Z tvých odpovědí je celkově znát, že tvůj názor na underground, kontrakulturu a hudební alternativu se dost výrazně proměnil. Jak se tedy dnes díváš na underground a jaký máš názor na umění vůbec?
Underground jako dobová záležitost a forma odporu proti komunistické totalitě je jedna věc, jsem mu vděčný za někdejší azyl. S jeho řekněme nadčasovou filosofií, která má sklon prioritně popírat společenský mainstream, ale nahrazovat při tom jeden typ konzumerismu jiným, případně rezonovat s různorodými revolučními tóninami, jsem se ale přestal ztotožňovat – stal jsem se tedy odpadlíkem.

A umění v obecném smyslu?
Ivan M. Jirous se v nějakém TV dokumentu zmínil o názoru, že umění může dělat každý (už si nepamatuji do jaké míry se k tomu hlásil). Já se s tímto názorem neztotožňuji. Vyjádřit se uměleckou formou (hudbou, obrazem atd.) může být dobrý prostředek pro relaxaci, komunikaci nebo autoterapii. Uměleckých forem se ale může užívat i jako prostředku k vyřvaní existenciálního zoufalství či v nejhorším případě jako kanálu pro obscénnost a perverzi. Vyjádřit se uměleckou formou, ale ještě automaticky neznamená tvořit umění. Hlásím se k názoru, že k tomu, aby se jednalo o umění je třeba co nejlépe zvládnout techniku a mít schopnost spojení s onou „hudbou sfér“ nebo jinak řečeno – spojení s „můzami“. Co se týče dopadu na posluchače, diváky atd. skutečné umění nepoučuje, nementoruje, nešokuje ani nevyvolává extázi, ale pomáhá vyladit a povznést duši. Nechce bořit, ale tvořit. Má spirituální (duchovní) základ a neobejde se bez krásy.

Pokud v hudební, literární, výtvarné apod. produkci chybí spirituální rozměr, krása (tou ovšem nemám na mysli kýčovitou medovost) – a to je dnes nejen u tzv. alternativní kultury a kontrakultury celkem běžné, tak se jedná v lepším případě jenom o nástroj sociální komunikace, v horším o exhicibionismus, někdy o jakousi veřejnou „autopsychoterapii“ nebo dokonce vyžívání se v obscénnostech. U masové kultury jde samozřejmě hlavně o peníze, ale to už dnes platí asi i o té „nemasové“. Nesouhlasím tedy s názorem, že umění může dělat každý a že nezáleží na jeho kvalitě. Nesouhlasím taky s tím, že umění má být nástrojem revoluce (ať už kulturní – viz surealismus, avantgarda, kontrakultura nebo politické – viz nacistický a komunistický realismus). Z hlediska výtvarného umění jsou na toto téma k dispozici třeba zajímavé texty francouzského uměleckého kritika Jeana Claira (Surealismus; Úvahy o stavu výtvarného umění; Odpovědnost umělce) nebo studie amerického sociologa a uměleckého kritika Rogera Kimballa, kterou, otiskla před časem revue Střední Evropa (č. 107/2001) pod názvem „Umění bez krásy“.

Můžeš ocitovat třeba něco z toho Kimballova článku?
Kimball tady píše hlavně o výtvarném umění, ale většina jeho argumentace se dá vztáhnout na umění obecně: „Máloco vypovídá o kultuře více – co chová v úctě nebo co znevažuje – jako umění. (…) Bohužel, každý, kdo se snaží porozumět tomu, co je v sázce ve „válkách kultur“ – oněch nesčetných bitvách o hodnoty, které se od šedesátých let ve zvýšené míře projevují v americké společnosti –, musí přemítat o současném umění. Říkám bohužel, protože podívaná, kterou současný umělecký svět skýtá, je výrazně nechutná. (…) Žijeme v době, kdy je umění často nerozlišitelné od perveznosti. Každý zná případ A. Serrana s jeho fotografiemi křížů ponořených v moči a fotografie R. Mapplethorpa znázorňující sexuální mučení a pokořování. Každý také ví, že díla těchto mužů byla z části podpořena z veřejných prostředků od Nadace pro národní umění a jiných státních institucí. Tyto široce publikované případy jsou však příslovečnou špičkou ledovce. Bylo by snadné napsat celou knihu takových případů. (…) Každopádně vrátíme-li se nazpět k rozvažování o povaze a významu současného umění, okamžitě nás napadne řada zvláštností. Zřejmě první je zanedbatelná role krásy v převážné většině současného umění. Samozřejmě, že to není nic nového. Úpadek krásy v umění začal před desetiletími a jeho kořeny sahají ještě hlouběji do minulosti, až k určitým projevům romantismu. (…) Zní to možná paradoxně, je však pravda, že až na několik nápadných výjimek se dnešní umělecký svět stal jedním z hlavních nepřátel umění. Skutečný život umění se dnes odehrává dost daleko od oficiálního okolí světových uměleckých galerií, muzeí atd. (…) Umělecký svět a svět kultury se změnily, změnily se dramaticky a změnily se k horšímu. (…) Jeden důležitý rozdíl se týká toho, co jsem nazval institucionalizací avantgardy: tj. procesu, kterým byla na konci 19. a na začátku 20. století umělecká avantgarda postupně zatahována do oficiální kultury – vlastně se stala touto kulturou.

(…) Zrozená jako dítě romantismu se umělecká avantgarda rozvíjela v opojné atmosféře nově nalezené svobody. Opozice byla její životní mízou – opozice vůči filištínské kulturní tradici, farizejské morálce, banalizujícímu uměleckému dědictví. (…) Tradičně bylo cílem umění vytváření krásných předmětů. Krása sama přišla se spoustou platńské a křesťanské výbavy, z níž něco bylo vůči umění neutrální, nebo dokonce očividně nepřátelské; umění bez krásy však bylo ne-li přímo pojmovým protimluvem, tak přinejmenším popisem nepovedeného umění (…) Vzhledem k tomu, že mnoho dnešního umění pracuje stále v dozvucích avantgardy, tak se vzdalo ambice, aby se divákovi esteticky líbilo. Místo toho se snaží šokovat, vyvádět ze zaběhaných kolejí, odpuzovat, získávat nové stoupence, nebo překvapovat. Krása není na místě v žádném umění, které systematicky ignoruje estetiku. (…) Žijeme v době, kdy je umění zapojeno do mimouměleckých projektů všeho druhu, od politiky zaměřené na rovnost pohlaví. Podřízení umění a kulturního života vůbec politickým cílům bylo jednou z největších duchovních tragédií naší doby. (…) Podle mě je však jedno zřejmé: bez vztahu ke kráse degeneruje umění ve vlastní karikaturu; je to totiž krása, jež oživuje estetickou zkušenost, a činí tak umění lákavé; sama estetická zkušenost však degeneruje v jakýsi druh fetiše, nebo modly, stane-li se jejím hlavním cílem pouze ona sama o sobě a není-li prověřována jinými součástmi našeho života.“

Co všechno se dochovalo z někdejších undergroundových nahrávek?
Skoro všechno. Něco se nabízí i na webu na CD (dokonce někdo nedávno vydal CD kapely první undergroundové generace Bílé světlo) nebo starých MG kazetách. No a co se jinde nesežene, je nejspíš uloženo v audio oddělení samizdatové knihovny Libri prohibiti (Senovážné náměstí 2, Praha 1). Tahle knihovna je jeden z největších kulturních počinů posledních 20 let v ČR. Knihovnu zřídil a šéfuje jí bývalý politický vězeň a vydavatel samizdatu Jiří Gruntorád. S potěšením se můžu pochlubit, že už s ním delší dobu spolupracuji. V knihovně jsou k mání tisíce unikátních samizdatových knih a periodik – dokumentace o vydavatelské a publicistické činnosti lidí v době čtyřicetileté totalitní cenzury. Zároveň je tam shromážděn další poklad – české knihy a časopisy vydávané na Západě exulanty, uprchlíky před komunistickou totalitou. Knihovna Libri prohibiti je v mnoha ohledech světový unikát včetně audio oddělení s databází undergroundové a neoficiální hudby.

Některé kapely z období „komunistických časů“ stále fungují. Namátkou třeba VISACÍ ZÁMEK, ARAKAIN, ŠANOV 1, ZNOUZECTNOST…atd. Byla hudba těchto skupin už v minulosti něčím výjimečná? Ono totiž vydržet takhle dlouho…to je skutečně obdivuhodné…
Hudbu ARAKAINU neznám. Současný ŠANOV 1 taky neznám. Ten původní byl výjimečný třeba tím, že měl svého manažera a že si dovolil navézt se v době komunismu do nedotknutelného Sovětského svazu, který nás jakožto stát okupoval fyzicky od roku 1968 a fakticky od roku 1948. Výše citovaná píseň „Sověty Union“ byla dost výjimečná. Underground si v textech nebral servítky, ale to „My chcem svobodnej stát bez Rusů“ možná zaznělo takhle naplno poprvé od roku 1968, kdy zlidověl popěvek „Jdi domů Ivane, tady tě holky nemilujou, jdi domů Ivane a už se nevracej“. Na VISACÍ ZÁMEK jsem ve vzpomínkách na český punk úplně zapomněl, ale já ho vlastně nikdy před koncem komunismu na pódiu neviděl. Byli to vysokoškoláci a hráli na svých klubových akcích, ne v undergroundu. Měl jsem jejich koncert na pásce, byla to recese – výjimečný byl slogan „Jede traktor, je to Zetor, jede do hor orat brambor“ ale třeba i zhudebnění básní Christiana Morgensterna. ZNC mi z těch kapel, co jsi uvedl byla nejbližší. Postupně vychrlili spoustu alb s trefnými, chytlavými a taky dobře identifikovatelnými popěvky, tak je to asi pořád baví. Připomínám, že i z toho undergroundu pořád hrají někteří nestoři a většinou se drží svého gusta. Třeba i „Plastici“ blížící se důchodovému věku. HALLY BELLY, můžou poměrně nerušeně nasávat rej svobodného světa z oblíbené restaurace a prozpěvovat si „U Zpěváčků ve tři ráno, kupodivu je narváno“. Smysl pro humor neztratilo ani BEATOVÉ DRUŽSTVO SOKOLOV, o čemž svědčí pozměněný název na BLAHOBEAT.

Jak jsi prožíval onen pád „železné opony“? Pamatuji si, že jsi říkal, že máš 17. listopad spojený s vystoupením pardubických GUN DREAMS, ze kterých se posléze vyklubala v podstatě legenda tvrdé elektroniky…
V pátek 17. listopadu 1989 jsem byl na koncertě v nějakém hospodském sále na Pardubicku, moc si na to ale už nevzpomínám. Vybavuju si jedinou kapelu a to by měla být kapela GUN DREAMS, zpívali anglicky, jejich hudba byla nabitá energií, klávesy, kytara, ostrý zvuk, mám to ale trochu v mlžném oparu. Na tuhle akci přijelo v pozdních večerních hodinách pár lidí z Prahy a vyprávěli, co se odehrálo na Národní třídě. Mě to tehdy sice štvalo, ale přišlo mi to „normální“, vůbec jsem netušil, že nenáviděný režim to má od tohoto dne spočítáno. Nevěřil jsem, že se bude dít něco jiného, než se dosud dělo při jiných demonstracích. Tedy – v TV a v novinách bude krátká zpráva, jak pár výtržníků narušilo veřejný pořádek.

To jsi ale naštěstí neodhadl…
Jo, všechno bylo jinak. Už v neděli jsem se po poslechu rádia Svobodná Evropa byl s kamarádem podívat v kladenském divadle, jestli se něco děje a k našemu překvapení se tam volně diskutovalo a policie nezasahovala. Vzpomínám si, že tam dost arogantně vystupoval jeden bývalý komunista – tzv. osmašedesátník – soudruh K. Zdálo se nám tehdy, že je to buď provokáter nebo komunistický funkcionářský blb – byl asi svým způsobem obojí a taky byl členem neokomunistického klubu Obroda. Mimochodem později mi jeden ze zakladatelů kladenského Občanského fóra vyprávěl, jak se tento soudruh po revoluci stal polancem České národní rady. Ač ho nikdo z kladenského OF nedelegoval, prostě přišel na zasedání ČNR a sedl si do poslanecké lavice – jak by řekli naši západní sousedé UNGLAUBLICH.

Jak už jsi uvedl, sametové revoluce jsi se potom aktivně účastnil…
Samozřejmě! Byla to úžasná a nezapomenutelná doba. Chodil jsem na manifestace, roznášel plakáty, sledoval TV (po dlouhé době). V tu dobu jsem byl topičem jednoho detašovaného pracoviště Městského kulturního střediska a s jedním kolegou jsme přemlouvali nedůvěřivou taktizující ředitelku, aby se Měks zúčastnilo generální stávky. Byl jsem naměkko z vystoupení z Německa dorazivšího Karla Kryla a dělal spoustu věcí. Moje nadšení ale po necelých dvou měsících částečně opadlo po projevech Václava Havla už ve funkci prezidenta – 1.1. 1990, 25. 2. 1990 a Petra Pitharta jako předsedy vlády a šéfa OF v TV někdy v lednu 1990. Bylo zjevné, že se hodlají bratřit s komunisty a že začínají hrnout na lidi novou demagogii – to by bylo na dlouhé povídání. Tenkrát jsem to sice nechápal, ale zbystřil jsem. V létě jsem volil OF a potom jsem se znova divil, když Havel a OF prosadili jako předsedu vlády komunistického kariéristu Mariána Čalfu a jako ministra obrany komunistického generála Miroslava Vacka. Můj názor je, že v paktu Havel-Čalfa jsou počátky dnešního marasmu.

Není to příliš zjednodušující pohled, co osvobozená média?
Tisk (až na Necenzurované noviny Petra Cibulky a několik malonákladových časopisů) a TV byly zcela konformní vůči nové politické vládnoucí garnituře. Vznikla česká postkomunistická forma otupující politické korektnosti, historik Emanuel Mandler tomu začal říkat česká mediální konvence. Byla zde hlavně tato tabu: kritika V. Havla, důsledné vyrovnávání s komunismem, zločiny na sudetských Němcích, uznání protikomunistického odboje (z 50. let), později kritika V. Klause a kritika privatizace. Tahle konvence byla trochu nabourána Českým deníkem a týdeníkem, ale zcela padla až s nástupem internetu. Dnes zde máme jakožto její neblahé dědictví zbulvarizovaná média včetně těch veřejnoprávních.

Opravdu to vidíš tak černě?
Asi před 13 lety jsem napsal v jednom svém kritickém článku vůči Edvardu Benešovi a tzv. třetí republice (1945 až 1989) v Lidových novinách, že když se důsledně nevyrovnáme s minulostí tak špatně dopadneme. V polemické demagogické odpovědi se dnes už nežijící historik J. V. (mimochodem evidovaný jako agent StB) nejen zastával darebáka Beneše, ale také se poškleboval, že biju na poplach a mluvím o nebezpečí, které přitom nikdo nevidí. Rád bych se tenkrát mýlil, ale přítomnost mi bohužel dává neradostně za pravdu. Kdo chce dnešní marasmus (propojení politika-média-ekonomika resp. organizovaný zločin) a jeho příčiny alespoň trochu pochopit a nahlédnout přitom do střev naší společenské struktury, měl by se podívat třeba na dokumentární film „Kdyby mě zabili“ (na internetové databázi vysílání ČT je k dispozici). Film byl uveden na ČT 2 první nebo druhý dubnový čtvrtek 2011.

O čem to je?
Je to svým způsobem podívaná pro masochisty. O tom jak špičkový pražský kriminalista zatkl šéfa organizovaného zločinu a následně zločince pustili a toho kriminalistu zatkli. Vše doprovázeno pozoruhodnými komentáři s uváděním širších souvislostí. Jako jeden z komentátorů tam vystupuje např. absolutně důvěryhodný člověk (což se o všech říct nedá) Adolf Rázek, bývalý vyšetřovatel Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, a říká vše naplno. Mezi další důvěryhodné podle mého soudu patří historik Karel Pacner nebo novinář Josef Klíma, ale i bývalý politik V. Tlustý tam říká šokující věci. Veřejnoprávní média parazitují na trapném konfrontačním stylu politiků, namísto toho, aby se zabývala podstatnými věcmi, co bychom ale mohli chtít od současných moderátorských pseudohvězd. Už to, že onen dokument zůstal bez dalších mediálních reakcí je zarážející a má to vypovídající hodnotu.

ALL (pokračování příště)

Jan Cholínský (nar. 1965) se zabývá dějinami českého exilového hnutí, domácí protikomunistickou rezistencí a reflektováním komunistického období v české společnosti od roku 1990. Je autorem životopisné knihy „Poutník Josef Kalvoda“ a mnoha populárně naučných i odborných článků a studií. Právě dokončuje práci na souboru esejí „Češi v bojích o minulost“.