To už musí bejt, aby Veličenstvo, mé drahé JÁ, zvedlo prdel a vyrazilo někam za kulturou. V případě kapely PRVNÍ HOŘE jsem však nezaváhal, neboť jejich hudební cirkus považuji za absolutní „topku“, která je v našich luzích a hájích k vidění i slyšení. A že si pro své řádění vybrali „pouze“ malinkatý kladenský sklípek Dundee Jam? Nevadí, přestože si úplně nemyslím, že PRVNÍ HOŘE jsou dnes pouze pro fajnšmekry a vším možným znuděné audiofily. V tento večer tomu ale tak bylo. Na koncert skutečně dorazila jen hrstka příznivců, ovšem dovolím si tvrdit, že všichni zúčastnění se na místo činu dostavili naprosto cíleně.
A jaké to tedy bylo? Ve skromných podmínkách velkolepé! PRVNÍ HOŘE jsou zkrátka v neuvěřitelném laufu, a přestože si vzhledem ke skromnému koncertu mohli dovolit kdejaký ten odpočinkový brejk, nestalo se tak ani v nemenším. Pětičlenná formace je totiž natolik interesovaná vlastním umem, že si z večírku udělala radostný happening, a svým způsobem si k němu přizvala několik „kámošů z ulice“. Tento Pattonovký přístup je mi opravdu ze srdce sympatický, zainteresovaní jistě dobře vědí, co tím myslím (a kdo neví, musí hledat ve slovníku). Co se týče playlistu, tak ten se pochopitelně opíral o poslední skvělou řadovku „Křehký mechanismus pozemského štěstí“, ze které kapela přehrála všechny stěžejní písně. Způsob prezentace byl pak pro mě osobně solidním šokem, neboť jsem říkal, že s těmi největšími detaily takto pojatou hudbu zkrátka servírovat úplně nejde. „Hoře“ mě však přesvědčili o opaku. Přestože je Dundee Jam skutečně pidi-klub, zvuk dokázala kapela vykouzlit vskutku bravurní, nemluvě o „laskavé“ čitelnosti všech zastoupených nástrojů. A vlastně totéž se dá říci i zpěvu, křiku a mluvených slovech.
Čím jsou PRVNÍ HOŘE starší, tím více rozšiřují svůj vlastní arzenál žánrů, a to prostřednictvím svého jedinečného know-how. Viz pod textem umístěná řacha „Čobol a Čehůn“. Osobně mě pak naživo hodně brala vyostřená „Malej pán“, v oblibě nesu i „Sisyfovu zpověď“ s optimisticky laděnými úšklebky. Teatrální vyobrazování slov ovšem není to jediné, čím sestava během setu zacházela. Mistr harmonikář, když tedy zrovna nehrál, bavil osazenstvo svými nevšedními proprietami, jež měly vždy nějakou spojitost s danou písní. Stylus MR. BUNGLE se zkrátka nezapře – ostatně proč taky. V závěru setu si pak na své přišli i milovníci skladeb staršího data – u mě to jasně vyhrál „Absurdistán“ ruku v ruce s divočinou „Naruby“. Přídavkový scénář posléze nabídl představovačku „jiné kapely“, jež nejprve zahrála BRUTUS (píseň o dívčích faldách), aby hned poté následoval bonus v podobě křehké popové písně („hrajeme už tolik let, nemusíme pořád dělat jen avantgardu“). Protože se ale zúčastněným nechtělo domů, vytleskán byl ještě druhý dovětek, tentokráte v opravdovém „hoře stylu“. Takto to určitě bude i na další nahrávce.
PRVNÍ HOŘE jsou partou bezpochyby nedoceněnou. Kdyby byli mladší, určitě by je to moc a moc štvalo. A přesto, že je to dost možná štve i dnes, mohou být spokojeni s tím, že se v rámci našeho undergroundu najde dost posluchačů, kteří jsou na jejich jedinečnou produkci schopni přísahat. Jak by řekl Jirka Paroubek: „Kdo z Vás to má?“
ALL