MIKE PATTON – Kouzla síly a elegance!

Po smrti Franka Zappy převzal štafetový kolík s vizitkou nejšílenějšího hudebního chameleona. Michael Allan „Mike“ Patton, buldozer hudebních škatulek, ale zároveň švihák s kloboukem, jenž nepohrdne posezením nad šálkem té nejlepší kávy, byť ne se všemi lidmi je ochoten se bavit o svých „hudebních psích kusech“. „Když na to přijde a budu mít chuť, udělám klidně grindcoreové album, příště zas poklidný póvl pro nedělní odpoledne.“ Tak pravil on, člověk, který vycucl z mainstreamu tisíce dolarů, aby se vzápětí uzavřel do svého vlastního světa. Občas sice pootevře dveře, vyluftuje ve svém prohnilém stavení, ale když se před jeho dveřmi začnou srocovat zvědavci, zatočí s nimi bez minulosti! A právě toto synonymum je jako stvořené pro společenství Pattonových hudebních (či nehudebních) děl, jejichž kouzla a krásy si nyní představíme.

Kdo je Mike Patton?
Ještě než se zaměříme na vybrané hudební projekty, podíváme se na Mikův biografický záznamník. Tenhle chlapík s úžasným hlasovým rozsahem se narodil 27. ledna 1968 v Kalifornii a už jako malý capart prokazoval sílu svých hlasivek: „Moji rodiče tvrdí, že mojí velkou zálibou bylo napodobování zpěvu ptáků. Nemohli věřit tomu, že jsem schopen vyluzovat takovéhle zvuky a dost možná věřili tomu, že mě tahle ‚úchylka‘ brzy pustí. Tohle všechno byl ale jen začátek. Brzy jsem podlehl kouzlu vinylových desek a postupem času jsem se dostal i ke komponování vlastních skladeb.“ První formací, kterou Mike založil, byla skupina TURD, tvořená výhradně jeho nejbližšími přáteli. Jak už to u začínajících kapel bývá, z kraje se jednalo o naprosto odpudivý randál. „Naším cílem bylo dělat tu nejextrémnější muziku. Vzorem nám byly především metalové a hardcoreové spolky, jejichž agresivní produkce nás úplně uchvátila.“ V patnácti letech pak nastoupil student Patton na středí školu a založil kapelu s poněkud poťouchlým názvem MR. BUNGLE: „Bavil mě death metal, a proto se naše první skladby nesly v tomto duchu. Po čase jsem si však uvědomil, že tenhle žánr má až příliš striktní vyjadřovací pravidla. Bylo jasné, že v tomhle prostředí nemůžeme vydržet dlouho.“ Co se týče premiérových nahrávek, tak mezi ty vůbec nejpodstatnější patří oficiální demosnímek z roku 1986, jež na sebe strhává pozornost nejen křížením death metalu s punkem, potažmo hardcorem, ale také díky připitomělým textům, přičemž hodně výmluvný je už samotný název „The Raging Wrath Of The Easter Bunny“ (Ukrutný hněv velikonočního zajíčka). I když se po hudební stránce nejedná o žádný velký zázrak (hoši byli zkrátka příliš mladí), tak v té době nikoho nenapadlo „znevažovat“ death metal všemožnými zvuky, saxofonem či širokým arzenálem bubínků. Patton: „Tenhle extrémní žánr mě opravdu zaujal, jenže brzy jsem zjistil, že všechny ty kapely, které hrají death metal, znějí úplně stejně. Proto jsme se rozhodli, že tu naší produkci pořádně okořeníme.“

Debutové album MR. BUNGLE vyšlo v polovině jednadevadesátého roku u vydavatelství Warner Music, ovšem kdyby nebylo Mikova působení u FAITH NO MORE, jen těžko by se Pan Nešika dostal k takto monstrózní příležitosti. Svět by byl však dost možná chudší o jednoho z nejgeniálnějších tvrděmetalových děl. Pokud má nějaký počin nosit nálepku „originální“, tak je to právě tahle sbírka dech beroucích úchyláren. Nejedno periodikum označilo počínání kapely za zvrhlý funky metal, do jehož kompozic jsou zastrkávány hardcoreové a deathmetalové úryvky. Kdybych měl strávit měsíc někde na opuštěném a směl bych si sebou vzít pouze jedno jediné album, zřejmě bych zvolil právě tohle. Jeho producentem se stal jistý John Zorn, dne velmi uznávaný saxofonista a vůbec muzikální všeuměl. Jak Mike několikrát připustil, jeho podíl na vyznění debutu je opravdu výrazný: „Několikrát jsem měl pocit, že jsem jako skladatel v koncích. John mě však vždycky pomohl nasměrovat na správnou cestu. Jde zkrátka o přístup. Dnes, když jsem přesvědčen o tom, že dělám správnou věc, vůbec se už nezabývám tím, kterak moji hudbu přijmou lidé. Většina ji totiž stejně nepochopí.“ Na Mikův hudební růst a především vkus, zapůsobila do jisté míry i skutečnost spojená s jednou z jeho prvních pracovních zkušeností: „Pracoval jsem v obchodě s deskami a celé dny jsem poslouchal muziku. Díky tomu jsem se dostal k hudbě, kterou jsem doposud ignoroval. Uvědomil jsem si, že jestli chci někdy vytvořit něco skutečně osobitého, budu na sobě muset hodně moc pracovat.“ Mikova hudební evoluce se poté od jistých dob překulila do vesmírů pikantních crossoverů. Inu není nic lepšího, než usilovně makat na neobyčejných projektech, experimentovat a k tomu všemu se náramně bavit. S touto filozofií byl konec konců úspěšný i ve FAITH NO MORE, ke kterým nastoupil v roce 1989, jakožto náhrada za vyhozeného Chucka Mosleye. I přes velkou slávu si však náš hlavní protagonista ponechal všechny hudební trumfy v rukách (kupříkladu stále vedl svůj domovský spolek MR. BUNGLE) a některé další v šuplíku. Nejextrémnější možný počin pak zrealizoval v roce 1996. „Adult Themes For Voice“ je název materiálu, který byl pořízen v hotelových pokojích po dobu turné s FAITH NO MORE a Patton se na něm představil jako kubistický umělec, jehož touhou je vytáhnout ze svého hrdla co možná nejoriginálnější „humus“. Spletitě originální je i počin „Pranzo Oltranzista“, ovlivněný futuristickým náhledem na umění. Jenže Mike toužil dokázat ještě mnohem víc…

V zajetí vlastního světa
„Když jsem na pódiu, často se dostanu do absolutního transu. Vůbec nevnímám. Když jsem si pak zpětně pouštěl nějaké naše koncerty, říkal jsem: sakra, co tam ten chlápek vyvádí?“ Těžko říci, jestli Mike obdivoval sám sebe při jednom nechvalně proslulém setu, kdy se vymočil do láhve od piva a usrkával, anebo se mu snad před očima vybavila historka o ležícím vokalistovi, který si tak dlouho hrál se svým „nástrojem“ (rozhodně ne mikrofonem), aby si pak legitimně a bez předsudků pomočil hrudník? Mnohem horší situace ovšem nastala při jednom z opravdu prvních koncertních setů s FAITH NO MORE, kdy si Mike zle pošramotil šlachy na pravé ruce, a to díky střepům z rozbité sklenice. Finální následky tohoto na oko banálního úrazu sice nedošly nejhoršího scénáře, nicméně Mikova ruka je od této doby prakticky znecitlivěná. Přesto všechno Patton řádí při svých show úplně stejně jako před lety: „Všichni si vždycky mysleli, že musím být neustále na drogách a přitom jedinou mou závislostí je a byl kofein (od toho také skladba od FNM ‚Coffeine‘), pravil tehdy nagelovaný elegán, k jehož částečnému zkrocení dopomohl sňatek s italskou herečkou jménem Titi Zuccatosta. Manželství trvalone celých sedm let: „V těch posledních letech to byl mezi námi každodenní boj. Problém byl v tom, že ani jeden z nás nehodlal ubrat ze svých pracovních zvyklostí. Zajímavé na tom všem je, že jsme se ještě před svatbou snažili o to, abychom se co nejlépe poznali a přesto to nakonec nestačilo k tomu, abychom se vzájemně nějak dohodli.“ Když už Mikovi manželství nic nepřineslo, alespoň se skvěle doučil italštinu, pátý světový jazyk, kterým je schopen komunikovat. Kromě jeho hudebních extravagancí je také dosti pikantní jeho přístup k organizátorům velkých akcí či světoznámým osobnostem. Jeho nadsazené finanční požadavky leckterého promotéra nadzvedly ze židle, ovšem Mike už je zkrátka takový. Aby se mohl nezávisle věnovat svým projektům, potřebuje dost peněz na jejich realizaci, případně na zaplacení těch nejlepších hudebních nádeníků: „Naštěstí pro mě je tenhle svět plný prodejných sráčů, takže to jediné, co je třeba udělat, je zamávat prachama před něčím obličejem. A všichni se mnou chtějí hned pracovat. Na čemkoliv a ještě rádi. Nicméně já jsem v tomhle úplně stejný jako každý jiný. Jako každý jiný prodejný sráč. Kdyby mi Axl Rose nabídl řekněme milion dolarů, kokain a spoustu ženských, natočil bych s ním cokoliv, třeba desku ukolébavek.“ Na celebrity v jistém slova smyslu má však Mike odnepaměti pifku. I v dobách největší slávy FAITH NO MORE se mu zajídal humbuk spojený s mediálním masakrem a ve své podstatě se dá tvrdit, že je to právě pan generál Patton, kterého božské příjmy příliš nezměnily. Alespoň co se týče přístupu k hudbě: „Sláva je špatný vtip, nesmysl. Mám za to, že nejslavnější jsem byl v dobách, kdy jsem dělal nejhorší muziku. Před vydáním ‚The Real Thing‘ (první album FAITH NO MORE, na kterém se podílel pozn. aut.) jsem neměl žádnou budoucnost a najednou jsem byl strašně známý a naprosto zmatený. Bylo to velmi bizarní a dnes se tomu musím smát. Je snad sláva smysl života? Předchozí roky připomínaly dávivou karnevalovou jízdu.“ V duchu totálního protestu vůči všeobecnému konzumu zjevuje se v roce 1995 druhé album „Disco Volante“. Hudba, lépe řečeno hudební leporelo, je na rozdíl od debutu mnohem rychlejší, variabilnější a v neposlední řadě i tvrdší. Posluchač tu narazí na statisíce různých žánrů a odnoží a v některých chvílích je to takové „psycho“, že nepříliš zdatní jedinci toto CD zkrátka nedoposlouchají. Pokud si však fanoušek extrému dá tu práci a věnuje albu potřebný čas, v hojných plodech se užitková hodnota vrátí. Mike řve jak tygr urvaný ze řetězu, ale zároveň i zpívá jako barový gentleman v navoněném sáčku: „Na ‚Disco Volante‘ jsme si vyzkoušeli naše možnosti, ale na druhou stranu si nemyslím, že právě tohle by měl být náš strop. Vždycky je možné posunout se někam dál“.

Následování svých smyslů a instinktů
V době vrcholící krize uvnitř FAITH NO MORE se Mike začal věnovat své „prvotní lásce“ ještě mnohem intenzivněji. Naopak, když se ho novináři ptali, kterak probíhají přípravy desky „Album Of The Year“, odpověděl Mike zhruba toto: „Ležím v Itálii na pláži, piju koktejly a čekám, až mi ty kreténi pošlou materiál k nazpívání. Až tu sračku nazpívám, pošlu jim to zpět a už je nechci nikdy vidět.“ A tak se stalo, že v roce 1999 vychází pod hlavičkou MR. BUNGLE třetí monumentální dílo „California“, které sice splňuje všechny potřebné parametry šílenosti, ale zároveň se snaží jít posluchači malinko naproti. Mike by mě ovšem za tohle tvrzení dost možná pověsil do průvanu: „Je unavující a nudné hrát pořád ty stejné písničky a stejný druh muziky pořád dokola a dokola a dokola, dokud vám to nevymyje mozek. Zároveň si také myslím, že většinu lidí baví objevovat nové věcí a většina lidí se u stále se opakujících a stejných podnětů nudí a já pochopitelně nejsem jiný,“ oddechl si milionář Patton, kterého nenávidí Američané zejména z toho důvodu, že své peníze vráží do zvrácených projektů, jež by za normálních okolností nebyly vidět a vlastně by se jim ani nemohlo dostat patřičné publicity. Proto se železný Mike rozhodl skoncovat s hudebním průmyslem jednou provždy: „Je mi úplně jedno, co si lidi myslí, takže jsem, myslím, ještě nezažil pocit, že bych dělal něco do ztracena, zbytečně nebo házel nějaké perly sviním. Nestarám se o to, co tzv. řeknou lidi. Já prostě následuji svoje smysly a instinkty.“ Kapela MR. BUNGLE ukončila činnost po vzájemné dohodě členů. Tři alba, rozpustilé koncertní sety v převlecích a satiricky pojaté coververze, toť nesmrtelný odkaz Pana Nešiky, jehož odchod nejlépe vystihují slova Trevora Dunna (baskytara): „MR. BUNGLE zemřel tak nějak přirozeně. Jako když raněná kočka leze do křoví, aby tam pomalu zdechla. Rozpuštění souboru nebylo nijak unáhlené, udělali jsme poslední turné a všichni si pak šli svou cestou. Fyzicky i hudebně. Myslím, že náš rozchod byl dobrým rozhodnutím, protože každý z nás má spoustu svých aktivit. Už takhle bylo všechno hodně komplikované. Myslím si, že třemi deskami jsme řekli vše podstatné!“ Jenže v životě není definitivní nikdy nic. MR. BUNGLE se tu a tam nečekaně vynoří, zahrají a znovu se schovají. Všechno bez velké publicity.

Pod maskou zločince
Po kolapsu FAITH NO MORE se Mike rozhodl říznout nožem obaleným medem do centra úlu. Přesně podle svých možností sestavil lídr novou „all stars“ formaci, které v předstihu představil svoje uhozené plány. A kdo že se do jeho výběru vlastně dostal? Jména snad nepotřebují více komentářů: Trevor Dunn – baskytara (MR. BUNGLE), Buzz Osbourne – kytara (MELVINS) a božský Dave Lombardo – bicí (ex-SLAYER, GRIP INC.). Co víc si mohli fanoušci přát? Problém byl ovšem v tom, že většina milovníků FAITH NO MORE se nechala až příliš strhnout vlastní horlivostí… Výjimky se ovšem našly. Jeden z mých blízkých přátel dodnes vzpomíná na nezapomenutelný koncert FANTOMAS na festivalu Rock For People v roce 2001: „K debutové desce FANTOMAS jsem se dostal docela brzy a na festival jsem se vydal v podstatě za jistotou. Většina fanoušků však nebyla dostatečně informovaná a čekala, že se Patton vytasí s druhými FAITH NO MORE. Když pak hoši rozjeli svou show, napěchovaný kotel pod scénou se pomalu začal vyprazdňovat. Někteří zoufalci dokonce křičeli, že chtějí už konečně nějakou písničku! Patton válející se v kabelech jim však sotva mohl vyhovět. Když se pak hoši vytratili ze scény, zbyli po nich na pódiu pouze jakési papíry. Říkal jsem si: ‚Sakra, to není možný‘, ale opravdu! Žádná improvizace, ale přesně secvičená palba zahraná podle not!“ Samotné debutové album je složeno z třiceti zvukových tracků a jejich podstata slouží jako doprovodná kulisa ke komiksové knize, jejíž části jsou ukryty v bookletu. Patton zde používá svůj hlas spíše jako hudební nástroj, nezpívá text, ale pouze vyslovuje nesmyslné slabiky, které však v sobě mají výrazný rytmizující prvek: „Nikdy se mi nestalo, že bych napsal texty, a pak teprve skládal hudbu. Nechci to tak. Když jsem měl nachystanou hudbu pro první album FANTOMAS, uvědomil jsem si, že konkrétní slova by slet nápadů a změn jenom zdržovala. Proto jsem se rozhodl, že můj hlas bude v podstatě dalším nástrojem.“ Masakrující hudba z fleku hodící se na festival typu Obscene Extreme, vymetla „magického zločince s maskou“ z mainstreamových stok. Mike Patton se tak dobrovolně znovu ocitl v undergroundových kolbištích, a aby toho nebylo málo, tak s kumpánem Gregem Werekmanem (tenhle chlapík působil v hudebním projektu ALTERNATIVE TENTACLES s Jello Biafrou z DEAD KENNEDYS) založil vlastní label Ipecac Records. Mike k tomu podotýká: „Stále mě baví vydávat alba s originálními booklety. Kupní síla je sice stále menší, ale já jsem rád za každý prodaný kus. Všichni ti skvělí umělci si zaslouží bezmeznou podporu.“ Pojďme se ale nyní ještě jednou vrátit na úplný začátek, resp. přímo k „seznamovacímu večírku“, na kterém se Mike poprvé setkal s Davem Lombardem. Slovo má hvězdný tlučmistr: „S Mikem jsem se poprvé setkal na úplně posledním koncertě FAITH NO MORE před jejich ohlášeným rozpadem. Oba jsme o sobě pochopitelně věděli, ale osobně jsme se setkali až tady. Už tehdy mi Mike říkal, že chystá nějaký avantgardní metalový projekt a tak nějak sondoval, zda-li bych měl zájem do toho jít. Nakonec jsme si podali ruce s tím, že se případně ozve, ale abych řekl pravdu, příliš jsem tomu nevěřil. Za několik měsíců mi však opravdu zavolal a představil mi svoje plány, a to dost konkrétním způsobem. Když jsem ho vyslechl, řekl jsem mu přesně: ‚Pošli mi to, vím přesně, co chceš.‘ Když jsem pak za několik dní začal pracovat s jeho nápady, bylo to něco neskutečného. Vskutku úžasný zážitek a pro mě obrovská čest, že jsem se mohl na něčem podobném podílet. Nikdy třeba nezapomenu na naše koncertní štace bez jakéhokoli komfortu. Většinou jsme hráli v malých klubech a napříč zeměmi jsme se přepravovali vlastní dodávkou. Když jsem se tak díval na všechny ty slavné osobnosti, kterak nosí věci a o všechno se sami starají, úplně jsem zíral a říkal si, že to snad ani není možný. Zároveň jsem si všechno nesmírně užíval.“

Druh zhýralých úšklebků
V roce 2001 se FANTOMAS vracejí s druhým albem „Director´s Cut“ a celému světu názorně předvádějí, kterak má vypadat pravá deathmetalová avantgarda. Obsah desky je tvořen předělávkami oblíbených filmových snímků, převážně ze šedesátých let, které FANTOMAS přetvořili k obrazu svému. Stylově nezařaditelná hudba je doslova ztělesněním výjimečnosti a ve své podstatě se jedná o čirou oslavu nejbizarnější umělecké fantazie, která našla inspiraci v kultovních šlágrech, jakými jsou např. Twin Peaks, Omen či Rosemary má děťátko. Mike: „Většina lidí si myslí, že FANTOMAS je čirá improvizace, ale ve skutečnosti je všechno do detailu zkomponováno. Věřte, že je to stejné, jako když stavíte hrad ze zápalek. Někdo si myslí, že slyší jen hromadu smetí a já vím, že FANTOMAS není pro ty, kteří mají rádi klasické rockové písničky. Ale když vás něčím oslovíme, má to smysl. Jestliže ne, zůstaňte stát a nepřibližujte se k naší hudbě.“ To beze zbytku a ještě možná více platí o CD „Delirium Cordia“ z roku 2004. Dodnes se přesně neví, co tímhle noise projektem chtěli pánové docílit, nicméně jedna Mikova charakteristika říká, že primárním úkolem bylo vytvořit soundtrack k neexistujícímu filmu. Představte si, že by vás někdo omylem zamkl v laboratoři, ve které byste museli zkrátka a dobře přespat. Tu spadnou nůžky, v rohu zašumí baňka, v dálce zašramotí klíče a ve vedlejším pavilonu někdo zapomněl vypnout rádio. A víc zkrátka NIC! Mike si zkrátka chtěl něco vyzkoušet, a tak si to vyzkoušel. K víceméně hudebnímu balastu se pak se svými věrnými vrátil hned o rok později s další výjimečnou kolekcí „Suspended Animation“, která je tvořena třiceti songy, přičemž každý z těchto tracků rovná se třiceti dnům v měsíci dubnu. Klíč je ovšem v tom, že v podstatě na každý den vychází jeden ze svátků. Je dost možné, že kdyby se této práce zhostil kdokoliv jiný, dopadlo by to fiaskem. Mike ovšem znovu vytvořil naprosto impozantní dílo, dost možná jedno z nejdivočejších. Skladby jsou plné rafinovanosti a vůbec přitom nevadí, že jejich časová stopáž často nepřesahuje ani dvě minuty.

Co se týče sestavy, tak ta se prakticky nezměnila. Posluchač se tak znovu setkává se zabijákem Davem Lombardem, basákem Trevorem Dunnem a monumentálním kytaristou Buzzem Osbournem, který se na téhle desce vyřádil do absolutna. Vše samozřejmě zaštiťuje řev ústředního velitele, přičemž i krásy jeho popového vyjádření se zde dají vystopovat, ačkoliv v tomto případě se jedná spíše o jakýsi druh zhýralých úšklebků (stačí si jen vzpomenout na MR. BUNGLE). „Suspended Animation“ je zkrátka další delikatesní pochoutka pro náročného posluchače, který je znuděn tradičními metalovými postupy. Extrémní jsou pak Mikovy vokály plnící úlohu neopsatelného hudebního nástroje. Přesně tohle si pochvaloval předák Trevor Dunn: „Mikův zpěv je opravdu kolosální. Když jsem nahrávku poprvé slyšel, málem se mi podlomila kolena. Celkově se dá říci, že Suspended Animation je jeden z nejnáročnějších materiálů, který jsem kdy nahrával. Tvůrčí proces nicméně probíhal obvyklým způsobem. Mike do detailu připravil demoverze všech stop a zaslal nám je. Společné nahrávání bylo pak dosti náročné, protože jsme v jedné době dokončovali i album ‚Delirium Cordia‘, které vyšlo jako první. Materiál ‚Suspended Animation‘ vyšel prakticky až za rok. Mike si s tím vším ještě hrál a spoustu věcí přetvářel k obrazu svému. Totéž se týká i toho konceptu s využitím dubnových svátků. Nakonec i samotné CD vyšlo právě v dubnu. Mike si zkrátka potrpí na detaily.“ Toť zatím poslední řadové album z dílny „pařížského zločince“, ovšem fanoušci tak jako tak nemusí smutnit. Do dnešní doby totiž FANTOMAS vydávají reedice všeho možného, nemluvě něřadových počinech. Např. kultovní dílo „Dirrector‘s Cut“ vyšlo např. V podobě koncertního DVD, jakožto následovník počinu „Kentish Town Forum – London 1st May 2006“, kde si to FANTOMAS „rozdali“ na jednom pódiu s MELVINS, čímž tak navázali na starou kooperaci s názvem „Millenium Monsterwork“.

Stesk po starých časech?
Mike Patton se v současné době věnuje především svým sólovým projektům. Ty mají ovšem hodně daleko k metalovému extrému či rockové avantgardě, ostatně novinkové album „Corpse Flower“, jež bylo vyprodukováno ve spolupráci s francouzským skladatelem Jeanem-Claudem Vannierem, hovoří jasnou řečí. Poklidné šansony mají vskutku meditativní nádech a svým způsobem zavádí posluchače do časů „Evidence“ či „Take This Bottle“. Mike tohle zkrátka umí, přestože rockers mají rozhodně nejraději jeho tvorbu s určitým „konfliktem“. Ten lze bezpochyby nalézt u nedávno vzniklé formace DEAD CROSS. Tu ovšem nezaložil Mike, ale jeho dávný kolega Dave Lombardo. Ten sice v původním záměru neměl Mika kontaktovat (zřejmě nechtěl udělat FANTOMAS č. 2), ovšem nakonec neměl moc na výběr. A když už k něčemu podobnému Pattona přizvete, můžete si být jisti, že po vokální stránce si vyřeší věci po svém, nemluvě o textech (ty jsou u DEAD CROSS mimochodem naprosto šílené, že by stýskání po mládí a blbinách MR. BUNGLE?). Takže další super-skupina? Něco na ten způsob. Dalšími členy DEAD CROSS jsou pánové Gabe Serbian, Justin Pearson a Mike Crain (všichni členové skupiny RETOX, dva prvně jmenovaní rovněž známí z působení v THE LOCUST. Hudebně ovšem „spolek „padesátníků“ paradoxně nelpí na žánrové rozplizlosti, ale spíše účelově brousí ve vodách punk/hardcoreových či alternativně metalových. Patton s Lombardem jakoby se chtěli svým způsobem vrátit ke svým kořenům, zavzpomínat a odpočinout si. Svým způsobem znovu bez velkých ambicí, ovšem kvalitativně jsou schopni rozbít kohokoliv z  těch mladších. Ano, na debutové desce „Dead Cross“ není vymyšleno nic extra nového, ovšem pokud má posluchač „své hrdiny“ opravdu rád, přijde si zde opravdu na své. Je to samozřejmě tročku nespravedlivé, ovšem co se dá dělat, ksicht kapely je o parádní vokály dozajista opřen, přičemž ani Lombardo se zde hráčky nikterak neschovává, ostatně postavil si novou kapelu hlavně pro to, aby byl slyšet. Snad se za DEAD CROSS hned tak nezavře voda, byla by to velká škoda! Debut je zkrátka luxus! Totéž ovšem platí o kapela TOMAHAWK, ke které se nyní oslím můstkem dostávám…

Fronta divokého západu aneb TOMAHAWK
Nejen totálním brajglem živ je Mike Patton. Ve srovnání s MR. BUNGLE a FANTOMAS je skupina TOMAHAWK „neškodnou sekyrkou“, alespoň tedy milovníci dvou uvedených fenoménů to tak mohou vidět. Nicméně i tato avantgardně pojatá nálož má svá specifika. S trochou nadsázky by se dalo tvrdit, že k této kapely mohou „něco“ cítit staří fanoušci FAITH NO MORE, a to především díky melancholickému vokálu ústředního představitele (jak jinak podruhé). Vznik kapely sahá přesně do časů počátku velkého milénia. Tehdy se Mike sešel s Duanem Denisonem z kapely JESUS LIZARD a jak už to tak bývá, slovo dalo slovo a ve vzduchu se začala snášet myšlenka společné spolupráce. Jelikož se však oba shodli na tom, že by jejich produkce mohla mít rock´n´rollový základ, bylo nasnadě sehnat ke společnému jamovaní další reprezentativní posily. Nakonec se jimi stali baskytarista Kevin Rutmanic z MELVINS a bubeník John Stanier z populární formace HELMET. V této sestavě zkomponovala čtveřice debutové album s jednoduchým názvem „Tomahawk“ a jak vrchní skladatel připustil, jednalo se opravdu o ryzí „old school“ práci: „První skladby vznikaly nejprve ‚na dálku‘ a až posléze jsme se sešli v jedné zkušebně. Původně jsem se domníval, že z toho všeho vyleze spíše přímočařejší hudba, jenže postupem času se nám to celé trochu zvrtlo.“ Debutové album „Tomahawk“ rozhodně patří k přístupnějším projektům Mr. Pattona, nicméně o nějaké širší komerční odezvě se dá hovořit jen stěží. Rozklížené skladby totiž potlačují veškeré nádechy melodična, kličkují mezi rock-metalovými škatulkami neobyčejnou silou, přičemž jejich největší devíza spočívá v maximální členitosti a snaze udržet posluchače na příjmu po dobu necelých pětačtyřiceti minut. „U TOMAHAWK se chci hlavně bavit. Hned zkraje jsme se dohodli na tom, že v téhle kapele budou hlavně čisté zpěvy. Mým cílem je oddělit tvorbu téhle kapely od všech dalších projektů, na kterých se podílím,“ pravil Mike v době, kdy jeho nová skvadra ještě nevěděla, kudy povedou její další kroky, a to i s ohledem ke koncertním aktivitám. Neambiciózní přirozenosti bylo pak nejvíce učiněno zadost v roce 2003, kdy se TOMAHAWK rozhodli doprovodit kapelu TOOL na jejich celosvětovém turné. Tou dobou už měli hoši na kontě svůj druhý počin „Mit Gas“, jehož podstata spočívá v „diagnostické neschopnosti“ zůstat u jednodušších aranží a původně shovívavějšího zvuku. Jak už se tedy stalo několikrát zvykem, tak i tentokrát potěšil nemilosrdný Mike hlavně recenzenty a dobrodružné posluchače, kterých se mu však v Americe jaksi přestalo dostávat. Desce se však mnohem lépe dařilo v Evropě a také u nás v Česku byla jeho dostupnost nepochybně snadnější, než ostatní počiny vydané na domovském labelu Ipecac. TOMAHAWK však i s ohledem na relativní úspěch nikterak nezatlačili na strunu masivnější propagace a na nějakou dobu se uložili ke spánku. Po čtyřech letech pauzy jsou však znovu zpět s nejoriginálnější fúzí rockové hudby v součinnosti s indiánskými žalmy. Desky „Anonymous“ sice vybočuje z kolejí předchozích dvou alb, nicméně pokus o koncepční uchopení indiánské volnosti se vyvedl zatraceně dobře a je obrovská škoda, že toto velkolepé dílo víceméně zapadlo bez velkolepých fanfár. Totéž se dá ale tvrdit o rockově „přijatelném“ počinu „Oddfellows“, které vrátilo TOMAHAWK zpět na „písničkovější formu“. Přiznám se, že mi deska sedí mnohem více ve srovnání s comebackovým albem „Sol Invictus“ od FAITH NO MORE. Cesty generála Pattona jsou zkrátka nevyzpytatelné!

ALL

2 thoughts on “MIKE PATTON – Kouzla síly a elegance!

  1. Mr. Bungle odehraje pár koncertů začátkem příštího roku v USA a budou hrát právě The Raging Wrath Of The Easter Bunny a slyšela jsem i drby o albu. Zajímavé, že autor, který by si vzal desku Mr. Bungle i na pustý ostrov, se o této novice, která je splněným snem všech fanoušků a která proběhla všemi významnými hudebními magazíny, vůbec nezmínil… Původně byly v plánu jen tři koncerty, ale zájem byl tak obrovský, že je jich šest. Lístky koupit nezkoušejte. Zmizely prakticky hned.

    Gabe Serbian není členem Dead Cross, právě jeho Mike Patton nahradil. Další album DC podle Pattona „určitě bude“, ale těžko říct kdy, protože kytarista Michael Crain má rakovinu a v těchto dnech podstupuje chemoterapii. Prognóza je ale prý dobrá.

    Nové album Tomahawku by snad mělo vyjít příští rok.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *