a byl to tedy zážitek se vším všudy. Myšleno pochopitelně ironicky. Kapela se sebevíc snažila, ovšem výsledkem byl jen totální hlukový kolaps, ze kterého nejvíce vystupovaly ukrutně výrazné bicí. Kdybych nesledoval hrající kapelu, domníval bych se, že se snad rozpadají zdi pevnosti. Po této smutné anabázi jsem si říkal: „co asi tak čeká na TROLLECH.“ Jenže kupodivu – plzenští blackers v boji o Jágrhmajstr obstáli takřka na jedničku a dokonce jsem si i říkal, že takhle „čisté“ TROLLECH asi už nikdy neuslyším. Kapela vsadila pochopitelně na své osvědčené skladby, přičemž představena byla i ukázka z chystaného počinu „Vnitřní tma“, jehož větve už doslova klepou na dveře. Třetím tuzemským zástupcem v slunném dopoledni byli deathmetaloví BRUTALLY DECEASED, kteří se mi zdáli o krapet přesvědčivější než NOOSTRAK, ačkoliv v jejich tvorbě postrádám mnohem více osobitosti. Celkově se jedná o poctivě odmakanou práci, ovšem buďme upřímní, obdobných formací jsou na světě tisíce.

Z důvodu hladu vynechávám polské TOTEM, abych se posléze vrátil na ukřičené TOXIC HOLOCAUST, jejichž set rozhodně nepatřil k zážitkům, který bych si odnesl domů v batohu. Ruská ARKONA naopak odvedla svůj tradiční folkmetalový standart, kterému by však rozhodně prospěla širší inovace. Rozdivočala vokalistka Masha s liščím ohonem je sice sázka na jistotu, ale celé tohle divadlo na mě působí už jaksi okoukaně. Totéž ale platí o kafemlejnkové produkci, jež se začíná ještě více zmítat v bludném kruhu. O tom vědí rovněž své švédští řezníci GENERAL SURGERY, kteří se na MetalShop scéně potýkali s dosti impotentním zvukem. S ohledem na jejich zakrvácenou image to byl docela paradox, protože rádoby zabijácká hudba zněla spíše unyle a naprosto neškodně. Zkrátka takhle nějak vypadají „Žhavé výstřely“ gore music, alespoň tedy pokud se budeme držet vystoupení na Brutal Assault.

Úderem třetí hodiny napochodovali na scénu kultovní Američané CROWBAR. V letošním roce jim vyšla poměrně kvalitní deska s názvem „Severe The Wicked Hand“, a tak jsem byl hodně zvědav na jejich set. Výsledek? Hodně obstojný. CROWBAR se poměrně očekávaně zaměřili na kousky z posledních několika let a dali tak zapomenout na ryze hardcoreovou minulost. Valivá hudba plná nářku měla rozhodně co nabídnout, byť za svitu slunce to nebylo úplně to pravé ořechové. Celkově ovšem hodně kvalitní prezentace bez zbytečných siláckých gest a póz. THE BLACK DAHLIA MURDER jsou považování za inovátory v rámci metalcore scény, jenže ani oni neměli nejlepší zvuk. O polovinu chudší zážitek ve mně nevyvolal žádné emoce a z toho důvodu jsem se znovu vydal na občerstvovací intermezzo. Americký trojboj posléze zakončili zapomenutí a v současnosti znovu oživení CORROSION OF CONFORMITY, kteří byli v devadesátých letech hodně populární. Roky však letí a místo mladíků jejichž tváře si pamatuji z klipů na MTV, vyklubali se sympatičtí čtyřicátníci (no, možná i víc jak čtyřicátníci), hluboce ponoření do své produkce. Kapela v současné době vystupuje pouze ve trojici a možná i to byl důvod jejich dosti čitelného soundu, ze kterého se dalo mnohé vyčíst. Blues, stone rock, melancholický metal…to jsou všechno rámce, ve kterých se CORROSION OF CONFORMITY pohybují. V odpoledni plném drsných vřav bylo jejich okénko příjemným osvěžením.

Lákadlem čtvrtečního odpoledne mělo být vystoupení mezinárodní sestavy LOCK UP, jenže hned po první skladbě bylo zřejmé, že jejich set bude jakýmsi pomyslným bojem proti viru jménem „hrozný zvuk“. Jednoduše řečeno – byl to hlukový bordel, jedna velké koule, nic víc. Se záchranou ušních bubínků proto museli přispěchat standartně dobří SWALLOW THE SUN, jenž ani tentokrát nezklamali. Poslední řadovka sice není kdovíjak senzační, ale Finové zkrátka umějí vytěžit z minima maximum a posluchači chycení do síti jim i tentokrát doslova a do písmene zobali z rukou. Přiznávám…včetně mě! Dle mého názoru, první hřeb druhého hracího dne. HEAVEN SHALL BURN po úvodní skladbě pokračovali nažhavovacím coverem „Black Tears“ od EDGE OF SANITY, aby následně odcouvali do věčných lovišť vlastním přičiněním. Pauzu „na párek“ v mém případě obstarali brazilští KRISIUN, přičemž mozkové závity už dopředu očekávaly příchod MINISTRY. Přiznávám se, že industriální komando jsem nejvíce reflektoval před nějakými dvanácti lety, kdy prožívalo pomyslný vrchol kariéry, přičemž současná tvorba už není tolik elektronická, ale spíše chemicko-kytarově řízná. I na Brutalu kapela ukázala, že do metalové komunity patří a do lidí nasolila pekelnou dávku nemilosrdného jedu. Žel k definitivnímu otrávení přihlížejících nakonec ani z daleka nedošlo, protože zvuková kvalita na MetalShop stage byla znovu hodně žalostná. Celkově poloviční zážitek ve mně nevyvolal nikterak euforické pocity a v samotném závěru jsem byl docela rád, že se po MINISTRY zaprášilo. Tady mohli být spokojení jen ti fanoušci, kteří mají své miláčky dobře naposlouchány. Ještě větší katastrofou však bylo klávesové láteření DIMMU BORGIR. Set bez šťávy a energie, uhlazený zvuk a ještě větší inklinace k polemikám na téma „nafouknutá bublina“. Zarytí fans si počínání svých miláčků určiě dokonale užili, ale já jsem tenhle pompézní cirkus vydržel poslouchat sotva tři skladby. Nevím, tvorba „Dimmu“ mě v dřívějších dobách docela brala, nicméně současné symfo-onanie skutečně nemusím. Ale proti gustu…

SICK OF IT ALL jsou pro mě současnou jedničkou staré HC školy. Doma si je sice příliš často nepouštím, ale při jízdě v autě je jejich produkce tím nejlepším možným partnerem. Ještě lépe se však Lou Koller a spol. poslouchají při energických koncertech, kdy agresivita a zlost přenesená do nástrojů kulminuje až se krev v žilách vaří. „Sikovky“ při svém extraligové parádě vsadili na osvědčené hitovky napříč diskografií a samotní fanoušci by je nejraději odnesli na ramenou, kdyby bylo možné. Hřeb čtvrtka číslo dvě, jednoznačně. Osobně jsem ho však pojal dosti dobrodružně. V „Burvar Aréně“ totiž souběžně probíhalo střetnutí mezi totálně zaplněným klubem a jihoamerickými zjevy INQUISITION. To jsem ale pochopitelně nemohl tušit, a tak jsem se vydal v ústrety poslechu. Výsledkem byl ovšem pouhý náhled do lůna pekla! Prostory byly totiž totálně plné, proto nezbývalo nic jiného než „zkusit“ několik songů jen tak „na kukačku“. Samotní INQUISITION na tohle představení určitě do smrti nezapomenou!

A pak už SAMAEL…pravdu? Viděl jsem dva kousky z jejich mozaiky, ale nějak mě to nebavilo…tedy, lépe řečeno, neměl jsem na další řádění příliš náladu, a tak jsem se vydal na „noční grog“ s cílem přečkat „drancování egyptských pyramid“. Ano, řeč je o NILE, ke kterým mám sice vztah naprosto indiferentní, nicméně v pokročilém čase se mi zkrátka nechtělo ze židle. Ještě lepší než samotné vystoupení pak bylo odposlouchávání rozdílných názorů, kdy někteří hodnotili show Amíků jako „totální průser“, zatímco oddanější fans se kochali blahem a sami sebe přesvědčovali o tom, že lepší metalovou přehlídku v životě neviděli. Přesně v jednu v noci pak nastal čas pro „avantgardní heavy blekaře“ ARCTURUS, kteří potvrdili pověst originálního tělesa a s naprostým přehledem naservírovali posluchačům skladby plné protichůdných nálad, jejichž cílem je kličkovat mezi metalovými žánry jako Alberto Tomba v dobách své nejlepší slávy. A předně…ten ZVUK! Většina formací na tuto nemoc „pošla“, ale Norové jsou zřejmě z jiné planety. Bravo!!!

PÁTEK
„Votvírák“ pátečního dopoledne se po čtvrtečním českém útoku proměnil v britsko-americkou koalici. Prvním zástupcem v pořadí byli deathmetalisté CATTLE DECAPITATION, jejichž strohá produkce mě vyprovokovala k odchodu na snídani. Při sledování následujících BLEED FROM WITHIN jsem se však bavil majestátně, a to především díky uřvanému vokalistovi, který si za jednu skladbu dokázal asi tak třicetkrát nahodit svoji emo patku. Precizně zahraná kopie kopií, skvěle nastudované pózy a nekonečné hecování publika. To je tak v kostce sepsaná charakteristika jejich vystoupení. Nositelé „nového žánru“ se jmenují VILDHJARTA, hrají mix několika metalových i nemetalových žánrů a počet členů atakuje sestavu fotbalové jedenáctky. Když jsem to tak celé poslouchal, napadlo mě hned několik kapel, ze kterých tito Švédové čerpají, nicméně abych si vychutnal rozsáhle kompozice, musel bych mít tvorbu VILDHJARTA dobře naposlouchanou, přičemž další problém spočíval také v prapodivném zvuku. Spousta fans však byla právě s tímto setem nadmíru spokojena, jak jsem tedy zaslechl při jedné debatě. Pravým opakem švédského komanda jsou američtí WARBRINGER, kteří si doslova rochní ve chlívku zvaném „old thrash metal“. Pokud měl být jejich retro výlet satirickým forhendem, budiž, ale na mě to spíše působilo jako rozmíchávání časů, které se už nikdy nevrátí. Rovněž finští NORTHER zabrnkali na konzervativnější strunu, byť tedy deathmetalovou. Především díky nenásilné komunikaci s publikem se jim poměrně jednoduše podařilo naklonit si mezinárodní kopec hlav na svoji stranu. V tomto ohledu byli NORTHER rozhodně působivější než američtí INCANTATION. Jejich přínos však nechci vůbec nijak hodnotit, protože i kdyby se na pódiu přetrhli, pro mě to vždycky bude jen „obyčejný death metal“ bez výraznějších ingrediencí. Těch mají naopak spoustu další Finové INSOMNIUM, zažívají dosavadní vrchol kariéry. Sehraná a a precizně zvládnutá show musela oslovit každého milovníka melodického death metalu, na kterém sice nic mimořádného není, jenže je předkládán s pozoruhodnou lehkostí a především… bez americké teatrálnosti.

Překvapením pátečního odpoledne bylo vystoupení norských KAMPFAR, kteří rozhodně nezklamali. I tentokrát to sice nebyla žádná zvuková sláva, ale i v „nouzovém režimu“ si „blackers“ dokázali poradit. Celkově však hudba KAMPFAR není určena „stadiónům“, nemůžu si pomoci. Následující DARKEST HOUR jsem úmyslně prošvihl, takže sorry. Premiéru Mackintoshova komanda VALLENFYRE jsem si však už ujít nenechal, ačkoliv jen z pomyslné „lehké“ zvědavosti. Totálně nezáživná a dřevní produkce ve mně probouzí vzpomínky na prvotní počiny PARADISE LOST, na které jsem už dobrých patnáct let vůbec nesáhl. Teď tu ovšem byla novinka ve starém kabátě a to hned v přímém přenosu. Uff… přetrpěl jsem to zuby nehty. Ještě hlubší vodu ze studny metalového dějepisu vylouhovali němečtí navrátilci MORGOTH, jenž přijeli oprášit staré fláky (především ty z desky „Cursed“) a zároveň potěšit ty dříve narozené. Fotrovský death metal zas naopak vůbec nevoněl mladším ročníkům, čemuž se s ohledem na to co jsem slyšel, vůbec nedivím. Zároveň se však nedivím ani těm skalním, jelikož MORGOTH svoji „dobovou hudbu“ servírovali pěkně syrově, a tak několik sentimentálních slz muselo logicky ukápnout. Ovšem nyní už do finále druhého hracího dne!

SUICIDAL ANGELS, HATEBREED, MUNICIPAL WASTE…to jsou všechno kapelky, které jsem neviděl ani neslyšel. To víte, relax je relax! Úderem osmé hodiny večerní, udeřili na MetalShiop stage NAPALM DEATH. Mě ovšem mnohem více zajímal program v Budvar klubu, kde se všechno schylovalo k vystoupení alternativních industrial metalistů OBSCURE SPHINX. Sympatická vokalista si nejprve se svými skalními domluvila způsoby česko-polského děkování, aby posléze odmávla tři dlouhatánské kompozice, jež nabídly spoustu monotónních ploch, které vedly nekonečné souboje s tvrdě metalovými party. Vše navíc podpořeno výsostným zvukem, nemluvě o stylové show všech zúčastněných. Pokud se ovšem OBSCURE SPHINX teprve omývají v lázni první popularity, tak švédští AMON AMARTH už mají tohle všechno dávno za sebou. A navíc…ať je to jak chce, byli to právě Švédové, jejichž set sledoval nejpočetnější dav (tedy dav…spíše davy) příznivců. Osobně sice nepatřím k milovníkům jejich posledních nahrávek, nicméně show měli Vikingové naprosto strhující a taktéž po zvukové stránce nemělo barbarské divadélko sebemenší chybičku.

Po této precizní salvě kytar jsem snad ani nezapochyboval nad nějakým průšvihem ze strany slovutných MACHINE HEAD. Formace vedená charismatickým Robbem Flynnem se vrátila na výsluní prostřednictvím skvostného alba „Unto The Locust“, přičemž právě nové skladby byly pro většinu příznivců jasným tahákem. Jenže OUHA! Kletba MetalShop stage znovu zaúřadovala a po pěti minutách učinila z největších hvězd průměrné lůzry. Takhle žalostný zvuk jsem osobně nečekal ani v tom nejčernějším snu. V jednoduchosti by se dalo napsat, že to všechno „co máte rádi – to nebylo slyšet“. Koncert se tedy v mém případě nestal prožíváním, ale jakýmsi čekáni na Godota, jenž pochopitelně nedorazil. Nevím, kterak se v onen večer slyšela či neslyšela kapela samotná, nicméně Robb Flynn ve svých dlouhatánských projevech mezi písněmi vyhlížel velmi sebejistě. Do oněch míst stačil poslat celou organizaci MTV (pro kterou mimochodem hezkých pár let pracoval) v důsledku jejich odmítnutí aktuálního klipu ke skladbě „Darkness Within“ (byl natočen v Praze… jak už určitě všichni dobře víte), nemluvě o prostoduchém hození dvou plných kelímků s pivem přímo do davu. Finální pohřeb byl pak ještě povýšen zmršeným hymnem „Davidian“, jenž ani náznakem nepřipomínal onu „velkou skladbu“ z let devadesátých. Vlajka s hvězdami a červenými pruhy krvácela a čert ví, jak by to dopadlo, kdyby s rychlou první pomocí nepřispěchali ambiciozní CONVERGE. Komplikované, ale zároveň našlapané tracky probudily všechny pochybovače, jejichž zmožená těla se už dávno viděla ve spacích pytlích. Ještě mnohem lépe mi však bylo při takřka dokonalém partu britských PARADISE LOST. Nikdo mi sice nevymluví, že hrají už pouze z povinnosti, ovšem staré songy byly ošetřeny tak jak se sluší a patří, na rozdíl od těch aktuálnějších, které snad ani kapelu nebaví hrát. Jinak ale byli jindy strozí Britové až v nečekaně dobrém rozmaru, Nick Holmes dychtivě komunikoval s fanoušky a do háje poslal i vedle zvučící GORGUTS, jenž to s hlasitostí skutečně hodně přeháněli. Když se pak ovšem kanadští deathmetalisté dostali opravdu ke slovu, mnohým přihlížejícím spadla čelist. Precizní a naprosto profesionální vystoupení prořízlo půlnoc řádně nabroušeným skalpelem. Osobně je mi líto, že jsem už jaksi nebyl úplně ve svěží formě, jinak bych si totiž GORGUTS vychutnal ještě mnohem více. Poslední položkou v seznamu pátečního programu byli grindující PIG DESTROYER. Jak jsem si všiml, nejednalo se pouze o klasický prasopal, ale řádně pocukrovaný kyblík výkalů. Závěrem bych chtěl ještě vzpomenout na velmi zdařilé „umírání“ našich ET MORIEMUR, kteří vystoupili na Budvar clup stage a rovněž oni si na přízeň fanoušků nemohli stěžovat.

SOBOTA
Sobotní program obsahoval na úvod hned dvě „díry“. Ta první byla zacelena plánovaným AHUMADEM GRANUJO, které začalo o půl hoďky později a tím druhým zachráncem prázdného místa byli překvapivě INGROWING, střihnutivší si repete. AHUMADO GRANUJO mají ve světě skutečně výbornou pozici a o jejich umístění do programu nemůže být vůbec pochyb. Kult grindu je však začala oblepovat paradoxně až v době , kdy se rozešli, přičemž nyní se snaží navázat na svá nejlepší období, kterých bylo v minulosti hned několik. Na druhou stranu si však musíme přiznat, že jakési kouzlo z let předchozích už dávno pominulo, nehledě na fakt, že zuřivý vokalista David byl opravdu jenom jeden. Celkově ovšem AHUMADO rozhodně nezklamalo. V kotli se doslova vařila krev a ne všichni pogující odcházeli z výhně úplně v pořádku.

Pokud mě paměť neklame, tak na festivalu nikdy nevystupovala žádná partička z Běloruska, a tak GODS TOWERS můžeme považovat za nefalšované věrozvěsty. Možná i z toho důvodu působila kapela poněkud nervózně, což je i s ohledem na jméno Brutal Assault vcelku pochopitelné. Na druhou stranu jejich heavy pagan metal příliš lidí nezaujal, tedy s výjimkou nadšeně povzbuzujících fans z východní Evropy. Dalšími pány v pořadí byli hácéčkáři SKARHEAD, které jsem ovšem ani očkem nezahlédl, takže nemůžu sloužit. Australany BE’LAKOR jsem si naopak užil z předních řad a rozhodně jsem dobře udělal. Instrumentálně nařachlá pětice ukázala svoji dokonalou sehranost a zároveň také cit pro melancholii, jenž byla vetkána do jinak řádně tvrdých skladeb. Australané sice nepředváděli nijak závratnou pódiovou show (na rozdíl třeba od stylově spřízněných INSOMNIUM), spíše se soustředili na své nástroje a snažili se z nich vydolovat co možná nejvíc. Odezva na jejich výkon byla až neuvěřitelně pozitivní, což „klokany“ v samotném závěru takřka rozesmálo. Následující ABORTED pokračovali v linčování „smrtícího kovu“ za přispění silnější dávky brutality. Za určitých okolností by mě třeba i bavili, jenže zvuk zcela zhatil mou motivaci a po cca. dvou kouscích jsem upustil bojiště. Britští THE SAFETY FIRE posléze ukázali svoji osobitost a grandiózní hráčský potenciál v plné parádě. Jelikož však nemám jejich nahrávky vůbec naposlouchané, nebyl jsem z výkonu nemetalově vypadajících postaviček nadšen natolik jako někteří divoce skotačící fanoušci. Dalšími pány na holení byli v Česku hodně známí TEXTURES, kteří mě osobně naživo nikdy nezklamali a stejně tak tomu bylo i tentokrát, i když upřímně: Holanďané mě baví čím dál méně. Ještě o něco hůře jsem se bavil při rajtování amerických NORMA JEAN, dalších nositelů hardcore metalu. Dal jsem si „dva kousky“ a bohatě mi to stačilo. Přiznávám se, že pozorovat kapely hrající podle jednotné šablony mi jaksi ubíralo na energii a z toho důvodu jsem si šel malinko orazit, protože islandské SÓLSTAFIR bylo záhodno vidět v té nejlepší možné kondici. A opravdu, byla to pecka! Krátký průřez posledními dvěma řadovkami přinesl posluchačům spoustu nevšedních zážitků. V playlistu navíc nechyběla ani hitovka „Fjara“, což byla koneckonců první a poslední skladba na festu, která mi způsobila husinu na všech končetinách. BRAVO! Pořádnou psycho jízdu si hodlali se svými dvěma bubeníky užít sludge metaloví KYLESA, ovšem vlastní hudební chaos jim jaksi uťal krovky hned od prvních minut a žel v některých okamžicích jsem si připadal jako na nějaké veřejné zkoušce či nepovedenému jamu.

Pokud jsou tedy KYLESA jaksi málo průhlední, tak absolutním opakem jsou rarášci FINNTROLL, kteří zjevně nevědí kudy z vlastní bídy. Naproti tomu měl však jejich set docela velké grády, některé „méně folkové“ songy zněly překvapivě hodně deathmetalově, což samotnému průběhu vystoupení rozhodně prospělo. Skalní fans si museli přijít na své! A nyní znovu do Ameriky, a to hned třikrát. IMMOLATION jsou v našich luzích a hájích artiklem vítaným, mají dostatečně početnou enklávu fans, ale pro mě jejich tvorba skutečně není. Naopak SIX FEET UNDER jsem měl kdysi opravdu rád, jenže to byl Chris Burns ještě relativně při smyslech. Alespoň, že kapela zanechala toho tolik nesmyslného „coverování“ a pustila se znovu do nových skladeb -mají pohříchu hodně blízko ke CANNIBAL CORPSE. Vždyť také v samotném závěru zazněla kultovní „Hammer Smashed Face“. Celkově však SIX FEET UNDER nijak nezazářili a byl to především Chris, jenž především v rychlejších skladbách absolutně nestíhal frázovat, a když už bylo sakra nejhůř, uchyloval se k pištivým zamaskovávadlům, jen aby byl slyšet. Možná mu přece jen více záleží na dlouhatánských kabelech na hlavě, kdo ví. K doplnění trojlístku US kapel mi tak chybí už jen připomenutí setu AGNOSTIC FRONT, které jsem však odpískal hned v zárodku, protože nav Budvar stage to pomalu a jistě začala roztáčet démonická vozba CULT OF FIRE. Do klubu jsem však znovu dorazil o něco později, a tak jsem jen chviličku obdivoval černokněžnické mondůry, do kterých byli pánové oděni. Po INQUISITION další totální a především velice stylové inferno!

Na krále melodického death metalu AT THE GATES čekali mnozí příznivci s vírou, že ani po letech se jejich skvěle promazaný stroj nezadrhl. Osobně sice nepatřím do ranku stájových příznivců těchto Švédů, to víte, ne všechny švédské kapely musí mít člověk rád, ale pravdou je, že se AT THE GATES představili ve znamenité formě. Více snad ani není třeba dodávat. Klobouk dolů! Statut legend naproti tomu nepošpinili ani seveřené IMMORTAL. Ti svůj standart okořenili parádní pyrotechnickou show, přičemž ani v nasazení kapela neošidila vůbec nic. Ve své podstatě jsem jako posluchač dostal přesně to co jsem čekal, byť mé preference pochopitelně směřují k úplně jiným formacím. Třeba právě k nemilosrdným doomařům SHAPE OF DESPAIR, jenž v potemnělém Budvar klubu rozkvetli do barev pohřební růže. Kdo v tento večer zvolil MOONSPELL, může si sypat popel na hlavu! SHAPE OF DESPAIR měli jednoznačně nejlepší sound, který tu byl během těch čtyřech dní k mání! Během jejich setu jsem utržil skutečný umělecký direkt a jak jsem se tak díval kolem sebe, nebyl jsem rozhodně sám. Třeba před klubem či modrým odpočinkovým stanem, ležela horda znavených či zamyšlených jedinců, kteří vypadali jako kdyby se právě probudili na bitevním poli s údivem, že jsou stále ještě živí. Nádhera! A jelikož mě vystoupení GODFLESH vůbec neoslovilo (především díky příliš výraznému bicímu automatu) , byli SHAPE OF DESPAIR poslední kapelkou, kterou jsem v Josefově slyšel. SODOM a VIRUS nechť prominou!

CO SE POVEDLO

• dobře sestavená dramaturgie kapel. Na své si zdem musel přijít skutečně každý
• plně fantasticky se vydařilo počasí, lépe být opravdu nemohlo
• zálohovaný kelímek s ohledem na větší čistotu v areálu. Pro mě osobně je to dvojí výhra, protože hezky zbarvený kelímek jsem si přivezl domů
• pokrmy, jídlo, žraso, žranice…prostě bohatý výběr všeho možného. Gurmáni mohli hravě spojit hudbu s mlsáním
• zachování horor kina a dalších doprovodných akcí. Tleskám!
• SÓLSTAFIR, SHAPE OF DESPAIR, ALCEST, AT THE GATES, OBSCURE SPHINX, SWALLOW THE SUN.

CO SE NEPOVEDLO

• znovu selhala odbavovací složka při vstupu. Ve všem byl hrozný chaos, navíc ani samotní obsluhovatelé nebyli zrovna nejinformovanější
• díry v sobotním programu. Set list mohl být doplněn o jakoukoliv českou kapelu
• zvuk – tradiční bod takřka každého festu. Zde byly „zazděny“ především kapely na MetalShop Stage…
• metal market – časy, kdy se dalo sehnat prakticky všechno jsou už dávno pryč. Výjimku tvoří jen distributoři vinylů, kteří by vám klidně seslali modré z nebe
• ceny některých služeb (záchod v budce) a pochutin (i na Staromáku je párek v rohlíku levnější, a to už je co říct)
• PIVO – sorry, ale ten Budvar byl skutečně nepoživatelnej 🙂

ALL