Jedno je jisté, členové kapely MORTIFILIA do nebe nepůjdou. Na našeho (resp. na jejich) Pána Ježíše mají spadeno už hezky dlouho a ani pátá řadová deska není výjimkou. Ateistický přebal zachycuje panu Marii, kterak oplakává svého ukřižovaného syna, jehož největší příběh má teprve začít. Netřeba si ovšem domnívat, že právě ono pokračování uslyšíte na tomto „zlém albu“. MORTIFILIA ve svých deseti skladbách zabředává do slabin lidského bytí a prakticky tak nastavuje lidské populaci zrcadlo. Přiznám se, že někdy bych v toho křesťanského Boha docela rád věřil. Ve své podstatě se totiž jedná o Supermana… vše zařídí, se vším si poradí. Jak americké…
Od Ameriky ale raději dál. „Fate“ je totiž převážně o Švédsku, o pravém severském „old schoolu“, jehož parametry mám asi nejvíce spojené s DISMEMBER. Snad ani ne proto, že bych je měl nejradši, ale spíše z důvodu podobnosti s některými mladšími zástupci, kteří se nechali touto kultovní formací ovlivnit. MORTIFILIA sice patří mezi ostřílenější bardy, nejedná se o žádné zelenáče (jak asi mnozí čtenáři dobře vědí), ovšem vliv výše uvedených legend se zkrátka odpárat nedá. Na druhou stranu bych si ovšem nedovolil tvrdit něco o přehnaném kopírování. Kapela zkrátka zbožňuje přesně tento šálek čaje a co víc, nějaký ten pátek s ním nakládá více než důstojně důstojně.
Osobně se však neubráním pocitu, že předchozí alba byla poněkud kvalitnější, resp. záživnější – konkrétně mám na mysli album „Redemption“. Pokud právě tenhle pekelný počin byl Esem v rukách Lucifera, tak „Fate“ bych označil za takového poctivého Svrška. Poctivě oddřené skladby utíkají, ledacos se v nich odehrává, ovšem absence výraznějšího songu je poměrně výrazná. Přiznávám se, že jsem si především při prvotním poslechu říkal: „tak teď kdy už to konečně přijde“, jenže čas plynul a najednou se „tachometr“ z ničeho nic zastavil.
Z lehce nadprůměrné desky jsem v rozpacích. Je to ovšem způsobeno především tím, že tuhle partu jsem už zkrátka zažil v mnohem lepší formě. V obecném měřítku si však MORTIFILIA svůj kredit rozhodně zachovala a já pevně doufám, že i někteří posluchači přijmou tuto desku za svou. Upozornit bych ovšem měl na fakt, že „Fake“ vychází pouze ve formě L a jeho součástí je také vložené CD v tom nejjednodušším balení (jako tomu je třeba i u FORGOTTEN SILENCE a „Velké žranice“). Pokud by někdo z vás projevil zájem pouze o CD, nebude v tom problém, kapela vám jistě ve všem vyhoví. Jen houšť s podobnými projekty! Domnívám se, že přesně tudy vede cesta ke spokojenosti na všech frontách.
ALL