Tenhle článek vyšel už jednou v novinách Trubadúr, nicméně nyní ho předkládám v plné verzi za přispění fotek z Magické noci a nějakých těch klípků…
Navýsost osobitá formace ARTROSIS byla založena v roce 1995 v městečku Zielona Góra trojicí zajímavých osobností, jejichž cílem bylo vytvoření průsečíku mezi gothic rockem a melancholickou formou metalu. Svůj první hudební pokus byl zvěčněn na legendární nahrávce „Siódma pieczeç“, která se stala jakýmsi pomyslným můstkem k vystoupení na třetím ročníku festivalu Castle party na hradě Bolków. A právě na tomto osudovém místě sklidila doposud neznámá formace velký úspěch a spousta odborníku ji předpovědělo zářivou budoucnost. ARTROSIS během krátké doby získali na svou stranu spoustu domácích fanoušků, což bylo nepochybně hodně příjemné, ale zároveň zavazující.
V roce 1997 nastává pro kapelu naprosto zásadní období. Sestava ve složení Magdalena Stupkiewicz alias Medeah -zpěv, Krzystof „Chris“ Bialas -kytara a Maciej Niedzielski – klávesy, realizuje debutové album „Ukryty Wymiar“, které se během několika měsíců stává určujícím pilířem gothic scény u našich severních sousedů. Kapele se podařilo nevídaným způsobem skloubit tradiční atributy gothic rocku se zatěžkanými kytarovými riffy, tolik typickými pro tradiční doommetalové spolky z první poloviny devadesátých let. Nad tím vším potom tkví osobitý vokál zpěvačky Magdaleny, jež se hned od prvního alba stává jasným poznávacím znamením, tehdy ještě na startovní čáře stojících nováčků. Tohle ale vysvětlujte nadšeným polským fandům! ARTROSIS jsou pro ně už dávno nedostižnými jedničkami v rámci goth scény a zaslouženě se vyhřívají na výsluní. Pokud se však někdo domníval, že ARTROSIS budou jen provinční formací, spletl se. O debutovou nahrávku byl velký zájem i v zahraničí, postupem času vychází v několika odlišných edicích, aby ve finále došlo i na anglicky zpívaný ekvivalent ( v té době kapela pochopitelně netušila, že se z tohoto „dvojboje“ stane tradice) O vydání této verze se mimochodem postaral Tilo Wolff z kapely LACRIMOSA, a to prostřednictvím svého labelu Hall Of Sermon.
O rok později se ARTROSIS pouštějí do druhého alba, na kterém se poprvé objevuje kytarista Rafal Grunt. Kolekce dostává název „W imie nocy“ a pyšnit se může naprosto uchvacujícím zvukem kytar. Stejně čarovný i nadále zůstává vokál princezny Magdaleny, rozšiřujíc svůj hlasový arsenál o další zajímavé polohy. Celkově ovšem druhá řadovka nikterak netěží ze slávy debutu a snaží se k posluchačům prokličkovat poněkud rafinovanější cestou. Zvuková koláž je mnohem syrovější, což nepochybně prospívá typicky zvonivým „gothic“ kytarám. Na druhou stranu však ARTROSIS jaksi rezignovali na tvorbu „písniček“ a vrhli se na skládání košatých kompozic, jejichž cílem je vtáhnout posluchače do děje a hezky si s ním pohrát. Jako kdybyste česali hřeben psa z řádu bojových plemen, užívali si celý proces a v koutku duše se modlili, aby se šelma nezačala domáhat svých přirozených práv. Sbírka romantických, ale zároveň dekadentních skladeb je další vzpruhou pro metalovou komunitu v Polsku, přičemž samotní ARTROSIS jsou velmi spokojení s přestupem k největšímu polskému labelu Metal Mind Productions. A právě tento kontrakt posléze zaručuje kapele účast na prestižním festivalu Metalmania.
Na konci milénia a zároveň i na počátku toho dalšího, předkládají ARTROSIS svým příznivcům hned dva další řadové počiny. Tím prvním je titul „Pośród kwiatów i cieni“ („In The Flower’s Shade“), nesoucí se na vlnách moderní gotiky a po krůčcích nastupujícího industriálna. Oproti předchůdci má CD mnohem dynamičtější zvuk, i když rezonující kytary nemusí být zrovna všem posluchačům pochuti. Další výraznou změnou je absence rychlejších a dost možná i jednodušších skladeb. ARTROSIS tímto krokem v podstatě učinili škrt za svou dosavadní tvorbou a vydali se vstříc novým výzvám. Tou první je bezpochyby realizace čtvrté řadovky „Fetish“, jenž sice provokuje erotickým podtextem (a rovněž i obalem alba), nicméně texty rozhodně nejsou oslavou obsceností, byť ona započatá hra na dvojsmysly může kdekoho rozparádit doběla. Pokud jste tedy měli ARTROSIS zafixováni jako „slušnou“ a dle 
katolických směrnic i neposkvrněnou kapelu, tak nyní už je všechno jinak. Kapela se notně vzdálila romanticko-alegorickým konceptům a začala sama pro sebe hledat odpovědi na otázky, jejichž témata jsou pro nábožensky založené Polsko často tabu. „Někteří lidé říkají, že album „Fetish“ by nemohlo vzniknout, kdybychom nežili v té realitě, ve které skutečně žijeme. Titulní skladba třeba pojednává o otázce fetišizace některých objektů, jenž nás obklopují. Lidé jim pochopitelně přisuzují božské či nadpřirozené vlastnosti, ve kterých se posléze sami ztrácejí“ (Magdalena)
Ale co to ten fetišismus vlastně je? Je to normální? Ano, je to normální! Každý z nás má nějakou „úchylku“, která ho ve své podstatě drží při životě. Někdo sbírá známky, jiný se rochní blahem při pohledu na milimetr zastřižený trávník, další nikdy nepohrdne láhví kvalitního vína. Svět je plný fetišistů, proč si to nepřiznat?“ I nad těmito tématy se může posluchač pozastavit a udělat si svůj vlastní názor, přestože ARTROSIS mají pochopitelně ještě dalekosáhleší arsenál prostředků k vysvětlování. Zvláště pak, když tento komentář dokáží v několika momentech překlopit do úplně jiné roviny, jejíž pointou je tzv. „strojový fetišismus“. Tento termín znázorňuje chování člověka, zaseknuvšího se v mašinerii 
„slušné“ společnosti, která ve své podstatě rozhoduje o tom, co je dobré a co je naopak odpudivé a neslučující se s nastolenými morálními zásadami, stovky let neměnnými. Tak např skladba „Zniewolonej myśli“ popisuje hysterii a de facto i křížovou výpravu polské veřejnosti vůči postavě Marylina Mansona, který se pro většinu polských rodin stal úhlavním nepřítelem, a to v podstatě jen z toho důvodu, že nabídl mládeži poněkud odlišnější pohled na věc.
Nyní se ovšem zastavme u evoluce hudební. ARTROSIS se znovu zařídili heslem „nikdy se neopakovat“ a možná i z toho důvodu jim nebylo zatěžko učinit žánrový kotrmelec, ovšem nikoliv mimo kontinuální žíněnku. „Spousta kapel se dnes nemůže vymanit ze stínu svých starých alb, které byly stvořeny na začátku
jejich dráhy. Tomuhle jsme chtěli zamezit na první místě a já mám pocit, že se nám tento úmysl podařilo naplnit.“ Přesně toto jsou slova klávesisty Macieje, který časopisu Metal Hammer nabídl ještě další pohled na věc. „Spousta lidí by si pochopitelně přála, abychom se drželi cesty, kterou jsme nastolili na prvních dvou albech, ale podle mě bychom se brzy dostali k vykrádání sebe sama. Na druhou stranu však musím opravdu přiznat, že „Fetish“ je víceméně elektronická deska. Kytar a především metalových vyhrávek výrazně ubylo. Vlastně mám i pocit, že tam snad ani žádné nejsou.“ Kdybych měl osobně hlasovat pro nejlepší album ARTROSIS, rozhodl bych se s největší pravděpodobností právě pro „Fetish“. Struktury skladeb jsou nesmírně košaté, v podstatě v každé skladbě je co objevovat, přičemž některé zajímavosti posluchač postřehne až po několikanásobném poslechu. To je možná ten nejzásadnější rozdíl oproti třem předchozím deskám, jejichž úspěšnost spočívala především v okamžité naléhavosti. I přesto, že některým příznivcům nová etapa ARTROSIS přestala vonět, byla tato nahrávka nominována na Cenu Grammy v kategorii „hard and heavy. Cenu si však nakonec odnesli konkurenti z dnes již neexistující formace GUESS WHY.
Nástupcem a logickým pokračovatelem desky „Fetish“ se hned v následujícím roce stává pátá řadovka s pikantním názvem „Melange“. ARTROSIS na něm ještě více zabředávají do electrogotického kumbálku, přičemž většina skladeb inklinuje k čiré komornosti a a poněkud provokativně zlobivé strojovisti. Zatímco 
album „Fetish“ disponovalo alespoň zdánlivou „nadějí“, tak „Melange“ je v tomto ohledu mnohem přízemnější. Na posluchače navíc klade i možná větší nároky, než si dovolili fanouškům připravit PARADISE LOST na desce „Host“. Strohá a naprosto unylá atmosféra rozhodně není určená pro netrpělivé posluchačstvo. Stěžejní kostra ARTROSIS týmu si však proces komponování skladeb musel užít měrou vrchovatou. Celkově ovšem zůstalo „Melange“ na hony vzdáleno úspěchu alba „Fetish“, přestože ani zde zastoupené songy nejsou vůbec špatné a já osobně považuji tento artikl za výjimečně zdařilý, i když pochopitelně připouštím, že pro většinou stávajících fandů byl tento materiál víceméně „neposlouchatelný“. Prapodivná kolekce je pak zároveň ukončení první etapy ARTROSIS. V roce 2004 z překvapivě odešel vrchní skladatel Maciej a postupem dalších měsíců se kapela prakticky rozpadá. Magdalena však brzy sestavuje úplně nové ARTROSIS, ve kterých se překvapivě objevuje i živý bubeník.
V roce 2006 sestava ve složení Magdalena-zpěv, Remo-basa, Lombardo – bicí, MacKozer-kytara a Migdal-klávesy předkládá veřejnosti svůj nově vyprodukovaný produkt, který dostal do vínku název „Con Trust“. Image kolekce je ovšem úplně odlišná od předchozích experimentů. V hudbě sice stále zůstala celá řada nasamplovaných zvuků, nicméně struktury skladeb jsou výhradně kytarové a celý materiál se bez sebemenších skrupulí dá označit jako čistě gothicmetalový. Profesionálně odvedená práce je ovšem tak nějak všechno, co se dá na nahrávce vyzdvihnout. Její „obyčejnost“ mi s ohledem na předchozí tvorbu poněkud kazí představa předchozí úspěšné tvorby, jejíž krédem bylo přinést posluchačům vždy to potřebné NĚCO navíc. V důsledku Magdalenina mateřství však sestava pohromadě dlouho nevydrží a jméno ARTROSIS je znovu odkázáno k odpočinku.
Když už se zdálo, že se ARTORSIS nikdy na scénu nevrátí, svolala zasloužilá matka své staré přátele a komponování nových kompozic začala nanovo. „Během pětileté pauzy jsem si uvědomila, že návrat ARTROSIS má smysl jen tehdy, když se dá dohromady klasická sestava, zvláště pak s Maciejem, autorem našich nejznámějších skladeb.“ Kromě něho se však v sestavě objevuje také rovněž nová tvář v podobě kytaristy Artura Tábora, který se rovněž podílel na komponování partů nových skladeb alba, jenž vyšlo v minulém roce a jmenuje se „Imago“. ARTROSIS se na něm vrátili ke zvuku i náladě „Fetish“, dosavadnímu vrcholu jejich hudební dráhy. Na stále aktuální novince však tolik netlačí na industriální pilu, skladby jsou mnohem křehčí a dokonce se zde objevuje hned několik čistých balad („Moje niebo“, „Juz Tylko Śnij“ ). Ale dejme ještě jednou slovo Magdaleně. „Po letech mlčení jsme se znovu vrátili a já mám pocit, že s enám podařilo překonat i desku „Fetish“ – mé doposud nejoblíbenější album ARTROSIS. Je velmi povzbuzující se nyní setkávat s velkým množstvím pozitivních ohlasů, a to jak ze strany novinářů, tak i především posluchačů samotných“. „Imago“ je opravdu velmi zdařilé album, při jehož poslechu stačí zavřít oči a nechat se unášet překrásnými smyčkami, jenž s upozaděnými kytarami tvoří naprosto bezchybně vyladěný stroj. Zdá se, že ARTROSIS jsou znovu ve znamenité formě!
ALL