Kariéru Štěpána Smetáčka sice až tak bedlivě nesleduji, ovšem pokud jsem někde zaznamenal jeho umělecký podíl, vždy se jednalo víceméně o velmi zajímavou snůšku hudebních fantasmagorií (DIE EL. ELEFFANT, spolupráce s Lenkou Dusilovou), nemluvě o standartních počinech v dresu ARAKAINU či „Wanastowek“.
Jenže má tohle nějakou souvislost se sólovou deskou „Old School“, kterou hlavní protagonista přichystal? Přiznám se, očekával jsem kvalitu (zvláště proto, že album vychází ve vší skromnosti, samotný Štěpán zřejmě nemá potřebu se nějakým zvláštním způsobem zviditelňovat), ovšem výsledek mě opravdu hodně zklamal. Album v podstatě nemá vůbec žádnou ucelenou myšlenku, je sice víceméně instrumentální a rádoby hloubavé, ale na druhou stranu i nehorázně nudné a nevýrazné. Když pominu experimentální úryvky skladeb jako „Sardopus“ či „Ahmid Rahali“, tak především klasické rockovky zavání seniorským balením holek na zábavách, viz. úvodní „Mahulena“, anebo líbezná popovka „Glam Ego“.
Vysloveně „divně“ pak vzhlíží předělávka „The Professionals“ (původní znělka seriálu Profesionálové), kterou si Štěpán kompletně upravil k obrazu svému a pochopitelně se postaral o kompletní hudbu. Ostatně pod většinou skladeb je podepsán právě jenom on sám, hosté mají pouze úlohu jakýchsi přicmrndávačů, přestože jich tu je zastoupeno docela dost. Za pozornost určit stojí především vokalisté těch několika klasických písní, takže v již výše zmíněné „Mahuleně“ se představuje zpěvák Fany Stehlík (VITACIT), v „Glam Ego“ je to Filip Šubr a opomenout nemohu ani Otu Klempíře coby recitátora ve skladbě „Ahmid Rahali“.
Co se týče instrumentalistů, jež Štěpánovi tu a tam vypomohli, tak se tu lze setkat s takovými jmény jako jsou Mireček Chýška, Ivo Bohuslávek či Josef Bursa. Jak už to ale občas bývá, ani záruka velkého počtu rutinérů, nezaručuje celkovou úspěšnost. Vzruchů je zde opravdu minimum a přiznám se bez mučení, že si vůbec nedokážu představit, kterak právě toto album poslouchám opakovaně a často.
Těžko říci, jaký byl přesně Štěpánův účel, slyšel jsem něco o tom, že chtěl natočit tvrdší desku, ale z mého pohledu se jedná spíše o dobře zahranou hudební spleť bez emocí, vnitřní síly či nějakého vábivého zaujetí, které by mě nějakým způsobem přinutilo k dalšímu poslechu. Tenhle tým má rozhodně mnohem a mnohem navíc… Pevně doufám, že Štěpán Smetáček ještě neřekl v rámci rocku poslední slovo a někdy v budoucnu nás obšťastní mnohem kultivovanější nahrávkou. Přál bych si nějakou hloubku, promyšlenou image, nikoliv hromadu polotovarů, jež vyletěly ze zkušebny, jako nedopečená kuřata z trouby.
ALL