Jak bys přiblížil různé sféry rockové hudby v Československu v 80. letech? Co třeba oficiální scéna?
Oficiální scéna kapel a zpěváků (zahrnující i některé rockery) vydávajících pravidelně LP desky, vystupujících v kulturních domech apod. byla koncem 80. let dost široká. Připomínám, že někteří z jejích starších protagonistů podepsali v roce 1978 během honu na underground komunistický pamflet tzv. Antichartu. Podpořili společně se všemi známými herci a dalšími osobami ze světa oficiálního komunistického umění svým podpisem stanovisko komunistického režimu a od pronásledovaných lidí z undergroundu a z Charty 77 se distancovali a spoluprohlásili je za ztroskotance a samozvance. Bylo to nechutné. Mezi těmi v komunismu oficiálními hudebníky a herci o tohle podepsali, ač jsem o nich nikdy neuvažoval jako o celebritách, ale spíš jako o nájemných komediantech, je přesto i několik těch, u kterých mě to překvapilo. Vše je zhruba zdokumentováno zásluhou Terezie Pokorné z časopisu Revolver Revue v brožuře Anticharta i s fotografiemi podpisujících se a tím „prostitujících“ umělců (chtěli jenom hrát, zpívat, malovat…).

Klubová scéna?
Klubová neboli alternativní scéna byla mnohem zajímavější a taky zcela bez signatářů Anticharty. Nejproslulejší byly pražský Junior Klub Na Chmelnici a pražský Klub Opatov a klub v Brně-Husovicích, ale fungovalo spousta dalších regionálních center, většinou pod hlavičkou SSM případně jiných oficiálních zřizovatelů. Pozoruhodné pražské kapely – PSÍ VOJÁCI, GARAÁŽ, KRÁSNÉ NOVÉ STROJE, MCHBAND, dále tepličtí UŽ JSME DOMA, myslím, že i mostecká LAURA A JEJÍ TYGŘI atd. Zvláštní případ je Brno, kde se vyrojil neuvěřitelný houfec zajímavých kapel různých stylů – ODVÁŽNÍ BOBŘÍCI, PRO POCIT JISTOTY, JEŠTĚ JSME SE NEDOHODLI, PODCHODEM VCHOD, E, DUNAJ, TŘETÍ VLNA BAVLNA, Z KOPCE atd. Další kapely z Moravy byly MŇÁGA A ŽĎORP nebo BETULA PENDULA.

A co např. ony proslavené taneční zábavy?
Zábavová-tancovačková scéna byla další dimenzí české rockové hudby. Na venkově vystupovalo moře amatérských kapel, co hrály třeba z poloviny i víc převzaté skladby slavných hard rockových kapel. Z těch co jsem viděl se mi nejvíc líbili kultovní BRUTUS (Rakovnicko). Další regionálně známé kapely – MARKÝZ JOHN (Praha a okolí), ODYSEA (Plzeňsko), BON PARI (Příbramsko) atd. Poslední scéna byla ta undergroundová. Podle ankety ve Voknonovinách v roce 1989 byly tři nejlepší undergroundové kapely POSÁDKOVÁ HUDBA MARNÉHO SLÁVY, STARÁ DOBRÁ RUČNÍ PRÁCE a ORCHESTR BISSEXT. No a pak tady samozřejmě byly i punkové a metalové kapely různě tyhle scény prolínající.

Co Jazzová sekce a alternativní rock?
Tu už zmíněnou evropskou sadu zahraničních kapel kolem tzv. Rocku v opozici a rockové avantgardy a naše tzv. alternativní kapely přelomu 70. a 80. let u nás propagovala organizace zvaná Jazzová sekce. Byla to umělecká agentura pořádající koncerty, divadlo, výstavy a vydávající časopis Jazzbulletin. Vedení JS, což bylo pár lidí, všechno dělalo tak nějak poloficiálně, až byli tito lidé nakonec za svoji osvětovou činnost hanebně odsouzeni v roce 1987 k nepodmíněnému odnětí svobody pod záminkou nepovoleného podnikání. Byl jsem jim tehdy spolu s desítkami dalších lidí vyjádřit podporu k soudu, ale do jednací síně nás nepustili. Tak jsme jenom skandovali a tleskali na chodbě soudní budovy před jednací síní, když vycházeli ven. Ke svému překvapení jsem sám sebe nedávno identifikoval v dokumentárním pořadu Historie.cs, ukazovali tam fotku ze soudní chodby pořízenou StB, kde „neohroženě“ stojím v první řádě. Po revoluci se ukázalo, že mezi členy nejužšího vedení Jazzové sekce byli dva evidovaní spolupracovníci StB. Ti „nezkompromitovaní“ z vedení Jazzové sekce po sametové revoluci založili podobnou na alternativní umění orientovanou agenturu UNIJAZZ. Jinak z těch původních alternativních kapel se kapela EXTEMPORE přetransformovala v MCH BAND, který hrál až do konce 80. let v klubech a příležitostně na festivalech. Vše podstatné o alternativní scéně napsal lídr MCHB. Mikoláš Chadima v knížce Alternativa. Svědectví o českém rocknrollu 70. let od rekvalifikací k „nové vlně se starým obsahem“.

Téma: černé burzy s deskami. Máš nějaké vzpomínky na tyto akce?
Mám, a jenom ty nejlepší. To byly opravdu skvělé akce, i když jsem je několikrát opouštěl spolu s ostatními zrychleným přesunem při policejním zátahu. Začnu tím, že zde fungovala dvě československá hudební vydavatelství – Supraphon a Panton (a vlastně ještě třetí Opus). Produkce západních firem se do sítě obchodů nedostávala a tito mastodonti vydávali západní rockovou hudbu minimálně (byly ovšem i výjimky jako např. výběrové album kapely THE DOORS). Na černých burzách ale bylo z rocku a jeho různých odnoží k sehnání ze západní produkce takřka všechno. V Praze se černé burzy konaly (začal jsem to registrovat počátkem 80. let) postupně na Letné, v Motole, v Krčském lese, matně vzpomínám, že snad i v Riegrových sadech. Bylo to vždycky od časného rána a trvalo to celé dopoledne. Nějak si nemůžu vybavit, jestli to byly soboty nebo neděle, i když jsem byl přibližně tak na třiceti burzách (přikláním se k nedělím). Bylo to dokonalé – lidé venku rozložili na zem deky nebo noviny a na ně vyložili desky, a ti, co korzovali kolem prohlíželi, nabízeli výměny nebo kupovali, smlouvalo se, diskutovalo, navazovaly se kontakty. Ty nejlepší LP desky nebo novinky se prodávaly i za 300,- Kčs a víc, což byly docela slušné peníze. Mimochodem LP desky ze Supraphonu a Pantonu stály 40,- Kčs. Občas se objevila policie resp. podle tehdejšího názvosloví Veřejná bezpečnost a dělala už zmíněný zátah. Další týden lidé ale stejně přišli znovu, byl to fenomén fungující jaksi neorganizovaně spontánně. O jeho vzniku a historii ale nic nevím, pokud je mi známo nikdo o tom žádnou souhrnnou studii nenapsal, ale možná že mi to uteklo a dal to dohromady někdo z z hudebních publicistů. Těsně před pádem komunismu se už pražské burzy konaly oficiálně v centru pod střechou ve Slovanském domě.

Taky jsi kupoval, prodával, měnil?
Jo. Vzpomínám, že jsem na černých burzách zakoupil nebo vyměnil alba RUSH, JETHRO TULL, JANIS JOPLIN, THE DOORS, PINK FLOYD, VELVET UNDERGROUND, CPT. BEEFHEART. No a vzpomínám si i na jeden mimořádný úlovek ze Slovanského domu mnohem později asi 1989 – bylo to LP newyorského hippie písničkáře Davida Peela nazvané Have a Marihuana nahrané v roce 1968. Obsahovalo mimořádně chytlavé popěvky obsahově i výrazově odpovídající názvu. Když jsem někdy na jaře 1989 dával za tohle album 350,- Kč, vůbec mě nenapadlo, že za několik měsíců tu u nové české firmy vyjdou další dvě nebo tři alba tohoto – snad i na Západě obtížně sehnatelného legendárního hippie – a budou k mání za těch 40,- Kčs. A už vůbec mě nenapadlo, že se od kontrakultury budu každým rokem názorově vzdalovat a že mě její hudební a literární hvězdy postupně přestanou zajímat. Ještě poznámka k starým časům. Zájemci o rockovou hudbu chodili v 70. a 80. letech v Praze nakukovat a nakupovat do specializovaných prodejen polské a maďarské kultury. Poláci i Maďaři toho vydávali víc ze západní produkce a měli i dobré vlastní kapely, ze starších třeba polské SBB, z maďarských LOCOMOTIV GT. Vzpomínám si, že kamarád zakoupil v polské kultuře třeba LP zpěvačky Nico a různé polské kapely 80. let.

Máš nějakou vzpomínku na pražský koncert Nico?
V roce 1985 jsem byl na vojně a za zdi kasáren se nám doneslo, že v Praze asi vystoupí tajně legendární zpěvačka VELVET UNDERGROUND. Uvažovali jsme s kamarádem, že tam vyrazíme, ale nepodařilo se nám zjistit podrobnosti. Nico tehdy opravdu vystoupila v Praze a Brně. Jeden z těch koncertů jsem později viděl na videozáznamu. O koncertu v Praze jsem se asi deset let po revoluci dozvěděl zajímavé pikantnosti od Tondy M. – bývalého vedoucího klubu Opatov, který byl tehdy nadřízeným dramaturga a organizátora koncertu Vojtěcha Lindaura. S Tondou jsem se shodou kuriózních okolností potkal v jednom ze svých porevolučních zaměstnání jako s kolegou. On jako vystudovaný režisér loutkového divadla žil ve „svém“ světě, určitě v jiném než Lindaur. Říkal mi, že vůbec netušil, co se bude dít, a jak byl v šoku, když viděl lidmi obsypaný Opatov a v druhém šoku, když přijela policejní patrola. Koncert se estébáci zakázat neodvážili, ale Tonda musel pod tlakem StB dát okamžitou výpověď Lindaurovi, který měl pak další policejní popotahovačky.

Jakou hudbu jsi vlastně poslouchal?
Na základní škole to byl hard rock (BLACK SABBATH, LED ZEPPELIN, URIAH HEEP, AC/DC, RUSH, TED NUGENT atd.). Tohle období skončilo definitivně někdy v druháku na střední škole a pak se to stylově měnilo. Na všechno si nevzpomenu, tak namátkou: JETHRO TULL, PINK FLOYD, Peter Gabriel, syntezátorová hudba, Bob Dylan, z českých věcí Vladimír Mišík s FLAMENGEM a s Etc, MARSYAS, slovenští COLLEGIUM MUSICUM. Písničkáři (Kryl, Nos, Třešňák, Soukup, Karásek). Potom: VELVET UNDERGROUND, THE DOORS, Frank Zappa, něco od CPT. BEEFHEART (líbily se mi jeho počáteční nahrávky, jako třeba kuriozita na youtube.com: Electricity), B52 a další podobní ztřeštěnci, český underground, ale třeba i něco z jazzu a folku. Takže všehochuť, podle nálady. Kromě toho mě oslovily nahrávky a hlavně poezie Oldřicha Janoty, jeho staré akustické věci si ještě občas poslechnu. Ještě musím připomenout album nevystupující kapely Jana „Sahary“ Hedla „Duševní hrob“ s názvem „Za málo peněz“. Jeden z jeho výstižných dobových popěvků (přibližně z roku 1980): „Kdyby ti brali telefon, zůstane ti v uchu jeho zvon, kdyby ti brali kostely, zůstane ti hvězda na nebi, kdyby ti brali cokoli, nebudeš o nic víc v prdeli“.

Co bys řekl o Laurie Anderson?
Laurie Anderson je nápaditá angažovaná multimediální umělkyně, vizionářka a dědička „umělecké avantgardy“. Kdysi ke mně dorazily dvě desky téhle americké performerky a hudebnice (Big Science – 1980 a Mr. Heartbreak – 1984). Bylo to po všem tom undergroundu a punku hudebně něco úplně jiného a zaujalo mě to. Někdy v roce 1988 jsem k tomu dostal na videokazetě ještě koncertní film Home Of The Brave, a to bylo něco nevídaného. Mělo to šmrnc a líbilo se to všem známým, kterým jsem to tehdy pouštěl včetně pankáčů, i když jsme nerozuměli textům. Byl tam vtip, originalita, chytlavé hudební nápady, skvělá šou s divadelními prvky. V roce 1990 vydala Laurie Anderson album „Strange Angels“, které se mi líbí ze všech jejích hudebních počinů nejvíc a občas si ho ještě dneska poslechnu. Potom jsem už zaznamenal jenom různé víceméně neposlouchatelné případně hodně pochmurné věci, založené hlavně na textech, všechno ale neznám. Laurie komentuje americkou politiku (podle některých ohlasů dost povrchně) a americkou společnost, vypráví příběhy o životní prázdnotě, hledá symboliku v přírodě. Kritizuje nadvládu technologií, médií a odumírání lidské komunikace.

Jak tedy hodnotit její tvorbu?
Neznám ji natolik, abych mohl hodnotit jako celek. Laurie poukazuje na temno moderní americké (západní) společnosti pomocí uměleckých prostředků a to trochu paradoxně zejména pomocí technologií, jejichž vliv považuje za zhoubný. Mám pocit, že je víc sociálním kritikem než umělcem. Jak sama říká, řešení problémů nezná – a nejspíš proto její tvorba inklinuje k ponurosti a smutku, chybí tam něco dost podstatného a to je naděje, směr jak z toho temna ven. Docela by mě zajímala nějaká souhrnná monografie o její tvorbě, škoda že zatím v češtině nic nevyšlo. Stručný průřez hudbou z období do roku 1990 na youtube by mohl být třeba tenhle: klip „O Superman“ (1980), z koncertu Home Of The Brave (1984) začátek: „Zero And One“, a dál třeba „Sharkey´s Day“ nebo „Gravity Angel“; z alba Strange Angel (1990): koncertní nádherná věc „Hiawatha“ klipy „Coolsvile“ a „Beatiful Red Dress“ byly odstraněny.

Od Laurie Anderson se tedy dostáváme k obecnějšímu pohledu na uměleckou avantgardu-alternativu, zdá se že nejsi zrovna jejím bezvýhradným příznivcem…
Angažovaný umělec kritizující společenské nepravosti je vždy ohrožen tím, že svoji tvorbu začne zakládat výhradně na negaci. A když se takový kritik společenských nepořádků stane víc revolucionářem než umělcem, nadělá zpravidla víc škody než užitku, jak už to u revolucionářů bývá. Co se týče umělecké avantgardy resp. jak se dnes říká alternativy, ztotožňuji se s názorem, že problém avantgardistů je v tom, že bývají natolik „alternativní“ až jsou dekadentní. Hudebníci pak jsou neposlouchatelní, výtvarníci vytváří ošklivé věci a produkce většiny z nich je ovlivněna víc rozumářstvím, v horším případě vlastní duševní bídou, než intuitivním viděním a zprostředkováním „hudby sfér“, což je výsada skutečných umělců.

ALL (pokračování příště)

Jan Cholínský (nar. 1965) se zabývá dějinami českého exilového hnutí, domácí protikomunistickou rezistencí a reflektováním komunistického období v české společnosti od roku 1990. Je autorem životopisné knihy „Poutník Josef Kalvoda“ a mnoha populárně naučných i odborných článků a studií. Právě dokončuje práci na souboru esejí „Češi v bojích o minulost“.