PRIDE AND FALL

Za vznikem PRIDE AND FALL stála od samých začátků dvojice Sigve Monsen/Svein Joar Auglænd Johnsen, duo původně fungující v dark wave formaci AN EVENING KISSES, která se stala poměrně známou na domácí scéně, ovšem širší přesah do zahraničí jaksi chyběl. Ovšem nejen z tohoto důvodu se hlavní protagonisté pustili do nového projektu. Jejich stěžejní prioritou byla především změna hudebního projevu, která by se dala do dnešních dnů přiřadit do chlívečku s názvem futurepop, avšak s výraznými doteky temné a skličující atmosféry, jež se drží kapely jako klíště zkrvavené rány. Aby však mohla být sestava PRIDE AND FALL kompletní, přizvali si oba „věrní“ ke spolupráci jistého Pera Waagena, do té doby člena doom metalové skupiny VIDVANDRE. V té se nějaký čas pohyboval i Sigve Monsen. Oficiální prameny dokonce uvádějí, že z této party vzešel také legendární kytarista Frank Claussen, který se brzy přidal k rozjetým THEATRE OF TRAGEDY. To je ale pochopitelně úplně jiný příběh…

Hledání přirozeného respektu
Ten zásadní přišel pro PRIDE AND FALL přesně v roce 2003, kdy se na trhu objevil debut s názvem „Nephesh“ (Metropolis Records), jehož tklivá podstata otevřela kapele cestu do Evropy. A jaká byla pouť k prestižní vydavatelské společnosti? Dá se říci, že stačilo pouhé jedno promo CD a pánové z Metropolis Records měli jasno. Ovšem PRIDE AND FAL se pohříchu ocitli v situaci, kdy si mohli vybírat hned ze dvou dalších nabídek. Jenže proč se táhnout po dlouhé štaci k pokladu, když je truhlice zakopána v podstatě za rohem? Per Waagen: „Metropolis je na scéně známý a respektovaný label, mají skvělé jméno a hlavně naše album chtěli vydat. My jsme původní promo zaslali opravdu na všechny směry, ovšem když přišla nabídka od Metropolis, bylo rozhodnuto. Ono nám šlo hlavně o to, aby se naše hudba dostala do všech koutů světa, což se díky těmhle fajn lidem povedlo. Myslím, že jsme zvolili opravdu dobře. Je vidět, že tihle kluci hudbou opravdu žijí.“

Pride And Fall_promoA kterak nejlépe album „Nephesh“ charakterizovat? Dle mého soudu se jedná o nesmírně chladnou studnici strojových electo-beatů, kláves a silně odtažitého vokálu, jež často připomíná kněžské kázání. V celkovém kontextu hudba nepůsobí nikterak tvrdě ani úderně, spíše si pohrává s temnotou a stíny. Tak tomu je např. ve dvou zásadních skladbách, kterými jsou „Paragon“ a „December“. Per Waagen: „Prosinec symbolizuje odcházení, zakončení něčeho. Nicméně text má co dočinění se Sigveho osobními zážitky z dětství. Tehdy se přátelil s jedním kamarádem, ovšem za nějaký čas se jejich cesty rozdělily. V refrénu skladby se zpívá o tom, že se oba sejdou v posmrtném životě. Sigveho způsob psaní mám velice rád. Je v nich spousta skrytých pocitů a stejně je to s ohledem na koncept. ‚Nephesh‘ je starověký termín pro duši, ale některé výklady tohle slovo prezentují spíše jako ‚živou bytost‘. S náboženstvím to však nemá nic společného. Nás v kontextu alba zajímal hlavně psychologický význam ve vztahu k osobnosti. S náboženstvím to nemá vůbec co dělat. Myslím, že právě v dnešní době se ukazuje v plné nahotě, co všechna náboženství pro svět znamenají.“

Jak už bylo zmíněno… Přestože PRIDE AND FALL odstartovali hudební dráhu v podstatě nenápadně, brzy bylo jejich jméno automatickou součástí norské alternativní scény. Cestu si k jejich hudbě našli nejen příznivci elektronické hudby, ale také posluchači gotiky a metalu. „Myslím si, že norský posluchač, který má rád kvalitní hudbu, začíná být čím dál víc náročnější. Na kapely jsou kladeny podstatně větší nároky, než tomu bylo před lety. Myslím si, že naše scéna vyprodukovala celou řadu skvělých kapel, jako jsou např. APOPTYGMA BERZERK, ICON OF COIL, RÖYKSOPP atd. Nicméně třeba i v blackmetalovém ranku existuje spousta talentovaných a doslova geniálních kapel (ENSLAVED, FORLORN, GEHENNA, EMPEROR), které tady mají dost dobré podmínky pro svůj rozvoj. Norská vláda sice dokáže vymyslet spousty stupidit, ale když dojde na podporu mladých hudebníků, většinou to má hlavu a patu. V tomhle si naše země vede skutečně dobře. Každopádně ale stále platí, že průměrný posluchač nezná žánry, které jsem výše zmínil. Metal, EBM, future pop, alternativní elektronika… to jsou všechno žánry ryze undergroundové a nijak masově rozšířené. Nicméně každá z těchto scén má své věrné jádro posluchačů, což je rozhodně důležité,“ uzavřel Per téma spojené s norskou hudební scénou.

Pride And Fall_bandV krajině ticha a umírání
Na nástupce debutu si fanoušci museli počkat přesně tři roky. Album s názvem „Elements Of Silence spatřilo stíny světa v roce 2005 a v mnoha procentech navazuje na úspěšného předchůdce. Po stránce atmosféry jsou však nové skladby mnohem více intimní, čiší z nich komornost a v neposlední míře i nádech extravagance („Pathogen“). Primárním bodem desky se však paradoxně nestala vodivá a tepavá zvukovost, ale jakási úcta k tichu a rozjímání. Sigve: „Koncept desky je zaměřen na důležitost ticha v našem životě, což má hned dva rozměry. V tom jednom se prolíná ticho se všemi možnými tragediemi v lidských životech, v tom druhém se jedná o psychologickou otázku spojenou s trávením volného času v přírodě. Všichni členové PRIDE ANF FALL jsou takto nastavení. Často trávíme hodně času v přírodě, relaxujeme a necháme se léčit tichem. Pro kapelu je tohle všechno nesmírně inspirativní. Tady v Norsku naštěstí existuje hodně míst, kde ticho opravdu léčí.“ Jakkoliv je však album místy skutečně relaxační, nabízí se i poznámka spojená právě se smutnou symbolikou ticha, neboť po smrti člověka často následuje… Sigve: „Ticho a oběti, člověk, který zůstává opuštěný. To je přesně námět titulní skladby, která je opravdu hodně depresivní. Ale tahle to z nás zkrátka vyšlo. Tentokrát jsme poněkud změnili skladatelský proces a je znát, že album zní přece jen jinak.“

Temná část alba „Elements Of Silence“ vykreslila most hned k tomu následujícímu, podle mého soudu k prozatím vrcholnému dílu v diskografii PRIDE AND FALL, jež se na trhu objevilo jen za několik málo měsíců. Již samotný název vypovídá o mnohém. Na „In My Time of Dying“ zkrátka nezůstal kámen na kameni, hudba se stala ještě mnohem černější a depresivnější, klasická stavba písní byla nahrazena kompozičností a elektronické výrazivo zamířilo směrem k EBM, přestože základní hmota stále zapadá do populárního označení „futurepop“. Chladné a zákeřné aroma obstarávají zejména dvě instrumentální palby, přičemž hlavně „Black Gate“ představuje nemilosrdně tepající monstrum. PRIDE AND FALL na svém třetím albu naprosto přirozeně dospěli do nejhlubšího stádia chladnosti a umělecké odtaženosti. Chvílemi zní jejich hudba sirově, posléze spíše mrazivě a hororově.  „O čem album skutečně je, naznačují hned první dvě skladby. Např.  ‚I Wither‘ je v mých očích neskutečně omamná kavalerie nočních můr! Střední tempo dokáže zvýšit intenzitu prožitku, tma se valí In My Time Od Dyinga se všemi chmury nenápadně prostupuje do hudby. Album osobně považuji za opravdu hodně těžké, při jeho poslechu pocítíte, kterak vás síla hudby sama táhne dolů. Funguje to i v případě tanečnějších pasáží,“ poukazuje Sigve na černotu vycházející z hudební produkce a pochopitelně i textů. Přestože ne všem posluchačům album jak se říká sedlo, v globálním měřítku se stalo pravděpodobně nejpopulárnějším artiklem z dílny PRIDE AND FALL. Oblíbili si ho totiž i milovníci odlišnějších žánrů a není divu, že klasické CD, zejména pak digi-packovou verzi, už prakticky neseženete. PRIDE AND FALL se v roce 2007 jednoduše dostali do životního laufu a bezpochyby se z nich stala jedna z nejdůležitějších formací již výše zmíněného žánru. Rozkvětu ovšem Norové využít nakonec nedokázali a trochu překvapivě se na šest let uložili do hlubokého spánku. „PRIDE AND FALL v podstatě přestali úplně existovat. V průběhu tohoto období se každý z nás potuloval všude možně a v zásadě se nám vůbec nedařilo vést diskuse o další nahrávce, nemluvě o možnostech zahrát si nějaký koncert. Trvalo to dlouho, ale nakonec přece jen zvítězila chuť něco společného zkusit. Jakmile jsme se začali scházet ve studiu, vrátila se nám veškerá chuť do práce. Najednou začalo být všechno jako tomu bylo dřív. Trochu jsem se toho obával, ale chemie mezi námi znovu zafungovala. Nebyl ani takový problém navázat na přetrženou nit. Nejkreativnější jsme byli tehdy, kdy jsme se začali dohadovat a hádat. Odlišnost některých myšlenek nás dohnala k intenzivnější práci,“ vzpomíná Svein na první kroky k návratu. Kolega Per k tomu přidává: „Chod kapely se zastavil v roce 2009. V roce 2011 jsme se pak znovu sešli s cílem udělat ještě jednu společnou skladbu, jako poděkování fanouškům a následně PRIDE AND FALL definitivně rozpustit. Při přípravě skladby jsme ale zjistili, že spolu dokážeme fungovat dál. Znovu nás to začalo spolu bavit. Nový materiál vznikl poměrně rychle.“ Album s názvem „Of Lust and Desire“ vyšlo na osvědčené značce Metropolis v průběhu roku 2013, čili dá se říci, že všechno zůstalo při starém. Per: „Všechno bylo jako dřív, ale je jasné, že jsme si uvědomovali, že za těch několik let se toho na hudební scéně událo dost a dost. Nechtěli jsme proto přijít s něčím zastaralým. Na druhou stranu jsme ale vůbec netušili, co od nás čekají fanoušci a jestli na nás ještě vůbec čekají. Skvělé ale bylo hlavně to, když jsme se po dlouhých letech mohli setkat s přáteli, které jsme během té naší pauzy neměli šanci potkat.“

Nalezení přetrženého lana
Pride And Fall_band2„Of Lust And Desires“ v lecčems na všechna alba navazuje, ale od svého předchůdce se přece jen liší, místy i výrazně. PRIDE AND FALL tentokráte vsadili na vděčnější melodie, většina skladeb má kostru klasické „písničky“, přestože trojici rozhodně nelze upřít snaha o tradiční promakanost. Album má celkově hodně „přívětivý sound“, není tolik „černé“, byť některé skladby jsou stále dostatečně syrové a svým způsobem „tradiční“ (samozřejmě ve vztahu k tvorbě PRIDE AND FALL). Zároveň s tím vyvstává i potřebná pestrost a pozitivním zjištěním může pro někoho být i fakt, že se album nedrží předepsané linie, ale nabízí mnohem více pohledů na elektronickou hudbu. Totéž se ale týká i vokálů, kterým sice dominují přirozeně čisté polohy, ovšem najde se tu i celá řada úprků do rozdivočelých vod EBM. Mně osobně album „Of Lust And Desires“ nezklamalo, rád si ho přehrávám v autě, avšak naléhavější poloha „In My Time of Dying“ mi je přece jen o něco bližší. Sigve: „Každý den se potýkáme s nějakými vnitřními konflikty, jsme nuceni spoustu věcí rozhodnout a následně čekáme, jestli jsme udělali dobře či špatně. To je taková ústřední myšlenka ‚Of Lust And Desires‘. Při psaní textů jsem se snažil tohle téma nějakým způsobem popsat a rozebrat. připouštím, že některým lidem se mohou zdát nejasné. To byl ale záměr. Nechci posluchačům vnucovat svou ‚pravdu‘ a své představy o životě. Vždycky se snažím ponechat posluchačům prostor pro vlastní výklad, což je podle mého soudu velmi důležité. Nicméně s ohledem na předchozí alba, musím říci, že na téhle desce jsou mé texty zdaleka nejpřímější.“

PRIDE AND FALL se tedy návrat na scénu povedl vcelku bez bolestí, fanoušci jednoduše nezapomněli, přestože měl Svein určité pochybnosti: „Albem jsme chtěli ukázat, kam jsme se jako skladatelé a hudebníci za ten čas dostali. V mnoha ohledech jsme se posunuli vpřed a pevně doufám, že si toho posluchači všimli. Album kontinuálně navázalo na naše předchozí nahrávky a navíc se na něm nachází několik netypických skladeb. Např. ‚Sculptor of Lust and Desire‘ nebo baladická ‚A River Runs Through‘. To jsou věci, které od nás asi málokdo čekal. Uvidíme, kam nás hudba zavede v dalších letech.“ A kam hudba a tvořivost PRIDE AND FALL zavedla, o tom se budeme moci přesvědčit již brzy. Album s pozoruhodným názvem „Red For the Dead, Black For the Mourning“ už klepe na dveře a zveřejněné ukázky nezní vůbec špatně. Dle všeho bychom se mohli dočkat zase o něco syrovějšího materiálu. Buďte připraveni v blocích společně s PRIDE AND FALL!

ALL

https://prideandfall.bandcamp.com/

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *