Co bych zastíral, do Rumunska jsem se vždycky chtěl podívat. Pod záštitou gotiky, metalu či kultovních hororů zkrátka nelze žít jen tak a je rozhodně super, když má člověk příležitost konfrontovat to, co má rád s tím, co vidí na vlastní oči. Nicméně je třeba přiznat, že s přibývajícími roky člověk zkrátka mění priority a kdyby právě tato cesta nebyla pracovní, stěží by mě napadlo podívat se právě sem. Když už ale byla ta příležitost… budiž tedy má cesta jakýmsi „druhým dílem“ k tour po pobaltských republikách z roku 2005… https://rumzine.com/baltic-tour-2005

Prvně jsem ani neměl v plánu o něčem takovém vůbec psát, ale postupně jsem si uvědomil, že když už nic jiného, tak budiž tento text takovým malým návodem pro turisty, kteří se hodlají do těchto končin vydat. No, nějaké to čerstvé informační intro se hodí vždycky. Ještě než se však dostanu k jádru rumunského pudla, měl bych zmínit, že jsem cestoval s dalšími dvěma kolegy a jednou kolegyní, a protože předmětem téhle dlouhé štreky byl úplně jiný cíl než poznávací (alespoň tedy oficiálně),nebudu se věnovat ničemu jinému než tomu, co zaznamenaly moje smysly. A že toho bylo docela dost!

Co se týče hlavního cíle naší výpravy, tak tím se stalo město Râmnicu Vâlcea, hlavní město župy Vâlcea (resp. Kraje), ve kterém žije víc jak sto tisíc obyvatel (v blízkosti tohoto města se nachází hrad Poenari, kde byl zabit Vlad Drákula – viz. video pod článkem). Během pobytu se mi navíc podařilo zjistit, že právě v tomto městě poprvé zazněla současná rumunská hymna „Probuď se, Rumune“, přičemž i samotné město po odečtení historických monumentů, věrně kopíruje vyspělá západní města, lépe řečeno, alespoň se o to snaží. Venkov je ovšem úplně jinde, nemluvě o horských usedlostech, kam světlo vyspělé civilizace sotva dosáhne. Zajímavé ovšem je, že s něčím podobným se návštěvních nemusí striktně setkat pouze v Rumunsku, protože už jih Maďarská nabízí vskutku pozoruhodné věci a věřte mi, že i nás tato skutečnost poněkud zaskočila. Před celé Maďarsko dnes totiž vede luxusní dálnice, která je asi tak tisíckrát bezpečnější než naše slavná D1. Mnohem hůře však začalo být v momentě, kdy jsem sjeli u města Szeged z dálnice a namířili si to k maďarsko-rumunským hranicím. Silnice se během několika chvil změnila v neskutečný tankodrom, nemluvě ani o hrůzně vypadajících vesnicích. Tady bych doporučoval raději nevystupovat! Na hraničním přechodu Nǎdlac, resp. v jeho blízkosti se to tu hemží nepříliš sympaticky vypadajícími jedinci, nemluvě o šlapkách nabízejí služby všeho druhu. Když jsme se po všech těchto strastech dostali na celnici, čekala nás decentní rumunská kontrola, která nezabrala ani tři minuty. Pro úplnost dodávám, že Rumunsko ještě není součástí Schengenského prostoru, takže rozhodně nelze počítat s tím, že člověk šraňky jednoduše prefrčí. Zde stále probíhají docela pečlivé kontroly, a to především na zpátečních cestách ze země.Pak už je ale všechno v pohodě. Ihned po prvních metrech na vás mávají usměvaví překupníci nabízející peníze, ženy zas vystrkují svá nádobíčka a pečlivě studují i státní poznávací značky vozidel. Přiznávám se, že po posledním sociálním patu v Maďarsku jsem si říkal, co nás čeká dál, ovšem nic tak strašného se nedělo. Pokud Rumunsku v něčem EU dozajista pomáhá, tak je to v budování kvalitních silnic. Rozestavěna dálnice A1 (tady POZOR! – je sice uvedená už na všech novějších mapách, ale je dokončená jen na určitých místech) sice ještě není komplet, ovšem ani vedlejší „hlavní okreska“ není žádnou tragédii. To mnohem horší je to s její přetížeností, nemluvě o prapodivných návycích místních řidičů, kteří respektují pravidla silničního provozu asi jako Miloš Zeman Ústavu. Pokud je něco opravdu ruská ruleta, tak cestování po Rumunsku! V obcích se běžně jezdí víc jak stokilometrovou rychlostí, kamióny a osobní vozidla nerespektují prakticky vůbec nic. Naopak v „práskání“ policejních hlídek jsou Rumuni naprostí kadeti. Signály vysílají na protijedoucí vozidla naprosto jednotně a z toho důvodu se na ně lze dokonale spolehnout. Když potom všichni „závodníci“ policejní hlídku minou, ponoří se znovu do příšerného jančení a ruleta se tak znovu dává do pohybu. A věřte mi, v některých vesnicích bych opravdu nechtěl spravovat auto, a to je v tomhle případě ještě nehoda tou lepší variantou.

Při cestě jednou prapodivnou vesnicí se nám dokonce stala věc, kterou z hlavy jen tak vytěsnit nelze. Již z dálky bylo vidět, že není něco v pořádku, protože shluk místních obyvatel byl jaksi masovější. Jak jsme se ovšem blížili k inkriminovanému místu, všiml jsem si, že na silnici někdo leží! Těžko říci, co se tady stalo, ovšem auta z obou směrů jezdila vesele dál a dál, přičemž sražený (či zmlácený?) ležel na vozovce jakoby se nechumelilo. Celou situaci jsem nakonec vyhodnotil tak, že ho místní komunita za světla zválcovala stylem: „Když se u nás chlapi poperou, tak je to jen nožem, nebo mačetou“. Tady rozhodně nebyl prostor starat se o něčí dobro. Přiznávám se, že jsme byli rádi, že se náš průjezd povedl bez známek konfliktů, byť si nás místní vládci prohlíželi nepříliš vstřícnými pohledy.

V dalších vesnicích pak byla situace poměrně klidná, pouze několik opilců se nedobrovolně chtělo loučit se životem a jen reakce dokonalého řidičství mého kolegy nezpůsobila větší katastrofu. Co se týče budov a vůbec obecního pořádku, tak vězte, že v Rumunsku stále platí to, o čem psali již mnozí moji předchůdci. Lidé bydlí v domech splácaných ze všeho možného, na pořádek si tu nehraje takřka nikdo, byť v některých obcích jsou k vidění první satelity, ve kterých žijí bohatší skupiny obyvatel, nehledě na luxusnější více patrové domy, jejichž architektura evokuje staré zámecké stavby v „malém“. Jinak ovšem většina vesnic žije v režimu moderního středověku, povozy s koňmi či přecházející stádo ovcí přes silnici lze potkat úplně běžně, a jak se ukazuje, tak mnozí domorodci jaksi vůbec nereflektují pomalu rozpínající se automobilovou dopravu. V podstatě i mezi rozestavěnými dálnicemi lze spatřit pasáčka krav, kterak se vůbec nestresuje a své stádo směřuje na určité místo podle zavedených tradic. Je to takové štěstí i neštěstí v jednom.

Ještě mnohem odlišnější je však situace v horských vesničkách Transylvánie, prokletého to území vlkodlaků. Přiznám se, že právě na těchto místech si člověk uvědomí, kterak asi místní obyvatelé mohli žít. Stačí, aby si člověk pospojoval nitky toho co ví s tím, co vidí na vlastní oči. Na každém kroku se to hemží zatoulanými psy, které vábí nejen přítomnost člověčí, ale také eventuální potrava. Osobně jsem měl sice štěstí na krotké pejsky, ovšem viděl jsem i ty, kteří kamarádsky rozhodně nepůsobily. Jestliže se tedy vydáte do hor na vlastní pěst, rozhodně doporučuji nerozdělávat oheň při setmění, jelikož psovité šelmy všeho druhu by si vás mohly hravě najít. To je také důvod, proč místní domorodci zabezpečují okna svých domů petlicemi tak, aby se ani trocha světla nedostala ven. Je zajímavé, že tak činí i ti, kterých se hrozící nebezpečí vůbec netýká, ovšem to je pouze má domněnka. Nicméně strach z pověr a vůbec náboženská ortodoxnost (tohle slovo i oni sami používají) je natolik silná, že nedovoluje jinou možnost, než je důsledné dodržovaní starých pořádků. Řekl bych, že právě tohle je na Rumunsku ta největší TEMNOTA! Pocit strachu, nejistota, pochyby, samota… kam se hrabe Drákulův hrad a roky vyfiltrované házení suché slámy, jejíž pointou je ve finále halloweenská párty, které se většinou účastní děti v čarodějných převlecích. Nicméně návštěva historických míst, horských klášterů či dokonce hřbitovů je záležitostí naprosto nevšední, nemluvě o celkové atmosféře. Ale pochopitelně všechno je otázka subjektivního vnímání a vlastně i toho, co si lidé na ono místo veze s sebou. Stačí, aby byl člověk malinko okouzlen horory, hudbou, divadlem…a hned je ochoten ve všem hledat určitou spojitost. Jestli je to dobře či špatně, raději ponechám bez komentáře…

Jak už jsem výše uvedl, do Rumunska jsem nevyrazil jako žádný velký dobrodruh, ovšem i díky tomu jsem měl šanci poznat alespoň částečnou mentalitu tamních lidí, jež byli zároveň i našimi hostiteli. Od první chvíle bylo evidentní, že jejich obrovskou motivací je předvést se v tom nejlepším světle, a to i s ohledem na průvodcovskou část po tamních památkách (region Vâlcea). Do téhle chvíle paráda, ovšem když se rumunští přátele dozvěděli, že jsme „bezvěrci“, možná by byli i radši, kdybychom patřili k vyznavačům víry katolické. Jenže Česko je zkrátka jinde a osobně se domnívám, že právě tohle je jedna ze zásadních předností naší země. Ať si každý zkrátka vybere sám… V Rumunsku však žádná možnost volby rozhodně neexistuje, což naše výprava poznala především u jedné z večeří, která se točila kolem rozhovorů o víře a náboženství vůbec. Nevím, kterak by mé poznatky ohodnotili moji kolegové, ale já osobně jsem ve smutných rumunských očích viděl mírné zděšení. Ale tak nějak už je to na světě zařízeno. Faktem ovšem je a sám jsem si to neustále připomínal: Proč jsou Rumuni ve své víře tolik striktní, když nejsou schopni alespoň z části respektovat místní dopravní předpisy a vůbec další základní normy? Jak jsme tu několikrát slyšeli: Pravidla jsou tu od toho, aby se porušovala! Takže tak.

Další můj poznatek, o který bych se s vámi chtěl podělit se týká životní úrovně zdejších obyvatel. Předně tedy život na vesnicích (hlavně těch horských) zavání středověkem až běda a pokud se o Rumunsku vypráví spoustu pohádek, tak zrovna tato mezi ně nepatří. Nicméně hory to nejsou jenom vesnice a usedlosti, ale také osídlené chrámy, ve kterých žije spousta řádových sester, jenž mají tímto alespoň zajištěnou jistotu stravy a střechu nad hlavou. Jedno takové místo jsem měl možnost vidět v blízkosti obce Horezu a přísahám, že kdyby ve stejnou dobu jako my dorazili na místo nějací filmaři, nemuseli by vůbec nic chystat a hned by mohli točit.

Odlišná situace se pak logicky dotýká koloritu měst, která jsou ve větší míře hezky udržovaná, alespoň tedy v těch bohatších centrech. Naproti tomu jsou však do očí bijící stále roztahující se nůžky mezi totální chudinou a bohatou elitou. Především v nočních hodinách bloumají ulicemi ztroskotalé postavy a pokud něco podobného je možno vidět i u nás doma, tak mi věřte, že tady je to ještě v jednou takové míře. Vždy jen pro srovnání: Ceny zboží jsou v Rumunsku v podstatě stejné jako v Česku, přičemž samotné výdělky jsou mnohem a mnohem menší než ty naše. Celkově je tedy s podivem, že EU přijala Rumunsko do společenství „mocných“. To už ale rozhodně není otázka pro mě. Samotní Rumuni pochopitelně vidí tento krok spíše pozitivně, ono se stačí podívat na solidní kvalitu nově vznikajících silnic a dálnic. Bez EU by to zkrátka nešlo.

Na druhou stranu existují v Rumunsku venkovské komunity, které vůbec nezaregistrovaly, že se země nějakým způsobem proměňuje a v podstatě i nadále žijí v tradičním režimu tamního venkova. Složitost situace navíc umocňuje vliv/duch arabského světa, jež je patrný především ve východní části státu. A jak moc je pro Rumuny důležité náboženství jsem už uvedl výše, nicméně i na tomto vzorku je krásně vidět, kterak tyto poměry lidi rozdělují a do jisté míry můžeme dokonce hovořit i o jakémsi druhu rasismu. Katolíci (menšina) nenávidí pravoslavné (většina), ti naopak ještě více odmítají katolíky. Oba tábory pak odmítají muslimské učení a už vůbec nemají pochopení pro ateisty, které považují za nepřátelské pohany. Na druhu stranu je však rumunská inteligence poměrně kultivovaná a i když je to velice složité, tak i přesto bere hosty poměrně v pohodě, byť jejich způsobu vidění světa absolutně nerozumí. A jak třeba reagují Rumuni na otázky kolem Drákuly? V pohodě! Vesničané mají sice k této legendě stále zakořeněný určitý respekt, ovšem většina rumunských obyvatel vnímá Vlada Tepeše jakožto nejznámější postavu, kterou zná dnes celý svět. A proč z této legendy nevytěžit nějaké ty chechtáky? Takže pokud máte rádi Drákulu, klidně se ptejte! Určitě máte možnost dozvědět se spoustu pozoruhodných informací…

Naše trasa směr Rumunsko: Praha – Brno – Bratislava – Budapešť – Szeged – Nǎdlac – Arad – Deva – Sebes – Sibiu – Brezoi – Râmnicu Vâlcea

ALL