PhDr. Jan Pömerl CSc. (1946 – 2010)

Tenhle rozhovor bych tu ani mít nemusel. Osobně mě však zasáhlo úmrtí jednoho skvělého člověka, se kterým jsem měl tu čest pracovat. Byl jím PhDr. Jan Pömerl CSc. Hodně jsem se od něho naučil a dozvěděl… do smrti nezapomenu na naše pravidelné polemiky z oblasti kultury, historie, politiky, ale také sportu. Byly to krásné časy…nicméně je mou povinností jeho příběhy a osudy vyprávět dál a právě proto jsem i na stránky R.U.M. zinu zařadil tento rozhovor, který jsem uskutečnil cca. před šesti lety pro internetové stránky SOŠ Velvary…

Pane doktore, mohl byste vzpomenout na svá studentská léta? Vzpomenete si někdy na tuhle dobu?
Na studentská léta vzpomínám v poslední době velmi často, jelikož se střetávám se studenty jinými a to mi připomíná má vlastní léta. Jinak je třeba říci, že ta má generace byla jiná. Vyrůstali jsme v jiných podmínkách a jinak jsme samozřejmě mysleli. Také jsme zlobili. Na základní školu si už přesně nepamatuji. Na střední škole jsme byli třída asi taková, jako jsou tady. Vždycky byla nějaká ta parta, která to vedla. Já jsem byl takový benjamínek třídy, protože jsem byl úplně nejmladší. Začlenil jsem se tedy do jakéhosi průmětu těch, kteří moc neruší a nejsou nijak zvlášť geniální. A časem se projevilo to, že jsem měl zájem o malování a divadlo a stal jsem se tak jakýmsi kulturním referentem třídy. Najedenou to na mě tak nějak spadlo a také mě to bavilo. Přes tyhle věci mě všichni brali a předpokládali, že když bude nějaká kulturní akce, tak já to vymyslím. Faktem je, že když se něco opravdu povedlo a druzí to ocenili, tak mě to těšilo. Trauma však pro mě bylo, když jsem chtěl jít na VŠ a z politických důvodů jsem nemohl. To mě trochu frustrovalo, ale o to víc mě to vybičovalo k tomu, abych hledal jiný způsob, jak se uplatnit. Tam byl asi ten zlom od toho povinného učení. Uvědomil jsem si totiž, že čím víc toho budu vědět, tím mám větší šanci obejít ten zákaz. Ta překážka mě vlastně stimulovala k tomu, abych se více snažil.

Potom jsem byl na škole v Brně, kterou jsem si už vybral sám, jakožto řešení mé stávající situace. Tam jsem to bral opravdu strašně vážně. Tam jsem chtěl být skutečně nejlepší. Byla to výtvarná škola, která měla hodně blízko k divadlu, což bylo jakési splnění mého snu. Přes den jsem mohl malovat a učit se dějiny umění a večery jsem trávil v divadle, nebo na nějakých zkouškách. Takže asi tyhle tři roky byly nejkrásnější. Byly to také první tři roky, které jsem strávil mimo domov. Bydlel jsem v podnájmu, učil jsem se šetřit peníze, takže když jsem finančně „nevyšel“, byla to jen moje chyba. Pak jsem se pokoušel dostat na VŠ, blížil se rok 1968, všechno se jakoby uvolňovalo chtěl jsem dělat výtvarnou VŠ (umělecko-průmyslovou). Talentové zkoušky jsou tam však opravdu krutý, hlásí se tam spousta lidí, berou jich málo, a tak jsem neuspěl. Začal jsem tedy pracovat jako aranžér. Malovali jsme různé nápisy a učili se písmo. A právě tady jsem si uvědomil, že kdybych býval v tom Brně nastoupil od prvního ročníku (chtěl jsem rovnou do třetího, nakonec mi to neprošlo a zařadili mě do druhého), měl bych v téhle práci výhodu, protože se tam to „písmo“ vyučovalo. A já teď chtěl dělat podobnou práci, ale to písmo jsem neuměl. Takže to brzy prasklo a já se ho musel doučovat. Nikoho nezajímalo, že to neumím.A tady se právě ukázalo, že když člověk něco pomine, nebo odflákne, tak mu to jednou bude chybět. Samozřejmě později se mně zas spousta věcí hodila. Třeba na vojně! Uměl jsem dělat nástěnky, plakáty tak jsem tu vojnu nějak „prošuměl“ pohodlněji. I tihle lidé jsou potřeba, i když je to ulejvárna. Pořádal jsem výstavy, kreslil jsem a celou jednotku jsem vlastně tímto způsobem reprezentoval. Kultura byla vlastně možnost, jak tu vojnu přežít. Pak tedy přišel rok 1968 a začaly se dít šílené věci. Člověk se začal rozhlížet trošku jiným způsobem. Díky téhle mezeře, která se v přijímacích řízeních objevila, jsem se dostal na VŠ. Strašně jsem si toho vážil a byl jsem rád, že mi rodiče poskytli tuto šanci, která spočívala v tom, že mě museli dalších pět let financovat. Proto jsem se snažil, abych měl školu co nejdříve regulérně hotovou. Během studia jsem si samozřejmě přivydělával. Např., výhodné to bylo v knihovně, kde jsem si ještě na druhou stranu mohl číst, co se mi zachtělo, a tam jsem vlastně i spoustu věcí doháněl. Začal jsem také psát např. kritiky. Zkrátka každá stovka byla dobrá.

Děkuji. Bylo to vyčerpávající. Posunul bych se tedy trošku dál a to do současnosti. Jednoduchá otázka:. jak zatím hodnotíte právě probíhající školní rok (2004/2005) ?
Na jednu stranu jsem potěšen, tedy co se týče prvního ročníku. Ve druhém ročníku možná že teď najdeme trošku jinou komunikaci, díky tomu divadlu a mimoškolním činnostem, které je baví. Třeťákům v současnosti věnuji hodně pozornosti, oni teď prožívají jakési krizové období, ale snad se z toho vykopou. Čtvrťáky teď nemám, takže nemohu soudit. Samozřejmě vždycky ten školní rok, který právě probíhá., je ten nejzajímavější, jelikož ty ostatní jsou už minulost a ty problémy, které právě z té minulosti vyplynuly, už jsou také pryč. Zatím to tedy docela funguje.

Teď taková těžká otázka. Mohl byste ve zkratce porovnat mládež současnou s tou ,ve které jste vy sám vyrůstal?
Těžké. Samozřejmě, je to rozdíl čtyřiceti let. My jsme byli chudí. Materiální vybavenost po válce byla nedostatečná a bylo znát, že hodně věcí chybí. Hodně věcí nebylo a my jsme museli být velice šetrní. Jinak moji rodiče oba pracovali, hlady jsme netrpěli a ani nijak hůře oblečeni jsme nechodili. Všechno se však hůře shánělo a tak jsme si všeho více vážili. Tehdy, když byly Vánoce, tak byly opravdu jednou za rok. Ne jako nyní, kdy jsou průběžně. Pamatuji se třeba na dobu, kdy se objevila první žvýkačka. Dřív jsme žvýkali jakési náhražky a najednou se objevila žvýkačka. To bylo něco! Také jsme např. spoustu věcí nevěděli. Bylo těžké se dostat k informacím, které člověk chtěl vědět. Nebylo to jako dneska, kdy se už všechno ví dopředu. Nejdominantnější zábavou tehdy bylo kino (televize začínala). Strašně moc jsme si užívali rozhlasu. Proto je i ta moje generace jaksi stále zvyklá na rozhlas, protože televize, alespoň tedy mě, uspává. Člověk je u ní pasivní, kdežto u rozhlasu můžu klidně ještě něco dělat. Další rozdíl vidím v jakési kolektivnosti. Byli jsme k tomu vedeni. Někdy bylo dokonce vyhýbání se kolektivu až nebezpečné. Člověk ať chtěl, nebo nechtěl byli jsme pionýři, pak svazáci Samozřejmě, jak jsme dostali rozum, chtěli jsme dělat všechno po svém. Nechtěli jsme poslouchat, jelikož i v těch svazáckých košilích jsme měli třeba trošku rozdílnou představu o trávení volného času. Někdo samozřejmě narazil, ale také se ukázalo, jak je kdo nápaditý. Když byl člověk trošku chytrý, šlo jen o to, jak to těm dospělým lidem vysvětlí. Jinak jsme měli taky velkou „kliku“, a to jak na základní, tak střední škole v tom, že nás učili lidi, kteří třeba učili ještě před únorem 1948, a tak znali i ten jiný „typ“, který se jaksi zavrhnul. Díky nim jsme se tedy ledacos dozvěděli. Oni k tomu taky přistupovali tak, že ty osnovy, dle své vlastní uváženosti a odvahy, porušovali. Vyrůstali jsme tedy v jakémsi principu dvojího vnímání světa. Jeden byl soukromý a ten druhý oficiální. Perfektně jsme to uměli rozlišovat. V tomhle jsme byli pokrytci, to je pravda. Ovšem tehdy to bylo nutné.

Já, coby učitel, patřím věkově spíše k té generaci našich studentů, ovšem i přesto vnímám některé rozdíly mezi nynější mládeží a mými souputníky. Tak např. mi přijde, že dnešní mládež přemýšlí na můj vkus až moc materialisticky (samozřejmě, ne všichni). To znamená, že nějaká činnost je „uspokojuje“ jen tehdy, když jim z toho plyne nějaký užitek. Někteří studenti jsou opravdu šikovní, ale ta motivace je na můj vkus hozena až někam do velmi ekonomických sfér. Myslím si, že je to rozhodně škoda. Docela mi to evokuje naši společnost, která už také jaksi přebírá „USA model“:“jsi přítel, jestliže máš peníze „. Jaké jsou vaše pocity?
Samozřejmě. Ta výhoda za tu činnost nemusí mít ani výhodou materiální. Stačí, když z té činnosti vyplývají další výhody, které jsou pro toho člověka zajímavé. „Zadarmo kuře nehrabe“ a oni se tím docela řídí. Chápu, že je tady např. problém s dojížděním. To znamená, že oni přicházejí z jiného okruhu, kde mají přátele a své zázemí. Tady ve Velvarech ho nemají a pokud si ho neudělají ve třídě, kde vznikne parta, která všechno dělá společně, tak všechno, co je „navíc“, je skutečně jakési braní volného času, což je obtěžuje. Chápou to vlastně jako školu, která se prodluží (většina jich je ale z Kralup, takže mají alespoň možnost vídat se tam). Já jsem vyrůstal v Pardubicích a měl jsem tu výhodu, že když jsme vypadli ze školy, ušli jsme sto metrů a skončili jsme na zimním stadiónu v kavárně, kde jsme vlastně pokračovali v jakémsi „kolektivním studiu“. Když jsme pak byli starší, tak jsme třeba zašli večer do hospody. To oni samozřejmě znají také, ale zase jenom tam, kde bydlí. Ten společný zájem jim chybí. Dále jim chybí ctižádost. Oni nechtějí vynikat. Někdy jako by se styděli za to, že jsou dobrý. A bohužel se ty chytrý bojí těch hloupých. To je ten problém.

A domníváte se, že je např. ovlivňuje i ten jakýsi celospolečenský trend „špatně podaného kapitalismu“? Pamatuji se, že když bylo po revoluci a my jako studenti jsme najednou viděli, co všechno najednou můžeme, téměř jsme se toho báli (a tím nám některé další záležitosti nepřišly zdaleka tak samozřejmé)…
Ano. Oni nemají limity. Třeba já jsem patřil ke generaci, které se neustále rozšiřovaly možnosti i z toho mála. A to se týkalo jak té materiální, tak té duchovní stránky.Pro mě právě byla nekrásnější ta šedesátá léta. Bylo mi patnáct a já si začínal o spoustu věcí zajímat. Kupoval jsem si různé časopisy a měl jsem zájmy úplně odlišné než měli moji rodiče. Moji rodiče byli velice hodní lidé, ale pracovali v takových zaměstnáních, které bych nikdy dělat nemohl. Proto jim moje humanitní zájmy připadaly podezřelé, a tak mi říkali: „Tím se neuživíš, koukej dělat něco pořádného“. Člověk se tedy musel prosazovat i doma a ještě ke všemu se člověk musel řídit těmi oficiálními názory a pravidly. A pak jsem najednou něco začal číst a zjistil jsem, že je všechno naopak. Člověk si to pak všechno musel srovnat v hlavě a třeba si najít nějakého spojence. Dneska jsou ti mladí lidé zahlceni strašnou spoustou názorů, že se v nich nemají šanci vyznat. V tomto ohledu je právě důležitá škola, která by je měla nějakým způsobem navést. Když se někdo tváří jako anarchista, tak je důležité mu ukázat, nebo vysvětlit, že ten anarchismus je sice krásná a romantická záležitost, ale také mu ukázat důsledky, které z toho vyplývají a k čemu vedou, a že tohle není cesta. Tady ta škola hraje možná důležitější úlohu než rodina samotná, protože dnes ti rodiče tyhle věci ani neznají. Na své děti mají málo času a oni se opravdu „plácají mezi sebou“. Tady se právě ukazuje ta generační bariéra. Vy k nim např. máte mnohem blíž, a tak dle situace zvolíte i potřebný slovník, abyste se k nim třeba i blíže dostal. V tomhle ohledu mi třeba pomáhala má galerie, kterou jsem vlastnil. Ve svých padesáti letech jsem se zde setkával s těmi dvacetiletými lidmi a přes ně jsem teprve zjistil, že jsem za a) „trochu mimo lajnu“, b) naučil jsem se poslouchat muziku, kterou oni (povolil jsem jim, ať si to v té galerii klidně pustí a najednou jsem zjistil, že se to třeba dá poslouchat, a že to má nějakou logiku, nebo smysl.) Prostě některé věci člověka minou a on se k nim musí vracet. Tím si člověk jakoby doplňuje vzdělání. To samé se týká knížek. Kvůli nim jsem si třeba přečetl knížky, které jsem předtím jakoby přehlížel. Třeba Nietzsche byl pro mě nějaký pojem, ale nijak extra jsem se jím nezabýval. Takže nakonec v padesáti letech čtu Nietzscheho, abych vůbec mohl oponovat a diskutovat s těmi mladými. Takže mi to zpětně dalo opravdu moc. A když právě člověk chce s těmi mladými komunikovat, musí si najít i čas na ty věci okolo. A to ti rodiče nemají a někdy ani ve škole ten čas není. Proto možná i dneska jsem schopen ledacos pochopit,  a nebo se alespoň o to snažím.

Mluvil jste o vztahu rodičů a dětí. Někdy mám pocit, že rodiče ty své děti právě díky výše zmíněným důvodům vlastně neznají. Souhlasíte semnou?
Tohle je strašně velký problém. Já tohle vidím na své setře, která je mimochodem dobrou matkou. Sledoval jsem ji několikrát z povzdálí a zjistil jsem, jak vlastně těm svým dětem nerozumí. A já najednou s těmi jejími dětmi komunikoval normálně a je to jen v jednom problému, a to v tom, že ona je ten rodič. Já jsem ten strejda, kterému se už může ledacos říct a i někdy může tu rodičovskou autoritu jaksi podrazit. Dnes je problém, že ty rodiny jsou dost zúžený (někdy jen jedno dítě a nebo jeden rodič) a dříve to bylo úplně obráceně.

Další otázka směřuje už trošičku do obecných sfér. O nás Češích se traduje, že jsme věčně nespokojení, nikde nenacházíme nic pozitivního Myslíte si, že někdy přijde doba, kdy se tohle všechno změní? To se týká např. tolerance a úcty k hlavě státu, jakou mají např. severské země, i když se jedná o monarchie…
Dobře, ale ti králové nedělají politiku. Vezměte si třeba osud anglické královské rodiny, na které nezůstane nit suchá. Mají je jakoby rádi, ale v podstatě jsou na ně hrozně zlí. O Češích se říká, že potřebují nad sebou pevnou ruku. Ať v tom dobrém, či zlém. Jakmile dostanou volnost, začnou se hádat mezi sebou. Fakt je, že v té historii, když měli Češi nad sebou panovníka, tak byli pracovití, svědomití atd. Jakmile však dostali šanci si o věcech rozhodovat sami, tak se vždy rozdělili na dva tábory, které proti sobě pak vedly bratrovražedné boje. Nemyslím tím jen nešťastnou bitvu u Lipan, ale i další klíčové momenty, které byly odvislé od toho, že ten celek nedržel pohromadě. Jediné, co nás dokázalo vždy spojit, to bylo vždy jakési ohrožení zvenku. Bohužel, ale zas zklamala ta elita nahoře. Já jsem např. zažil 21.srpen 1968 na vojně, kde jsem pochopil tu frustraci těch lidí z toho osmatřicátého roku. Dříve byli ti lidé (ti obyčejní lidé) ochotni tu republiku opravdu bránit. A ty, kterým šlo o kšeft a nešlo jim o tyhle věci, tak se raději s tím Hitlerem domluvili a vzdali se. To samé bylo v tom roce 1968. Nikdy nezapomenu na to, jak ti lemplové (Švejk proti nim hadr), hned po té noci, co se to dozvěděli, hned ráno a dobrovolně, bez rozkazu si sbalili velkou polní a čekali, že dostaneme zbraně a půjdeme něco dělat, i když jsme měli nahnáno. A teď najednou nám tam řekli, že se nic neděje. Řekli nám, běžte do zaměstnání a dělejte jakoby nic. Rázem bylo po autoritě všech důstojníků. Od té doby nám všichni říkali, ať už jste v civilu a taky byli rádi, když jsme tedy na podzim odešli. Ti důstojnici pro nás byli vzorem a najednou za týden popíjeli s ruskými důstojníky a dělali, jako kdyby se nic nedělo. A naopak někteří dvacetiletí kluci si v zájmu vlastenectví ještě více ublížili, když prohodili nějakou tu poznámku, která se třeba nehodila. Uvidíme, jak to bude v budoucnu. Jde o to, jestli se nám ta „velká“ Evropa povede. Otázka národa bude poté jakousi soukromou záležitostí. Lidé by se měli pak cítit jako Evropané a to, že jsem Švéd, Němec,Čech, to už by měla být soukromá záležitost. Ti mladší lidé v tomhle budou vyrůstat a budou to brát jako samozřejmost. Problém je spíše s těmi staršími lidmi, kteří se budou z jakési sentimentality neustále vracet zpět, a proto v nějakou dokonalou Evropu příliš nevěřím. Je to dáno hlavně demografickým vývojem. Neustále stárneme a stárneme a ten konzervativní přístup k životu je téměř nemožné potlačit. Sám to vidím na sobě.Navíc ani USA není příliš sjednocené Evropě nefandí. Jediné, co vám můžu říct, je to, že to budete mít složité. Bohužel, ani naše politická reprezentace není bojem dvou názorů. To je soubor dětí, které mají pocit, že jim někdo bere hračku, a oni se podle toho chovají. Jsou na sebe sprostý a především nejsou konstruktivní.To je i to, co mi vadí třeba v těch jednotlivých třídách. Cílem je, aby se vždycky snažili k něčemu dospět. Ale oni jsou v tomhle ohledu strašně destruktivní. Každý si „přinese“ svůj názor, o kterým si myslí, že je jediný správný.

Když jsem byl ještě na škole a diskutovali jsme tehdy o studentské populární akci Děkujeme, odejděte, tak jsme se vyjadřovali v tom smyslu, že naše vláda a parlament jsou jen odrazem lidí, kteří zde žijí. Co si myslíte o tomhle přirovnání?
Určitě. To je vzorek. Na druhé straně je to výsledek toho politického nezájmu většiny. Vezměte si, že třeba ve Francii lidé volí zásadně proti (Češi nejsou schopní tohle pochopit). Tam je u moci nějaká vláda a ti lidé, když jsou nespokojení, tak udělají všechno pro to, aby ta vláda padla, protože ta jiná vláda tu zemi bude muset vést opravdu nějak jinak. Jsou tam prostě jiní lidé. Kdežto u nás jsou fan-kluby. Prokazatelně mě ten člověk může zklamat, denně to mám na talíři, tak ho přeci nepůjdu zvolit znova! To potom je projev vlastní blbosti. A ještě ke všemu mě fascinují lidé, kteří mají program opravdu asociální a dostávají hlasy od nezaměstnaných, sociálně slabých jen proto, že se jim líbí ten pán, který je elegantní. Ty lidi mají v hlavě duto, a tak si to zaslouží.

Někdy ale mám pocit, že někteří lidé se spíše tváří tak, že se jich to netýká…
Tak ano. Vy už jste přece jen jiná generace a přistupujete k těmto věcem jinak. Na druhou stranu, vy v tom tady těch dalších čtyřicet let budete žít. My už jsme jednou nohou na Olšanech, jak se říká 🙂 . Čím dál tím z té hry budeme vypadávat. Dokonce jsem jednou měl názor (tehdy jsem přistupoval k některým věcem dosti radikálně), že by se po šedesáti letech věku mělo zrušit volební právo. Ti lidé starší, co to zkazili, ať se podívají zpátky, co za sebou nechali.Vy v tom budete žít v budoucnu. Je to tedy věc mladých lidí. Bohužel, mladí lidé, právě proto, že je zajímá spousta jiných věcí, není jim zdaleka tak zle, aby se začali bouřit.

Když už jsme u té politiky, tak by mě zajímal váš názor na reformu veřejných financí, která nás s největší pravděpodobností nemine…
Tak postihne mě to tak, že půjdu zrušit živnostenský list. V současné době nepodnikám, nevykazuji tak žádný zisk a tak nevím, proč bych měl platit nějakou daň. Proč mám platit nějakou daň, když jsem nic nevydělal? Jinak mě samozřejmě škodolibě „baví“, když Sociální demokraté, strana, která odjakživa vždycky měla hájit zájmy pracujících a snažit se, aby se jim zlepšoval život, sama jim ubírá. Já chápu, že je to řešení problému, který je nutný a jsou odvážný, že se do toho pouští, ovšem ta rétorika, kterou zvolili, není příliš šťastná a těm lidem to ani neumí řádně vysvětlit. Vždycky to vyzní spíše tak, že těm lidem opravdu berou.

Z čehož má samozřejmě velkou radost opozice…
Ano. Opozice, ať už ta pravá, nebo levá, je důkazem té destrukce. Oni by měli pochopit, že na té větvi sedí taky. Oni ji ale spíše pomáhají podřezávat. Samozřejmě, že těm pravicovým stoupencům by se líbil tady nějaký ten systém, kdyby zas všichni chodili levá pravá… prostě kapitalismus, žádný úlevy, jsi nezaměstnaný-jdi se pást a podobně. Od komunistů je zase falešný to, že v rámci toho svého programu můžou nabízet cokoliv, ale z minulosti víme, že to taky nešlo. Teď tihle jsou v tom prostředku a snaží se to nějakým způsobem uplácat a mají toho moc. A faktem je, že ta pravicová opozice tedy konkrétně ODS …je velmi destruktivní a bohužel není záruka, že kdyby se dostali k moci, že budou konstruktivní.

V dějinách lidstva se neustále opakují podobné historické aspekty. To znamená, že se neustále topíme v jakési nepoučitelnosti z minulosti. Našel byste nějaký moment, ve kterém se člověk dokázal z minulosti poučit?
Konkrétním příkladem jsem já sám. Po listopadu 1989 byla jasné, že se vracíme do kapitalismu. Proto jsem se rozhodl, že si pořídím vlastní střechu nad hlavou a nebudu tak odkázán na zlé domácí, které by mi mohli jednoho dne zvýšit nájem, který bych nezaplatil a oni by mě pak mohli vyhodit z bytu. Vyrůstal jsem totiž v době, kdy se tyhle věci vlastně rušily jako něco, co lidem vlastně škodí. A když to vezmu z dnešního pohledu, tak mám střechu nad hlavou, jsem zabezpečený, což spousta lidí nepochopila. Těm lidem nedošlo, že je tady doba, že když se o sebe nepostarají sami, tak se na ně každý vykašle. Ta zvyklost, že stát za všechny všechno zařídil, to je neštěstí spíše těch starších, ale bohužel i teď těch mladých, kteří slyší doma rodiče, jak naříkají, ale i oni sami spoléhají na to, že se o ně někdo postará. Vylezou ze školy, jednou dvakrát hledají práci a pak to zabalí.

Co pro vás znamená umění a seberealizace?
Strašně moc. Nemohl bych bez toho být a zvláště v dnešní době. Seberealizace je pro mě kreativita. Když jsem tady učil výtvarnou výchovu, tak jsem jim vždy říkal, aby se nebáli a něco zkusili. „Zkusil jsi to? Nezkusil!“ Umíme to všichni, ti ostatní jsou jen dokonalejší. Základní předpoklady má každý. Jde jen o to si to zkusit. Když něco nezkusím, nemám nárok říkat, že to neumím.

Děkuji, vrátíme se v našem povídání zpět k naší škole. Co byste tady okamžitě změnil a co naopak se vám zde líbí?
Byl bych asi tvrdší v režimu. Méně bych toleroval demokracii, protože já zastávám názor, že svoboda ano, ale ta svoboda se platí povinnostmi. Jinak se mi tady naopak líbí určitá volnost v tom, že tahle škola nechává učiteli volný prostor v jeho práci. Nic není takové strnulé. Je to samozřejmě někdy riskantní, někteří studenti nejsou samostatní a samo od sebe je třeba nenapadne, aby si psali poznámky. Náš úkol tedy spočívá také v této záležitosti, která je však dlouhodobější, ale mě konkrétně tohle baví. Většinou právě v průběhu těch čtyř let většina lidí dostane rozum a jsou z nich potenciálně dospělí lidé. To mě nejvíc těší.

Domníváte se, že by bylo dobré, kdyby se na naší škole opět zavedly přijímací zkoušky, nebo pohovory?
Byl bych jednoznačně pro. I za cenu, že by někteří lidé u přijímaček neuspěli a nakonec byli přijati. Bylo by velmi výhodné, kdyby u těch pohovorů bylo více lidí ze sboru. Byla by možnost je vidět ještě předtím, než se stanou žáky. Byli bychom tedy připraveni na to, co nás čeká a zároveň oni by to působení na škole brali mnohem vážněji.

Jaký student vás v poslední době nejvíce překvapil a v čem?
Jednotlivec vysloveně ne, i když paradoxně mě překvapila Veronika Kudráková ze II. ročníku. Někdy bych ji vážně přizabil, protože to její chování je někdy hrozné. Ovšem teď nedávno jsem si přečetl tu její verzi Romea a Julie, kterou napsala, a hodně jsem se u toho bavil. Je vidět, že jí to zajímá a baví. Předtím tohle všechno z ní ovšem vůbec nevyzařovalo. Působila na mě nevychovaným dojmem, chovala se jako kdyby byla v hospodě a neustále provokovala. Ve své podstatě ale nějaké zájmy má a tohle mě vždycky nejvíce překvapí. My o těch dětech víme hodně málo a ony se i někdy tají s tím, co ve volném čase dělají. Pak se to člověk najednou dozví nějakou náhodou a je to samozřejmě ku prospěchu toho dotyčného.

Teď trošku možná taková kontroverzní otázka. Paní ředitelka často mluví o našem výborném učitelském kolektivu. Samozřejmě s ní souhlasím, rovněž já si to myslím, ovšem nepřijde mi příliš šťastné se v tomto ohledu stále utvrzovat. Jaký je váš pohled?
Tak samozřejmě rovněž já mám pocit dobrý. V našem kolektivu fungují přátelské vztahy, což je v té naší práci ku prospěchu věci. Nechci tady tvrdit, že jsem nějaký super kolektiv, ale myslím, že to funguje. Samozřejmě, že mi tady ve sborovně máme k sobě blíž, jelikož tady sedíme jaksi stále spolu. Taky se mi na druhou stranu líbí, že třeba vy s Tomášem s těmi lidmi jednáte tak trochu jinak, berete je všude možně, ale pak mi starší, konzervativní, některé věci třeba vyžadujeme a vypadáme jako ti, co je chtějí terorizovat. V některých věcech jsem asi staromódní a oni to nechtějí pochopit. Jinak si myslím, že náš kolektiv funguje opravdu dobře. Paní ředitelka to samozřejmě neustále připomíná, myslí to v tomhle ohledu dobře, ale je jasné, že kdyby se o tom mluvilo méně, bylo by přece jen k té pravdě poněkud blíže.

Naše škola nenápadně oslavila desetileté výročí svého založení. Co byste jí popřál do dalších let?
Škole bych přál dobré žáky, kteří mají zájem o studium. Učitelům bych přál, aby se zde cítili dobře i v budoucnu a v nespolední řadě bych škole přál, aby našla nějaké lepší finanční možnosti, které by pomohly školu lépe dovybavit.

ALL

Životopis

*21.10. 1946 v Letohradu u Ústí nad Orlicí, zem.8.11. Velvary 2010, absolvent filozofické fakulty UK Praha, historik, divadelní kritik a výtvarník, autor odborných studií a článků o divadle, od roku 1999 pracovník Městského muzea Velvary, profesor dějepisu na SOŠ ve Velvarech. Po nějakou dobu vedl galerii a čajovnu ve Velvarech a soustředil kolem sebe kolektiv mladých lidí, se kterými založil ochotnický divadelní soubor. Byl duchovním otcem velvarských výtvarných salónů a spoluautorem knihy Velvary, kapitoly z dějin královského města Velvary.

Po absolvování gymnázia nemohl na vysokou školu, a tak absolvoval střední průmyslovou školu textilní (obor divadelní kostýmnictví, 1966). Pracoval jako aranžér a po vojenské službě nastoupil na Filozofickou fakultu UK (obor divadelní věda-historie), kterou absolvoval roku 1974. pracoval v redakci divadelních textů DILII a v roce 1977 nastoupil v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV aspiranturu v Kabinetě pro studium českého divadla. Kandidátskou práci směl však obhájit až v roce 1986. V letech 1990-91 byl vedoucím Kabinetu. Po dlouhodobém onemocnění pracoval v letech 1993-97 v Divadelním ústavu v Praze. Vedle odborných studií a článků je autorem, respektive spoluautorem studie „Divadlo nové doby“ 1945-48 (1989) a napsal řadu hesel pro „Slovník umělců Národního divadla (1989)“. Svou specializaci na barokní zámeckou kulturu uplatnil ve sborníku, který též redigoval: „Zámecká divadla v Čechách a na Moravě“. Spolupracoval na grantu České AV „České divadlo v době totality 1945-48“.

3 thoughts on “PhDr. Jan Pömerl CSc. (1946 – 2010)

  1. Díky Aleši za tohle obsáhlé připomenutí „pana doktora“, mela jsem ho ráda a i pro mě bylo setkání s ním moc důležité…vážila jsem si ho a i když jsem s ním leckdy nesouhlasila, jeho názory, zkušenosti, neotřelé pohledy na věc mi hodně daly. A navíc – kdysi byl mým prvním kritikem mých divadelně režijních pokusů….bude mi chybět….Míša K.

  2. Každý kdo s tímto mužem přišel do kontaktu může být vděčný. Dokázal lidem dát tolik moudra a rad. Jeho vyprávění dávalo enegrii, naději a chuť do života. Jen blbci nedokázali jeho slova pochopit, vždy když mluvil snažil se promlouvat do duše, chtěl nás nasměrovat správnou cestou… málo kdo to přijal…
    „Pane profesore, je pro mě čest, že jste nakreslil právě mě můj vlastní portrét, děkuji.“

    …vždy když si z nudy kreslím vedete moji ruku po papíře….

  3. Více takových lidí, více názorů, rozhovorů, ebat a slušných „konfrontací“. Jedině tak si můžeme uvědomit zkušenosti druhých, dosadit souvislosti, najít možné lidské vzory… Díky All-eši, že jsi udělal krok.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *