Syrově brumlající basa otevře prostor ještě syrovější kytaře. Společně s bicími se „Perquisitions“ (1) přibližuje k jinému triu, nekytarovým MORPHINE. Podobná nálada, málem mluvený zpěvákův projev. Přemýšlení o chansonu podlehnete díky volnějšímu metru a hlavně francouzštině. Mrazivý zpěvaččin hlas mě takhle rašploval naposledy u Szidi Tobias ve skladbě Na hotelu v Olomouci. Napínavých šest minut „Grande-Survie“ (2) je zakončeno psychedelickým rozostřením kytary. Garážový zvuk a surovější přednes Gabés Le Soir (Maribor Le Matin) (3) tu není na efekt, prostě je součástí.
Člověk si ani neuvědomí, že kromě písnička Vengadores (Tostaky/Le Continent) (4) nabízí dostatek prostoru bubeníkovi. Jacopo Andreini nenápadně víří, skrytě dynamicky pracuje. Ona je ta muzika vůbec úsporná až běda a přitom už není potřeba nic přidávat. Jednoduchá basová figura, bluesově přiznávající elektrika, tepající rytmus. Nebojte se navrhnout třeba akustické GODFLESH. Psycho, frázování, minimální prostředky k dosažení maximálního účinku. Garantuju vám, že jestli „Wa Ana Lastou Ouroubyyan“ (5) okouříte na domácí aparatuře, nebudou se kroutit jenom sousedi, ale i vzdálení kolemjdoucí. Docela se těším, až si na netu najdu fotky kapely. Zajímá mě jak vypadá třeba baskytaristka a zpěvačka Chiarra Locardi, protože ten její hlas našince drtí jak nadávky ošlehané dámy z ulice, které zapoměl zaplatit! Fuzzovaná kytara zašlápne zbytek „Jadransko More“ (6) do bláta z něhož není úniku.
A zase dokola. Těžká pohoda jako příprava na střet s Nada.Nothing.Niente.Gar Nicht.Rien (7), kdy Francois R. Cambuzat – zpěvák a kytarák v jedné osobě – nabídne několik projevů. Dvojsmyslně tajemné povídání, emocionálné šponování až po ryzí křik. K tomu všemu stále se opakující chytlavý motiv, takže se dá říct, že tu máme i ‚hit‘! Merde, Nous Sommes Presque Morts (Vlorë) (8) je obohacena dvěma kytarami a pokud jste vydrželi až sem, dostanete porci předchozího.
Na dřeň ohoblovaná výpověď, obloukem se vracející ke své rockové podstatě. Když to shrnu, L’ENFANCE ROUGE jsou dalšímm důkazem, že to jde i bez připosrání si kalhot a zbytečných obav: „Co by na to řekli lidi?“ Taky jsem si uvědomil, že mnoho depresivních kapel, které ostatní ubíjí na podlahu, mě skoro rozesmávají. Na téhle trojce něco bude – do smíchu mi není!
Že Vám něco chybí? Jasně, tak jem se těšil a rychle začal poslouchat a psát, že jsem popis obalu odložil na potom, tedy na teď. Rozkládací celopapírák, digipak bez umělé hmoty je nádherným tříbarevným příběhem nebo hned několika kapitolami téhož. Dramatická kombinace barev (černá-bílá-červená), skvěle nakreslené obrázky. Vysílená parta unikla čemusi velmi ošklivému, ale díky únavě nevidí další pohromu přímo před sebou. Utrmácení hledají azyl na ostrově, ovšem ani zde se klidu nedočkají. V rohu hrozí skryté květinky smrti. Relativní úlevu skýtá výjev třetí, paradoxně je na něm však nebezbečí hned několik. Skupinka tahající z trajektu svůj luxusní nepojízdný vůz, opět nehledí na hrůzy, které jsou na spadnutí každým okamžikem. Pozdrav a poděkování také Hofbauerovi!
RadeK.K.