OLDIES JAPANIES III.

rayL’Arc~en~Ciel / Ray (CD – 1999, Ki/ooon/Sony Music Entertainment (Japan) Inc.)
Než se muzika rozjede, většinou se věnuji obalu. V případě kapely s netradičním názvem L’Arc~en~Ciel se u popisu obalu možná trochu zapotím. Kombinace potištěných plastových fólií je tu a tam vidět (u nás např. Ravelin 7), ale zde je vše dotaženo do maxima s vyčerpávající precizností. Kulatý, papírový, dvanáctistránkový booklet se stříbrným tiskem textů a informací, je z obou stran obložen již zmiňovanými plasty, černě potištěnými kolečky. Knížečka je navíc opatřena vlepeným hadrovým štítkem s logem kapely. Myslíte, že to je vše? Nenechte se ošidit! Poznámka o doladění nebyla uvedena jen tak pro formu. Vše je sice vloženo do klasické umělohmotné krabuchy, ta je však taky netradiční. Při výrobě byly do hmoty vmíchány stříbřité flitry, takže v kontrastu se vším ostatním vytváří pěkný efekt. Stříbrný disk jen umocňuje hloubku. Uff, snad chápete o čem píšu!

A hudba? Nekonfliktní kytarovka. Slušný pop. Vše plynoucí na vlnkách pohodového rocku. Tu a tam si všimnete zajímavě obarveného sóla (3,5), občas mi skočí do hlavy třeba The Cure, třeba R.E.M., ale jsou to jen takové chvilinky, upomínky. Neznamená to, že bych snad uvedené kapely přímo slyšel. Vyslechneme volnější písničky s doprovodnou akustickou kytarou, taky jsou tu svižnější kousky s drivem, který neurazí většinového posluchače, po L’heure (6), což je vymykající se pseudosamplová hříčka s francouzským dívčím hlasem, se vyloupne falzetová sladkost na klávesovém podloží. To je pro dobarvení použito na pár dalších místech desky. S delším poslechem a postupem ke konci si všímám, že zpěvák má dosti emotivní výraz. V rámci tohoto rozsahu pláče, fňuká, naříká, ale co je hlavní, zpívá. Normálka, tuctovka, co víc dodat? Čas dilema vyřeší. Zatím je to novinka (nový přírůstek), budu tedy poslouchat…

ekicaSHIRO SAGISU – Evangelion-Vox (CD – 1997, King Records)
Vydání v kulaté plechové krabičce není už dneska nějakým extrovním kouskem, ale pohybujeme se v časech před více než deseti lety. Produkce vykazuje investici nemalého obnosu, takže půjde zřejmě o „komerčnější“ záležitost. Název desky i titul skladeb pak odkazují na „křesťanskou“ lajnu. Úvod „Evantroduction“ (1) obstará koláž hlasů, mysteriózního varhanění a pár dodatečných zvuků. Je libo seznámit se s DJ Krushem? Nehraje tu, ale základ „The Image Of Me“ (2) je podobný a nad ním nás sebejistě provede zpěvule Loren. Následuje funkyový cajdáček From my Dreams (3) ala MONKEY BUSINESS, při osamoceném zpěvu se mi vybaví Neneh Cherry. Kratičká agitace „Evangelism“ (4) rovná se jen jakýsi sborový vzdech. V pětce „Can’t Get You Outta My Head“ (5) naše známá Loren trylkuje podobně jako mnoho R’n’B div v bedně na MTV.

Nejsem nějaký znalec, ale docela jí to jde i když těch stupnicových parádiček je tu víc, než je potřeba. Cvakám dále abych vyslechnul X-plicitní (6) přisprostlé nadávání a přenesl se k plnohodnotnému Preludování k bitvě (7). Raper Mali nehudruje dle hustých siláckých klišé, ale dramatické smyčce, připískávání flétniček, úderný pochodový rytmus jsou imaginativní. Bitvení (8) je Maliho rapování s pestrobarevnou hudební náplní a válečnými samply. Skoro etnický nápěv interlude-Thanatos (9) je přemostěním i úvodem k Thanatos-If I can’t be yours (Jazzy side stick-mix) (10). Opravdu jazzíčkové pohlazení se sborovými halekačkami a sólujícím el. piánem a Loren s excelujícím feelingem. Druhou pěvkyni Caroll Thompson už v jedenáctce (11) nemůžu připodobnit k N. Cherry, jak tomu bylo v třetím fláku. Zde se jedná spíše o naříkajícícho M. Jacksona, samozřejmě v dámském provedení, s nezbytným, silným refrénem.

„Armageddon“ (12), že by začalo jít do tuhého? Síly se spojují, „London Gospel Choir“ vytváří koberec lidských hlasů pro vtipně šišlajícího rapera. Skoro vánoční hit, hehe! Teď začnu některé opakující se věci vynechávat, upomenu jen např. použitá vážnohudební témata Canon od „Pachelbelaů (12) nebo provařený, ale stále nedostižný, Bachův Air (15). Zvuk je výtečný, nahrávalo se v osmi studiích londýnských a pěti tokijských. Nedělám si iluze, že by se celá parta vláčela od jednoho k druhému, z ostrova na ostrov, ale i přesto je to k zamyšlení. Na téhle ploše Shiro Sagisu předvádí umění hudbu složit, zkombinovat a produkovat, ale chtěl bych si poslechnout něco osobnějšího.

suzukuAKIO SUZUKI – NA-GI 1997 (CD -1997, Stadtgalerie Sarbrücken)
„Házet“ zvuky do přírody, je jako dávat květinu do vázy. Pokud někdo následuje tyto zvuky, může naleznout originální hudbu přírody. To je úvaha dvaadvacetiletého hudebníka. 36 let po svém narození nahrál tuto desku. Uprostřed místnosti je stůl, na něm váza. Květina je měněna každý den. V bookletu je dosti osvětlujících informací jak byla deska nahrána, proč, atd. Přírodní ambient, léčivé zvuky moře a okolí. 17.10.1997 (1). Člověk tu je, ale jeho zásahy jsou citlivé, vpády jemné, dotyky nepatrné.

Váza je bez ozdob, jednoduchá, aby se divák mohl soustředit na květinu. Některé zvuky zní přátelsky, např. rozeznívání skleněných trubic, některé jsou „lámané přes koleno“ (realisticky konkrétní ťukání na dřívka). Někdo může na základě něčí zkušenosti slyšet hudbu. Nekonečný pohyb moře se svým šuměním je připodobněn nádechům a výdechům. Pokud někdo rozumí květině, nemohl by další naslouchat vnitřní hudbě? Shakuhachi je taktéž milá, ale zní poněkud studiově (opět moc skutečně). I když zanechám hnidopištví, vidím a slyším skoro vše. Mám před sebou stůl/moře, na něm vázu/doprovodné zvuky, ale po květině ani památky. Zřejmě ji kdosi zapomněl vyměnit. U druhé skladby z 20.10.1997 (2) už je kvalita zvuku o poznání horší, ale o to skutečnější. Mořské šumáky jsou v naprostém souladu s flétnou i ostatními zvuky (ptáci, vítr, cikády, žáby, hmyz). Takto je vše v pořádku.

[yt-black]zVWij5j6KYY[/yt-black]

jpnOMOIDE HATOBA – Livers & Giggers (1987~1993) (CD -1994, Japan Overseas)
Ách jó! Kde jsou ty časy, kdy jsem si dopisoval s firmou Japan Overseas? Jsou pryč, ale nevadí. Tak jako tehdy i dnes si píšu… zase s jinými. Omoide Hatoba – projekt, hvězdné seskupení, jam session, svolaná improvizace? Yamamoto – kytarák z BOREDOMS, zakládající bubeník Boredoms Chew, dnes CORRUPTED a zakladatel UFO OR DIE, basák Tsuyama. Toliko základní skelet tohoto zvěřince, který je zde zaznamenán a poslepován z koncertních útržků. Mnohé jsou opravdu s kvalitou na štíru, zkopírované ze zmuchlaných pásků, apod. Roztodivných taškařic se zúčastnili další kámoši se svými klumprcajky. V soupisce je třeba zpívající Tatsuya Yoshida (Ruins), Nagashima (Dowser), nebo další vejlupci jako Yuichi Sugimoto, Ken Sugisaki, Tomoko Kiriishi.

Celá sešlost improvizovaně bordelaří, trojice drží bigbítovou píseň, střihem je uveden název, aby se rázem odskočilo k víření škopků, nad kterými je experimentálně sólováno. Zde opravdu nejde o oslňování virtuozitou, o přesné kopírování a přehrávání svých vzorů, předvádění naučených témat. Nemalou složku hraje radost z odreagování se. Vše ostatní si v muzice pozorný posluchač najde, byť jde o dokument. Kolik takových jazových nahrávek bylo myšleno jen jako dokument a čerpáme z nich dodnes? K živáčům a koncerťákům bylo přidáno pět novinek. S těmi se zvuková produkce mírně zlepší, podstata zůstane zachována. Demáč ze zkušebny, důkaz o existenci, nepoživatelná kost hladovému psovi, lopata hnoje na novou zahradu. Dako Internated. Země třesnéz kreslení!? COMOidehatobaCOLA. Fixum, mixum, pastelkárum.

RadeK.K.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *