Rozhovor se SÓLSTAFIR – odpovídal Guðmundur Óli Pálmason alias Gummi
Posílám velké pozdravy na Island! Přiznávám se, že na vaši novinku jsem čekal jako na smilování. Musím však konstatovat, že z „Köld“ jsem absolutně nadšený, dost možná ještě více, než z předchůdce „Masterpiece of Bitterness“. Mohl bys obě tato alba nějakým způsobem porovnat?
Pro nás je „Köld“ pokračováním „„Masterpiece of Bitterness.“, tudíž přirozeným vývojem. Řekl bych, že největší rozdíl je v tom, jak byla alba složena a nahrána. „„Masterpiece of Bitterness“ jsme napsali během cca dvouletého období a nahrávali jsme jej po celý rok o víkendech v domě kamaráda, na jižním zálivu Islandu, kde leží malá rybářská vesnička. „Köld“ jsme na druhou stranu nahráli během tří týdnů v analogovém studiu ve švédském Gothenburgu. A ačkoliv jsme album psali dva roky, nejvíce snahy jsme vyprodukovali v posledních 6 měsících, když jsme si zamluvili studio. To abychom se trochu přinutili něco dělat. Bylo to poprvé, co jsme takto mohli pracovat, jelikož jsme předtím nikdy neměli label, který by čekal na naše album. Když jsme začali nahrávat „„Masterpiece of Bitterness“, žádný label o nás neměl zájem. Ale věděli jsme, že buď přijdeme s deskou anebo se na to můžeme rovnou vykašlat. Naneštěstí jsme byli příliš hloupí, abychom to ukončili, avšak „Masterpiece of Bitterness“ byl nahrán ve velké nejistotě ohledně budoucnosti alba, ale také kapely.
OK. Ještě, než se podíváme do žhavé současnosti, bych se rád zeptal na několik věci, jež se váží k vaší historii. Pro českého fanouška je určitě pikantní to, že vaše první EP vyšlo u českého labelu View Beyond Records. Tehdy se psal rok 1996 a SÓLSTAFIR byli teprve na začátku své cesty. Jak jste se vlastně dostali k Pavlovi Tušlovi? On v českém undergroundu patřil k docela velkým dobrodruhům… Jste s ním třeba ještě v kontaktu?
Dostali jsme se do kontaktu s Pavlem přes chlápka, co si říkal „Uncle underground“. Skrze něj jsme myslím šířili dema, pokud se dobře pamatuji. Měli jsme už hotových šest skladeb, které jsme chtěli vydat na demu „Til Valhallar“. Pavel nám však nabídl vydání MCD skrz jeho label View Beyond. Ale kvůli časovým omezením, že MCD nesmí být delší 21 minut, jsme museli upustit od 2 skladeb. Později (2002) to vyšlo v plném znění v Rusku a brzy také na vinylu. Vzpomínám si setkání s Pavlem v roce 2002, když cestoval na Island. Velmi příjemný chlap, ale nemyslím si, že bychom byli v přílišném kontaktu od té doby. Ale pořád mu patří náš velký respekt za to, že nám dal první šanci.
V období prvního alba „Í Blóði og Anda“ jste byli v Česku hodně známí. Prakticky každá fanda věděl, že když se řekne Island – tak to jsou SÓLSTAFIR. Postupem doby jste se nám však vytratili z očí a některé vaše nahrávky, počínaje „Black Death“ a konče „Masterpiece…“ u nás nebyly vůbec k sehnání. Má otázka se však týká především velké prodlevy mezi prvním demem a debutovým albem. Co se v té době v kapele dělo? Mě tak napadlo, že jste zřejmě přemýšleli nad dalším vývojem SÓLSTAFIR, protože další nahrávky začaly být značně odlišné…
Nikdy jsme nečinili závazná rozhodnutí o tom, jak budeme znít. Asi to bude pro ostatní těžké, zvláště kvůli dlouhým rozestupům mezi alby, ale my vidíme jasný vývoj od demo nahrávek až ke „Köld“. Začali jsme s kapelou před 14-lety, když nám bylo 16-17. Samozřejmě naše názory, představy a hlavně zvuk se mění. Ale vždy jsme stavěli na tom, co máme.
EP „Black Death“ bylo nahráno mezi „Í.B.O.A.“ a „„Masterpiece of Bitterness.“, i když se může zdát, že vyšlo po „Í.B.O.A.“ kvůli tříletým odkladům. „Black Death“ jsme původně nahráli jako pětiskladbové promo ve zkušebně, ale nebylo Ketzer prod. vydáno. Místo toho nás požádali, aby vyšlo jako 7-palcový vinyl. Samozřejmě, že se na 7-palec nemohlo vše vlézt a tak jsme EP skrouhli na 3 skladby.
Za obrovské odklady, které způsobily takovou prodlevu mezi debutem a „M.O.B.“, jsme nemohli. Nahrávání začalo v roce 1999, ale k vydání došlo až 2002. Takže to vypadá jako bychom se 3 roky flákali, což není pravda. Jak jsem už řekl, točili jsme „M.O.B“ bez jakékoliv vydavatelské podpory. Trvalo nám rok, než jsme našli label, jenž by nám zafinancoval jeho dokončení.
Na Česko jste měli tedy už v počátku hodně kontaktů. Spolupracovali jste v té době ještě s někým od nás? Co třeba nějaké kapely z Čech? Líbilo se vám v té době něco?
MASTER’S HAMMER byli jednou z mých nejoblíbenějších kapel někdy od roku 94/95, kdy jsem je objevil a pořád je miluju, i když jsem asi jediný takový v kapele, ha ha. Taky jsem jednu dobu hodně poslouchal Root, takže bylo pro mě trochu zvláštní hrát minulý rok na Festung Open Air (naše první venkovní festivalové vystoupení) hned po nich. Taky jsem hodně let zpátky poslouchal Maniac Butcher a Dark Storm.
Osobně se domnívám, že zvrat ve vaší kariéře přišel s EP „Black Death“, kdy jste nastoupili cestu vzrůstající progrese v black metalu. Kde jsou hlavní příčiny tohoto vývoje, který alespoň já osobně považuji za správný…?
Jak jsem řekl, neviděl bych to jako změnu, spíše jakožto přirozený vývoj. Těžko říct, co je příčinou.
Nahrávka „Black Death“ je úplné šílenství. Skoro až punk/crust/blackové. Jak vás vůbec napadlo přijít s něčím podobným? Sice už debut jaksi více zaváněl punkem (nebo čistou gotikou?), ovšem „Black Death“ je opravdu originální psycho. 🙂
Jak jsme to udělali? Nevím? Jak se podobné věci vůbec dělají? Rozhodně se neuzavírej do jednoho způsobu myšlení. Nezamykej se do krabice, bez ohledu na to, jak je velká. Neignoruj vlivy a inspirace jen kvůli tomu, že se ti nehodí do konceptu. Nejdůležitějším aspektem asi je, že v kapele máme každý dosti široký hudební záběr. Pro nás není nic tabu. Necháváme muziku ať se píše sama, každá skladba nám poví, kam chce jít a my se jen poddáme citu. I kdyby chtěla být milostnou, tak bychom ji nezavrhli, ale tohle se ještě nestalo.
Dostáváme se k novince „Köld“, kterou jsem prakticky od první chvíle nevyndal z přehrávače. Deska vyšla po čtyřech letech od svého předchůdce a také její vydání bylo značně zdlouhavé (alespoň tedy pro mě, nadrženého posluchače). Co je hlavní příčinou, že vaše nahrávky dělí delší časová prodleva, než je to třeba u jiných kapel? Chcete si nechat spíše záležet, anebo potřebujete mít větší časový odstup od poslední řadovky?
Občas usilujeme o to, psát v pomalejším tempu, chceme skladbám dát šanci, aby se v něco vyvinuly, než je nahrajeme. Ale pro to jsou také další důvody. Původně měl „Köld“ vyjít na začátku roku 2008, ale když jsme 23. prosince 07 skončili s nahráváním, byli jsme totálně vyčerpaní. Cvičili jsme cca 5x týdně, minimálně půl roku, než jsme šli do studia, abychom měli vše co nejlépe připravené. Poté jsme strávili 3 týdny zaznamenáváním a spali jsme všichni v jedné místnosti. Poté se 3 z nás vrátili na Island, ale Svavar se vydal přímo do Řecka za svou (tehdejší) přítelkyní. Takže se v tu dobu kapela vcelku umlčela. Mysleli jsme, že Fredrik začne s mícháním zvuku někdy ze začátku roku (2008), ale měl nějaké problémy s vlastníkem kvůli opakovanému objednání studia. A navíc se mu narodilo druhé dítě a k tomu ještě pracuje v nemocnici. Takže se míchání odložilo a my jsme byli příliš vycucaní, abychom na to nějak tlačili, či vůbec mysleli. Trvalo nám pár měsíců, než jsme se do toho opět dali a v létě jsme trochu zatlačili na dokončení mixu. Ono míchání nezačalo dříve než v září a my jsme byli rozhodnutí, že nové album nevyjde ve stejném období jako „M.O.B.“, a tak bylo posunuto na leden 2009.
Album „Köld“ kráčí ve své progresi ještě mnohem dál, než jeho předchůdce. Zařadit vás do nějaké stylové škatulky je opravdu hodně složité. Zaznamenal jsi už nějaké pikantní ohlasy na vaši novou tvorbu? Přece jen, především black metalový fanoušci budou asi hodně překvapeni…
No, ve skutečnost je pro nás „Köld“ o něco jednodušší než „„Masterpiece of Bitterness.“ (stejně jako „Black Death“ a „Í.M.O.A.“) , jelikož na něm bylo několik skladeb s opravdu nezvyklými aranžemi. Vezmi si například titulní skladbu, ta má ve skutečnosti 4 riffy, každý po 4 tónech. A „Necrologue“ obsahuje v základu jen jeden riff. Ale co mě v reakcích na album baví nejvíce, jsou neustálé narážky na nové trendové slovíčko „SHOEGAZE“(shoe=bota; gaze=pohled). Po vydání „„Masterpiece of Bitterness.“ nikdo nepoukazoval, že bychom byli ulítlí na boty. Jsme, ale jen na ty kovbojské!
Lze považovat „Köld“ za koncepční desku? Pojí jednotlivé skladby jednolitý příběh, a nebo je tu každá sama za sebe?
V tomto smyslu bych ho nenazýval koncepčním. Je zvláštní, jak Já a Addi (my dva děláme všechny texty) píšeme ve stejnou dobu o stejných věcech. „„Masterpiece of Bitterness.“ také není koncepčním albem, přece však existuje mezi skladbami jisté spojení. „Köld“ je na druhou stranu mnohem osobnější a všechny skladby, dokonce i ta titulní instrumentálka, se zabývají podobnou věcí. Snad nemusím texty dále vysvětlovat, jelikož mluví dosti za sebe.
Celková atmosféra alba mi přijde neskutečně smutná… až člověka skoro mrazí v zádech. Kde se ve vás vzalo tolik deprese a skepse?
Kořenem všeho zla jest srdce černé duše…
Teď bych se zaměřil na rozbor některých skladeb z „Köld“. Původně jsem se na tyto věci ani nechtěl ptát, ale zvědavost mi zkrátka nedala. Nevím, jak je to možné, ale v závěru skladby „Köld“ jako bych slyšel ukryté hammondky (přesně v čase 6:40), klávesy, které hard rockové kapely používaly v sedmdesátých letech… Jestli tomu tak není, tak zkus vysvětlit, jak jste tento zvuk (podobný těmto klávesám) vytvořili?
Ano, jsou to pravé Hammondky a ve skutečnosti tam jsou už od 4:15, ale rozjedou se až v 6:40. Už během skládání té skladby jsme věděli, že je chceme použít a jakmile se zapojí, tak se do skladby dostane mnoho energie. Ve studiu to bylo ještě mohutnější: Addi a Fredrik to pořádně osolili a pamatuji, jak se místnosti celá chvěla. Můžeš je také slyšet v „Goddess of the Ages“, když budeš dávat pozor, nechtěli jsme je však dávat v mixu příliš vysoko, jsou tam proto, aby trochu zhutnily zvuk.
Dalším nevšedním zážitkem je skladba „World Void of Souls“. Více jak jedenácti minutová kompozice ambientních rozměrů skýtá určitě nějaký zvláštní podtext. Prozradíš nám ho?
V našich skladbách ve skutečnosti není nic skrytého. Neříkám, že podáváme vše přímo, ale také nic nemysterizujeme. Měl jsem při psaní textů v hlavě „jistou věc“ a myslím, že není příliš těžké uhádnout jakou.
„Love is the Devil (and I am in Love)“ je naopak možná nejpřekvapivější skladbou z celé desky, zároveň i nejpřístupnější, a to především díky poctivě zpívanému refrénu. Trošku mi tato skladba připomněla americké HELMET, ovšem hodně, hodně vzdáleně. Znáte tuto kapelu?
Ano, znám je, ale nikdo z kapely je neposlouchá. Možná bych je měl trochu omrknout.
A když už jsem u těch vlivů od ostatních kapel. Ono přirovnat vaší tvorbu k někomu je vůbec velký problém (zvlášť pro recenzenty 🙂 ), nicméně alespoň atmosférou mi některé úseky dají vzpomenout na excelentní alba od RADIOHEAD, nebo dokonce od THE FILEDS OF THE NEPHILIM, se kterými vás pojí obdobná kovbojská image. Máte rádi tyto (mimochodem rovněž osobité) kapely?
Ano, obě zmíněné máme opravdu rádi. Nějakým způsobem jsme si hodně oblíbili britské goth rock a new wave kapely. Samozřejmě však jsou DURAN DURAN nejlepší!
Na hudební scéně se pohybujete už pěknou řádku let. Mohl bys zhodnotit, jak je na tom současné metalová scéna na Islandu? Co vím já, tak existuje u vás docela velká spousta black metalových kapel, namátkou třeba MYRK, kteří mě svým albem vcelku zaujali… Jak moc těžké je pro islandskou kapelu dostat se do širšího mezinárodního povědomí?
MYRK se ve skutečnosti rozpadli už dost dávno, pár lidí ale utvořilo kapelu Monumentum. Ta postoupila z technického pojetí death metalu k progresivnějšímu. Povinnost pro všechny metalové fandy! Island měl v letech 91-93 celkem silnou death metalovou scénu, ale poté většina kapel z ničeho nic zmizela. V 1998 nastoupila vcelku silná hardcore základna s takovými peckami jako MINUS a nebo I ADAPT (r.i.p. 2008) (www.myspace.com/iadapt), obě kapely celkem často koncertovaly v USA nebo Evropě. I když MINUS teď začali hrát spíše rock´n´roll. Ale v posledních několika letech se začala black/death metalová scéna opět rozrůstat, v čele s kapelami jako MONUMENTUM, SEVERED CROTCH,HELSHARE, ATRUM a nováčky PLASTIC GODS (doom/sludge), BENEATH, DARKNOTE,atd. Zatímco hardcore/metalcore vlajku drží nad hlavou kapely CELESTINE a GAVIN POTLAND. A dále tady máme osamělé black metalové excentriky, jako je náš přítel Eldur z POTENTIAM a jeho x dalších projektů, jako CURSE a FORTID. Ano, je asi složité pro kapely prorazit i mimo Island. Nemůžeme jen tak skočit do aut a jet na turné, což je asi nutnost pro získání pozornosti fanoušků a labelů.
Přiznávám se, že pro mě byl Island vždy naprosto úchvatnou zemí, místem, kam bych se jednou rád podíval… Vím, že je to pro tebe bude asi nudné, ale přesto bych se dovolil zeptat. Zkus nějakým způsobem zhodnotit život na Islandu. Měl jsi někdy chuť se naopak přestěhovat do jiného státu?
No, žiju teď už půl roku v Londýně a budu tady nejméně další tři roky. Addi žije už téměř rok v Glasgow a Svavar žil tady v Londýně první půlku loňského roku (přestěhoval se sem z Řecka se svou přítelkyní). Vypadá to, že se kapela přemístí v létě do Londýna. Řekl bych, že život na Islandu je jako v každé jiné malé zemi. Může to být skvělé, ale taky na hovno.
Ovlivňuje vás nějakým způsobem příroda (či prostředí) při skládání skladeb? Třeba můj kamarád mi řekl: SÓLSTAFÍR z Islandu – ti vždycky zněli úplně odlišně ve srovnání s ostatními…
Ne, přímo ne. Ale vždy to ovlivní mysl jedince, když se narodí, je vychován a žije na takovém krásném, ale opuštěném a izolovaném ostrově. A nejvíce nás ovlivňuje právě naše mysl a osobnosti.
Teď taková speciální otázka.. .já osobně mám velmi v oblibě islandskou kinematografii, ovšem ve vedení je jednoznačně film 101 Reykjavik, u kterého jsem se válel smíchy od začátku do konce… Co na něj říkáš?
Jo, film je ok. Není to nejlepší islandský film, ale ty nejlepší by stejně nepochopil nikdo, kdo není odsud. A nemám na mysli jazykový rozdíl. Ale máme tu pár kultovních vikingských filmů z 80-tých let od Hrafna Gunnlaugssona; Hrafninn flýgur (Flight of the raven, aka The Raven), a Í skugga hrafnsins (In the shadow of the raven), které jsou v podstatě kopírkami spaghetti westernů Segia Leoneho a ty pro změnu zase kopírují samurajské filmy režiséra, jehož jméno si nepamatuji.
OK, zpět ke SÓLSTAFÍR. Zajímalo by mě, jestli se vaše pozice v celoevropském měřítku zlepšila od doby, kdy vydáváte u Spikefarm records?
Ano, zlepšila. Máme lepší distribuci než kdykoliv předtím. Label, který vydal „Í.B.O.A.“, zkrachoval hned po vydání desky, takže se jí nedostalo žádné pořádné distribuci.
Existuje nějaká šance, že vás uvidíme koncertovat v Evropě (myšleno ve střední Evropě) :), nebo přímo u nás?
Opravdu v to doufám. Pokusíme se pro podporu nového alba odjet co nejvíce koncertů.
Díky moc za odpovědi! Ještě jednou děkuji za neskutečné zážitky, které mi v současnosti vaše hudba přináší…
Díky za tenhle rozhovor a podporu! Zdravíme Pavla Tušla! Don’t polish the metal too much, it’s the lust for the colour and texture of rust!!
ALL