Švédský umělec J. Carlsson prý prodělal několik špatných zkušeností s labely, se kterými spolupracoval, tudíž jeho aktuální dílko vychází pouze a jen v jeho režii, veškeré plusy i mínusy od nynějška padají na jeho (holou) hlavu. A jak moc komplikovaná je produkce projektu PLUTONIUM? Z hlediska zasazení do těchto řádku, musím se přiznat, že hodně. Carlsson zabalil tvorbu do avantgardního kabátku, jehož součástí je kombinace tradičnější blackmetalové formy s industrialem, místy i ambientem.
Co se týče nemetalových částí, tak právě v nich ponejvíc spočívá síla tohoto misantropicky pojatého díla. Hlavní protagonista se prezentuje jako hodně solidní skladatel, jehož největší devízou je schopnost dát dohromady nápaditou a atmosferickou kompozici. Kdyby se v této rovině neslo celé album, dosahovala by moje spokojenost maxima, jenže nutnost blackmetalová budiž další důležitou složkou PLUTONIUM! Safra porte! Pokud to někde na „Born Again Misanthrope“ skřípe, je to právě zde. Carlsson je dost možná hodně solidní klávesista a aranžér, ale těžko soudit, jak moc si tyká s kytarou. Uveřejněné party jsou opravdu hodně primitivní, riffy se do zblbnutí opakují a materiál tak vzhlíží až nespravedlivě lacině.
Ale to by nebylo zdaleka to nejhorší. Rušivým elementem je naprosto otřesný zvuk naprogramovaných bicích. Pokud hudbu PLUTONIUM něco zásadně degraduje, pak je to jednoznačně onen zlotřilý automat, jehož údery připomínají spíše práci inteligentního opeřence, než účelný doprovod. V případě pomalejšího tempa se ještě jedná o vcelku únosný „klepot“, ale když dojde ke zrychlení, nemůžu si pomoci, něco mi tady zavání (hrubým nedostatkem). Obecný problém však spatřuji v hodně podprůměrném zvuku, v důsledku kterého zanikají i ty lepší nápady, resp. to, co je zde vpravdě poutavé, by za určitých okolností mohlo vyznít daleko lépe. Jak jsme tedy ze Skandinávie zvyklí slýchat nahrávky s vyprecizovaným soundem, tak PLUTONIUM je v tomto ohledu jakási výjimka potvrzující pravidlo.
V důsledku hry na PRO a PROTI je „Born Again Misanthrope“ skutečně dosti divné album. Zlaté chvilky jsou střídány bezkrevným amatérismem… no s něčím podobným se člověk opravdu nesetkává každý den. J. Carlsson toužil vytvořit mimořádné dílo, ale je zcela evidentní, že jeho schopnosti mají své limity. Zatímco se tedy protřelí nstrumentalisté rvou o každý sebemenší nápad, švédský umělec jich má plnou tornu. Bohužel se ale pere s provedením. Ve finále ho tak alespoň může hřát skutečnost, že si prostě a jednoduše vystačí sám (což chápu). Jak už jsem ale několikrát zmínil, potřebná kvalita tu momentálně chybí. I navzdory plusům, jež jsou zmíněny výše.
ALL