Osmá deska „Great Names Of Past“ bulharské kapely ATLANTIC není nějakým zvratným číslem v diskografii. Od data založení původně rockové kapely v roce 1983 je to předlouhých sedmadvacet let. V přiložené biografii se kromě faktů dozvíte i trochu fňukání jak to bylo za komančů těžké. Mno dejme tomu, ale deska je osmou již v době porevoluční. A pokud začnu hodnotit zatím jen vizuální stránku nosiče, tak mám před sebou vrchol tragédie. Titulní strana, nebýt fixou začmárané chyby v názvu desky, by se snad dala zkousnout. Pokud ale krabičku otočím, zřím už jen hrůzu. Takhle pojatou prasárnu jsem nestvořil ani před roky za použití lepidla, nůžek a propisotu. Tři druhy písma, amatérská úprava, chybějící čas první skladby, malá písmena, a vročení 2010, když na titulce je 2009. Průměr celku mírně vylepšuje plnobarevně potištěný disk s pózerskou fotografií.
Velká jména historie jaksi logicky otevírá profláknutý Wolvgang Amadeos Mozart (1). Svižnější skoro-heavy-metálek s harmonicky příjemným refrénem je ohraničen klávesovými tématy obdivované. Alexander the Great (2) ještě více upomene na Iron Maiden, ale jednodušší forma a tupé kytary nedosahují jakési příjemnosti zpěvů. Klávesové sólo, následované kytarovým a basové vyhrávky jsou na koncertech dozajista cíleným prostorem k preludování. Ač byly klávesy použity v každé skladbě, nesjou uvedeny v nástrojové soupisce. Ploužáček Never Believe (3) má v obě schovánu pasáž orientální melodie, kdy není nálada ničím rušena. Mother Nature (4) opět přichází se silácky se tvářícím heavy metalem. Klenuté melodie a volnější strukturovaný rytmus nejsou špatné, jen storkáte slyšené už v dobách kdy se za železnou oponou veřejně nesmělo. Vzpoměl jsem si třeba na ZedYago. „Free Man“ (5) nám na svižnějším trr-trr podkladu s dvěma šlapáky prozpěvuje, jakže je to s jeho volností. Pomyslnou půli desky zahajuje „Spartacus“ (6). Hudba je na tom obdobně jako obraty „Spartakus je historie, Spartakus je život, Spartakus je legenda, Spartakus je svoboda“. Plochá, doladěná, vyřčená fakta. Koho vyburcují, kdo nad nimi bude přemýšlet? I heavy metal by měl, myslím, provokovat. „Waterfall“ (7) přináší dlouho očekávanou spršku energie alespoň v drobných kapkách odlétávajících od hlavního proudu. Není důvod odklánět tvář nebo se utírat. Je to veskrze příjemné osvěžení. A jak velí tradice, po pár tvrdších písních se sluší zvolnit vášně a potěšit slečny. Vybrkávání je barvou podobné citronovskému Už couvám, k tomu na dvou minutách dostanete sólující elektriku a uši trhjící dudy. Nebo je to snad nějaký turecký dechový nástroj? Nepodstatné, zvláštní souboj na kulturním poli nevyžaduje vítěze ani poraženého. Jak pasují sebehodnotící Free Man nebo „Lazy Man“ (9) do koceptu desky? Cítí se snad velkou historickou postavou. Dozajista ne a jde tu o o uměleckou licenci. Muzika není na podělání se do trenyrek, ale refrénové proklamace, mající snad evokovat lenost, by si odpustil i optimistický kdekdo. „Crazy Rock“ (10) považujme za rozloučení konec dobrý všechno dobré. Pravda to sice není, ale je to slušnost. Hymnický dvojšlapákový úprk se sólistickým pidlikáním a melodizováním dá zapomenout na nicmoc obsah i odfláknutý obal. S tímhle se do světa nežeňte, chlapi, byla by z toho ostuda!
RadeK.K.