Zapojil ses nějak do sametové revoluce?
Do tehdejšího kvasu jsem se zapojil v neděli 19. listopadu, když jsme s kamarádem šli na první protestní shromáždění do kladenského divadla a potom už každý den v Kladně a v Praze. Roznášel jsem letáky a taky jsem v práci (topič tentokrát v Městském kulturním středisku) ještě s jedním kolegou byl za ředitelkou a přemlouvali jsme jí, aby se Měks připojilo k plánované celostátní stávce. Byla to neopakovatelná doba. Když zrušili z ústavy článek č. 4 o vedoucí úloze KSČ ve společnosti a zvolili V. Havla prezidentem, bylo mi hej. Mimo všech blahých pocitů se mi taky obrovsky ulevilo, že už mám od StB definitivní pokoj a to se přitom rozhodně nepovažuji za někoho, kdo trpěl policejní perzekucí.

Jak to bylo s tvými kontakty s kladenskou kultovní punkovou kapelou FABRIKA. Jak jsi se k nim vlastně dostal?
K Fabrice jsem se dostal někdy na podzim 1988, poté co jsem se cestou z kladenského klubu Zenit v časné ranní hodině dal do řeči s Petrem S. „Smíchem“, což byl baskytarista. Říkal mi, že mají začínající kapelu a pozval mě na návštěvu do zkušebny. Přišel jsem a vyslechl asi půlhodinovou produkci, která mě tenkrát nadchla. Zamlouvaly se mi i postoje členů Fabriky, kteří byli o pár let mladší než já (všem bylo tenkrát pod dvacet) a od té doby jsme se přátelili a já zafungoval trochu jako spojka mezi FABRIKOU a undergroundem. Co se týče jejich hudby, měla „šťávu“, byl to rychlý chytlavý punk-rock a dvojhlasný zpěv s ponurými melodickými nápěvy. Texty vyjadřovaly životní pocity bez pózy, bez samoúčelných obscénností a bez rádobyintelektuální ironie. Byly vážně míněné, adekvátní věku autorů a rebelské punkové tradici. Byly zaměřené proti pokrytectví, propagovaly hledání vlastní životní cesty a vymezovaly se proti násilí a nacismu (v reakci na vznikající skinheadské hnutí). Vzpomínám si na úryvky: Ulice jsou plný lidí co se staraj o co nemaj. Jejich blbý starosti mít nechcem, nechcem. („Nechcem“); Všichni lhostejní, jeden jako druhej, otřepaný fráze, tak to teda ne. Všichni jsou si rovni, věřit těmhle kecům, tak to teda ne. U hospodskýho stolu hledat spasitele, věřit iluzím, tak to teda ne. Tak teda: kde to k sakru žijem, kde to k sakru žijem? („Mládí vřed“ – narážka na jedno z idiotských komunistických hesel zvěčněných i na transparentech mnoha fabrik „Mládí vpřed“); A tak se potácí, svoji tvář netrácí, všichni ho chtěj vidět na kolenou, ve sračkách boří se, kopance dostává, stejně ho na špalek nedostanou. („Cesta“). Píseň „Vyhoďme ho z kola ven“ byla inspirovaná knihou Kena Caseye (amerického spisovatele spjatého s hnutím hippies), kde se v refrénu zpívalo Je nebezpečnej, tak vyhoďme ho z kola ven. Tomuto textovému trendu se vymykala jenom píseň o nóbl děvčatech, náročném víkendu a kapavce s názvem „Barová“. Byla to asi jedna z posledních co udělali – vypadala jako příslib hudebního posunu do trochu náročnější roviny. Co se té budoucí (porevoluční) existence kapely týkalo, FABRIKA zůstala věrna heslu „No Future“.

Jak to bylo s názvem kapely?
Samotným názvem a svojí vlajkovou písní dokázala kapela trefně reagovat na kladenské dělnické prostředí. Název kapely FABRIKA byl odvozen od tehdejší obří továrny Poldi Spojené ocelárny národní podnik Kladno s dvaceti tisíci zaměstnanci, kde se všichni tři členové kapely vyučili a kde potom taky pracovali. Ústřední píseň „Fabrika“ dokonale vystihovala situaci. Z komínů kladenské Poldovky se opravdu valil různobarevný čoud a smrad, jak o tom zpívali, přičemž budovatelská propaganda spojená s naháněním mladých lidí do poldovských učilišť smrděla podobně. Vedle identifikace s punkem a chuti hrát byl za Fabrikou i vážně míněný protest proti otupující realitě dohnívající doby tzv. reálného socialismu. Mně osobně byla filosofie punku – vyjádřená heslem „No Future“, různými formami šokující sebedestrukce a módou roztrhaných kožených bund a spínacích špendlíků – sice cizí, ale FABRIKA mi byla od počátku sympatická. Nabídl jsem zprostředkování vystoupení na undergoundové akci někde poblíž Hradce Králové (nebo to bylo přímo v HK – už nevím). Domluvil jsem tam s pořadateli, že FABRIKA zahraje pár svých skladeb, což se také stalo. Nejsem si ale úplně jistý, jestli to bylo koncem roku 1988 nebo na začátku roku 1989.

Jaký byl ohlas?
Tenhle začátek jejich undergroundové kariéry byl pikantní – výtečný bubeník Petr S. alias „Susy“ po pár vteřinách první skladby začínající jeho nástupem třikrát za sebou kiksl – dvakrát mu vypadla z ruky palička a potřetí ji dokonce zlomil a musel si půjčit náhradní. Lidi v sále už začínali kroutit hlavou, co se to tam objevilo za úkaz. No ale napočtvrté to vyšlo a FABRIKA předvedla svojí melodickou punkovou smršť. Pokud si vzpomínám nebyli tam vůbec žádní pankáči, ale většinu přítomných jejich muzika chytla – byl to úspěch hned napoprvé. Máničky očekávali vyřvaný punk a obscénní výkřiky a najednou přišel zrychlený rokenrol, dvojhlasný zpěv a texty s nimiž se mohl kdokoliv z přítomných ztotožnit. Když spustili: Třesem se hrůzou, až na nás zahouká za městem stvůra, špinavá fabrika. Óhóhóhóhóhó fabrika. Ona nám poskytne úmornou dřinu, kterou nám zaplatí smradem z komínů. Železo síra, kravál a smrad, údery bucharů mi naháněj strach. Óhóhó… fabrika, bylo jasné, že se nejedná o exhibiční pitvoření. Tohle, ale i další texty brali i lidé ze starší undergroundové generace a FABRIKA byla dost oblíbená. Potom jsem asi domluvil ještě pár koncertů, ale o FABRIKU byl brzy zájem. Je zajímavé, že v některých textech o historii českého punku a bigbítu se o FABRICE třeba vůbec nepíše.

Jací vlastně byli tihle samorostlí muzikanti?
S „Pinďou“, „Smíchem“ a „Susym“ jsem se vídal docela často u piva nebo na různých akcích. O trojici těchto kladenských dělníků, samorostlých hudebníků a pankáčů můžu říct, že byli drsní, potrhlí, přemýšliví, dalo se jim věřit a měli smysl pro humor. Měli svoje osobní problémy, ale to je kapitola jiná, ostatně kdo je neměl a nemá. Nestáli o oficiální koncertování, nešlo jim o „kariéru“ a v undergroundu a mezi máničkami si získali sympatie a mám za to, že odehráli víc koncertů tam, než na výhradně punkových akcích.

Jaké to vlastně bylo pohybovat se mezi punkery?
Já se mezi nimi nepohyboval, to spíš těch pár punkerů, co jsem blíž znal se pohybovalo v undergroundu, přesněji mezi máničkami. Domnívám se, že zrovna kluci z FABRIKY nakonec vegetovali lépe v prostředí undergroundu a mániček, než mezi punkovou subkulturou, která byla mimochodem mnohem méně početná a mnohem méně pestrá. V Kladně bylo v okruhu kolem FABRIKY ještě asi deset až patnáct dalších pankáčů, spřízněných kluků a holek a ti začali postupně taky docházet do společné hospody zvané „Bundík“. Tak se tady punková a undergroundová komunita seznámila, promíchala a udržovala přátelské kontakty, jezdila na společné akce – to bylo myslím dost kuriózní, ale na druhou stranu perefektní. Punk žil samozřejmě svým vlastním životem (byl tady cca o deset let mladší než underground). Dá se říct, že se do undergroundu jakožto neoficiální scény v širším smyslu jako „podskupina“ přirozeně zařadil i když některé punkové kapely hrály oficiálně v klubech.

Co se tehdy ze zahraničního punku poslouchalo?
THE CLASH, SEX PISTOLS, SIOUXIE AND THE BANSHEES (tato kapela přešla z punku k tzv. gotickému rocku) – to byly tři britské kapely první punkové vlny, ke kterým kladenští punkeři nejvíce vzhlíželi. Mě ta hudba narozdíl od punkové filosofie chytla, měla náboj, energii. Na české scéně tehdy už nehrála jedna z prvních českých punkových kapel – možná že hudebně byla vůbec nejlepší – FPB, jejíž kytaristé založili někdy v polovině 80. let kapelu UŽ JSME DOMA. Když začínala FABRIKA, byly z punkových kapel nejznámější asi PLEXIS, ŠANOV 1 a HRDINOVÉ NOVÉ FRONTY. Hrály a vznikaly i další, spíš regionálně známé punkové kapely a bylo jich čím dál tím víc. Já se – asi to bylo někdy na jaře v roce 1989 – zúčastnil jenom jednoho výhradně punkového koncertu v Noutonicích u Slaného, kde hrála třeba později dost známá kapela TŘI SESTRY a asi dvě nebo tři další, na jména si nevzpomínám. FABRIKA byla podle mého názoru dost dobrá, aby v punkové konkurenci obstála. Jiná věc ovšem je, že působila dost krátce a ani nestačila pořádně rozšířit svůj původní repertoár.

Zajímavé je, že punková hudba k nám přišla z Velké Británie a USA a ideově byla namířena právě proti chamtivým kapitalistům (podobně jako předcházející západní kontrakultura). Vnímal jsi už v té době tento rozpor?
Tenhle politický rozpor se v tehdejším Československu stíral, nebo řekněme, nebyl tak podstatný, byl v latentním – spícím stádiu. Navíc čeští punkeři nebyli podle mého názoru zdaleka tak ideologičtí jako třeba ti britští – někdy šlo víc o napodobení hudebního stylu nebo vzdorstylu v chování a vizáži, než o punkovou angažovanost. Co se týče postoje ke komunistům, tak k rudé hvězdě se narozdíl od některých britských a amerických punkových kapel, český punk nemohl hlásit – to by tady byl všem pro smích. Co se týče zkušenosti západních kapel, bezprostřední kontakt s naší nekapitalistickou realitou získaly kapely TOTEN HOSEN, nebo EINSTÜRZENDE NEUBAUTEN a TEST DEPARTMENT (industrialisté), které zde dostaly nakládačku od policie, zátah v Praze zažila i undergroundová hvězda Nico.

Hrály tyto souvislosti nějakou roli při vnímání západní hudby na Východě?
Žádnou nebo minimální. Faktem je, že zdrcující většina mladých lidí, do které jsem patřil i já, neuměla anglicky a rockovou hudbu a její různé odnože poslouchala hlavně kvůli hudbě samotné. Texty hrály roli jenom u českých kapel. Ze západní hudby byla přijímána hlavně ta hudební složka a její pocitový podtext, textový obsah minimálně. Samozřejmě, že sem pronikly i základní věci o myšlenkovém podhoubí hippies, punku či rockové avantgardy, ale o to se zajímala jenom menší část mladých a každý si to přebral, jak uznal za vhodné a jak to odpovídalo jeho vzdělání a inteligenci. Jinak v povědomí o propojení západní hudby s politickými a duchovními idejemi byl trochu zmatek. K pochopení věcí nepřispěli – někteří možná vědomě – ani undergroundoví intelektuálové. Ostatně legendární Egon Bondy o sobě prohlašoval: Nikdo o mě neví, že jsem marxist levý. Jak se ukázalo po sametové revoluci, opravdu jím byl. Jeho avizovaný náhrobní epitaf: Na život a na smrt se vyser, tady leží Zbyněk Fišer (což bylo Bondyho občanské jméno) byl českým autentickým undergroundovým „marxistickým zen buddhismem“. Takže ještě jednou zpátky k českým posluchačům západní hudby – při jejím poslechu šlo u nás v 70. a 80. letech hlavně o hudbu samotnou a o několikagenerační racionálně nevyhodnocený pocit sounáležitosti.

Co ta starší západní kontrakultura ve srovnání s punkem?
Chytřejší představitelé hudební kontrakultury, jako třeba Frank Zappa nebo zcela mimořádná Laurie Anderson kritizovali systematicky západní pokrytectví a západní konzumní společnost, zblblost reklamou a „mcdonaldizaci“ světa (doporučuji na youtube.com: L. Anderson „Coolsville“ – název písně a klip vypovídají o co jde). Ti hloupější šilhali po komunismu a ti úplně nejhloupější nebo nejnešťastnější propadli drogám a alkoholu. Třeba alternativou pro hippies se staly nejen ušlechtilé ideály a krásné sny, ale taky drogy, promiskuita, nefungující komunity a iluze o svobodě bez odpovědnosti. Původní hippies byli narozdíl od chudých pankáčů vzešlých z britských městských dělnických slumů převážně zhýčkaní mladí Američané z řad společenské smetánky nebo alespoň z bohatších vrstev.

Punk se ale úplně zásadně odlišil…
Punk protestoval úplně jinak, forma byla diametrálně odlišná od toho co tu bylo předtím, žádná intelektuálština, žádné kytičky, ale přímá akce s prvky totálního opovržení společností, vandalismu a někde i vlastní sebedestrukce. Původní britští pankáči byli a prezentovali se jako asociální vyvrhelové společnosti (viz SEX PISTOLS) nebo (viz THE CLASH) zastávali politicky radikální levicové postoje anebo obojí. Pankáči nehledali svobodu, lásku a životní rovnováhu jako hippies, ale formy jak vykřičet svoji naštvanost do tváře většinové společnosti. Jejich nástupem byla Velká Británie konsternována, zvláště v případě navenek nejvíce šokujících SEX PISTOLS, kteří si nebrali žádné servítky. Nejen, že plivali po návštěvnících svých koncertů z pódia, ale provokativně naplivali i na posvátné symboly státu. Viz jejich písně „Bůh ochraňuj královnu“ nebo „Anarchie ve Velké Británii“, která začínala slovy Jsem anarchista, jsem antikrist. Punk byl zároveň cílenou reakcí (a to i manažerskou) na do byznysu a nudy upadající oficiální rockovou scénu i posměšnou reakcí na hippies, žádné květinové děti a změkčilé buddhistické abstrakce, ale špendlíky ve tvářích, okované boty a zlostný povyk, žádné filozofování, ale šokující akce.

Punk byl protest a v tehdejším Československu bylo taky proti čemu bojovat…
Ne, že by se jednalo o nějaký heroický boj, ale přesto připomínám dost výjimečný (možná od roku 1968 jediný svého druhu) a dost odvážný text z konce 80. let. Česká kapela ŠANOV 1 ve skladbě „Sovjety Union“: Někdo chce s nima jít k přestavbě, někdo má nasráno na hlavě. Byly tu budou a zůstanou, naši zem jedinou ovládnou. Sovjety Union Sovjety. Sovjety Union Sovjety. My chcem svobodnej stát bez Rusů, nechcem žít ve špíně a hnusu. Sovjety Union Sovjety. Sovjety Union Sovjety. Tím, kdo nesl celosvětově prapor s rudou hvězdou byl Sovětský svaz a jeho „Sovjety“ a jedním z těchto Sovjetů byl taky Ústřední výbor (rusky sovjet) komunistické strany Československa. Když jsem poprvé viděl ŠANOV 1 na koncertě v nějakém pražském kině (1987 nebo 1988) a zahráli tuhle skladbu, tak jsme všichni dost překvapeně zírali, bylo to i na nás dosti silné kafe. Byli tam spíš lidi z undergroundu, mně se to líbilo a pořád jsem čekal, že nastane normální povyk a potlesk. Bylo tam ale úplně mrtvolné ticho, lidi byli přímostí hudby a některých textů docela šokováni.

Při našem předchozím setkání jsi se zmínil o vystoupení německých TOTEN HOSEN společně s Michalem Davidem. Tyto zážitky jsou skutečně exkluzivní. 🙂 Poděl se s námi o ně….:)
Tak to je zase trochu z jiného soudku a svědčí to o tom, co se tu všechno dělo. V září 1987 bylo v souvislosti s tzv. mírovými pochody na paměť zavražděného švédského politika Olofa Palmeho uspořádán koncert v plzeňském amfiteátru v Lochotíně, něco podobného se předtím konalo v západoněmeckém Mnichově. Zážitků jsem z koncertu moc neměl, ale asi největší byl ten, že 99 % lidí vypískalo a štěrkovou sprškou vyhnalo z pódia symbol svazáckého disco kýče, komunistickou popovou TV hvězdu Michala Davida. Jeho současné úspěchy u mladých lidí, jakož i u nostaligických pamětnic, ovšem naznačují, že styl jeho hudby není závislý na politickém režimu. Tehdy byla jiná situace, mladí byli z hlediska hudby zhruba rozděleni na příznivce rocku případně folku a na příznivce stylu disco. Michal David byl pro jednu část diskotékovým idolem, ale pro druhou kýčovitým popařem a pro mnoho lidí také symbolem ohlupující svazácké a komunistické mašinérie. Právě tito lidé přijeli do Lochotína za rockovou hudbou. A tak dali svoji naštvanost dost jasně a bez skrupulí najevo. Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem po Michalu Davidovi ve spravedlivém rozhořčení taky něco na to pódium vrhnul. Zároveň jsem pořídil fotografické momentky policistů se psy, kteří naběhli před pódium, aby M. Davidovi umožnili pokračovat ve vystoupení.

To mu to nebylo trapné se tam mezi rockery předvádět?
Před nedávnem v nějakém televizním interview prohlásil, že postoje naštvaných lidí chápal, a že by na jejich místě taky po sobě něco hodil. To zní sice sympaticky, ale jaksi přitom zapomněl vysvětlit, proč se v takovéto společnosti octl. Dostal to snad příkazem? Nebo nevěděl s kým tam bude hrát? Anebo to bylo tím, že se prostě chtěl ukazovat všude? Není ani vyloučeno, že nešlo jen o diletantský manažerský lapsus, ale třeba i o záměrnou a vydařenou provokaci. Příslušníci StB opravdu nebyli tak hloupí, aby nevěděli co může následovat, když po punkových TOTEN HOSEN vystoupí Michal David a spustí v medovém disco stylu Já chci žít nonstop, krásně a nonstop! A s tím co přijde mám chuť se rvát! anebo Krásný úděl máte dnes, kráčet k zítřku žít a kvést. To opravdu nešlo rozdýchat ani pro normálního rockového fanouška, natož pro pankáče nebo undergrounďáka.

A dojem z ostatních účastníků koncertu?
Z koncertu jsem byl docela zklamán, kapela Michala Pavlíčka STROMBOLI mě nebavila, němečtí TOTEN HOSEN mě sice zaujali, ale přišlo mi, že tenhle punk patří spíš než do amfiteátru, na klubovou scénu. Zajímali mě industrialisté EINSTÜRZENDE NEUBAUTEN, ale ti už vystoupit nemohli. Západoněmečtí kluci z TOTEN HOSEN a z EINSTÜRZENDE NEUBAUTEN do Plzně určitě nepřijeli protestovat proti dění v sovětském bloku, proti komunistické represi a hájit západní demokratické hodnoty. Paradoxní je jak dopadli – vyzkoušeli si v praxi jeden večer s tradičními komunistickými praktikami – po incidentu diváků s M. Davidem se do toho nějak zamíchali a dostali v zákulisí nakládačku od policistů. Bez zastání a bez odvolání byli neprodleně vyexpedováni za hranice. No a československá média potom tradičně jednotně referovala – vidíte jak se k míru staví tito poslové Západu, jsou to výtržníci a štváči. Na webu jsem si přečetl, že tam hrála ještě další televizní pophvězda „hurikán“ Dalibor Janda, tak na toho jsem úplně zapomněl, anebo hrál jako poslední a my jsme odjeli domů dřív, už nevím. Začátek jeho TV superhitu: Říkal si hurikán, kluk jako ty, motorka vzlétla s ním, když dostal smyk naznačuje, že se v poetice od Davida až tolik nelišil a hudba byla podobně neposlouchatelná. Jako dodatek můžu ještě uvést, že při jiné příležitosti zde měla hrát, nehrála a byla také s nakládačkou vyhoštěna další industriální kapela TEST DEPARTMENT.

ALL (pokračování příště)

Jan Cholínský (nar. 1965) se zabývá dějinami českého exilového hnutí, domácí protikomunistickou rezistencí a reflektováním komunistického období v české společnosti od roku 1990. Je autorem životopisné knihy „Poutník Josef Kalvoda“ a mnoha populárně naučných i odborných článků a studií. Právě dokončuje práci na souboru esejí „Češi v bojích o minulost“.