S Vaškem Votrubou se nyní podíváme k branám jeho vlastního projektu AFTER RAIN, se kterým si plní své hudební sny. „The Funeral Marches“ je název úplně nového alba, jež pokračuje v melancholické linii předchozích nahrávek, ovšem o zásadních rozdílech se nyní zmiňovat nebudu, neboť i o této tématice jsem se Vaškem pobavil. Jináč, kdo si toho ještě nevšiml, Vašek občas přispěje nějakým tím článkem i pro náš R.U.M. zine, takže tímto interview tak trochu zabíjíme dva šváby jedním šlápnutím. Hurá na věc!
S projektem AFTER RAIN vydáváš alba prakticky každý rok, což je opravdu obdivuhodný výkon. Pokus se nyní zbilancovat všechny své počiny. Je novinka „The Funeral Marches“ tím vůbec nekvalitnějším dílem, na kterém jsi kdy pracoval?
Samozřejmě ti každý muzikant řekne, že aktuální deska je tím nejlepším, co kdy udělal. I já v případě „The Funeral Marches“ nebudu mluvit jinak, i když je fakt, že předešlá nahrávka „The Sound Of War“ je pro mě nejspíš na stejné úrovni. Mám ji hodně rád, je velmi hluboká, podle mého plná úžasných okamžiků. „The Funeral Marches“ je méně přístupná, ale zase více barevná. A obecně si myslím, že když je deska kohokoliv na první poslech hůře stravitelná, v o to lepších barvách se následně ukáže. A zhodnocení předešlých desek? „Beyond The Underground“ byla o hledání. DARK ANGELS už tehdy několik let fungovali, ale až tady jsem se skutečně učil komponovat, pracovat s atmosférou, všímal si všemožných detailů… Mám tu desku rád, ale považuji ji jen za první krok k něčemu výraznějšímu, hlubšímu. Dvojka „Hammered To The Ice“ dopadla špatně, což mě dodnes mrzí. Myslím si, že jsou na ní dobré nápady, ale produkce je natolik špatná, že k ní mám dnes spíše záporný vztah. O „The Sound Of War“ jsem již mluvil. To je pravý opak „Hammered To The Ice“. Úžasná záležitost a v té době můj umělecký vrchol. Zároveň první deska s Veronikou Seidlovou za mikrofonem a Honzou Kapákem za bicíma. Taktéž jsem se poprvé kompletně postaral o produkci a zvuk, takže i pro mě osobně důležitý mezník, ačkoliv vím o plno věcech, co bych dnes už udělal jinak.
Jak v současné době funguje aktuální sestava AFTER RAIN? Jsou oproti minulosti nějaké změny? Je evidentní, že veškerou hudbu i texty tvoříš sám… Je tenhle stav pro tebe ideální? Jak moc složité je ostatním hudebníkům předkládat svoje vize a představy, když víš, že s tebou třeba ve všech ohledech nesouhlasí?
Sestava na „The Funeral Marches“ je totožná s „The Sound Of War“. Na první deskách jsem se kolem sebe snažil vytvořit široký tým, ale nebyla to úplně nejšťastnější cesta. AFTER RAIN nejsou běžná kapela. Je to můj projekt, proto se vždy každého ptám, zda chce spolupracovat i na další nahrávce. Nikoho do ničeho nechci nutit, to by byla přece hloupost… Pro mě je to ideální stav, protože tak neřeším odchody z kapely a další problémy, které hudebníkům otravují život. (smích)
Když vedle sebe srovnám všechny počiny AFTER RAIN, přijde mi, že novinka je ze všech alb tím vůbec nejtemnějším… I s přihlédnutím k desce předchozí, na které je téma vskutku závažné. Na „The Funeral Marches“ se ovšem zabýváš odchodem z tohoto světa mnohem sugestivněji a dokonce si dovolím tvrdit, že takto naléhaví a melancholičtí AFTER RAIN nikdy nebyli. Souhlasíš?
S melancholií určitě souhlasím… Z tohoto hlediska je pro mě vrcholem úvodní „February 24, 1989“. Z hlediska naléhavosti si myslím, že se víc tlačilo na pilu na „The Sound Of War“. „The Funeral Marches“ je sice smutná deska, ale svým způsobem i odlehčená, ačkoliv to možná zní bizarně. „The Sound Of War“ popisovala skutečné hrůzy, kterých jsou lidé schopni. Poslechni si „And The Graves Are Forgotten“. To je podle mého nejnaléhavější a nejemotivnější song, co jsem kdy napsal…
Album je stále hodně čerstvé a já osobně ho pod kůží ještě zdaleka nemám, ale už teď se mi zdá, že v hudbě AFTER RAIN ubylo melodií, ovšem o to víc jste nechali probublávat atmosféru prostřednictvím rozvleklejších pasáží. Jedná se v tomto ohledu o změnu plánovanou, anebo si o to zkrátka říkal samotný koncept?
Nedá se říct, že bych něco plánoval. Spíš je to vývoj, odraz momentálního rozpoložení. Mně naopak „The Funeral Marches“ přijde melodičtější než „The Sound Of War“, ale faktem je, že se tentokrát sází hlavně na atmosféru. Nikam nespěcháme, čehož důkazem je již zmíněná „February 24, 1989“, což bude jistě pro mnoho posluchačů příliš náročná a ambientní kláda. (smích) Ale ta věc ve mně samotném vzbuzuje emoce a to je pro mě nejdůležitější. Vlastně nikdy nevím, jakou cestou se s AFTER RAIN na další nahrávce vydáme. Momentálně se ve mně hodně perou doomové nálady a blacková zuřivost. (smích) Do toho mám leckdy chuť natočit intimní desku plnou klavíru a saxíku. (smích)
Ještě ke srovnání „The Sound Of War“ s „The Funeral Marches“. U předchozího počinu byl koncept poměrně jasný, ovšem novinka až tolik čitelná není. Co přesně znamenají názvy skladeb, jež mají podobu dat určitých dnů? Jaká je souvislost konkrétního data v názvu skladby s datem, kdy jsi onu skladbu napsal?
Koncept čitelný není, což máš pravdu. Mám rád, když si posluchač může domýšlet, co tím a tím chtěl umělec říct. Když hledá, polemizuje, zkrátka ho to k něčemu nutí. Takže ti vlastně na tuto otázku také odpovídám nejasně. (smích)
„Death is certain, life is not. „After death everything is fine…“. Vztahuje se toto motto ke konceptu desky, anebo spíše vyjadřuje tvůj osobní postoj k otázce života a smrti?
Určitě. Hlavním konceptem je v tomto případě smrt. „Death is certain, life is not“ je motto na druhé desce norských ISEGARD. Moc mě to zaujalo. „After death everything is fine“ je na jednu stranu neskutečně depresivní, na stranu druhou ale zároveň pozitivní. To slovní spojení, respektive věta, má pro mě hluboký podtext. Rád v textech pracuji s jednotlivými větami, metaforami a tak dále. Někdo může říct, že moje texty nedávají smysl, že jsou klišovité, další může podotknout, že je v nich plno zajímavých myšlenek. Vlastně se dá říct, že rád pracuji se slovy, která vyjadřují určitá klišé. Pokud ale dokáže vyvolat emoce, proč by ne…
Přemýšlíš často o své smrti? Máš ze smrti strach? Teze atheistů říká, že život je de facto takovou příjemnou vsuvkou mezi věčnou neexistencí…
Rád bych věřil, že je po smrti všechno fajn. Ale to nikdo z nás neví… Třeba nás čeká peklo a nekonečná muka. (smích) Na přemýšlení o vlastní smrti jsem ještě mladý, ale faktem je, že mě smrt fascinuje. Mé moudřejší já mi říká, že po smrti nic není, mé přemýšlivější já chce, aby život byl jen přestupnou stanicí. Nedávno jsem četl zajímavou myšlenku, že kdysi smrt byla součástí života, se kterou se počítalo, která možná zarmoutila, ale nic tragického nevyvolávala, protože lidé věřili, že život pokračuje dál jen jinou formou. A že se lidé opět setkávají se svými blízkými, kteří již zemřeli. Dnes se smrti každý děsí. Ono v něco věřit je určitě příjemné, o to jednodušší pak život může být, jestli mě chápeš…
Existuje v tvých očích nějaké náboženství, které má odchod z tohoto světa tak pořešeno, že s tím výkladem naprosto ztotožňuješ?
Tím bych navázal na předchozí odpověď. Osobně jsem nevěřící, i když něco hluboko uvnitř mě hlodá, že přece lidský život a vůbec život není jen náhodou, jen nějakou chemickou reakcí. Co se týká náboženství, tak je nemám natolik nastudována, abych ti mohl odpovědět. Je samozřejmě moderní kritizovat křesťanství, ale abych tak učinil, musel bych se do té problematiky více pohroužit, vytvořit si vlastní argumenty, abych byl sám přesvědčený, že se mé domněnky zakládají na nějakých podkladech (v mých očích).
Tvá hudba nepůsobí nikterak vesele, její sdělení je víceméně vážné a seriózní. Dokázal by ses podílet na tvorbě spíše humorné, případně satirické?
Kdysi jsem byl součástí jednoho thrashového projektu, který měl texty o chlastu a sexu, což ale pro mě nebylo. Vlastně jsem zjistil, že veselou písničku nedokážu napsat. Když se snažím udělat něco uvolněnějšího, je z toho beztak depka. Celkově mě humorná nebo veselá muzika nebaví, ačkoliv by se samozřejmě pár výjimek našlo – například deska LINDEMANNA se mi líbí. Veselá a odlehčená muzika lidi baví, což je v pořádku. Chtějí se pobavit po práci, zazpívat si v hospodě, zbytečně nezapínat mozek. Jestli jim k uvolnění pomáhá KABÁT, v pořádku. Každý to cítíme jinak. Já se budu pořád hrabat v melancholii a depresi. (smích) Od muziky nežádám zpěvnost nebo agresi, nýbrž emoce. Vau, dostal jsem chuť si pustit „Filosofem“ od BURZUM. (smích)
Jak dlouho materiál na „The Funeral Marches“ vlastně vznikal? Když např. nešly věci tak jak sis naplánoval, byl jsi nervozní, rozmrzelý, anebo jsi člověk trpělivý, kterého jen tak něco nerozhodí?
Docela jsi to trefil. Když se nedaří, jsem z toho rozpačitý. Pak ale přijde den, kdy se do toho kousnu a nemám ponětí o čase. Skutečně jsem vnitřně šťastný, když mám pocit, že jsem kápnul na zajímavou melodii, koncept… Třeba „February 24, 1989“ vznikla totálně spontánně. Brnknul jsem si na kytaru první akord a hned druhý den se pustil do psaní. Ta skladba byla okamžitě hotová a já z ní měl husí kůži. Možná to zní egocentricky, ale umělec, který svoji hudbu, knihu, film skutečně prožívá, určitě ví, o čem mluvím.
Jak vypadá tvůj úplně běžný den? Existují dny, kdy se hudbou aktivně či pasivně vůbec nezabýváš?
Vyloženě pracovně. Naštěstí mohu říct, že dělám to, co mě baví a naplňuje, takže si nemám na co stěžovat. Co se týká muziky, tak je to jak kdy. Je měsíc, kdy nic nového netvořím a pak měsíc, kdy bych byl schopný napsat celou novou desku. (smích) Ale bez muziky jako takové existovat nemohu. Každý den se snažím si pustit alespoň jedno CD. Je to už dvacet let moje každodenní droga. (smích)
Jak se žije dnes hudebníkovi, který vkládá do své tvorby všechnu svou energii a přitom ví, že cesta k posluchači je neskutečně komplikovaná, neboť kapel je dnes obrovská spousta a tvorba jedné konkrétní formace se dá v klidu zaměnit za práci pěti dalších. Jak celou tuto situaci vnímáš?
Máš pravdu, je to tak, možná i složitější, než se na první pohled zdá. Já naštěstí nikdy neměl přehnané ambice, vždycky jsem se snažil stát nohama na zemi. Osobně mi dělá velkou radost, když mi někdo řekne, že se mu má muzika velmi líbí. To je pro mě úžasná satisfakce. Nemusím mít před sebou tisíce lidí. To bych ostatně musel dělat úplně něco jiného, určitě ne doom metal. (smích) Letos v létě mě třeba kontaktoval majitel jednoho ruského krámku, že razí na Brutal Assault a že by moc rád měl CD AFTER RAIN, protože se mu prý velmi líbíme, tak jestli bychom mu ho tam nepředali. To je přece naprosté úžasné. I jeden takový člověk ti dokáže udělat radost. I po těch letech se raduji z malých úspěchů. (smích)
Jak moc je pro kapelu vašeho formátu důležitá realizace klasického CD, tj. formátu, o kterém většina lidí tvrdí, že je pouhým přežitkem, byť určitá skupina fans desky stále kupuje. Chápeš klasické CD ještě jako určitou prestižní záležitost?
Pro mě jednoznačně obrovská, protože sám jsem vášnivý sběratel CD. Pověsit skladby na internet? Nic povrchnějšího z hlediska muziky neznám… Upřímně. Všechny mladé kapely dnes honí návštěvnost na YT a FB. Je to pro ně priorita. Pro mě je to jen jedna velká faleš, protože je otázkou, kolik lidí si daný song skutečně poslechlo. Kdo tomu věnoval trošku více času, kdo si k tomu vytvořil bližší vztah. Myslím, že skutečná čísla by mnohé muzikanty zdrtila. (smích) Nedávno mi jedna deathová kapela říkala, že jejich cílem je každý rok natočit dva songy a jeden klip. To rychle umístit na internet a čekat. Čekat na co? Až je pár kamarádů virtuálně poplácá po ramenou? Až jim vytvoří tu falešnou iluzi? Kdo z těch kamarádů si koupí CD za dvě kila? Já když si domů přinesu nové CD, tak se z něj těším, neustále čumím do bookletu, mám ho vystavené, zkrátka rituál. Takže ano, pro mě je CD stále prestižní záležitost, i když v žádném případě tak nedosažitelná, jako tomu bylo v 90. letech. Díky za to.
Album AFTER RAIN vyšlo pod hlavičkou Metal Age, což je na CZ scéně firma zavedená a prověřená. Ovšem má tento statut v dnešní době nějakou výhodu?
Pro mě osobně má, protože je to přesně ta radost, o které jsem mluvil. (smích) Když ti dá někdo důvěru, že ti vydá v době, kdy si CD kupuje jen pár šílenců, novou desku, je to určitě radost. S Peterem z Metal Age jsme si vyměnili pár mailů, zatelefonovali a domluva byla na světě. Metal Age je kult, firma, která vydala mraky parádní muziky. A z hlediska distribuce ta nejlepší možná volba. „The Funeral Marches“ se dá koupit po celé Evropě. To je ohromně důležité.
Na tuzemské metalové scéně se pohybuješ hned v několika úlohách. Sám tvoříš hudbu, píšeš, pomáháš mnoha kapelám s propagací…atd. Co pro tebe tahle činnost doopravdy znamená? Měl jsi někdy chuť se vším úplně praštit a začít se věnovat úplně jiným věcem?
Určitě. Pár let zpátky jsem defacto seknul se zinařinou. Hodně mě to unavilo a v některých ohledech i znechutilo. Dokonce jsem pustil i Metal Forever, který jsem před více než deseti lety zakládal. To už bylo co říct. (smích) Dneska se z hlediska muziky věnuji hlavně té svojí. Sem tam pro některá zpravodajská média napíšu recenzi a hlavně pracuji na poměrně velkém projektu ohledně tuzemské metalové scény. To mě zaměstnává skutečně hodně a věřím, že výsledek bude fajn. Ale zatím o tom nechci mluvit. (úsměv)
Jak při tolika aktivitách zvládáš sladit pracovní a rodinný život? Skoro drzá otázka, ale pochopitelně mě to zajímá 🙂
My to máme jednoduché v tom, že manželka je zároveň klávesačkou AFTER RAIN i DARK ANGELS, takže je to všechno krásně provázané… S časem je to někdy náročnější, ale tím, že hraji jen v jedné koncertně aktivní kapele, to není nic, co by se nedalo zvládnout. Někdo chodí hrát tenis, já se zavírám v temnotě a smradu naší zkušebny. (smích)
Díky moc za rozhovor, nechť se daří a pokud máš ke sdělení ještě nějaké info, poděl se s námi…
Já moc děkuji tobě za prostor! Vážím si ho a těším se na recenzi nové desky. (smích)
ALL