BIG BOSS je osobnost, kterou snad ani nemá cenu výrazněji představovat a proto půjdu hned k „rootu“ věci. Téměř po deseti letech se guru brněnského metalu dostal k tomu, aby mezi své věrné předhodil v pořadí třetí sólovou desku, která navazuje na luciferovskou ódu „Belial’s Wind”. Abychom však na přetržený náhrdelník mohli navléknout aktuální korálek, musíme ještě hlouběji do minulosti. Přesněji do roku 1994 kdy BIG BOSS hudební veřejnost doslova šokoval překvapivě alternativní deskou „Q7“. Po black metalu ani památky, album ve své melancholické podstatě snoubilo několik rock-metalových fúzí, což tehdejší kritika kvitovala s velkým povděkem. Navíc hned po této sólovce vydal BIG BOSS se svou domovskou formací nezapomenutelné album „Kärgeräs“, jež považuji za jedno z nejzásadnějších děl české metalové scény. Na obou těchto znamenitých albech se ukázalo, že BIG BOSS vlastní neobyčejné „know-how“ pro psaní pomalých a temných písní, o čemž nejlépe vypovídá mistrovský projekt EQUIRHODONT.Na „Doomy Ballads“ však BIG BOSS překvapuje bez krupulí. Opravdu příhodnější název si tato kolekce nezaslouží. Album obsahuje devět posmutnělých písní a volně tak navazuje právě na „Q7“, i když samozřejmě není tak experimentální. Aktuální počin vlastně ani není ničím neobyčejný a v podstatě by podobnou desku mohl natočit kdokoli. Je tu však jedno velké ALE… První spočívá v nezaměnitelném BIG BOSSOVĚ feelingu, bez diskuze nezaměnitelnému. Všechny skladby jsou propojeny překrásnou aurou, jež hladí srdce, kroutí duši a v neposlední řadě také nutí k přemýšlení. Dalším fenoménem je přímá instrumentální práce té nejvyšší úrovně (za všechny přítomné musím zmínit především Petra „Blackieho“ Hoška, na kterého BIG BOSS ve svých pochmurných „tripech“ naštěstí nezanevřel). Už po prvním poslechu alba mi došlo, že těmito křehkými písněmi vzdal hlavní autor hold svým oblíbeným hudebníkům, především těm co s metalem nemají vůbec nic společného. Napadá mě třeba Bob Dylan nebo Neil Young, ale to samozřejmě výrazně odhaduji, takže tento příměr neberte příliš vážně.
Album otevírá prolog zvaný „The Wind“, přičemž temné verše odříkává hostující Paul Speckman, což je na úvod sólového počinu vcelku pikantní, nicméně účel světí prostředky, a tak se posluchač hned od prvních vteřin vznese jako orel nad zatažená oblaka a líčení smutných příběhů může začít. Úvodní „The Cognition“ je takovou papírovou loďkou, houpající se na vodní hladině. Nepamatuji si, že by někdy BIG BOSS udělal tak něžnou a křehkou píseň. Jedním slovem nádhera! O poznání více kytar naleznete v razatnější „Solitude“. Mohla by klidně figurovat na albu „Kärgeräs“, jelikož ji zdobí omamný a především hodně rychle zapamatovatelná refrén. Naproti tomu „Tears Of The Ages“ je klavírovou ukolébavkou v podání Tudyho z INSANIE. V jednoduchosti se jedná o celkem „lehkou“ skladbu s neskutečně deprimující atmosférou. Perličky ovšem nacházím pod položkou číslo pět. Vzpomínáte si ještě na seriál „Robin Of Sheerwood“? Tento seriál běžel v tehdejším Československu na začátku devadesátých let a nádherný soundtrack k němu vytvořila britská skupina CLANNAD. Protože tento klenot vlastním, úplně mě praštila do uší úvodní melodie písně „The Ocean“, jež začíná podobně jako kdysi znělka tohoto výborného seriálu. Ale to je spíše taková perlička z mého pera.
Vrcholné dílo alba? Bezesporu „The Moment Of A Pearl“. Nádherná balada jakoby vzdávala hold Youngovi, kterého jsem už výše zmínil. Zde podává Big Boss vskutku znamenitý pěvecký výkon. Z této skladby mi doslova naskakuje mráz po zádech. Z nerušeného poslechu mě pak vyvedl až závěrečný vtípek:“ a tak dědeček vzal babičku a skočili spolu z útesu – žili šťastně až do smrti“ . Jako kdyby zasněného člověka sedícího v párku někdo pokropil studenou vodou! „The End je pak především v začátku překvapivě (samozřejmě s ohledem na předchozí obsah) hutná, aby se nakonec přece jen usadila v „mírném pásmu“ ostatních balad. Tady deska prakticky končí, ovšem posluchač na disku najde ještě dva zajímavé bonusy. Tím prvním je „poloinstrumentální“ „I Scream In The Dark Of Loneliness“, kterou bych si za určitých okolností dokázal představit v pořadu „Na Kloboučku“. Skutečná lahůdka pro fajnšmekry! A pak už jen „na spaní“ smuteční loučení s „Adagio cantabile“ z pera Ludwiga van Beethovena. Odvážná práce provedená s obrovskou úctou a respektem…tyhle věci BIG BOSS vždycky uměl.
„Doomy Ballads“ je sbírkou smutných a především silně procítěných písní. Jako když hledíte do studny a vodu vidíte opravdu moc moc hluboko. Silné emoce, touha sdělit a přinést posluchači něco ze svého nitra, to už chce opravdu kus kumštu. BIG BOSS tak jednoznačně vytvořil své nejotevřenější dílo. Vyndal ze své duše světlo i tmu a výsledek je neskutečně půvabný. Pro mě osobně představují „Doomy Ballads“ další vrchol v jeho celoživotním snažení a stavím ho hned ke klenotům „Q7“, „Kärgeräs“ a oběma albům projektu EQUIRHODONT. Na tomto místě přiznávám, novodobé desky ROOT mi už moc neříkají, ale tohle je skutečně vynikající album!
ALL