Leoš Virgler (DEAF & DUMB)

Dlouholetým a zasloužilým otcem je také kytarista Leoš Virgler, jenž v devadesátých letech patřil k zakladatelům v undergroundu populárních DEAF & DUMB, brutální to death-grindové mlátičky, která svou nelítostnou produkcí zanechala nesmazatelnou stopu v tuzemské extrémně metalové kronice. Tento rozhovor bude ale tradičně trochu jiný. Podíváme se v něm do Leošova rodinného života a v samotném závěru pochopitelně nebude chybět ani sonda do aktuálního dění v táboře „hluchoněmých“.

Leoši, jsem moc rád, že sis našel čas… Pojďme trochu zavzpomínat. Jak ses vlastně dostal k metalové hudbě? Našel bys nějakou nahrávku, která tě zásadním způsobem ovlivnila?
Ahoj Aleši, šroubuju tady mozkový závity a bádám v minulosti. Každopádně vliv měl už můj otec, který za mlada, ještě na Moravě odkud pochází, hrál v kapele na kytaru a doma rád poslouchal hudbu. Pamatuji si doma na desky ROLLING STONES, THE BEATLES, SMOKIE… Věci jako Hanka Zagorová moc nefrčely. 🙂 K metalu jako takovému jsem se dostal někdy kolem roku 1988-89. Vliv měl asi i bratr Dušan, který to taky začal poslouchat. Tenkrát byly jednak vinyly, který byly dost drahý a potom polský TAKT kazety. Vše se stáčelo na kopie, jeden od druhýho. Moje první nahrávka, která mě ovlivnila, to byli AC/DC – Highway to Hell. Na druhý straně byl živák JUDAS PRIEST – Priest Live. Kazeta pochopitelně 90tka. 🙂 Mojí kapelou se později stali ANTHRAX, ty jsem fakt žral. No jo, jenže brácha byl krapet napřed, a tak se v pokojíku začala brzy točit METALLICA, pak SLAYER, SEPULTURA, DEATH, DISMEMBER, OBITUARY… už to jen tvrdlo! Pamatuji si, že Dušan pak tíhnul i k věcem jako NAPALM DEATH – Scum, GUT a podobně. Já to dost nesnášel a nemusím to ani dnes. Samozřejmě ty kapely respektuji a uznávám, vždyť se podívej na datum natočení „Scum“. Ale na mě to bylo tenkrát prostě ještě moc. NAPALM DEATH si u mě šplhli až albem „Harmony Corruption“, to miluju dodnes. Nahrávali jsme si taky dost hudby z německého rádia, kde byl každý týden pořad o hudbě HEAVYSTUNDE. Nezapomenu, jak jsme chytali z němčiny názvy kapel a nevěděli, co to je. Jednou jsem nahrál fakt brutální věc v domnění, že to je nějaká kolumbijská kapela!!! Po pár letech jsem zjistil, že to je PANTERA – Primal Concrete Sledge. Největší zlo ale byli FEAR FACTORY – Suffer Age. Šílenost, u který nám zůstaly huby dlouho otevřený dokořán.

S hudebními aktivitami jsi začal už jako malé dítě, anebo tě ke všemu podnítila právě hudba tvých oblíbenců?
Ty vole! Už mě bolí hlava, jak to lovím v mozku, ty mi dáváš. A to jsem u druhý otázky. No, byla to hudba a hlavně asi brácha, kterej začal na vojně bouchat na bicí, seznámil se tam s Frantou Šerákem, který pak bydlel u nás a začali spolu nejdřív ve FLESHESS, později založili GARBAGE DISPOSAL. To bylo v letech 1992-93. No a já chtěl taky, né. 🙂 Moje první kejtra byla Jolana za 800,-. No a začneš kopčit kapely z kazet atd. Dost jsem odkoukal od Franty, kterej mi taky pomohl. A tak jsem se učil hrát. Stará METALLICA a SLAYER, nejlepší škola pro začínající kytaristy. To mohu vřele doporučit. Ono odrubat si ten úvod v „Disposable Heroes“ z „Master Of Puppets“, to byla dobrá křeč do pravačky. 🙂 V dubnu 1993 jsem mazal na vojnu, dostal kopačky a po přijímači jsem si jel domu koupit svoji první kytaru. Byla to SHARK, taková ta mini kytara, jakou měl Chuck z DEATH. Měla jen jeden HB snímač, který jsem pak vyměnil za Seymour Duncan SH-6. Tím bylo vymalováno. Na vojně jsem měl štěstí, kulturní důstojník mi zařídil místnost, kde jsem měl veškerou aparaturu z útvaru. Takže druhou polovinu vojny jsem tam i spal a drtil kytaru.

Měl jsi odjakživa podporu od svých rodičů?
Dá se říct, že jo. Rodiče s tím neměli problém. Ani hlasitá hudba, co vlastně pořád řvala z oken, jim nevadila. Nepamatuju si někdy nějaký problém. Táta mi vždycky dost fandil, to koneckonců dělá i teď, když jsme začali znovu hrát.

Náš rozhovor vzniká na začátku školního roku. Jaký byl tvůj vztah ke vzdělávacím institucím? Chodil jsi rád do školy? Byl jsi vzorným žákem, nebo spíše průserářem?
Byl jsem celkem v pohodě. Základka úplně v klidu, ale na střední jsem začal žít, jak se říká. Vlasatá mánička v džízce s nášivkama, pyramidama na ramenou, no vyvrhel společnosti. 🙂 Učitel mi v tom dokonce zkoušel zakazovat chodit do školy. Na začátku druháku přišla revoluce, čímž se vše změnilo. Najednou měli všichni trochu jiné starosti než řešit mě.

Když jste s DEAF & DUMB vydali dnes už legendární demo „Evilive“, byli jste v podstatě považováni za nejextrémnější těleso, které se v našich končinách kdy vyskytlo. Čím tě takto brutální hudba nejvíce zaujala? Předpokládám, že s nepochopením „normálních lidí“ jste se setkávali na každém kroku… 
Hele, jak už jsem kdysi někde uvedl v rozhovoru, my jen chtěli hrát rychle, brutálně a jinak než ostatní. Veškeré změny v rytmech, riffech byly úmyslný. Pokud by někdo řekl: „Udělej to takhle, protože takhle se to děla“, tak my to udělali schválně obráceně. Nebo jsme se o to aspoň snažili. Co z toho nakonec vylezlo, to jsme si fakticky uvědomili, až když se to nahrálo. S odstupem času sám uznávám, že to asi extrémní bylo, ale to novodobá generace nikdy nepochopí. Co se týče normálních lidí, tak my jim to ani nijak necpali. Dobře jsme věděli, že to nepochopí. Použiju přirovnání mého kamaráda, se kterým se scházím dodnes: „TY VOLE, TO JE JAKO KDYŽ VYSYPEŠ BRAŠNU S NÁŘADÍM ZE SCHODŮ“. 🙂 Myslím výstižná reakce normálních lidí. A to poslouchá thrash a speed metal.

V oné době bylo metalových posluchačů opravdu dost, ale ne všichni měli rádi ty nejbrutálnější žánrové odnože. Konfrontace s příznivci heavy metalu musela být tedy určitě zábavná, jak jsi už zmínil. Měl bys k tomu nějakou povedenou historku?
Ano, byl to náš první koncert v Podluží, tady kousek od nás. Bylo to na Silvestra! Hráli jsme tam, myslím, jen dvě kapely. Hlavní kapela byla takový heavy- hardcore a my hráli po nich coby bonus. Co ti budu povídat, plnej sál otevřených tlam! Když jsme spustili a do toho začal Vlach ječet a chrochtat, byl konec světa. 🙂 Apatické výrazy střídaly kroucení hlav. Měli jsme tam samozřejmě i své příznivce, tudíž nám bylo dobře. První křest ohněm byl za náma. 🙂

Jak moc tvoji osobu poznamenalo následné rodičovství? Bylo u tebe založení rodiny spojeno i s tím, že jsi musel ze svých aktivit poněkud slevit?
Vůbec ne. V době založení rodiny byly moje aktivity již skoro na bodě nula. To hlavní s DEAF & DUMB jsem prožil v letech 1994-97. Spíš probíhaly takové pokusy o „nastartovaní něčeho“, ale to se nezdařilo. První synek se narodil v únoru 1998 a v srpnu jsem se ženil. Pokud si dobře pamatuju, od roku 1999 jsem už byl, jak se říká, mimo. Se ženou jsem se znal už od roku 1995, takže by v tom byla ženská, to se taky říci nedá. Naopak Hanka (moje choť) mě celou dobu podporovala. Pokud to šlo, obrážela koncerty s námi. Rodičovství byl prostě přirozený krok, ke kterému jsme dospěli.

Jak by ses jako rodič charakterizoval? Vzpomněl by sis na situaci, která tě jako rodiče neuvěřitelně rozzlobila?
Ty vole! Fakt nevím. 🙂 U prvního syna vyplašenka jak prase: „Proč brečí? Co mu je?“ U třetího pohoda, klídek, zasloužilej mistr fotrů… 🙂 Jinak já jsem spíš optimista, klidný člověk. Situací, které mě rozzlobily, těch bylo sice hodně, ale na žádnou extrémní si nemohu vzpomenout. Zjistil jsem totiž, že mám asi trošku problém s dlouhodobou pamětí. Jak manželka, tak i třeba Standa (náš basák) na mě kolikrát vyrukovali s otázkou typu: „A pamatuješ si, jak…“ A já jen: „Fakt jo? A kdy? Povídej!“ 🙂 Jsem se třeba nedávno dozvěděl, že jsme hráli i v Plzni. 🙂

Zajímají se synové o tvou hudební minulost? Jsou schopni vůbec pochopit to, čím se zabýváš?
Hehe, tohle je zajímavá otázka. Nejstarší syn (20), když byl ještě v břiše, dostával dost často sluchátka na pupek. V tý době jsem ujížděl na albu „Paradise Now“ od DIE KRUPPS a jemu se to kupodivu líbilo. No jo, ale dopadlo to tak, že si z toho alba vzal jen tu elektroniku a teď mícha nějaký to techno sám, nebo co to je. Á pozor, je to tedy: house, trap, bigroom (právě jsem psal synovi na messenger, jak se to jmenuje, abych nebyl za debila…). Takže sám dělá muziku, ale kapátko mimo mojí mísu, pacholek. To druhej synek (17) potěšil. Od něj je z pokoje občas slyšet dokonce i AC/DC, což je dost velký úspěch a změna. Má u mě velké a bezvýznamné +. Nejmladší (10) se ještě hledá mezi YouTubem, Minecraftem a LOLkem. Takže šance tu ještě je. 🙂 Samozřejmě ale jinak chápou moc dobře, co dělám. Respektují to.

Metal obecně mladou generaci až tolik nezajímá. Myslíš, že tato hudba není v dnešní době pro mladé dostatečně atraktivní? Čím myslíš, že to je?
No to máš těžký, tohle posoudit. Ona by možná zajímala, kdyby byla nějaká osvěta a propagace. Je to nekomerční záležitost, takže pokud o tom někde neslyšíš, jen tak se k tomu nedostaneš. Proč si hledat záliby, učit se hrát třeba na kytaru, když můžu sedět u YouTube nebo Faceboku?

Dařilo se ti vždy ideálně sladit kapelní život s životem profesním? Ptali se tvoji kolegové na záležitosti spojené s hraním? Předpokládám, že na žádné předvánoční party jste nikdy nevystoupili? 🙂
S tím jsem neměl nikdy problém. Dvaadvacet let jsem dělal v soukromém sektoru v tiskárně, kde jsem se vždycky domluvil a nějak se to udělalo. Od kolegů jsem moc otázek nedostával, jelikož jsme tam byli tři včetně šéfa. 🙂 Hudbu slyšeli jednou a stačilo jim to, takže pak spíš jen debaty o tom, jak bylo a podobně. V současnosti dělám v IT oboru a dá se říct, že jsem sám sobě šéfem. Navíc s tím kamarádem, co nazval naši hudbu brašnou nářadí sypající se ze schodů. 🙂 Takže kecáme dost o hudbě a pohoda. Po Die KRUPPS teď máme kulisu Rob Zombie – Hellbily Deluxe. Jedinou vánoční party ovšem byla už ta zmíněná první silvestrovská. 🙂

Máš stále vztah k fyzickým nosičům? Kolik kousků např. obsahuje tvá hudební sbírka?
Tak tohle není dobrá otázka, za to už tě nemám rád. 🙂 Nemám žádný vztah. Pokud spočítám originál CD doma odhadem, tak 20 kusů. Ale ani vypálený u mě nenajdeš. Nikdy jsem nekopčil CD. Kolem roku 2000 jsem si postahoval svoje stará oblíbená alba v mp3 a tím jsem skončil. Je to i tím, že od roku 1998 jsem počítačový zavislák a kutil. Od toho se to vše odrazilo. Pokud CD nedostanu, jedu YouTube a Bandcamp.

Jakou hudbu nejčastěji doma posloucháš? Hraje ti muzika na celý byt, nebo raději sám zalezeš někam do kouta, kde si své oblíbence v klidu vychutnáváš?
Tu starou klasiku, tu můžu pořád, Z novodobých alb, záměrně nepíšu jen kapel, mám v oblibě třeba GOJIRU, MESHUGGAH, FEAR FACTORY. Z českých si poslechnu třeba INGROWING, YTIVARG, ISACARUUM… Mám rád originální kapely, které poznáš hned po prvních tónech. Tyhle kapely přinášejí něco nového! Kapel je jak sraček a 80% podle mě hraje to samé, akorát se to jinak jmenuje. 🙂 Já teď když jsme začali znovu hrát, moc novodobou hudbu nesjíždím. Když mě něco zaujme, tak to už musí být. Ono se ti pak může stát, že něco okopčíš a ani o tom nevíš. Tak se to stalo mně u EP „Lightnessdark“. 🙂 Zjistil jsem to až po letech. No jo, to je tak, když třeba hodně posloucháš PYREXIA-Sermon Of Mockery. Tak a teď budeš hledat, co? 🙂 Napovím jen, že jde o skladby „On The Edge Of The Abyss“ a „Resurrection“. Kdo to najde, má u mě panáka! Jinak doma hudba většinou do sluchátek, když nejsem sám. Manželka sice dost snese, dost muziky se jí i líbí, nepohrdne třeba SLIPKNOT, KORN, FEAR FACTORY… Pokud si ale pustím OBITUARY a Terdýsek se vyjádří, jdeme z bytu oba. Toho vysloveně miluje. 🙂 Občas teď něco i nahrávám nebo míchám pro nás, nebo kámoše. Ale to musím do sluchátek, jelikož poslouchat nějakej song 50x, tak to ji fakt nebere a spíš k tomu získává averzi.

Nastala ve tvém životě doba, kdy jsi hudbu z hlavy úplně vypustil? Dále by mě zajímalo, jak tvoje rodina přijala comeback DEAF & DUMB? Chodí tvoji drazí na vaše koncerty?
Ano, nastala. Bylo to zhruba mezi lety 2000-2011, to jsem byl úplně mimo. V roce 2001 přišel druhý syn a 2008 třetí. Od roku 1998 jsem ulítnul na těch počítačích, 2003 jsme založili počítačovou sít´, začalo se pařit, řešit internet… No a v roce 2012 to na mě zas přišlo. Ten comeback, jak říkáš, byl v hlavě i párkrát v tom mezidobí, ale spíš to byly záblesky, které se pomalu stupňovaly. Rodinka to přijala v pohodě, mlaďasové jen vykulily oči: „Jakože, cože? Ty jako? Starej páprda? 🙂 Aha, tak jo no. 🙂 Na koncerty, kterých moc není, chodí manželka se mnou (pokud to jde). Pro naše mladý je to prý nuda.

Potkáváš často fanoušky, kteří si vás pamatují ještě z devadesátých let?
Ano, potkávám. Samozřejmě jsi jeden z nich. 🙂 Většina těchhle lidí nás s úctou a ráda vidí, vzývají nás jakože veličinu, dá se říct. Rád se s nimi taky vidím, ale ty chvíle nemám moc rád, jelikož se za žádnou veličinu nepovažuju, a připadám si prostě blbě. Na to se váže zajímavá příhoda s naším již bývalým bubeníkem Tomášem Hendrychem, který ještě nabouchal „Faceless Future“. Když jsme ho v roce 2012 lanařili, aby s námi hrál, byl docela hotovej, že by měl teď hrát v kapele, kterou vzýval jako Bohy v době, kdy ještě neuměl ani tupa tupa. 🙂 Pak se teprve naučil bouchat na bicí a založil LANIENU MENTIS. Neřekl nám to hned, ale asi po roce. Když nám to povídal, docela jsme se pobavili.

Metalový underground, pokud to takto mohu nazvat, se za posledních dvacet let změnil, ostatně jako všechno kolem nás. Jak se  v tomto novém prostředí cítíš?
Ježíš! Ano, dobrá poznámka, pokud to takto můžu nazvat! Možná mě někdo odsoudí, každý ať si to dělá po svém, ale podle mě, opakuji podle mě, je ta doba pryč. Žadný underground už v tvrděmetalové scéně skoro není. Řeší se kolik mám „lajků“ na Facebooku, kolik zhlédnutí, trička, čepice, mikiny. Hudba jako taková je až na druhém místě. A v neposlední řadě hlavně kolik dostanu cesťák, bude jídlo, pití, spaní? Jinak ti na to serem. Víš proč nikde moc nehrajeme? Protože nekšeftujeme s koncertama, neděláme ty slavné „výměny“. Dělali jsme 3x Deafest, vybíráme si kapely, které chceme my, po nikom jsme nikdy nechtěli nějaký koncert na výměnu. Je mi z toho někdy na blití. Teď nedávno mi jeden psal: „Mám pro vás nabídku na koncert, ale chceme za to hrát na příštím DEAFESTU!!!“ Řekl jsem promiň, tohle mi neděláme. Pokud ale chceš, rádi přijedeme. Odpověď? „Hmm, tak to nic, ahoj.“ Tohle je realita… Ne aby pozval kapelu, která se mu líbí nebo je zajímavá. Jde mu jen o to, aby zařídil koncert pro tu svoji kapelu. Každý teď myslí jen na sebe a na to, jak se zviditelnit. Pak dlužíš 30 koncertů a když uděláš akci, každej je nasranej, že si nezavolal jemu, protože mu přece dlužíš koncert. Pak vidíš třeba kapelu, jak dost často někde hraje a vypadá to, že je „slavná“. Je to ale jen sebeklam. Scéna jako taková pomalu nikoho nezajímá. Nedělaj to samozřejmě všichni, ale co jsem vypozoroval, je jich dost. Já i kapela to nikam netlačíme, v tom máme jasno. Děláme to z toho důvodu, že chceme brnkat a že nás to baví. A jestli odehrajeme třicet nebo 5 koncertů za rok? To je mi celkem fuk.

Máš ještě nějaké hudební sny, které by sis chtěl splnit? Jaké máte s DEAF & DUMB plány pro nejbližší měsíce?
No, nejdřív budu muset na Facebooku konečně obeslat všechny známé, aby naší stránce dalo „lajk“. I když vůbec nechápou o co jde, ale to je jedno, hlavně že budeme jako slavný, víš? 🙂 Ale teď vážně. Chceme si teď natočit klip ke skladbě na nové album, ještě žádný „oficial“ nemáme. Jinak další album je náš cíl! Bude to dost různorodé album, od návratu ke kořenům, až po disco elektro bum čvacht, bum čvacht.

Leoši, díky moc za tento rozhovor! Cením si toho…
Já děkuji za tvůj zájem a oslovení.

ALL

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *