VOLUPTAS – Kontroverze a extrém k black metalu patří. Nejlepší desky vytvořili vážně vyšinutí jedinci.

K black metalu tak trochu z druhé strany, avšak se solidní porcí nápadů. A pak samozřejmě atmosféra, s ní to v podstatě stojí a padá. Tohle je jen ve zkratce představení tvorby tuzemské kapely VOLUPTAS, která v těchto dnech vydává novinkové album „Towards the Great White Nothing“. Měl jsem štěstí, že mi v rámci tohoto rozhovoru byli k dispozici takřka všichni členové kapely (Michal – zpěv, Martin – kytara, Štěpán – baskytara, Jan – kytara). Tak co myslíte? Mohou se stát VOLUPTAS kometou tuzemské metalové scény? Zkuste nejen tento rozhovor, ale i YT stopu s celým albem…

Vítejte u rozhovoru pro Rumzine! Kapelu VOLUPTAS jste založili už v roce 2006, ovšem debutovou nahrávku „Veds Rums Ende“ jste vypustili až za dlouhých deset let. To není příliš tradiční cesta. Čím to? Jak moc se metalová scéna za tuto dobu změnila? Vnímáte nějak zásadně ty největší rozdíly?
Štěpán: Těch důvodů bylo vícero. Lenost, neschopnost se k tomu nahrávání nějak dokopat, poměrně časté neoficiální rozpady/hibernace na x měsíců, střídání členů kapely, a s tím i spojené pozvolné změny hudebního směřování. Hlavně prvních pět let byla naše tvorba směsí všeho možného, metal byl jen jednou ze složek toho mixu, případné album z té doby by nedrželo pohromadě. I skladby na našem debutu „Ved Rums Ende“ spolu vlastně fungují trochu volně. I když jsme v roce 2006 nebyli metalová kapela, tak já v té době už extrémní (nejen black) metal nějakých šest let poslouchal (a snažil se jeho prvky do VOLUPTAS propašovat, s čímž mi pak vydatně pomohl Martin). Největší rozdíl vnímám v tom, že tehdy ještě vznikalo podstatně větší množství (do značné míry) originálních, inspirativních desek, zatímco dnes (resp. v posledních 5-10 letech) už jich je jako šafránu. To není ani tolik výtka, jako spíš konstatování faktu, že žánr je zkrátka čím dál vyčerpanější.

Vzpomenete si ještě na dobu, kdy jste se s black metalem seznamovali? Co vás na tomto žánru nejvíce upoutalo? V devadesátých letech byl „černý kov“ hodně o ortodoxním přístupu, ovšem postupem doby se i tento žánr začal poněkud „rozvolňovat“… A vlastně i díky tomu vznikla celá řada pozoruhodných nahrávek. Je to i váš případ?
Martin: Já osobně jsem s black metalem přišel do styku, když mi bylo třináct nebo čtrnáct. Ten moment si vlastně pamatuju úplně přesně – první black metalová skladba, kterou jsem slyšel, byla „Alt Lys Er Svunnet Hen“ od DIMMU BORGIR. Bylo to úplně poprvé, co jsem slyšel někoho na nahrávce řvát. Byl jsem fascinován tím, že tohle někdo dělá a že to vůbec jde. Chvíli na to jsem slyšel MASTER‘S HAMMER a bylo vymalováno. Kvůli EMPEROR jsem se naučil hrát na kytaru a kvůli SOLEFALD jsem se naučil skládat a v nějakých patnácti letech jsem začal dělat různé experimenty a nahrál pár hodně lo-fi nahrávek, kterými doteď občas trápím lidi okolo sebe. Ačkoliv dneska black už dávno tolik nesleduju. A když ho poslouchám, jsem trochu zasekaný v těch devadesátkách; je to víceméně moje lopata. Ten žánr chápu a je mi kreativně nejblíž. S tím vším řečeno, i v době dospívání mi byl ortodoxní přístup v podstatě odporný a měl jsem z něj spíš srandu. To rozvolňování lze vytrasovat taky do těch devadesátek a já jsem vlastně už z té generace, která nastoupila do už rozvolněného žánru, takže jsem ani nikdy ortodoxní nebyl a chápal jsem black jako výrazový prostředek a terapii. A ve VOLUPTAS se ten black nějak výrazněji projevil až spolu s mým příchodem, takže tam rozvolňovat ani nebylo co. Naopak začalo docházet k ještě většímu usměrnění.

Štěpán: Mám to podobně jako Martin. Na přelomu milénia, kdy jsem začal black metal poslouchat, se v žánru už experimentovalo hodně. Osobně tu dobu dodnes považuji za jakési “zlaté období”, kdy vzniklo velké množství nahrávek, které jsou pro mě nepřekonatelný TOP (EMPEROR, DHG, THORNS mj.) a které působí svěže a geniálně i dnes. První, co jsem slyšel a obsahovalo to prvky blacku metalu, byli asi CRADLE OF FILTH, ale naplno to u mě začalo až s EMPEROR – Anthems a Prometheus. Raný, ortodoxní black metal jsem paradoxně docenil až o dost později. I když mám rád i jiné metalové subžánry a tahle charakteristika může platit třeba i pro některé deathmetalové kapely, tak black metal má pro mě obecně asi nejvyváženější poměr atmosféry a agresivity. A je v tom zkrátka taková specifická, uhrančivá „magie“.

Michal: První BM album, které jsem kdy slyšel, bylo New „Obscurantis Order“ od ANOREXIA NERVOSA. A vzhledem k tomu, že mi tehdy bylo asi 11 a následně jsem pokračoval extrémnějšími věcmi, asi to mělo slušný dopad na můj mentální vývoj. Ze začátku jsem se samozřejmě držel těch melodičtějších a symfoničtějších věcí, od kterých jsem ale dal postupně ruce pryč a zabýval se hlavně extrémy žánru. Jednak teda avantgardnějšími kapelami jako DØDHEIMSGARD, VED BUENS ENDE, DEATHSPELL OMEGA či BLUT AUS NORD, tak právě i ortodoxnějšími kapelami, kterými jsem asi jako jediný z kapely posedlejší čím dál tím víc. Black metal byl pro mě vždycky hodně o atmosféře, kterou kupodivu nejlépe vystihují ti, kteří hrají fakt syrovou a jednoduchou hudbu, kde kolikrát nezvládnou udržet ani jednoduchý 4/4 rytmus. Když se ale podaří skloubit ryzí esenci žánru se zajímavými nebo podivnými nápady, je to pak ideální. A o něco takového se částečně snažíme i ve VOLUPTAS.

V těchto dnech vydáváte debutovou desku „Towards the Great White Nothing“. Dovolím si tvrdit, že je hodně atmosferická, ale zároveň je také plná řadou nesourodých „pa-rytmů“. Místy je zde cítit tradiční „sever“, jindy nával z úplně jiných hudebních ranků. Byl tohle všechno záměr? Na jedné straně se určitým způsobem hlásit ke klasice a v druhém sledu ji v podstatě „narušovat“?
Martin: Máme nějakou představu… a ačkoliv to asi nemusí být slyšet, je zde, minimálně z mé strany, docela velká autocenzura. To, že to zní, tak jak to zní, je dáno tím, jakým způsobem skládáme. Většinou přijdu s primitivní kostrou, kterou nahraju a pošlu všem. Tahle kostra neobsahuje nic jiného, než nějakou bazální náladu a několik nápadů, občas jenom tak poskládaných vedle sebe. Na zkoušce pak o tom diskutujeme, vyhazujeme a přidáváme další nápady. Každý si skládá vlastní party a vrstvíme tak dlouho, dokud nejsme spokojeni s výsledkem. Díky tomu je to, doufám, zajímavé – kdybych přišel s kostrou skladby, basa by jenom dělala podklad akordům, druhá kytara hrála unisono atd., bylo by to hrozně nudné. Spíše často chceme mezi nástroji vytvořit nějaký rozpor, který by byl trošku zvláštní. A to samé se týká i struktury skladeb. Velmi mě zde inspiruje to, jak skládají DØDHEIMSGARD, ale samozřejmě takový koule a talent nemáme.

Štěpán: Myslím, že jsi to vystihl přesně – na jednu stranu máme rádi staré kvlty, na druhou nám nedělá problém je hereticky “prznit”. “Pa-rytmy” jsou mj. výsledek toho, že všichni v kapele posloucháme i jiné hudební styly, a tak, pokud nám přijde, že to tam nějakým způsobem sedí, klidně užijeme prvky nebo rytmy, které v black metalu nejsou úplně běžné. Ale nejlepší rytmus je samozřejmě sypačka, o tom žádná.

Jan: Přesně tak. Myslím, že primárně nijak moc nepřemýšlíme nad stylem nebo žánrem – cílem je zpravidla nějaká atmosféra a nějaký „příběh“, vývoj (gradace, klimax, antiklimax atd.). V praxi to vypadá tak, že vezmeme prvotní nápad do zkušebny, tam postupně tvarujeme svoje party a přidáváme, měníme a ubíráme, dokud s výsledkem nejsme nějak kolektivně spokojeni.

Když si člověk nahrávku poslechne pouze „zběžně“ (ostatně takto to v dnešní době často chodí), pravděpodobně nedokáže vysledovat řadu nevšedních postupů, díky nimž je nahrávka  (v mých očích) zajímavá. Počítáte i s tímto? Neměli jste chuť do tvorby ještě více „říznout“, třeba si i o něco více zaexperimentovat?
Martin: Takové ty podstatnější „divné“ věci jsme se snažili trochu akcentovat. Je ale jasné, že posluchači může leccos uniknout. Nehrajeme moc složitou hudbu, ale často máme alespoň dva nástroje, co se nepřekrývají a člověk na první nesoustředěný poslech nemusí chytit všechno, protože se přirozeně zaměří na jeden z nich. Co se experimentů týče, myslím, že máme ještě docela rezervy. Současná nahrávka je přece jenom v podstatě hodně metalová.

Štěpán: To „experimentování“ je zatím poplatné i tomu, na co skladatelsky a hráčsky máme. Navíc nechceme nikdy dělat žádný experiment pro experiment, vždycky to musí v rámci skladby dávat alespoň nějaký smysl.

Dobře si pamatuji, kterak to v devadesátých letech schytávaly kapely, které se snažily jít posluchačům „více na ruku“. Dnes je toto úplně normální, nikdo se nad tím příliš nepozastavuje. Jak moc těžké je toto všechno vyladit? Přemýšleli jste při dokončování alba i o těchto věcech?
Martin: Za mě – vůbec ne. Jsme underground a chceme být underground. Jediná oběť z mojí strany, co se týče nějaké percepce ostatními lidmi (kromě kapely), je fakt, že jsme žánrově metal. A tak je většina toho, co děláme, metalová. Jinak by se v podstatě dalo říct, že naše hudba je taková, jaká se líbí nám – a to ani není žádné bití se do prsou. My bychom asi ani jinak neměli důvod to dělat, kdyby se nám to nelíbilo. Nikdy v životě jsem nad tímhle nepřemýšlel. Přijde mi to jako bych měl uvažovat nad tím, že napíšu knihu motivačních citátů.

Michal: Jo, rozhodně neděláme hudbu proto, abychom se zalíbili co největšímu počtu lidí (byť slova chvály od posluchačů samozřejmě potěší), což na druhou stranu ale neznamená, že jednoho dne, třeba hned na dalším albu, nenahrajeme vyloženě chytlavou písničku.

Jan: Při skládání vůbec neuvažuju nad tím, jak bude tu hudbu vnímat někdo jiný – všechno dělám čistě dle svého pocitu, vědomí a svědomí. Pokud neděláte hudbu jako „produkt“, který má mít určité požadované parametry, myslím, že není třeba (a ani žádoucí) nějak primárně a programově zohledňovat posluchače a stačí se opřít o intersubjektivitu, tzn. „pravděpodobně to zaujme lidi, kteří sdílejí nějaké prvky mého estetického cítění.“ Někdy se ale zkouším vcítit do „nezúčastněného“ posluchače, je to vcelku dobrodružný pocit, ale dělám to zpravidla až když je materiál úplně hotov.

Dokázali byste odhadnout, čím by novinka mohla posluchače nejvíce zaujmout? Vypíchli byste nějaký prvek, ze kterého máte upřímnou radost? Ostatně první regulérní CD s vydavatelem v zádech… Proč se cítit skromně, že? 🙂
Michal: Pokud má posluchač rád stejnou hudbu jako my, tedy především devadesátkový black, avantgardnější metal a ideálně jejich fúzi, snad se mu bude naše novinka líbit. My jsme rozhodně rádi, že se nám podařilo nahrát celistvější album než „Ved Rums Ende“, i když má každý song svůj xicht. Plus si také myslíme, že i když se nejedná o nic extra originálního, minimálně u nás podobnou hudbu moc kapel nehraje. Navíc jsme hodně spokojeni s noise/drone/ambientním závěrem alba, který vznikl z velké části jako improvizace na samotný závěr nahrávání. Pro nás se jedná asi o jeden z nejsilnějších momentů nahrávky. A když k tomu je příležitost, snažíme se jej zahrát i naživo. Jinak jsme samozřejmě rádi, že jsme se s MetalGate dohodli na spolupráci. Rozhodně nám hodně pomohli jednak s financováním alba, ale také s promem. Pevně věříme, že i díky nim se dostaneme k posluchačům, kteří o nás dříve neslyšeli.

Když posloucháte nahrávky jiných kapel, snažíte se do hudby proniknout jako posluchači, nebo máte spíše tendenci poslouchat nástroje zvlášť, zaměřovat se na zvuk atd.?
Martin: Tohle je předpokládám otázka od muzikanta 🙂 Zvuk příliš neřeším a často naopak ocením, když je to lo-fi a nepřesné, i neučesanost a chyby můžou posluchače oslovit. To samozřejmě neplatí absolutně, ale obecně mi je ten blackmetalový či punkový přístup mnohem bližší než perfekcionismus. Nejdůležitější je samozřejmě to, jaký skladba zanechá dojem. Díky tomu, že člověk sleduje nástroje, dokáže často ocenit i skladbu, která by se mu jinak nelíbila. Ale už jsem potkal lidi, kteří se zaměřovali na preciznost a zvuk jednotlivých linek do té míry, že nebyli schopni nechat na sebe nahrávku působit, a to je podle mě špatně a chtěl bych se tomu vyvarovat.

Štěpán: Primárně k nahrávce přistupuju jako posluchač, což zahrnuje i to hodnocení zvuku. Ale zajímá mě samozřejmě i muzikantská stránka. Zvuk řeším poměrně hodně. Jsem zarytým nepřítelem moderní, přečištěné, „plastové“ produkce a čvachtavých kopáků. To ale neznamená, že nedokážu ocenit i nahrávku, u které se mi něco po produkční stránce nelíbí. Stejně tak nebudu poslouchat něco jen kvůli zvuku.

Je nějaká novější nahrávka, řekněme z našich luhů a hájů, která vás překvapila třeba právě díky zvuku?
Michal: ING. KRALIK a jeho Techno! https://ingkralik.bandcamp.com/album/techno

Štěpán: Po zvukové stránce rozhodně BAHRATAL – Lágry všem. To je ideální poměr špíny a údernosti, přitom je tam pořád všechno slušně čitelné. Po hudební stránce mě ale více oslovuje třeba Michalem zmíněný ING. KRALIK, ale tam mám ke zvuku jisté výhrady.

Nejvýstřednější položkou kompletu je s určitostí závěrečná kompozice „Desert Twilight“, jak už jste ostatně zmínili. Je v ní ukryta nějaká konkrétní pointa s ohledem na textovou stránku? Přiznám se, že při jejím poslechu jsem si několikráte vybavil finské MOONSORROW, kteří jsou ve šponování atmosféry jedineční…
Martin: Tahle skladba vznikala kontinuálně zhruba tak dlouho, jak dlouho jsem u VOLUPTAS, tj. v podstatě deset let. Začáteční gradující motiv i riff, do kterého to vyústí, pochází z projektu XHULHOGHOZHOTHOTH, což byl nikdy nezrealizovaný nápad Štěpána a mě hrát funeral doom inspirovaný Lovecraftem. I text je proto lehce lovecraftovský a je psán spíše stylem, který jsem preferoval dříve. Třeba na „Ved Rums Ende“. Blackový riff vznikl taky dávno, někdy těsně po vzniku prvního alba. A závěr je naopak to nejnovější, co na desce je. Není to pevná kompozice, Ondra (saxofon) s Michalem vymysleli celou tuhle „codu“ až ve studiu, byť myslím, že Ondra měl nějakou představu a donesl si i nějaké noty. Na koncertech je to skvělá příležitost k improvizaci, přestože je to lehce časově náročné.

Štěpán: Ten úvodní motiv byl primárně inspirovaný asi především EARTH nebo BARN OWL, byť to má díky té orientální stupnici spíše nádech blízkovýchodní pouště než americké prérie. Postupně navíc došlo k další metamorfóze a nakonec jsme zjistili, že se to ve výsledku do určité míry blíží i některým starším věcem NEGURA BUNGET, ovšem bez (rumunských) folklórních prvků. Díky saxofonu dostal zvláště ten závěr i lehce na(free)jazzlý feeling. Sám jsem vlastně příjemně překvapený, co z toho jednoduchého základu nakonec vzešlo.

Po stránce image, v podstatě by se dalo říci i textů, jste spíše kapelou sázející na prožitek a atmosféru. Kazatelství či silácká gesta, to zatím nejsou znaky, které by se daly u VOLUPTAS vystopovat. Nebo se pletu? Je komplexní stylistika kapely odrazem povah vás všech?
Martin: Jsme na pódiu docela civilní. Dříve jsme to brali asi trochu více punkově a na stagi nesměl chybět rum, ale ani tehdy jsme nehecovali, maximálně jsme se potáceli. Hecování a siláctví na pódiu je věc, kterou nemáme moc rádi ani u jiných kapel. Jasně, kdybychom hráli grindcore, asi chceme, aby byl pod námi kotel a budeme se o to snažit, ale vybízení publika by u naší hudby bylo asi i kontraproduktivní. I ta povaha nás všech se určitě projevuje. Neříkáme si, co máme na pódiu dělat a každý se na něm chová víceméně přirozeně. Stylistika, jestli se to tak dá nazvat, je u nás postavená spíše na motivech, ze kterých vycházíme a na tom, jací jsme, než že bychom měli nějakou pózu, které bychom se drželi. Ale stylizace obecně, na rozdíl od hecování, rozhodně není něco, co by nám vadilo. A dá se to určitě udělat i dobře.

Jaký je váš názor na většinu „zlých blackmetalových kapel“, které zároveň stály u zrodu (a následné popularity) žánru?
Martin: Historicky mě opravdu hodně zajímá to období druhé vlny black metalu. Byť by bylo asi nefér vůči kapelám jako TORMENTOR, SAMAEL nebo i MASTER‘S HAMMER říct, že to vzniklo jenom na několika kilometrech čtverečních v Norsku. Nicméně ta norská scéna, i díky všem skandálům, nějak převážila. Všichni z VOLUPTAS ty kapely z toho období posloucháme a máme rádi, ale samozřejmě že se s tím, co dělaly, se nijak neztotožňujeme… jsme dospělí. 🙂 Objevilo se tam několik lidí s enormním talentem, jako Ihsahn nebo Snorre Ruch, kteří ten žánr posunuli opravdu na míle daleko od toho, co si Euronymous představoval. I ten Varg Vikernes, byť očividně dement a nácek, byl v podstatě vizionář, který tu energii právě vznikajícího žánru směřoval pryč od prvoplánové destrukce k melancholii, což poté inspirovalo hodně kapel.

Michal: Asi nikdo rozumný v dnešní době nemůže říct, že je v pořádku zavraždit člověka nebo vypalovat kostely a následně adorovat danou osobu jen díky tomu, že nahrál dobré album. Na druhou stranu, ta kontroverze a extrém k black metalu vždycky patřily a velkou část z těch nejzásadnějších a nejlepších desek nahráli fakt vyšinutí jedinci, takže asi má smysl si je poslechnout. Koneckonců, ani my samotní nemůžeme říct, že bychom byli úplně normální, tak třeba i jistá kritéria žánru v tomhle ohledu splňujeme 🙂 Následná popularita žánru je trochu diskutabilní věc. Na jednu stranu aspoň já zastávám názor, že pravý black metal by měl být spíše UG záležitost pro pár jedinců, kteří jej opravdu chápou a ocení, protože to, co se dnes kolikrát nazývá black metalem jen díky tomu, že tam zazní tremolový riff, už nemá s původním žánrem co dělat a spíše kazí jeho pověst. Na druhou stranu některé fúze black metalu s jinými hudebními formami jsou natolik zajímavé, že by byla škoda, kdyby se od 90. let a špatně nahraných demo-kazet ve zkušebně nijak neposunul.

Na scéně jsou VOLUPTAS zatím pojmem přece je méně známým. Ovšem kam až v současnosti sahají vaše ambice? Jste připraveni „do toho pořádně šlápnout“, snažit se prosadit, nebo se budete držet spíše „klidnějšího působení na scéně“?
Michal: Asi nejsme příliš ambiciózní kapela, co by měla v plánu jezdit turné po celém světě a hrát na velkých festivalech. To snad ani s ohledem na naši hudbu není možné. Raději se budeme držet UG scény s menšími kluby, které nám jsou mnohem bližší. Jak jsme již psali, hudbu děláme hlavně pro sebe a na nějaké přehnané ambice navíc nemáme čas ani prachy. Samozřejmě budeme rádi, když se naše hudba dostane k co největšímu počtu lidí, kteří ji ocení, pozvou nás sem tam na zajímavý koncert nebo si koupí CDčko. A také bychom rádi vydali v budoucnu nějaký vinyl.

U propagace ještě zůstaneme. Jakou máte prozatímní zkušenost s médii? Je v dnešní době těžké navazovat nové kontakty?
Michal: Celkovou zkušenost rozhodně pozitivní, koneckonců, pár z nás dokonce působí nebo působila v redakci nějakého webzinu, rádi sem tam nějakou recenzi nebo report napíšeme a trochu se v dění na metalové scéně pohybujeme. Díky době internetové je určitě snadnější o sobě dát vědět, nahrát album na nějakou streamovací platformu a rozeslat ho do světa. Na druhou stranu, těch kapel, webzinů atd. je už poslední dobou tolik, že už nikdo nechce sledovat vše. A je jasné, že když ti přijde email od no-name kapely, asi se nevrhneš hned na sepsání její recenze. Proto je určitě lepší mít kontakt aspoň s relevantními médii nebo kamarády mezi známějšími kapelami, a taky je super, že nám tentokrát pomáhá label. V případě našeho prvního alba, které jsme si udělali kompletně DIY, asi moc nevadilo, že jsme se na promo docela vykašlali. Tentokrát by ale bylo dobré dostat „Towards the Great White Nothing“ více na světlo světa, což se snad podaří.

Jaké jsou nejbližší plány VOLUPTAS? Korona tu pravděpodobně bude i v dalších týdnech, možná i měsících… Měli jste v plánu nějaké koncerty na podporu alba?
Michal: Korona nás samozřejmě moc netěší, protože máme naplánovaný křest na čtvrtek 5. listopadu, který měl být původně v Underdogs’, ale musíme jej přesunout do jiného klubu. Kromě nás mají zahrát ještě SEKEROMLAT, OČI VLKA a Yarrdeshova aktuální inkarnace – Blití po keťáku. Doufáme tedy, že to aspoň v nějaké podobě proběhne, klidně i s rouškami a v sedě. Nějaké větší plánování koncertů v současné chvíli asi nemá moc smysl, to necháme na příští rok podle toho, jak se situace vyvine. Ale jsme moc rádi, že jsme si mohli zahrát na skvělém festivalu Soulbönding Trip ve Vernéřovicích v Soulkostelu. Je to fakt super místo, kde byli i fajn lidé. Měli jsme zajímavou projekci od Weird Visuals, no prostě to bylo celé moc fajn. Jinak samozřejmě pracujeme na nových skladbách pro další album, jednu z nich jsme už v Soulkostele hráli (https://www.youtube.com/watch?v=Y_b2ip2E5i8).

Děkuji moc za rozhovor, ať Vám všechno vychází!
Voluptas: Taky moc děkujeme za rozhovor a podporu! https://voluptas.bandcamp.com/

ALL

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *