Angažoval jsi se ty sám po sametové revoluci nějak politicky?
Ne. Vlastně jo – když se kladenská radnice v rámci malé privatizace rozhodla zrušit klub Zenit a prodat nemovitost v centru Kladna, kde klub sídlil, sepsal jsem petici. Stálo v ní, že v Zenitu probíhala po několik posledních let před převratem kvalitní alternativní kultura (což byla pravda – mj. tam za komunistů promítali všechny filmy Miloše Formana, pořádali koncerty, přednášky o umění atd.) a že jeho zrušení by poškodilo nezávislou kulturu ve městě. Podepsalo to několik desítek lidí a já s bubeníkem kapely Fabrika „Susim“ jsme s tím šli na úřad. Před listopadem by se s námi dvěma vypořádali jako s vagabundy asi tak během minuty, nebo by nás předhodili estébákům. Ale byla ona kouzelná doba a tak nás přijal sám vedoucí odboru kultury a bral to (nebo se tak alespoň tvářil) vážně, asi se bál o místo. Přišlo nám to k smíchu, protože nám připadal jako evidentní soudruh z „dřívějších“ časů. Výsledek byl kupodivu ten, že budovu klubu sice prodali (později tam bylo nějaké skladiště), ale pro klub vyčlenili náhradní budovu.
Jak to s touhle náhradní budovou dopadlo?
Vznikl z ní rockový Klub 19, s jehož provozem už jsem ale neměl nic společného i když jsem chvíli pomýšlel na to ucházet se o místo vedoucího klubu. Měl o to ale zájem Martin R., který k tomu bývalému klubu Zenit měl blíž než já a tak se mi s ním nechtělo soutěžit. Dostal to a pojal to po svém a to úplně jinak, než jaká byla moje představa. Přesto jsem pro klub ještě zhruba v roce 1994 zprostředkoval z Okresního úřadu Kladno dost peněz na stavební úpravy a další peníze z Městského úřadu Kladno na programy. Byl jsem tehdy jako zaměstnanec (sociální pracovník) Okresního úřadu pověřen jeho přednostou zajišťováním komunikace mezi klubem a úřady, protože klubové programy rušily lidi bydlící v jeho blízkosti a byly okolo toho nějaké třenice. Jak to s klubem dopadlo, to ponechám bez komentáře. V první polovině 90. let jsem už měl jiné starosti a jiné zájmy.
Třeba?
Začal jsem se soustavně zabývat politickými dějinami a dějinami idejí. Od roku 1997 na toto téma publikuji populárněnaučné a odborné články a studie. Jedním z mých hlavních témat je české exilové hnutí 1948 až 1989. Takže moje angažovanost po sametové revoluci, to je hlavně moje publicistická a později i nakladatelská činnost. Taky jsem vystudoval obor sociální pedagogika a dokonce jsem se pokoušel jsem po politické linii prosadit plošně něco v oblasti sociální prevence a podpory mimoškolní pedagogiky, ale brzy jsem na to na základě krátkého vhledu do politické praxe rezignoval.
Spousta osobností z tehdejšího undergroundu se po roce 1989 dostala do politiky. Jak jejich počínání hodnotíš?
Neřekl bych, že spousta, alespoň v té nejvyšší politice. V regionech bude ale to zastoupení určitě početnější. Politickou činnost lidí z undergroundu jsem ale sledoval dost povrchně a tak těžko hodnotit. Napadají mě dva příklady. František Stárek alias „Čuňas“, samizdatový vydavatel časopisů Vokno a Voknonoviny, mánička z první generace undergroundu, se stal po sametové revoluci z popudu Václava Havla plukovníkem Bezpečnostní informační služby (BIS) a to docela srandovně i s těmi jeho fousy a vlasy. O jeho služební činnosti nic nevím, ale podle různých indicií mám za to, že podléhal jako mnoho dalších bezmezné důvěře a loajalitě v nového prezidenta. To bych mu teoreticky nejpozději od těch prvních voleb v létě 1990 mohl vytknout, protože V. Havel po vítězství Občanského fóra instaloval do politiky vedle svých starých kamarádů z Charty 77 i své nové politické partnery. Byli to představitelé podlého padlého režimu – včetně výše zmíněných Čalfy a Vacka – a vykašlal se na odpůrce komunismu, politické vězně, exulanty, studenty i nadějné nezkompromitované regionální aktivisty.
A ten druhý příklad?
Mnoho let po revoluci se stal poslancem Svatopluk Karásek a jako politik mě mírně řečeno nezaujal. Mimochodem dávno před svým poslancováním ve svém televizním profilovém programu zazpíval píseň „Kráva si krávu hledá“ – byla to narážka na časopis Necenzurované noviny s podtitulem Rudé krávo parafrázujícím název tradiční komunistické žurnalistické stoky (Rudé právo) vydávaný Petrem Cibulkou, známým odpůrcem tlusté čáry za minulostí a beztrestnosti komunistických zločinců. Cibulka už měl tehdy za sebou vyostřený konflikt se zastáncem „tučné tečky za minulostí“ Václavem Havlem (u soudu mu řekl „Vašku, jsi hovado, jsi prase“). Karásek se svojí písní coby rádoby morálním políčkem uštědřeným Cibulkovi v uvedené písni postavil na stranu všech, kdo zde krátce po listopadu 1989 pod heslem „Nejsme jako oni“ (tj. jako komunisté) odmítli spravedlivé vyrovnání se s minulostí, pomohli znovu etablovat komunistickou stranu a vytunelovali tak pojem mravnost. Dodávám, že na názor zda všem bez spravedlivého soudu odpustit se nikdo neptal politických vězňů z 50. let, kteří byli týráni v komunistických koncentračních táborech, jimž se jejich věznitelé a tyrani v 90. letech smáli do očí.
Petr Cibulka byl a je známý jako radikál…
Ač se mi nezamlouval žurnalistický styl časopisů politického vězně Petra Cibulky (mimochodem byl za komunismu mj. neúnavný šiřitel samizdatu v oblasti undergroundu a nezávislé hudby na MG kazetách) a většinu jeho názorů nesdílím, jeho úsilí o pojmenování věcí a poukazování na zločinnost zločinného režimu jsem vždy podporoval, považoval za správné a oprávněné a jeví se mi to tak i dnes. Takže, mám-li přece jen něco hodnotit, říkám, že třeba na těchto dvou příkladech je dobře vidět, jak se ve smyslu propojení Charty 77 a první generace undergroundu kruh uzavírá. Disidentští intelektuálové se undergroundu v 70. letech zastali, tak underground na Havla a spol. nedal po revoluci dopustit, ať se už Havel bratřil s Mariánem Čalfou, fotografoval na Hradě s Michaelem Jacksonem nebo dělal zásadní nezodpovědná rozhodnutí, přes staré spřeženectví prostě vlak nejede.
Jak se k tomuhle stavěl Ivan Jirous?
Moje domněnka je, že Ivan M. Jirous přes všechno svoje opilství byl a je ve svém životě příliš poctivý a pravdivý, než aby měl na takovouhle loajalitu žaludek a tak se uchýlil k tichému protestu prostřednictvím veřejného výtržnictví. Ale je to jenom domněnka.
A postoje druhé generace undergroundu?
Druhá generace undergroundu v tomhle spojenectví už tolik nejela – viz třeba rozhovor redaktora Revolver Revue a výtvarníka Viktora Karlíka v časopisu Paměť a dějiny (č. 1/2009), kde říká, že Havlovo spojenectví s Čalfou považuje za děsivý signál pro společnost a skvělou zprávu pro všechny kolaboranty světa všech dob, dále, že 90. léta vnímá jako nejhorší léta svého života, děsivou sérii: „Kam se člověk podíval, tam viděl nějaké prase, které se podílelo na řízení téhle země“. A o provázanosti současnosti s 90. léty říká: „Dnes někoho překvapuje, kdo je Klaus? Co se v téhle zemi děje? Že jsou politici zkorumpovaní? Vždyť to do sebe všechno zapadá. To nevzniklo v posledních letech.“ Názory Viktora Karlíka plně sdílím (ostatně potvrzuje je i výše zmíněný film „Kdyby mě zabili“) a ta 90. léta jsem přes všechny nově otevřené možnosti prožíval často s podobnými pocity. Dneska už ten marasmus beru jako součást reality v níž musím žít, protože emigrovat nehodlám.
Určitě jsi zaznamenal, že z řad naší mládeže se znovu rekrutují organizace, které se ke komunismu hrdě hlásí. Nemáš obavy z toho, že by se „stará doba“ mohla (v různých odlišnějších formách) skutečně vrátit? Já mám pocit, že je to zkrátka daň za demokracii, která byla uchopena skutečně hodně nešťastně …
Mladí, co se hlásí přímo ke komunismu, jsou u nás v zanedbatelné menšině. Jestliže je ale tato menšina schopna uctívat masového vraha Josifa V. Stalina (viděl jsem web a na něm časopis a byl jsem v mírném šoku), považuji to přirozeně za nechutné a jsem pro to, aby ho nemohli uctívat veřejně, stejně jako nesouhlasím s tím, aby někdo veřejně uctíval Adolfa Hitlera. K tomu dodávám, že jsem taky pro zákaz komunistické strany a případně všech politických stran, které mají v názvu slovo komunismus, nebo se programově hlásí k marxismu-leninismu. Jednou z mála petic, kterou jsem podepsal je petice „Na komunisty si zvykat nechceme“ (celkem asi 80 tisíc podpisů). Co se týče mladých, tak víc bude asi těch, kteří se ztotožňují s anarchistickým či rasistickým extrémismem, i tady jsem pro adekvátní působení státních orgánů, ale jenom tehdy, pokud se dotyční začnou projevovat násilnicky, nebo k násilí vyzývat. Podle mého názoru se na nás ale valí jiné hrozby než je možný návrat komunismu, i když i ony tu mentalitu komunismu můžou obsahovat, jak ostatně naznačuješ.
Co nás tedy podle tebe v současnosti nejvíc ohrožuje?
Kromě českých specifik jsou to dvě západní kulturně-politické ideologie. První doráží politicky „zprava“, je to chamtivý bezbřehý ekonomický liberalismus viz jeho globalizační důsledky nebo kauza americké banky Lehmann Brothers. A druhá politicky „zleva“, je to tzv. politická korektnost a sebezničující multikulturalismus. Tyhle problémy jsou součástí kulturního boje, neboli boje idejí na Západě, který se odehrával už před pádem komunismu, ale zdá se, že v současnosti prožíváme jeho vystupňování a první nepřehlédnutelné důsledky. A pak je tu Čína, s kterou snaživě obchodujeme, stejně jako to už desítky let dělá Západ, aniž by nám vadil její přístup k přirozeným lidským právům vlastních obyvatel a genocida v Tibetu. No a ohledně zmíněného multikulturalismu ještě připomínám, že v Evropě pořád přibývají islamisté a šíří zde svoje tradice, aniž by nám vadilo, že některé jejich společenské normy jsou v rozporu s našimi zákony a že počet mešit v multikulturní EU neodpovídá počtu křesťanských kostelů na Blízkém Východě a v dalších islámských státech. Tak se radši zase vrátíme zpátky k hudbě a undergroundu.
ALL (pokračování příště)
Jan Cholínský (nar. 1965) se zabývá dějinami českého exilového hnutí, domácí protikomunistickou rezistencí a reflektováním komunistického období v české společnosti od roku 1990. Je autorem životopisné knihy „Poutník Josef Kalvoda“ a mnoha populárně naučných i odborných článků a studií. Právě dokončuje práci na souboru esejí „Češi v bojích o minulost“.