Radost – Kalkul – Evoluce? (část 2.)

Tak jsem se konečně dostal k druhému dílu nepravidelného seriálu „Radost, kalkul, evoluce“, přičemž samotné nahrávky jsem vybral podle obdobného modelu jako tomu bylo v části předchozí. Nuže…podruhé vítejte v ráji kontroverze…

KREATOR – Endorama (1999)

Také thrash metalová legenda KREATOR má ve své diskografie okénko, které se do jisté míry vymyká (pro tyto Němce) běžnému standartu. Do té doby spolehlivě šlapající těleso začalo na konci milénia znenadání „vyvádět“. Ledacos již naznačila deska „Outcast“ z roku 1997, nicméně ten pravý „pád modly“ přišel právě až s řadovkou „Endorama“. Vůdčí předák KREATOR, neúnavný tahoun jménem Mille Petrozza, dozajista propadl kouzlu svých oblíbenců, jež hezky dlouho poslouchal a svou vášeň se rozhodl vklínit i do lůna své domovské kapely. Těžko říci, v co tehdy KREATOR doufali, ovšem sázka na možnost, že z konzervativních thrashmetalových fanoušků ze dne na den vyrostou otevření příjemci všeho možného to zřejmě nebyla. Chuť a vášeň však nakonec rozlomila veškeré pochybnosti a i na úkor zatracení (a co si budeme povídat – menších zisků) se KREATOR vydali na trip do zcela neprobádaných končin za přispění gothic rockového prince – Tilo Wolffa (LACRIMOSA).

Na jedné straně zachovat duch rozpoznatelných KREATOR a zároveň implantovat něco málo ze THE SISTERS OF MERCY či THE FIELDS OF THE NEPHILIM! Nějak takhle přibližně vypadaly plány na akci „gothic blesk“. Když nad tím tak přemýšlím, mohla tato kolekce dopadnout obrovským fiaskem (pro některé skalní fandy to fiasko skutečně bylo). Kapela však nepropadla kouzlu gotiky až do morku kosti, neztrapnila se, a když k tomu všemu přidáme ještě plusové body za vkusné aranžmá, dostáváme ve výsledku doslova a do písmene pozoruhodné album. „Endorama“ rozhodně není rozháraným souborem lego kostek. Ba právě naopak! Jde o vkusně semknutou kolekci, které se jinak než „gothic metal“ říci nedá. Své nadšení posléze deklaroval i samotný maestro Wolff, který si svůj vokální part vyzkoušel na vlastní kůži. Předně jeho kooperace v titulní skladbě je doslova ukázková, takhle chytlaví KREATOR tu do té doby ještě nebyli! Přes všechny stylové změny či úpravy na mě však největší dojem udělaly Milleho vokály. Po celou dobu své kariéry patřil za zlověstného křiklouna, aby se z něho z měsíce na měsíc stal sebevědomý pěvec, který si naložil plnou káru, nenechal ji na bedrech někomu jinému, ale sám se do ní s chutí opřel. Aby byl šok pro posluchače postupný, zařadili KREATOR na úvod poměrně nic neříkající song (neříkající s ohledem na evoluci v rámci žánru) nazvaný „Golden Age“. Hned poté se však nůžky začaly pořádné rozvírat. „Endorama“ (duetík s Tillem), přestávečka „Shadowland“ jako dezert přecházející v další ústřední track „Chosen Few“. Škrabošky letí dolů a prezentace nových KREATOR je na světě. Hudební publicisté tleskají, true fans trhají na kusy plakáty nad svými postelemi. Pop KREATOR? Sakra! Ani výrazně tvrdší kousky („Soul Eraser“, Tyranny“) nedokázaly některé škarohlídy přesvědčit.

Z dnešního úhlu pohledu by se dalo říci, co je na tom všem zvláštního? Na tehdejší dobu si však KREATOR dovolili skutečně moc. Těžko odhadovat, jak by jejich vývoj vypadal, kdyby v nastoleném trendu pokračovali i v dalších letech. Pokud některým formacím „vyměknutí“ (omlouvám se za toto slovo) přineslo větší popularitu mezi davy, u KREATOR tomu bylo přesně naopak. Pro některé posluchače sice „Endorama“ představovala přemostění do jiných hudebních dimenzí, ovšem více bylo těch fanoušků, kteří kapelu bez milosti odsoudili. Tomu se říká skončit na dlažbě, anebo ještě lépe česky – pro dobrotu na žebrotu. Z pochopitelných důvodů tak v roce 2001 ohlásili KREATOR comeback ve stylu „návrat ke svým kořenům,“ aby měli alespoň na chleba. Vítejte ve světě metalu, vítejte ve světě byznysu! KREATOR pro podobné kulišárny už nebudou mít více prostoru a dost možná nad ničím podobným raději ani neuvažují. Nechť riskují druzí! A tak „Endorama“ leží na dně diskografie přelepená černou páskou a to je věčná škoda!

PYOGENESIS – Unpop (1997)

Nejtenčí možný led, na kterém lze stát. PYOGENESIS a „Unpop“, „Unpop a PYOGENESIS! Není snad „metalového“ alba, na kterém by se v devadesátých letech recenzenti tolik nepovozili. Sračka, trendaři, zaprodanci, trapáci…i v těch rádoby intelektuálnějších plátcích se to výrazivo objevovalo, přičemž některé názory neměly daleko k hotové nenávisti. PYOGENESIS však byli vždy tak trochu jiní (nemám teď namysli jednorukého basistu). Nikdy se totiž nepovažovali za kované metalisty, svým životním stylem vždy nejvíce tíhli k punku, což se ovšem začalo naplno projevovat až v době, kdy jejich doom metalové opusy baštila početná enkláva fanoušků. Na albu „Twinaleblood“ se kapela poprvé přiblížila k písničkové formě muzikální všehochuti, přičemž vokály a songy gradujících v refrénech na něm dodnes připomínají tracky od SYSTEM OF DOWN, jejichž sláva měla teprve přijít. „Unpop“ však bylo úplně jiné kafe. Klidná a nic neřešící hudba na vlnách alternativního rocku s bezstarostnou slupkou, pod kterou se nachází kusy melancholie. Touto naprosto neortodoxní uměleckou politikou však kapela neodzbrojila jen obecenstvo a kritiku, ale také svou vlastní vydavatelskou společnost Nuclear Blast Records. Do dneška mám doma schované katalogy této firmy, kde se to hemží drsnými metalovými CD a mezi nimi září obaly k ‚EP „Love Nation Sugerhead“ (geniální cover s kelímky a kartáčky na zuby) a „Unpop“ (vysmátý boreček s kytarou ve sprše).

Z PYOGENESIS se tak rázem stala parta zaprodanců, vzor nevkusu začínající na „P“. Jednoznačný cíl těchto pánů: atakovat nejvyšší hitparádové příčky. Kapela svým kritikům však nezůstala vůbec nic dlužna. Pustila se do ortodoxních metalistů ve stylu „pro vás tedy rozhodně nehrajeme“ a bezostyšně pěla ódy na poslední alba amerických GREEN DAY (dokonce se k nim i stylově přiblížila na posledních dvou řadovkách „Mono…Or Will It Ever Be The Way It Used To Be“ a „She Makes Me Wish I Had A Gun“). Neopunkovým radovánkám však „Unpop“ oddán zdaleka nebyl. Jedinou výjimku tvořila pouze zpěvná a jednoduchá „Alternative Girl“ s lehce zapamatovatelným textem. Ostatní skladby až tolik vtíravé nejsou a bylo by hodně příkré, kdybych album odsoudil jako moji předchůdci. S odstupem času se totiž ukazuje, že „Unpop“ zas až tak špatné album není, některé skladby jsou skutečně hodně povedené. V roce 1997 však byly elektronické poklady kytar něčím, co se s metalovou či rockovou hudbou vůbec neslučovalo. Přitom třeba „Love Nation Sugerhead“ je naprosto precizní electro- rockůvka, nad kterou by se dnes ani nikdo nepozastavil a klidně si ji dokáži představit na nějakém současném albu zavedené alternativně-metalové skupiny. Inu léta běží,hudba a vkus se mění. A mění se také prostředky k dosáhnutí zvukové blaženosti.

Co se týče starých doom metalových odkazů, tak samozřejmě nejvíce potěší „Silver Experience“, naopak „My Style“ či „Rhapsodie In E“ poukazují na hledání nových stylových výzev. (ze kterých však nakonec nezbylo nic). Pokud bych měl PYOGENESIS za něco pranýřovat, byla by to nechvalně proslulá hluchá místa, na které si chce dát pozor každá formace dávající dohromady desku. S produkcí si Němci asi nedělali příliš velkou hlavu, pojali ji hodně punkově a možná i z toho důvodu je album pro některé posluchače stále nepřijatelné. Jiní fanoušci se zas cítili podvedeni znevážením staré tvorby, jejíž vypovídající umělecká hodnota dodnes atakuje takové velikány jako MY DYING BRIDE, ANATHEMA a další. K finálnímu úsudku stačil již výše popsaný obal, pořízený při jedné opilecké párty (stačí si jen vzpomenout na závěr alba „Sweet X-Rated Nothings“ a brutální krkání – i tady „beránci“ tak trochu znevážili jinak hodně povedenou kolekci).

Pojďme však nyní i na několik pozitivních věci… Mně osobně na této desce vždycky nejvíce imponoval zvuk, jehož výsledná podoba se v devadesátých letech zcela odlišovala od tehdejších zavedených pořádků. Možná i z toho důvodu jsem „Unpop“ nakonec přijal. Ne, skutečně se nejedná o nikterak zásadní sbírku písní, jež by měly přepisovat historii. Na druhou stranu by však posluchač mohl v „Unpop“ najít určité souznění. Melancholický electro rock ještě nikdy nikomu neublížil a pokud byste si chtěli občas odpočinout od tvrďáren či přetechnizovaných kompozic, zkuste třeba právě „Unpop“! Nekontroverznější produkt z dílny Nuclear Blast!

TÖRR – Tanec Svatýho Víta  (2000)

„My jsme TÖRR a umíme dělat jen randál/chaos Mayhem je náš pán a peklo ráj…“. Tenhle úryvek jednoho z textů může hravě definovat tvorbu black metalové legendy. Album „Tanec Svatýho Víta“ však rozhodně nepřipomíná „černý kov“ a už vůbec nenavazuje na letité šlágry, které si fanoušci žádají na koncertech dodnes. Po bigbítovém CD „Morituri Te Salutat“, jež bylo nahráno v nové sestavě (Hebych-Izzi-Vajda) si vůdčí předák Vlasta usmyslel, že by bylo dobré složit poctu jeho výsadnímu miláčkovi jménem MARILYN MANSON. Těžko říct, jak jeho souputníci, ovšem samotný „fotr black metal“ se do kytar a mašinek skutečně zbláznil a s novými plány a nemalými ambicemi vyrazil vstříc dobrodružství. Euforie však opadla hned několik měsíců po vydání. Z TÖRRu se stala doslova a do písmene nepotřebná kapela, staří příznivci nechápali, noví nepřicházeli a milovníci electra se smáli až se za břicho popadali. Legenda a její sny se zhroutily jako leporelo a dlouhých pět let trvalo, než Vlasta Henych z této kocoviny vystřízlivěl a pokud si chtěl posléze zachovat čest (živnost), musel kormidlem otočit hodně nazpět, aby si rozezlené obecenstvo znovu naklonil na svou stranu…

Je ovšem „Tanec Svatýho Víta“ skutečně tak „blbá“ fošna (jak se o ní často povídá)? Dovolím si tvrdit opak, ačkoliv je tu celá řada aspektů, které desce jako takové, podráží nohy způsobem zcela zásadním. O tom, že některé pa-rytmy nejsou zcela původní, o tom žádná. Proč se však TÖRR v oné době tvářili zatraceně novátorsky, to jsem dodnes nepochopil. Z desky cítím takový ten pocit: „hej, českej vole, koukej poslouchat, tohle tu ještě nebylo“. Ale dost možná byl tento arogantní přístup cílený (viz. nepochopitelná značka s přeškrtnutým invalidou). Pokud lze všechno tohle tolerovat, nelze tak činit u textů. Ty se opravdu hrubě nepovedly a jelikož je frázování obou hlasů dosti výrazné, nelze je přejít bez povšimnutí. Nicméně ani vokály nejsou úplně košér, především „dogovský“ přednes Romana Izaiáše působí v některých skladbách jako pěst na oko. Třeba z takové „Maděry“ mohla být celkem vkusná „diskotéka“, ovšem Izzi ji svými hlasivkami uvrhl do úplně jiných končin, lépe řečeno do míst, kde se po technařích házejí klacky. Něco mi říká, že už v době realizace kapela dobře věděla, že to není úplně ono, ale přesto se snažila celou záležitost nějakým zázračným způsobem zachránit (třeba Vlastovy vokální party jsou zdobeny efekty od sklepa po půdu), leč přes závit se nevyplácí tlačit. Na druhou stranu se nelze nepozastavit nad chytlavými aranžemi a nepochybně kvalitním soundem. Hlavně zvuk kytar není vůbec zanedbatelný a taková „Láska až za hrob“ je docela slušné eldorádo. Obdobnou kadenci má také již výše zmíněná „Maděra“, anebo deflorační óda „Lolita Twist“. Naopak slepými náboji střílí „Temná země“ a naprosto bezduchá selanka „Žijem v městě“. Titulní song je pak předělaná rockůvka, jež byla v původním znění zřejmě klasickou bigbíťárnou…

„Tanec Svatýho Víta“ je nepochybně posledním tančícím TÖRR večírkem. Aby tahle kultovní squadra mohla v dalších letech vůbec existovat, musela se logicky vrátit do starého železa a začít znovu vykopávat staré démony. Přísaha na novou evoluční čáru byla přelepena „velkolepým“ návratem a na cyber intermezzo si dnes už málokdo vzpomene. Zvláště pak proto, že se vůdčí protagonista tohoto cirkusu musel po několika letech ze „své“ domovské kapely pakovat. To už je ale úplně jiná pohádka. Ta o tančím Vítkovi skončila nakonec přece jen lépe, ačkoliv dnes už je z ní pouhá položka v diskografii. Rada? Ještě tomu dejte několik let, a pak si tohle album znovu poslechněte. Možná se budete zpětně divit, jakáže hudba byla podepsána pod názvem skupiny TÖRR.

ALL

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *