STAHLMANN

Stahlmann 2015Pokud některé z úhlavních kapel v Německu nikdy nebazírovaly na žánrovém označení Neue Deutsche Härte, tak nástupci STAHLMANN jsou z úplně jiného těsta. A je to víceméně i logické. Tahle parta mladších zástupců, kterou můžeme směle označit za pokračovatele žánru, nedospěla k danému vyznění prostřednictvím dlouhého hledání, ale naprosto cíleně se zaměřila na ostrý útok do nitra v Německu tolik propíraného odvětví. Obecně platí, že v rámci Germánie se z kapely může stát přes noc nesestřelitelná hvězda, ovšem pokud se v samotném počátku něco nepovede dotáhnout do dokonalého absolutna, je konec s veškerými nadějemi na úspěch.

V podobě STAHLMANN však pochopitelně platí ta první možnost. Kapelu založil jistý Martin Soer, nadějný vokalista, který delší dobu hledal uplatnění, nicméně až setkání s kytaristou Alexanderem Scharfem, mu doslova převrátilo život vzhůru nohama. Oba mladíci společně sdíleli nadšení pro Neue Deutsche Härte a hned od prvních vzájemných sedánků bylo zřejmé, že přesně tudy budou směřovat jejich kroky. Za několik týdnů však dohry vstoupil ještě třetí muž v pořadí, kytarista Tobias Berkefeld, po jehož příchodu se definitivně začíná psát historie STAHLMANN.

StahlmannJak je veřejně známé, oficiální název vznikl při diskusi na jedné grilovačce, v době, kdy měla trojice nachystané první skladby. Martin: „Měli jsem malý brainstorming a přemýšleli jsme o tom, kterak naši kapelu vlastně prezentovat. V plánu jsme totiž měli velký a především harmonický podtext, která by dobře vystihoval naší hudbu, kterou jsme pořád označovali za studenou, zmodralou, šedou. Z toho pak vyšel i název STAHLMANN.“ V průběhu dalšího času přišly do kapely i další posily, jejichž podíl je patrný na debutu z roku 2010 (Dirk Fire-Abend-basa, O-Lee – bicí), ovšem mnohem důležitější příběh se odehrál o rok dříve, kdy zcela neznámá kapela s pozoruhodnou image (kompletně ostříbřené zbarvení obličejů a hlav), dokázala zaujmout ípíčkem „Herzschlag“, prezentující německou tvrdost nastupující generace. STAHLMANN se pak naprosto nečekaně usídlili v první dvacítce německého alternativního žebříčku, kde nováčci vytrvali dokonce čtyři měsíce! Díky tomuto úspěchu měli pak možnost strávit několik týdnů na turné společně s Doro, IN EXTREMO a SALTATIO MORTIS. Až následné předskakování EISBRECHER však znamenalo hotový průlom v jejich snažení. Tamní publikum objevilo nově vycházející hvězdy nejenže disponující patřičným hráčským uměním, ale zároveň si rutinérsky tykající se studiovým inženýringem a vůbec všemi dalšími náležitostmi, které dělají kvalitní zvuk zvukem. Pokud by v tomto ohledu něco neštymovalo, byla by produkce STAHLMANN sotva poloviční. Martin: „Mnoho lidí tvrdí, že se jednoduše vezeme na vlně Neue Deutsche Härte a já pochopitelně tvrdím, že mají pravdu. Já jsem zkrátka vždycky chtěl dělat podobnou hudbu, protože se v ní jednoduše cítím jako doma a všichni moji spoluhráči to mají také tak. Naproti tomu si myslím, že se od ostatních kapel dostatečně lišíme a zároveň ani nelpíme na žádných stylových mantinelech.“

Stahlmann_QuecksilberPřes Martinovu charakteristiku je však zcela zřejmé, že debutová deska je výrazně ovlivněná ranou tvorbou RAMMSTEIN a své o tom vypovídá i ústřední hitovka „Hass Mich . . Lieb Mich“, která by se dala v klidu označit za druhý díl slavné „Du Hast“. „Debut je skvělou nahrávkou a já jsem opravdu šťastný, že se nám povedlo udělat přesně to, o čem jsme snili – hudba plná hloubky a energie. Jsem všichni hrdí na to, jak deska hraje a je rozhodně skvělé, že si získává své oblíbence všude na světě. Píšou mi třeba fanoušci ze Španělska, z Japonska… Nikdy by mě nenapadlo, že se něco podobného může stát.“, glosoval sérii úspěchu frontman Martin, ovšem osobně bych se vsadil, že už v té době přece jen uvažoval o tom, kterak se z područí slavnějších kolegů vyvázat mnohem výraznějším způsobem. Ta možnost pak opravdu nastala s druhou řadovkou „Quecksilber“. Devízou alba jsou melodičtější songy, dále pak širší využit electra a evidentní je taktéž přival gotiky, jež se objevuje i ve tvorbě stylově spřízněných DEATHSTARS. Dokonce jsem už zaslechl názor, že STAHLMANN jsou jejich německým ekvivalentem, ovšem až tak kriticky bych tento počin nevnímal. Naopak za povšimnutí stojí opětovně kolosální zvuk. Ještě vám v bytě nikdy neožily všechny věci připojené do elektrické sítě?

„Měli jsme osm týdnů na to, abychom vytvořili ten nejlepší možná zvuk. Vždyť jsme také nahrávali v jednom z nejlepších studií v zemi, (Pleasurepark – Berlín),“ nechal se slyšet Martin po vydání alba. Kritika byla však i v tomto případě opětovně nekompromisní a kromě nezpochybnitelní kvality, zmínila i neschopnost Martina a spol., vytvořit něco opravdu svojského. Na vyznění alba, se však kromě jiného, podepsala rovněž korekce v sestavě kapely, ze které zbyla Stahlmann_2013jen původní dvojice. Z výčtu hostů lze poté vyzdvihnout především jistého Jose Alvareze Brilla, známého producenta synthpopové hudby, který nejenže album produkoval, ale zároveň si důkladně pohrál s veškerým klávesovým aranžmá. „Ve srovnání s debutem je novinka určitě víc taneční a zároveň také melancholická. Jednotlivé skladby mají charakter hymen, což je i jakýsi model, ke kterému jsme dospěli přirozenou cestou. Většina skladeb však byla složena za velmi krátkou dobu. Byl v nás určitý tvůrčí přetlak a toho momentu jsme chtěli co nejvíc využít. Zároveň bylo skvělé spolupracovat s Jos’Alvarezem Brillem, který za svou dráhu zkomponoval spoustu parádních hitů pro WOLFSHEIM, BLUTENGEL a mno dalších. Na spolupráci s ním nikdy nezapomenu,“ uzavřel Martin proceduru spojenou s „ Quecksilber“.

Na konci roku 2011 pak kapela doznala dalších personálních doplnění, nicméně na zásadní žánrovou proměnu neměly tyto korektury pražádný vliv. Martin: „Od našich začátků je nám předhazováno, že se podobáme tomu a tomu. Tenhle CO2žánr má však své atributy stejně jako všechny ostatní. Když naši hudbu bude někdo posuzovat jen povrchně, vždycky může říct, že zníme jako ta či ona německá kapela. Nám je to ale úplně jedno. Rok od roku máme víc a víc fanoušků a zároveň děláme takovou hudbu, která nás skutečně baví“. Neústupné tvrzení pak Alex+Tobias opřeli o zatím poslední řadovku „Adamant“, znovu zabalenou do stříbrné strojovosti. Pokud se vám už nějaký ten pátek stýská po nové řadovce RAMMSTEIN, vězte, že právě „Adamant“ (2013) je naprosto účinným lékem na stesk. Zvláště pak, když deska obsahuje celou řadu tradičních metalových atributů (v některých momentech spíše thrashových), rozporcovaných do překotného industriálního kvapu. Z nahrávky je pak také cítit, kterak zvukové výrazivo znovu pokročilo o nějaký ten krok dopředu. Milovníci toho vůbec nejmodernějšího a vyprecizovaného soundu, prožijí s „Adamant“ nefalšovanou extázi – i kdyby se stokrát bránili. Jednotlivé skladby jsou navíc hodně pestré, působí mnohem agresivněji než předchůdce. „Nahrávka nese všechny atributy STAHLMANN. Řekl bych, že tady se nám nejvíce podařilo definovat vlastní zvuk. Z desky jsme nadšeni“, uzavírá prozatím poslední kapitolu Martin.

Ovšem u letos se fanoušci rozhodně mohou těšit na další díl příběhu, neboť právě v těchto dnech se na trhu objevilo další dítko s pragmatickým názvem „CO2“ (2015). Jak si můžete níže poslechnout z ukázky, STAHLMANN nikterak nerezignovali na svůj tradiční hráčský i zvukový rukopis. Podle vlastních slov se jim povedlo vytvořit nejpestřejší kolekci a určitým vzorkem budiž první legitimní balada v biografii STAHLMANN („Spiegelbild“). Tuhle partu se zkrátka vyplatí sledovat!

ALL

http://www.stahlmann.tv/

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *