SÓLSTAFIR

Bezesporu nejlepší a zároveň nejznámější islandskou kapelou v metalovém ranku jsou SǑLSTAFIR, pocházející samozřejmě z hlavního města. Formace se dala dohromady v roce 1994 a v samotných začátcích byla silně ovlivněna skandinávskou black metalovou vlnou. Posléze však dochází k jakémusi širšímu vymezení směrem k vlastní osobitosti, a to především díky originálnímu kytarovému soundu.

Prvním hudebním vzorkem bylo demo z roku 1995 s názvem „Í Nordri“. Kromě čisté a přímočaré rubanice lze vystopovat prvky pozoruhodné osobitosti. Tehdy termín „viking metal“ samozřejmě neexistoval, a tak se čtyři premiérové skladby daly charakterizovat jako ortodoxní black metal s příměsí vábivé a mrazivé atmosféry (viz. např. titulní skladba). Už z premiérové nahrávky je tedy cítit, že kapela pochází jaksi „odjinud“ a pozvolna o ni začínají zajímat zahraniční undergroundové labely. To všechno v době, kdy internet byl teprve v plenkách a korespondence se výrazně opírala o poštovní služby.

V roce 1996 zasahuje do biografie souboru česká stopa, a to dosti výrazným způsobem. SÓLSTAFIR totiž objevuje český metalový dobrodruh Pavel Tušl, vydávající undergroundové nahrávky pod značkou své vlastní firmy View Beyond Records. Jeho putování po Islandu přineslo kapele ovoce v podobě vydání mini-alba „Til Valhallar“, kterým se SÓLSTAFIR definitivně dostávají do nitra evropského metalového společenství. Zajímavé také je, že kromě vlastní domoviny se kapela zapisuje do povědomí českých a slovenských příznivců, a pokud se v devadesátých letech spojovala metalová hudba s Islandem, vždy platilo „Island= SÓLSTAFIR. A jak kapela vzpomíná na dnes již prastarou česko-islandskou spolupráci? „S Pavlem jsme se potkali v době, kdy cestoval po Islandu. „Til Valhalar“ mělo původně vyjít jako demo, ale Pavel nám nabídl, že tento materiál vydá jako MCD. Toho jsme samozřejmě využili, i když jsme nakonec museli vyřadit dvě skladby. Ty se nakonec objevily až na LP reedici. Dnes už s Pavlem v kontaktu nejsme, ale udělal toho pro nás opravdu dost“. (Gudmundur Óli Pálmason – bicí).

Po hudební stránce se kapela opět posunula o nějaký ten krok dopředu. Především po zvukové stránce je „Til Valhallar“ mnohem profesionálnější, opírá se o znovu prazvláštně ozvučené kytary a v oné době prakticky nemyslitelné pomalé pasáže, ze kterých dodnes tuhne krev v žilách. Poprvé se také objevuje zhýralý vokální řev Aalbjörna Tryggvasona, jenž brzy upustil od black metalového skřehotání a nechal tak zcela vyniknout svou vlastní přirozenost. Ve skladbě „Hovudlausn“ navíc pěje naprosto čistě! Posluchač tak absolvuje první lekci islandštiny, což v „době angličtiny“ je krok skutečně velmi odvážný. Kapela s českým labelem v zádech tak zažívá první větší úspěchy, které ovšem vzaly brzy za své. Příprava debutové desky se protahovala hodně dlouho a vydobyté pozice se brzy začaly proměňovat v prázdnotu.

Čekání se protáhlo až na šest dlouhých let, což se samozřejmě muselo zákonitě podepsat na hudebním obsahu. „Těch hudebních škatulek dnes existuje skutečně celá řada. Jako by bylo těžké říci, drž hubu a poslouchej. Opravdu není naším cílem za každou cenu někam patřit a neustále si lámat hlavu nad tím, jestli jsme metal více, či méně“ (Adalbjörn Tryggvason). Album „Í Blódi og Anda“ prakticky od prvních vteřin skladby „Undir Jökli“ dává zapomenout na starou tvorbu a nabízí takřka úplně odlišný pohled metalové hudebno. Směřování kapely by se dalo označit jako post- black metal s prvky grind coru, hard coru a především punku. V některých momentech však ohromí také zvonivá gotická kytara a ve finále ještě vše zastřešují monotónní (hudební) halucinogeny. Některé skladby mají naopak ryze rockový základ, ovšem jakási „černota minulosti“ je stále všudypřítomná. Příkladem budiž třeba skladba „Bitch In Black“, jakožto neexperimentálnější opus, ve kterém najdete bestialitu, ponurost i něžnost. Skutečně překrásná píseň, která se také zároveň stala jakýmsi pomyslným mostem v dalším hudebním vývoji. „Tuto píseň jsme měli připravenou už hodně dlouho, ale nebyl k ní text. Islandština se k ní zkrátka nehodila, a tak jsme poprosili jednoho známého z Anglie, aby nám s textem pomohl. Píseň je namířena proti církevním praktikám a nesmyslným obžalobám z kacířství (Adalbjörn Tryggvason). „Bitch In Black“ však není jedinou anglicky otextovanou skladbou.

Je libo metalovou hymnu? „Tormentor“ je známou islandskou písní, kterou by prý mohl nahrát kdkoliv. Protipólem je však rozhodně „I Viking“ jakožto výpravná scénická epopej. „Arstidir Daudans“ je pak slovutným tripem do islandského neznáma. V úvodu dostal prostor dívčí zpěv, aby v závěru opět vyvstaly napovrch nezničitelné hlasivky Adalbjörna Tryggvasona. Za zmínku ještě stojí skutečně precizní začlenění kláves do komplexní kytarové celistvosti. Když poté dozní poslední tóny, jako kdyby svět definitivně zanikl a do ztracena si s sebou vzal všechny kultury světa. „Í Blódi og Anda“ je grandiózní album, které nakonec vyšlo pod hlavičkou německé firmy Ars Metalli. Velkolepou slávu to však SÓLSTAFIR stejně nepřineslo a kapela i nadále zůstala jakousi pozoruhodností z malého ostrova.

Ještě v témže roce SÓLSTAFIR znovu šokují vydáním dema „Black Death“, ze kterého jsou následně vybrány tři skladby na vinylovou edici, o jejíž vydání se postarali Ketzer records ve spolupráci s Neodawn production. Už samotný obal je vykonstruován do podobizny vodky Black Death, přičemž v samotném logu ještě ční tradiční logo Islanďanů. Hudebně však tento matroš nikterak nenavazuje na předchozí „hledání“. Vyznačuje se totiž naprostou nekompromisností a zbustrovaným kytarovým zvukem. Stylově se dá clá tato zvrácenost zaškatulkovat jako crust/punk/black metal, jako IMPALED NAZARENE vypraní v pračce. „Všechno tohle jsme nahráli v zkušebně. Když to pak chtěli vydat, tak proč ne. Na vinyl se samozřejmě celé demo vejít nemohlo, a tak jsou na černé placce jen tři songy“ (Gudmundur Óli Pálmason).

Po hudební stránce „Black Death“ nenabízí vůbec nic zajímavého, pouze snad sběratelé vinylů můžou být spokojeni s celkovou vizuální stránkou produktu. Samotnou kapitolou jsou pak texty. Namátkou vybírám „13:13“, pojednávající o člověku, který se přesně v tomto čase probírá z kocoviny. Je mu tak špatně a je tak zhnusen realitou, že ve 14:12 vylézá z postele, bere pistoli a namíří ji proti sobě. Čas 14:28 cituji doslovně: „Náhle pocítil nutkání žít dál, ale už bylo kurva pozdě, půlka hlavy je kurva pryč“. Kapela rovněž pomalu, ale jistě odkrývá svou novou image. Zašpiněné hadry, kovbojské oblečení, klobouky, whisky v ruce… Že by odkaz THE FIELDS OF THE NEPHILIM, slavných britských gotiků? „Ano, jasně. Tyhle goth kapely máme skutečně rádi!“ SÓLSTAFIR tak způsobili prostřednictvím „vodky“ velký šok pro všechny posluchače, nicméně pod stínem této nahrávky už kuli pikle spojené s druhým albem.

Kapela si podruhé dávala načas, ovšem výsledek předčil veškerá očekávání. „Masterpiece Of Bitterness“ je sbírkou geniálního hudebního hledání a zároveň také poznávání. „Vydání desky se hodně protahovalo. Pracovali jsme sice hodně intenzivně, ovšem třeba jen rok jsme hledali label, který by byl ochoten „Masterpiece…“ vydat. Může se sice zdát, že jsme se tři roky úplně flákali, ale není tomu tak“ (Gudmundur Óli Pálmason). Druhé album je v hudebním hledání ještě mnohem odvážnější. Kapela na svá bedra nabalila další hudební vlivy a ještě více se zaměřila na ponurost a chlad. Dalším plusovým faktorem je neobyčejná autentičnost, jež doslova prýští z každé skladby. Úvodní „I Myself The Visionary Head“ má bez dvou vteřin dvacet minut a obsahuje spoustu čistě monotónních ploch, od kterých se však nedá vůbec odlepit. Kulminace (hudebního) děje je v podání Islanďanů naprosto příkladná. Zajímavé hudební počínání je uskladněno „Bloodsoaked Velvet“, kde se nejprve posluchač setká s hard coreovou základnou, aby následně obeplul celý Island na typických kytarových riffech SLAYER. Ve středně rychlých polohách pak nastupují studené a melancholické postuláty. I když black metal jako takový je už do jisé míry minulostí, nelze ho z tvorby Islanďanů jen tak vystrnadit. Chlad a studenost kytar je totiž stále stěžejním poznávacím znamením. A možná právě proto jsou SÓLSTAFIR takto jedineční. Celé album mi připomíná jednu velkou mlhu, kterou bloudí zmatené postavy (posluchači) stále a stále dokola. Zkuste si tak představit THE FIELD OF THE NEPHILIM, THE DOORS, RADIOHEAD, DARKTHRONE, HELMET na jednom večírku?! „Album jsme nahrávali o víkendech u našeho kamaráda na jižním zálivu Islandu, kde leží taková malá rybářská vesnička. Atmosféra tohoto místa se na desce určitě podepsala“ (Gudmundur Óli Pálmason). Pohleďte na chorobný bílo-růžový cover. „Nemá cenu se uzavírat před světem, to je cesta zpátky. Když hrajeme u nás doma, tak na nás chodí široké spektrum lidí“. Nicméně ani po vydání dech beroucí nahrávky neměli SÓLSTAFIR na růžích ustláno. „Deska se sice dobře prodává, recenze jsou až nečekaně příznivé, ale přesto stav věcí není úplně ideální. Chybí širší distribuce, fanoušci ani nemají jinou možnost, než si album stáhnout. Nikomu se však nechceme podbízet. Na prvním místě musí být vždy hudba. Máme radost z toho, kterak publikum reaguje na naše nové skladby. Alespoň tohle je taková náplast na naši silně prodělečnou činnost (Adalbjörn Tryggvason). Nakonec se však na SÓLSTAFIR přece jen usmálo štěstí. Podpis smlouvy se Spikefarm records znamenal nejen kontrakt na nadcházející album, ale také reedici „Masterpiece Of Bitterness“. Zároveň se také kapela podívala i více do Evropy, což byl samozřejmě mimořádný předěl v kariéře.

V době práce na novém materiálu se islandská skvadra představila na německém festivalu Festung Open Air a odnesla si z něj nejen hudební zážitek. Tamní policisté asi nikdy nezapomenou na předvečerní demolici pokojového apartmá, do kterého se zapojili ještě členové skupiny CODE a další staří přátelé, kteří v tu dobu pobývali v Německu. Mejdan vyvrcholil několika četnými zraněními jednoho z přítomných a také bicmen Gudmundur si z onoho večera odnesl čtyři velké jizvy na břiše. Kapela však i přes pletky s policií nakonec vystoupila a předvedla delikatesní výkon opepřený několika novinkami z již přichystané novinky „Köld“. Vydání se však opět nezdravě protahovalo, a tak kolovaly různé zprávy a polopravdy, ačkoli největší otazník visel nad samotným hudebním směřováním, jež slibovalo další stylový posun. „Deska rozhodně nebude znít jako standardní metalové album. Některým lidem to zřejmě vonět nebude, ale my jsme přesvědčeni, že nové album bude perfektní“. CD „Köld“ bylo nahráno během tří týdnů v analogovém studiu ve švédském Gothenburgu. Poprvé se tak stalo, že SÓLSTAFIR byli tlačeni firmou k aktivitě. Vydání se však nakonec stejně protáhlo, a tak formace jaksi dodržela svou tradici. Zkrátka a dobře – počkejte si… Deska „Köld“ nakonec vyšla začátkem roku 2009 a její vydání bylo zpožděno prakticky o celý rok. „Byli jsme úplně vycucaní. Cvičili jsme 5x týdně, půl roku v kuse, chtěli jsme se zkrátka na nahrávání dobře připravit. Pár měsíců jsme si potřebovali od všeho odpočinout, Až poté probíhal konečný mix“. Čekání se všem skutečně vyplatilo! „Köld“ ve své podstatě čerpá z přelomového „Masterpiece Of Bitterness“, ale na druhou stranu je mnohem pocitovější a do jisté míry i přístupnější. Z black metalu zbyl už jen chlad a atmosféra, ovšem na druhé straně přibylo několik delších stylových elementů. V jednoduchosti by se dalo říci od popu výše. Všechny skladby jsou propojeny stěží popsatelnou aurou, ale po hudební, či dokonce žánrové stránce je každá takřka úplně jinde. Úvodní kompozice je instrumentální skladba „78 Days In The Desert“, volně navazující na titulní „Köld“. SÓLSTAFIR opět těží ze své „opravdovosti“ a zvukomalebné jedinečnosti. Pokud však byla předchozí deska přece jen více izolovaná, tak novinka je poněkud otevřenější a překvapivě ukazuje na eventuální zdroje inspirace. Skladba „She Destroys Again“ by klidně mohla umístit ANATHEMA na CD „A Natural Disaster“ a nikdo by se nemohl divit. „Necrologue“ naopak připomíná starce píšícího závěť v nějakém studeném a zatuchlém domě. Za pozornost jistě stojí rovněž kompozice „World Void Of Souls“. Zde se SÓLSTAFIR vracejí k opětovnému kličkování mezi hudbou a monotónním cvrlikáním. Naopak „Love Is The Devil ( And I’am In Love“) patří mezi poctivé dirty rock’n rollové fláky, ale světe div se, ono to sem pasuje!

„Každý z nás poslouchá velké množství hudby. Pro nás zkrátka není nic tabu. Uvidíme, kam nás tohle všechno zavede“ (Gudmundur Óli Pálmason). Vokalista Adalbjörn Tryggvason se přidává: „Písně na desce jsou mnohem jednodušší, i skladba „Köld“ má téměř jen dva riffy a čtyři akordy. Naše hudba se stále vyvíjí, ale já osobně nesnáším prog. Oproti „Masterpiece Of Bitterness“ je „Köld“ rozhodně lehčí album, i když zatím mi většina lidí tvrdí opak. Divné…Nicméně je pravda, že některé naše nové skladby nejsou vůbec metalové. V podstatě je to pop. Někteří lidé však nejsou ochotni přijmout něco nového a proto zůstávají zabředlí pouze v metalu. Když je někomu patnáct, jako bylo tehdy mně, tak to chápu, ale jinak? „Köld“ však tím pádem může zaujmout lidi z úplně jiné scény, což je dobře“.

SÓLSTAFIR ve dvou skladbách dokonce využili dnes téměř pohřbené „Hamondky“, vystrkujíce své drápky přes zahuštěné kytary. Když však budete poslouchat pozorně, určitě si jich všimnete. A jak reaguje publikum na nové skladby? „Někdy je opravdu zajímavé tohle všechno sledovat. Naše skladby zpravidla gradují v jeden určitý moment, ovšem jinak se pohybují v jakémsi nepopsatelném stádiu ponurosti. Často v prvních řadách vidím tváře se zavřenýma očima. Je vidět, že hudba dokáže lidi dostat do transu bez ohledu na to, jestli naše vystoupení provází technické problémy, či nikoli. Právě proto tohle všechno děláme. Jen doufám, že ti z prvních řad nebyli na LSD. To bych si tyhle řeči mohl okamžitě schovat někam…“

Čerstvou informací z tábora SÓLSTAFIR je práce na připravovaném CD, které by mělo vyjít v průběhu příštího roku. I když u téhle družiny nikdy nevíte.

ALL

http://www.myspace.com/solstafir

http://www.solstafir.net/


2 thoughts on “SÓLSTAFIR

  1. Ahoj! jsem moc rád, že se Ti Sólstafir líbí. Pro mě je to už hodně dlouho velice ceněná kapela a rovněž aktuální novinka se hodně povedla. Jinak mohu vřele doporučit i předchozí desky, dle mého jsou neméně kvalitní…! Album „Masterpiece Of Bitterness“ bylo dlouhou dobu díky špatné distribuci naprosto nesehnatelné, ovšem Spinefarm ho nakonec vydali v reedici, takže se dá určitě někde dohledat…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *