Jak známo, ve Francii se to v současnosti hemží talentovanými blackmetalovými soubory, dokonce si dovolím tvrdit, že tamní scéna je nyní bohatší než ta norská, resp. skandinávská. Ovšem nic není jen o mládí a inovativních přístupech a právě NECROCULT o tom vědí své. Vždyť jejich první kapelní krůčky byly započaty už v roce 1994, tehdy ale ještě pod názvem CRUCIFIX. Až v roce 1997 se trojice muzikantů přejmenovala na NECROCULT a po dalších šesti letech se teprve propracovala k oficiálnímu debutu „Necrocult“. Těžko říci, jak přesně dlouho trvala další tvůrčí přestávka, ovšem aktuální album „For Thine Is the Kingdom, and the Power, and the Glory“ se objevilo v éteru až v průběhu minulého roku. Forma a provedení si však nic nezadají s devadesátými lety a je zkrátka znát, že skupina ráda ctí kořeny své, ale primárně žánrové.
Ve své podstatě to obdivuji. Zamilovat se do old schoolu a drhnout to v tomto stylu hlava nehlava… Asi každý čtenář si dokáže dosadit, že svou produkcí NECROCULT Ameriku rozhodně neobjevují, ale v podstatě kolem dávno objeveného cestují, nepochybně se radují a je jim fajn. Je pro mě úplně fascinují, kterak třeba NECROCULT došli k takto sklepně pojatému zvuku, skoro bych Francouze podezříval z toho, že nahrávku zaznamenali analogově, vždyť jak se nejlépe přiblížit všem těm nesmrtelným ikonám, jež postavily základy metalu?
Pokud právě v tomto hledají NECROCULT smysl, pak je jejich počínání neskutečně přesvědčivé a jsem si jist, že stejně naladění jedinci budou z nahrávky nadšeni. Nehledě pak na blasphemickou podstatu, blackmetalový feeling, jenž byl navlečen do obstojného deathmetalového kabátku.
Částečný problém sice vidím v dosti podobajícím se skladbám, plus mínus se jedná o nepříliš pestrý kafemlejnek, avšak účelem bylo (zjevně) vytvořit intenzivní a razantní album, při kterém zkrátka není prostor na odpočinek. Tady se zkrátka jede tvrdě, hrubě a hlavně bezbožně! Máte-li tedy v oblibě black/deathovou odrůdu staré školy, jsem si jist, že by vás comebacková album NECROCULT mohlo uspokojit. V jejich podání je rouhání takřka romantickou záležitostí a je opravdu neuvěřitelné, že i po mnoha letech se u některých nahrávek nevytratilo to původní kouzlo devadesátých let. Sice nejsem úplným fanouškem tohoto účelného retra, ovšem těmhle Francouzům upřímnost zkrátka věřím. Kouzelné a nemilosrdné procitnutí, jako když otevřete skříň s démony, původně zamčenými na deset západů. Vítejte v pekle příjemností!
ALL