Islandský metal nejsou jen SÓLSTAFIR, ale také skvělí KONTINUUM, nadějní DYNFARI a v neposlední řadě i tajemní ARSTÍDIR LÍFSINS (kapelu mám zafixovanou jako islandskou, spíš by se mělo hovořit o projektu německo-islandském), jež se na konci minulého roku vytasili se třetí řadovou deskou, která je rozdělena hned na dva oddělené kotoučky. Pokud zatím nikdo z vás žádnou z předchozích nahrávek neochutnal, vězte, že i tihle Islanďané holdují nesmírně chladné hudební produkci, přičemž úplně nejlépe se cítí v ranku blackmetalovém a duchařsky paganmetalovém. Alespoň tedy tak se kapela prezentovala do těchto dnů. U „ Aldafǫðr Ok Munka Dróttinn“ ovšem nastává přesně to, co si přeje snad každý posluchač pídící se po hudebních dobrodružstvích.
Nechci na tomto místě nikoho lakovat, ale husí kůži jsem měl na zádech hned při prvních vteřinách dvanáctiminutové kompozice „Kastar heljar brenna fjarri ofan Ǫnundarfirðinum“ startující děsivým intrem za pomocí cella a houslí. Hned poté následuje nelítostně temné metalové šílenství s čistými, ale hodně hlubokými vokály ve stylu našeho Big Bosse a vlastně i žánrově se hudba překvapivě přibližuje projektu EQUIRHODONT, nicméně tři tajemní jdou přece jen více na dřeň, skvostně pracují s atmosférou a nepopsatelným způsobem předkládají něco málo z historie maličké země. Navíc je zde stále dost prostoru pro blackmetalový základ, takže místy působí album jako pravý severský fičák, ovšem na nějaký monotonní rukopis zcela jistě zapomeňte, neboť metalových rovin se zde nachází hned několik a hudba komplexně je spíš jakýmsi sountrackem k neexistujícímu filmovému snímku.
Následující „Knǫrr siglandi birtisk á löngu bláu yfirborði“ bych poté přirovnal k poněkud zkrácenější verzi předchozí kompozice, alespoň tedy co se týče struktury. V komplexním měřítku je tenhle kousek mnohem jednodušší a taktéž obsahuje několik hodně povedených kytarových riffů. Stále je to ale jen jakési ticho před bouřkou. To pravé peklo totiž přichází s další časově rozplizlou kompozicí „Þeir heilags dóms hirðar“, která sice není až tolik experimentální, nicméně i tak je plná mystického metalu. První část, řekněme ta 
rychlejší, tíhne spíše k blackmetalové klasice, nicméně finále je znovu z ranku té nejhlubší metalové temnoty. Jemnější verzi posléze představuje píseň „Úlfs veðrit er ið CMXCIX“, jež si mě získala opětovně skvostnou atmosférou a celou řadou akustických zlomků, jež jsou naprosto přirozenou součástí pohansky laděného metalu. Když poté odezní nejchytlavější perla v islandské mlze s názvem „Máni, bróðir Sólar ok Mundilfara“, sám za sebe začínám pociťovat maximální nadšení, a to jsme teprve v půlce cesty.
Druhé CD začíná naprosto skvostnou folkovou skladbou „Tími er kominn at kveða fyrir þér“ a osobně se musím přiznat k tomu, že něco takového jsem zde docela čekal, neboť podle některých úryvků, bylo něco podobného cítit ve vzduchu. S „Norðsæta gætis, herforingja Ormsins langa“ však barbarské impérium znovu vrací úder tou nejkrásnější a nejděsivější skladbou, jejíž pointa spočívá v bručivém zpěvu plném zaříkávání a kouzelných deklamací, a to vše za asistence melodického black metalu a pohanských vichrů. Ve stejné rovině postupují ARSTÍDIR LÍFSINS i v „Bituls skokra benvargs hreggjar á sér stað“ , kde cítím ještě o kapku víc glorifikace někoho (či něčeho?) velkého. Finální rozhřešení je však ukryto až v takřka baladické ódě „Sem lengsk vánar lopts ljósgimu hvarfs dregr nærri“ představující bravurní tečku za nesmírně povedenou kolekcí.
Nádherné, opravdu nádherné album vytvořili ARSTÍDIR LÍFSINS. Mystické, temné, studené a místy i brutální, ovšem je otázkou, jestli se dá celá tahle sbírka nějakým způsobem vůbec naposlouchat. Navíc celková časová stopáž je určena na opravdu dlouhé zimní večery a pro mnoho fanoušků bude určitě problém dostat se až k té poslední položce. Jestliže si však z obou CD vyberete jakoukoliv kompozici, odměnou vám bude naprosto skvostný metalový zážitek. Tady se dějí vskutku velké věci
ALL