S první velkou deskou se českému posluchačstvu představuje belgická trojice ANGAKOK, která se někdy před sedmi lety rozhodla pro tvorbu doom-sludge metalových skladeb s výraznými post-hardcoreovými prvky a poměrně košatými samply. Dá se říci, že deska nepřináší nic zas až tak podstatného s ohledem na žánr jako takový, ovšem po stránce provedení není nic zásadního, co bych ANGAKOK vyčetl. Ba právě naopak! Příznivci hudební strnulosti si jistě přijdou na své ve všech ohledech.
Album startuje intrem „Perpaluktok Aitut“, jež představuje pravou hlukovou bouři. Myslím, že se jedná o vskutku pozoruhodný začátek, při kterém si posluchač v době premiérovém poslechu musí klást otázky spojené s dalším pokračováním. Následující „Sacrifice“ už odkrývá tajenku naprosto zřetelné. Z hudby doslova sténá hnilobné a mazlavé bahno, kytarová tempa jsou opravdu vzorově doomová a zapomenout nemůžu ani na exkluzivně vybrující basu, jejíž podíl na atmosféře nahrávky je naprosto nezastupitelný. Dobrým zjištěním budiž i skutečnost, že kapela nebazíruje jen na šnečích tempech, ale zcela záměrně se oddává hardcoreovým radovánkám ve stylu CROWBAR. Jediným rozdílem je absence jakéhokoliv melodična. Tady se zkrátka ani náhodou nelze čapnout „snadněji zapamatovatelného intermezza“. S tím ale milovníci tohoto žánru určitě počítají a své smysly o to víc zaměří na celkovou atmosféru a výsledný zvuk. A v tomto ohledu ANGAKOK „odmaturovali“ s noblesou, přičemž od mimořádného „vyznamenání“ nebyli daleko.
Nahrávku je zkrátka třeba vnímat jako pikantní soundtrack, jehož průvodcem je zejména ukřičený vokál s neméně důležitými nasamplovanými hlasy či různými dalšími „průpovídkami“. Mému vkusu celkově imponují skladby, kde se celá hudební hmota ANGAKOK pojí s ambietní rozpínavostí, jež jako černá ruka zasahuje do už tak hnilobného dění. Viz. skladba „Aksarpok“, případně hned následující „Samsara“ – v té se toho ovšem děje mnohem a mnohem víc, neboť se jedná o dvanáctiminutovou kompozici, nejdelší to kousek skládanky. Naproti tomu „Dead Bird“ působí jako ten nejvzteklejší (ani ne) dvojminutový paradox nasranosti. „Empty Cup“ v závěrečné části už jen podtrhuje všechny primární atributy, kterými se ANGAKOK na této nahrávce řídí.
„Angakok“ mě baví. Jedná se o promyšlenou a sugestivní nahrávku, jejíž úkolem není předstírání ani snaha něco posluchačům (zbytečně) ulehčovat. Naopak „neviditelná černá ruka“ se snaží odvážlivé stáhnout do nejhlubšího bahna a hezky je v tom sajrajtu vymáchat. Po aplikaci „Angakok“ se cítím být příjemně vyčerpaný a umazaný… A závěrem ještě jedna poznámka. Recenzenti se často rozplývají nad překrásnými obaly a booklety, jejichž přičiněním dostávají alba řádný emoční bonus. Ale představit si načinčanost u tohoto produktu? Opravdu nemožné! Bizarní cover je myslím všeříkající, a to jste ještě neviděli jednoduchou rozkládačku, kde se nachází pouhé černobílé zrnění. 🙂 Ale přesně tohle sem patří! „Angakok“ „nesmrdí“ mimořádností, ale i tak se k němu budu s chutí vracet!
ALL