Pro časopis HardRocker jsem připravoval seriál s názvem „Dark World Of The Black Soul“, ovšem v současné době to vypadá tak, že tištěný časopis už nevyjde. Rozhodl jsem se tedy uveřejnit díly, které se v tomto black seriálu objevily naposledy a návdavkem přidám i ty, jejichž realizace se nikdy neuskutečnila.

Pro tento díl Dark World Of The Black Soul jsem měl nachystáno hluboké pojednání o australské black metalové scéně, ovšem náhoda tomu chtěla a já své rozhodnutí ze dne na den změnil. Dopomohla k tomu dokonale bílá zima, jejíž atmosféra na mě neuvěřitelně dolehla. A tak jsem si řekl:“ne, Austrálii si nech někdy na jaro nebo léto“. Teď je třeba se vytasit se končinami, kde mrazy vybarvují do oken překrásné malby za asistence slunce, jenž studenou nádheru citlivě rozmělňuje. Jak jsem však dospěl právě ke Švýcarsku? Stojí za tím velká náhoda spojená se sportovním kláním. Fenomén skoku na lyžích, Simon Ammann mě na sklonku loňského roku uchvátil jedním grandiózním letem, a když jsem na celou tu nádheru nevěřícně zíral, okamžitě mi vytryskl gejzír nápadů. Švýcarsko! Země čokolády, alpského lyžování, prosperujícího bankovnictví a také skryté undergroundové kultury. Ta sice nenabízí velké množství formací ve srovnání s ostatními zeměmi, ovšem i v omezeném počtu se tu a tam najde nějaká ta zapomenutá perla či drahokam.

Vždyť vzpomeňme např. na CELTIC FROST nebo HELLHAMMER! To jsou s určitostí kapely, které dnes respektuje celý metalový svět. Neméně úspěšní jsou dodnes styloví hledači SAMAEL. Jejich poslední album je kupodivu hodně black metalové a mnozí fanoušci o něm hovoří jako absolutním návratu ke kořenům. Kdybych si měl tedy vypůjčit slova klasiků, „nemusí pršet, jen když kape“. Ve Švýcarsku nikdy neexistovala silná black metalová scéna, ale i z toho mála se dokázala vyrekrutovat špička, jenž nikterak nezaostávala za zbytkem světa. V současnosti je situace téměř obdobná, ovšem s tím rozdílem, že metalové podhoubí se zdá být mnohem košatější a hudebně více přitažlivější. U mnoha švýcarských spolků jsem si všiml snahy o vlastní rukopis, a to i za cenu, že celkový výsledek nebyl úplně košér. To se však vůbec netýká mnou vybraných kapel, které jsem si pro vás nachystal.

Ještě než se však dostaneme k prvnímu zástupci, nemohu nezmínit jednu takovou pikantnost. Švýcarsko sice geograficky není od Česka nikterak vzdáleno, ovšem v poslední době se o něm příliš nehovoří. „Ostrůvek“ nepatřící do Evropské unie sice stále vábí svým bohatstvím, kulturním dědictví a turistickým ruchem, ale na druhou stranu se stále tváři jaksi „uzavřeně“. Tato letitá tradice si prošla mnohými peripetiemi a nic nenasvědčuje tomu, že by se na této skutečnosti mělo něco změnit. „Ochrana toho svého“ tak do jisté míty musí zapůsobit na osoby, jenž se zabývají komponování hudby. Odtažitost, samota, izolace… to jsou všechno znaky, kterých bychom se mohli v tvorbě švýcarských kapel domáhat. Rovněž se nabízejí myšlenky spojené s vlastenectvím nebo dokonce nacionalismem, které by sílu nezávislosti mohly s dostatečnou grácií opěvovat. Ve větším měřítku však nic takového na švýcarské formace nepůsobí. Při rozboru tamní scény se mi podařilo vystopovat několik témat, která mají spíše spirituální podtext. Dalšími vděčnými tématy jsou pak legendy, historické události a v neposlední řadě sci-fi příběhy s nádechem hororu. A právě od posledního zdroje se nyní můžeme odrazit k prvnímu zástupci…

DARKSPACE – strašidelná tvář vesmíru
Jak popsat obyčejnému smrtelníkovi hudbu DARKSPACE? Jedná se ještě vůbec o HUDBU? Tady už skutečně balancujeme na hraně poslouchatelnosti, ovšem pouze zdánlivě. Pokud se posluchač vtažen do lůna temného vesmírného víru, DARKSPACE vás ochromí, zkroutí vaše tělo a nakonec vyplivnou vaše ostatky na neznámé místo kdesi v neobjevených galaxiích. Než se však vrhneme do nitra kosmu, musíme se nejprve vrátit na začátek cesty, kdy raketa jménem DARKSPACE teprve uvolňovala startovací rampu. V roce 1999 zakládá Tobias Möckl (alias Wroth) další hudební projekt (jeho prvním dítkem je Paysage d’Hiver) s názvem DARKSPACE. Vascinován vesmírem, děsivou nekonečností, sci-fi horory a v neposlední řadě temným ambientem, pouští se do komponování děsivé hudby. Ke spolupráci si pak také přizval dušinku Zorgh – ( basa, vokály) a jistého Zhaarala (kytara, vokály). Výsledkem jeho snažení je demo „Dark Space -I“ z roku 2002, obsahující dvě kolosální kompozice (jejich názvy jsou jednoduché: „Dark -1.-1“ a „Dark -1.0“) kterým buď naprosto propadnete, a nebo si nechápavě budete klepat na čelo. Dusavá alchymie přináší soubor nezaměnitelných vibrací, samply produkují pekelné zvuky toho nejhrubšího ztvárnění, a když se ke slovu dostane ještě kytara, je o soundtracku k nikdy nerealizovanému filmu rozhodnuto! Jak si posluchač připadá? Jako když se vznáší ve vzduchoprázdnu, má zavázané oči a kolem něho sviští jeden meteorit za druhým. Co se týče divokosti tak mnohem šílenější je první skladba s nemilosrdným nástupem. Rozhodně nelze čekat melodie, a nebo dokonce opěrné body, které by poslech alespoň trochu ulehčily. Jediným světlým paprskem ve tmě jsou skryté klávesy, starající se o neméně důležitou vesmírnou auru. Pokud v nepřehledné změti vystopujete něco jako vokál, rozhodně vás uši nešálí. Jeho úloha je však čistě doplňující a v podstatě se jedná o další „hudební nástroj“. První nahrávka zároveň končí první část vesmírné ságy, přičemž part „Dark-1.0“ byl ovlivněn snímkem „Dark City“ a dokonce se zde objevuje úvodní prolog z tohoto filmu. Zrozením debutu (mimochodem ho lze nalézt na webu kapely volně ke stažení) se také roztáčí první várka záhad a tajuplností, kterou si DARKSPACE začali sami pěstovat.

„Jsme fascinováni vesmírem. Téma, kterým se chceme zabývat je tedy naprosto jasné. Inspiraci čerpáme z knih a také z fasinujících filmových snímků (Wroth)“. V roce 2003 se DARKSPACE objevují s pokračováním „jedničky“, ovšem tentokráte už po hlavičkou labelu Haunter Of The Dark. Album vychází v limitované edici pět seti kusů a šířeji pojímá celkovou filozofii, nejen hudební. Např. booklet alba neobsahuje žádné informace, pouze výčet skladeb, který je ovšem symbolicky jednoduchý („Dark 1.1“ – Dark 1.7“). Všechno ostatní je zalito do černé barvy. Pouze úvodní obal nastiňuje proud vesmíru. DARKSPACE se rovněž rozhodli, že nebudou ve větší míře poskytovat rozhovory a totéž se týká fotografii, nemluvě o webové prezentaci. Doporučuji navštívit domovské stránky! Ale zpět k právoplatnému debutu. Sedm dlouhých litanií je opřeno o mnohem čitelnější zvuk, kytary jsou mnohem více zvýrazněné a o dost méně mučí zhýčkané sluchovody. Rovněž v obecné rovině se dá tvrdit, že tento materiál je mnohem „poslouchatelnější“, a to i přesto, že obohacující zvuk samplů poněkud vymizel. Také klávesy působí značně upozaděně, což je do jisté míry překvapením. Naprogramované bicí však splnili obdobnou úlohu jako na předchozím demu, dokonce sem získal dojem, že právě bicí automat je ta pravá přednost pro DARKSPACE. Poslední vypozorovanou změnou je „zlidštění“ všech vokálů, to znamená, že se dá vystopovat, kdy z hrdel hudebníků prýští démonizující zvuky. Když jsem toto album poslouchal z odstupem času, označil jsem ho za silně metalové. Např. v „Dark 1.3“ se objevuje nepřeslechnutelný kytarový riff SLAYER, naopak „Dark 1.2“ nabízí syrový útok ve stylu „Panzer Division Marduk“. Za zmínku také stojí poznámka o dalším filmovém úryvku, tentokrát z legendární Vesmírné odysei. DARKSPACE rozhodně natočili pozoruhodnou desku. Atmosféru nahradili silou, ačkoliv syrové atributy kosmické temnoty zůstaly zachovány. Jedinou výtku bych měl k časové stopáži, jenž zcela maximálně zaplňuje kapacitu CD disku. Pokud byste chtěli stoprocentně proniknout právě do této kolekce, rozhodně si vezměte v práci dovolenou…

Rok 2005 a ambient-black metaloví aliens tu jsou znovu. Co se týče stylistiky, opět ta samá písnička. Ani písmenko nazmar, žádná fotka, s názvy skladeb nepočítejte. Stále tma ve vesmíru. „Myslím, že naší filozofii není třeba měnit. Všechno co posluchač potřebuje je zachyceno v naší hudbě. To jsou skuteční DARKSPACE“ (Wroth). Pro odkrytí identity tak fans musejí zvolit koncert, kde na vlastní oči mohou spatři tři tajemné postavy s vizáží démonů. „Dark Space II“ lze chápat jako návrat k demu z roku 2002. DARKSPACE se opětovně navrátili k užší kombinaci dark ambinetu a black metalu a ještě o stupeň více vystupňovali „space“ atmosféru, která je tentokrát hluboce negativistická. Nejlépe to deklaruje jedna ze tří dlouhatánských stop nazvaná „Dark 2.9“ (jak jinak). Zbylé dvě pak svým časem přesahují dvacet minut a shodně udivují brilantní zvukovou zastřeností. Hudba kapely zde působí jako vesmírné vakuum, které se rozprostírá v posluchačových fantaziích. Monotonní počínání za podpory kláves a ohlušující kytary je naprosto nenapodobitelné, jen těžko by se DARKSPACE podařilo něco podobného přesně přehrát. Nicméně až na tomto albu se formaci definitivně podařilo uchopit temnou část vesmíru tím nejbizardnějším způsobem. Hledači „nenormálních“ hudebních (i nehudebních) forem musí při poslechu „Dark Space II.“ musejí zákonitě rozplývat. A ostatní? Těm nezbývá nic jiného než kroutit hlavou a lomit rukama. A nyní mi dovolte takový vzorec v podobě pěti rad. Pokud se do nich vejdete, mohla bys vás tvorba DARKSPACE oslovit:

1) Musíte mít rádi black metal
2) Musíte mít rádi v metalu výrazné samply a industriální zvuky
3) Nepovažovat monotonnost za mínus
4) Měli byste být milovníky sci-fi
5) Měli byste mít pozitivní vztah k hororům jako jsou např. „Vetřelci“.

A nyní už finále! V roce 2008, tj. po takřka třech letech se DARKSPACE vynořili s „Dark Space III“ a naplno zúročili zkušenosti z předchozích počinů. Stále ještě aktuální album udivuje především zvukovou kulisou, vykonstruovanou do posledního detailu. Zvuk kytary je o dost přímočařejší a dokonce se zde objevuje chytlavé riffování jako tomu je v impozantní kompozici „Dark 3.13“. Zde se DARKSPACE představují jako skuteční mistři v oboru black metal/ambient. Instrumentální vyzrálost ještě více podtrhují bohaté klávesové aranže, jenž opět velmi silně oživily sound DARKSPACE. I přes nespornou kvalitu předchozích děl je právě tato třetí část suverénně tím nejlepším co doposud švýcarská trojice vytvořila. Když spustíte tlačítko PLAY, jako byste vstupovali na palubu vesmírné lodi. Pokud však starší skladby byly spíše nositelkou temnot, tak u těch nových je to trochu jinak. Hudba jakoby samovolně nutila posluchače k přemýšlení. Co je to vlastně nekonečno? Končí někde vesmír? Lze někoho na vesmírných toulkách potkat? O tom všem můžete zapřemýšlet v atmosferické serenádě „Dark 3.14.“. Tak jak se vesmír rozpíná, tak moc je majestátní hudba samotná. Milovníci filmů budou opětovně potěšeni, tentokrát došlo na vsuvku s filmu Horizont události a zapomenout nemohu ani na prolog z interesantního snímku Princ temnot. Největší devízu však vidím v naprosto nezaměnitelném soundu, jenž se rozpíná v podstatě stejně jako vesmír v nejlepších sci-fi filmech. Mimo jiné se dá také tvrdit, že právě tento kosmický trip patří ve srovnání s těmi ostatními k těm nejstravitelnějším (jestli to lze vůbec takto vyjádřit). Mě osobně však překvapuje, že hudba obdobného druhu dokáže oslovit velmi početnou obec fanoušků, což bylo koneckonců vidět minulé léto, kdy byli DARKSPACE pasováni do role vrcholné atrakce festivalu Blacklights, pořádaný tuzemskou firmou Naga production. Návštěvníci tak měli možnost na vlastní oči spatřit nefalšovanou katarzi černých meteoritů při úplňku, a to za asistence vesmírných propriet a smrtonosné image, spočívající v osobitě pojatém war paintu. V jednu chvíli jsem měl pocit, že na scéně stojí tři androidi, nehybní, zmrzlí. Nejdémoničtějším dojmem na mě však působila basistka a vokalistka Zorgh, připomínající zakletou a zároveň znásilněnou kočinku na mléčné dráze. Navíc její vokál byl za pomoci efektu skutečně hrůzostrašný! Mám takový pocit, že většina fanoušků si tento večer odnesla domů hodně nevšední zážitek!

Tady by prozatímní pohádka o DARKSPACE mohla skončit, kdyby se ovšem neobjevila další alternativní pouť napříč vesmírem. Jmenuje se SUN OF THE BLIND a jde o osobní hudební výpověď, za kterou stojí výhradně Zhaaral, který celý materiál nahrál kompletně sám. Je zajímavé, že se hlavní protagonista stylově sice přiblížil domovské kapele, ale v celkovém podání se dostal do trošku jiných vod, a to jak z pohledu hudební produkce, tak také atmosféry. SUN OF THE BLIND nenabízí tolik temnoty. Dokonce mi i hlavou projela myšlenka o prosvícení hudby DARKSPACE! O mimořádnou pozornost si proto říká především zvuk, který je sice opětovně bombastický jako poslední počin DARKSPACE, ovšem jeho odstín je naprosto odlišný. Dalo by se dokonce hovořit o jakési průzračnosti, a nebo dokonce „stravitelnosti“. Ve středních a pomalejší tempech v součinnosti s atmosferickými kouzly kláves se SUN OF THE BLIND dokonce otírá o doom metalové postupy. V jedné ze skladeb jsem dokonce vysondoval úryvek připomínající album „Mandylion“ od THE GATHERING, jmenovitě se jedná o píseň „Lord of Mind“. Také další kompozice „Fire and Thirst“ je v podstatě doom metalovým dílkem, ačkoliv je propojena s mocnými chapadly studeného ambientu. Pozorný posluchač by mohl objevit také náznak alternativního rocku či jemné psychedelie. Tohle všechno je však zabaleno do výsostného balíčku s omamně vonící stužkou. SUN OF THE BLIND sice není projekt natolik svébytný, aby na sebe upoutal pozornost jako DARKSPACE, ale už nyní jsem však zaznamenal hlasy, jenž hovoří o debutovém albu „Skullreader“ jako o největším překvapení roku 2009! Nechte se strhnout….!

http://www.darkcyberspace.com/

MIRRORTHRONE – Co se děje za zrcadlem ?

Jednou z nejaktivnějších osob na poli švýcarského undergroundu je Vladimir Cochet, působící v několika black metalových projektech či dokonce kapelách. Za zmínku stojí především black metalové zlo v podání UNHOLY MATRIMONY ( tvoří ho pouze sám Vladimir) a death-blackové dítko WEEPING BIRTH, které Vladimir přivedl na svět úplně jako první. Cílem mého líčení však bude projekt, jehož působení vypadalo v počátku nevinně, aby se z něho stala Vladimirova priorita. MIRRORTHRON byl uveden do chodu na počátku milénia, a protože ústřednímu mozek měl nápady nezapadající ani do jednoho hudebního šuplíčku, bylo potřeba vytvořit ještě jeden. V roce 2001 se Vladimir poprvé představuje s první várkou plodnosti prostřednictvím dema „Of Wind And Weeping“, na kterém se nacházejí čtyři skladby, představující Vladimira v trošku jiném světle, než tomu bývalo v minulosti. Do jisté míry křehká hudba sice nepopírá black metalové kořeny, ačkoliv se ve své podstatě opírá o další neméně důležitá odvětví. Na mysli mám např. nezaměnitelné gothic rockové aroma, čisté rockové vsuvky a v neposlední řadě segmenty atakující hranice symfonického metalu. Vokální party jsou pak děleny do dvou odstínů, jedním z nich je nefalšovaný havraní skřehot, úzce doplňován stylovou recitací, jenž vyniká především u těch skladeb, které se opírají o lyriku ve francouzském jazyce. Svůj prostor však dostala také Angličtina. „Hudebně bych MIRRORTHRONE označil za symfonickou metalovou skupinu, míchající několik různých vlivů. Neméně důležitou pozici mají v mém případě také texty, zabývající se imaginárními tématy, které by posluchačům měli pomoci uniknout z bolestivé současnosti a postavit je na cestu plnou romantiky. Nové texty však už budou určitě univerzálnější“ (Vladimir).

Jelikož byl Vladimir se svými premiérovými skladbami spokojen, dotvořil k nim také čtyři další a pod stejným názvem dal vzniknout debutovému nosiči. V polovině roku 2003 se o vydání postaral label Red Stream, což je do dnešních dnů velmi aktivní label, orientující na rozličné metalové subžánry. Přínos MIRRORTHRON pro tuto organizaci nebyl vůbec nezanedbatelný. Recenzenti se povětšinou k desce vyjadřovali uznale, ovšem téměř všichni se také shodovali na nepříliš libozvučné práci bicího automatu. Vladimir má pro to však své vysvětlení. „Vím, že v otázce bicího automatu mám ještě velké mezery. Je to však dáno tím, že ten stroj, který mám k dispozici už zkrátka není z nejlepších. Pro mě je však mnohem lepší, když si vše udělám sám, než abych byl obklopen nespolehlivými spoluhráči. Samostatná práce mi navíc umožňuje mnohem intenzivnější práci. V současné mám k dispozici už mnohem kvalitnější komponenty pro tvorbu hudby, jsem si jist, že na další desce už to bude znát.“ I když Vladimir pracuje výhradně samostatně, jednoho hosta si přece jen nakonec přizval. Na albu se objevuje hlas zpěvačky Marthe, ale skutečně nepatrně. Ale pojďme nyní už k další Vladimirově životní kapitole, která vykazuje mnohem více vzrušení, a to hned z několika příčin.

V roce 2006 se opět pod křídly Red Stream objevuje novinka s názvem „Carriers Of Dust“, znamenající větší příklon k black metalu, ale zároveň také avantgardě. Vladimir svou produkci posunul k větší razanci, spočívající v tvrdém kytarovém riffování. Harmonie romantiky byla tak malinko upozaděna, nicméně i tak se zde nacházejí zjemňující stopy, o které se starají především klávesy, jenž mají často tvář kostelních varhan. MIRRORTHRONE zároveň nepřišli ani o svůj symfonický part, ačkoliv jeho kouzlo už není až tolik atmosferické. Důvod je prostý. Vladimir notně přitlačil na pilu a komplexně tak produkci MIRRORTHRONE zahustil. Na desce se sice nacházejí pouhé čtyři skladby, ale tím se rozhodně nenechte zmást. Když pomineme „Mortphose“, přesahují všechny ostatní desetiminutovou hranici, přičemž finální kousek nazvaný „Ils Brandiront leurs Idoles“ čítá necelých třiadvacet minut. Aby takto zkonstruované album mohlo vůbec zaujmout, musí mít jakýkoli hudebník v záloze hromadu nápadů. Vladimir se naštěstí zařadil k těm vyvoleným, jeho skladatelský talent poprvé rozkvetl v plné kráse a pokud již dříve sliboval, že nová tvorba bude o dost profesionálnější, rozhodně nepřestřelil. Problém bicího automatu jakoby vůbec neexistoval! A když už jsem u těch silných stránek, nemohu nezmínit Vladimirovu zásobárnu vokálů. Ta se rozrostla o death metalový chropot a chladný čistý přednes. To je jen důkaz toho, že hudba MIRRORTHRONE nabyla změn v komplexní míře. Album mohu vřele doporučit třeba i příznivcům sólového projektu norského hraběte IHSAHNA, ale toto přirovnání berte skutečně s volným nadhledem (spíše z pozice výše zmíněné avantgardy). Nic však není úplně růžové jak by se na první pohled mohlo zdát. Album sice sklidilo celou řadu komplimentů a vysokých hodnocení, ovšem objevil se jiný problém. Text úvodní skladby „A Scream To Express the Hate Of A Race“ obsahuje třeba takováto slovní spojení: „Genocida! Slyšte mé volání za genocidu!“ , a nebo „…bezhlavé stádo prochází, vrčí a naříká.“ Není proto divu, že některým médiím zkrátka toto počínání nepřišlo vůbec důstojné a dokonce se vyrojily i články, upozorňující na propagaci fašismu. Obdobné reakce se obvykle šíří rychlostí světla, a tak se MIRRORTHRONE brzy objevil na „černé listině“, což jinak skvělému albu vůbec neprospělo. Vladimir se však problému hodlal postavit čelem a brzy se na internetových stránkách objevilo jeho vyjádření. „Ne, MIRRORTHRONE není o rasismu, nacismu, bílé hrdosti nebo jak tomu říkáte. Text ke skladbě „A Scream To Express The Hate Of Race“ je pouhým komentářem lidské rasy v plném rozsahu. Charakterizuje jen to co je ve skutečnosti nazýváno jako „nihilismus“ v několika různých společenských formách, které jsou šířeny po celém světě a dotýkají se morálních, sociálních náboženských i vědeckých paradigmat. Skutečně není mým cílem tento text více analyzovat, chci jen vyjasnit situaci.“

Na první dojem by se mohlo zdát, že se Vladimir s celou kauzou vyrovnal vcelku v klidu a míru, ale pokud bychom provedli analýzu jeho odpovědí, které se přímo i nepřímo dotýkali poměrů na black metalové scéně, příliš slušných slov bychom nenašli. Raději se tedy vraťme k rozboru odkazu hudebního. „Na první poslech musí být každému jasné, že rozdíl mezi „Carriers Of Dust“ a „Of Wind And Weeping“ je citelný. První album bylo silně protknuto romantikou, ať už z pohledu textu či hudby. Novinka je mnohem agresivnější.“ S tím tvrzením nelze než souhlasit. „ S konečným výsledkem jsem hodně spokojený. Pro tvorbu desky jsem použil nový hardware a nějakou chvíli trvalo než jsem se s ním seznámil. Nakonec to myslím nedopadlo vůbec zle. Předně jsem si však nechal záležet na symfonické části tvorby, domnívám se totiž, že právě tyto nástroje mou hudbu maximálně obohacují a zároveň ji posouvají do úplně jiné roviny. V metalu jsou však netradiční postupy přijímány značně nelibě. V nějaké recenzi jsem dokonce četl, že třeba housle by měly hrát v metalové hudbě jen doplňující úlohu, že všechno ostatní je brak. Je smutné, že jsou to právě média, která tímto způsobem vytváří pravidla vkusu a nevkusu. Stejně se kdysi vyjádřil Morgan z MARDUK v době vydání alba „Nightwing“, který otevřeně kritizoval používání syntezátorů ve světe metalu. Řekl, že kytara jako jediná dokáže obsáhnout agresivitu v black metalu. Ostatní nástroje prý jsou zbytečné, jelikož zbavují hudbu duše. Já si ovšem myslím, že bychom měli být schopni najít rovnováhu i v jiných konfiguracích“.

Album „Carriers Of Dust“ tak bylo ve vývoji MIRRORTHRONE naprosto zásadní, a když před dvěma lety spatřil světlo světa jeho nástupce, nedalo se příliš překotných změn očekávat. Vladimirova úspěšná šablona přeci jen ještě skýtala nějakou tu třináctou komnatu, kterou si hlavní protagonista rozhodně nechtěl nechat pro sebe. Deska „Gangrene“ se na trhu objevila na jaře roku 2008 a skutečně nějaké to překvapení rozhodně obsahuje. Za pozornost jistě stojí kytarová kouzla v podobě líbivých melodií, kterých tu je skutečně požehnaně. V širším měřítku mě však nejvíce překvapil (zřejmě neplánovaný) příklon k death metalu. Když bych však vyřadil symfonickou část Vladimirovy tvorby, dostanu se ještě stále k black metalovému soundu. Pokud se Vladimir již někdy v minulosti vyjadřoval o symfonické části jako o dalším „motoru“, není nic lepšího, než se o tomto tvrzení přesvědčit na vlastní uši. „Gangrene“ je z pohledu razance deska, jenž opětovně překonává svého předchůdce a pokud bychom chtěli hlídat vzorec komplikovanosti zastoupených skladeb, dostaneme se rovněž do vyššího levelu. Dlouhatánské kompozice jsou plné překotných změn, nechybí vyhrávky houslí, varhan, naproti tomu se objevují i klasické blackové „sypanice“ jakožto nemilosrdném kontrastu. Jedinou pihou na kráse je absence jakéhokoli překvapení. Vladimir zkrátka vytvořil vylepšenou verzi alba „Carriers Of Dust“ a dal tak základ roztříštěným reakcím. Spokojeni byli především ti příznivci, kteří práhli o obdobné stylovém modelu, ti ostatní naopak kritizovali minimální posun vpřed. Ostatně, takhle nějak to bývá i u jiných kapel, MIRRORTHRONE nejsou výjimkou. Závěrem ještě k pozici MIRRORTHRONE na domácím kolbišti. „Když pominu několik výjimek, tak je mi celé Švýcarsko úplně ukradené. Z hudebního hlediska tu nic zajímavého není, když tedy pominu několik výjimek. Z tohoto důvodu také s nikým nespolupracuji a ani s nikým jiným nejsem v nějakém užším kontaktu. I když několik umělců by se našlo, ale rozhodně nemají nic společného s metalem.“

http://www.mirrorthrone.com/

FOREST OF FOG – uprostřed mlhy
Projekt FOREST OF FOG je dalším z jednočlenných objevům, za kterým stojí Ivo „I.H.“ Henzi. Mnozí příznivci ho jistě budou znát pod pseudonymem Warburz. Tento pilný hudebník je totiž dvorním raráškem pagan/folkových ELUVEITIE o jejichž popularitě se zde snad ani nemusím šířit. Tvorba FOREST OF FOG je však domovské kapele dosti vzdálená a není divu, že zapadá do těch nejhlubších black metalových kolbišť. Zajímavé je, že i přes minimální publicitu se k Warburzovým počinům hlásí početná enkláva fanoušků. Jestli je to i dáno jeho působením u ELUVEITIE, těžko říci. Nicméně o první skladatelský počin se postaral v roce 2003, kdy se mu podařilo uklohnit skladby pro premiérové demo „Rabenglug“. Jeho obsahem je šestice instrumentálních skladeb, jejichž hlavním cílem je jakási „představovačka“ FOREST OF FOG. I to málo však stačí k tomu, aby si napnutý posluchač udělal alespoň minimální obrázek. Všem skladbám vévodí velice vkusně zkreslená kytara, vak, vypouštějící jednu mrazivou melodii za druhou. Do tohoto vzorce by šlo napasovat každou druhou norskou kapelu, ovšem FOREST OF FOG se mimoto prezentují průzračným zvukem, jenž je s kytarovým lomcovákem prakticky v rozporu. Přeslechnout nelze ani stopy páchnoucí po trash metalu a pokud tohle celé lze brát jako pochvalu, tak jako návdavek bych ještě přidal zprávu o šikovně posazeném bicím automatu. První vrh v podání FOREST OF FOG je tedy poměrně zavazující, i když pravda, stále se teprve jedná o přípravu před první bitvou.

Ta započala přesně o rok později, Warburz ujednotil nápady z dema a v součinnosti s novými skladbami dal vzniknout debutu bez jakékoli asistence, a to včetně labelu. Deska dostala do vínku název „Undergang“ a v plné parádě si to namířila do lůna black metalového podsvětí. Když jsem tuto nahrávku poprvé poslouchal, přirovnal jsem FOREST OF FOG k civilizovanější verzi BURZUM, alespoň tedy co se zvuku týče. Dalším výrazným rozdílem je nepřeberné množství melodií, jenž mají dosti netradiční charakter. „Při realizaci materiálu jsem kladl důraz na kytarové vyznění. Vždy se dá udělat něco jinak, ale když desku nyní poslouchám, jsem s ní skutečně spokojen. Pocitové přináší přesně to, co jsem skutečně chtěl“ (Warburz). Aby však mohl Warburz pomýšlet na vyšší příčky, musel přidat ještě nějaký ten bod navíc. Toho dosáhl prostřednictví svých hlasivek, které nechal napoprvé zapustit do své produkce. Aby se však z FOREST OF FOG mohla stát hbitá štika, bylo potřeba udělat ještě nějaký ten krok navíc. „I když jsem udělal dvě poslední nahrávky prakticky pouze pro sebe, velmi mile mě překvapil zájem fanoušků, kteří si o CD psali. Je vidět, že praví metaloví šílenci ještě nevymizeli“. Možná někde tady se objevil první závazek k tomu, aby další nahrávka byla ještě mnohem přitažlivější. Přívětivě se k počínání svého druha chovali i zbylí členové ELUVEITIE, kterým se prý FOREST OF FOG velmi líbí. Ale věřte tomu…

V roce 2005 však Warburz šokuje veřejnost vynikajícím albem „Nebelhymnen“ a mnohem výrazněji se zapisuje do mezinárodního podvědomí (mimochodem mu k tomu s určitostí dopomáhá také sláva domovské kapely). Na první pohled však nic velkolepým změnám nenasvědčuje. Album je ozdobeno obdobnou černošedou kresbou krajiny a opětovně se po jeho vydání nepodepsal žádný label. Pokud však Warburz sliboval o trochu více vlastní odpovědnosti, naprosto svému slibu dostál. Propadnout skličující atmosféře tohoto prostého dílka je tak snadné, alespoň tedy pokud holdujete black metalu střední tempa s tu a tam rychlejšími licousy. Ovšem k tomu, aby se album z obyčejného proměnilo v neobyčejné, potřebuje kapela (či v tomto případě jednotlivec) talent, štěstí a ještě pěknou kopu inspirace. Nedovolím si určit, zda tohle všechno měl Warburz pohromadě, ale pravda je ta, že nové skladby jsou promyšlené do posledního detailu. „Nebelhymnen“ je deska o nejskvostnějších black metalových ingrediencích, ze kterých vycházejí omamné výpary v podobě precizních kytarových melodií, akustických vyhrávek a citlivých klávesových podkresů. Zaslechnout lze také motivy klavíru. Jistých změn doznal také vokál, jehož součástí se staly také vkusné recitáty, to všechno samozřejmě v jazyce německém. Sluchovody fajnšmekrů pak pročistí ryzí severský zvuk, hybná síla, podtrhující znamenitou studiovou práci. FOREST OF FOG těsně pod vrcholem!

V průběhu roku 2006 se na Warburzově stole objevuje nabídka od německého labelu Schwarzmetall Musikproduktione a asi by bylo s podivem, kdyby byla odmítnuta. Ještě v tentýž rok pak vychází prozatím nejprofesionálnější album s názvem „Abgründe“, znamenající konečné dosažení mety, jenž z počátku ani nebyla pravou podstatou Warburzova snažení. Na první poslech mě však překvapil odklon od řezavého kytarového zvuku, jenž následně předznamenal i posun stylový. V některých skladbách se dokonce objevují klasické rockové pasáže, viz. třeba skladba „Nebelnach“. I přes stále nezanedbatelnou příslušnost k black metalu tu však máme poměrně stravitelný materiál, alespoň tedy ve srovnání s předchozími počiny. Kdyby však k této decentní změně nedošlo, brzy by se Warburz ocitl ve „slepé uličce“. Zkrátka a dobře, začal by se opakovat. Takhle se před ním otevírá nová cesta plná dalších výzev a možných širších experimentů. Tím, však nechci vůbec tvrdit, že právě tato deska nabízí přehnaný souhrn těch neosobitějších jamů. Budoucnost by však taková mohla být! Jestli však dojde k zodpovězení mnou nastíněných otazníků, to ví pouze samotný autor, mlčící už třetím rokem! Že by na nás v budoucnu čekal další nevšední hudební zážitek?

http://www.forestoffog.ch/

Další švýcarské kapely:

HASSKRIEG – mladá kapela, libující si v mystice a okultismu, debutovalo před rokem a půl deskou „Hasskrieg & Asenheim“. Jedinečnost tohoto materiálu spočívá také v tom, že je k mání pouze na kazetě!

HELSLAKT – další přírůstek patřící k teprve začínajícím kapelám. Mladí Švýcaři jsou odkojeni těmi nejryzejšími kapelami „černého stylu“ a rovněž oni se ve svých skladbách ničím nepářou. Pouze pro milovníky stoprocentního zla!

PROFOND BARATHRE – kapelu tvoří dvojice hudebníku z kapely HELSLAKT a svou produkcí se hlásí k monotonní formě black metalu s nádechem ambientu. Posledním počinem je album z minulého roku, jmenující se „Snaar“.

MORGART – zástupce patřící do ranku atmosferického metalu. Kapela je však v současnosti příliš aktivní není. Prozatím poslední album vyšlo v roce 2007 a jmenuje se „Die Türme“.

ORIZEN – z ranku pagan/black metalového jsem vytáhl zástupce, jenž se může pyšnit čerstvou nahrávkou „The Path into Revelation“.

Stránka o švýcarském metalu: http://www.schwermetall.ch/

ALL