V posledních letech se na scéně vyvrbilo několik zajímavých uskupení, jejichž největší zábavou je ostentativně poukazovat na kořeny ryzího metalu – toho opravu původního, tzn. i „nejlepšího“. Stejně konzervativní přístup k věci zachovává i pražská čtveřice LET THEM BURN, která na svém debutovém CD nabízí zhýčkanému posluchači šestici kvalitně zpracovaných skladeb. Ano, i tohle je návrat na začátek devadesátých let, kdy death metal doslova válcoval většinu metalových subžánrů a snad mi chlapci prominou, když si jejich „Conqueror“ dovolím nazvat velice příjemným retro metalem.
Pokud bych měl hudbu LET THEM BURN přirovnat k nějakému slavnějšímu jménu, jednoznačně bych zvolil americké neznabohy DEICIDE. Vlastně jsem už docela dlouho neslyšel v Česku kapelu, která by si dovolila do tvorby nahustit tolik rouhavosti a upřímně jedovatého feelingu. Tento fenomén, byť byl mnohými považován za obrovské klišé, vymizel. LET THEM BURN se však i v tomto ohledu jaksi vrátili zpět v čase, a pokud bylo jejich cílem zprostředkovat posluchačům auru „devadesátek“, zadařilo se. Jestliže jsem výše označil LET THEM BURN za české DEICIDE, není od věci se v tomto ohledu zmínit hned o dvojici úvodních skladeb. Otvírák „Anger Arises“ poměrně vzorově brousí kolem Glennovi pekelné smečky, a to prostřednictvím úsečných kytarových riffů a razantně blasphemického vokálu mistra Bagra. Ve stejném duchu pokračuje nahrávka i titulní „Conqueror“, ve které ovšem nejvíce překvapuje prostřední melodičtější pásmo, jež odkazuje na malinko odlišnější odrůdu death metalu.
S „Abyss And Void“ se však LET THEM BURN opětovně vracejí k větší přímočarosti a pozorní posluchači si zajisté povšimnou hned několika zřetelně thrashmetalových odkazů. Protože má ale nahrávka vskutku šeredně špinavý sound (nemohu si pomoci, ale ten odkaz „Once Upon The Cross“ tam zkrátka cítím), mnohem více se mi zamlouvá ona nastolená cesta z úvodu. Však také následující „Angs Sacrifice“ všechny tyto parametry splňuje a podtrhuje členství LET THEM BURN v klubu největších Neznabohů. Nicméně krokem trochu mimo mísu je počáteční a koncová partie v „Hemo Rage“, která mi nejvíce připomíná tvorbu starého ARAKAINU. To by sice nebylo nic extra špatného, avšak k LET THEM BURN mi právě tato pasáž příliš nesedí. Naopak v závěrečné „Spirit“ stvrzuje kapela doklad o svých kvalitách tím nejvýraznějším možným razítkem, neboť právě tato skladba patří jednoznačně k těm nejnápaditějším. Řekl bych, že právě valivé tempo a středně rychlé pasáže, to je přesně ta parketa, která formaci sedí nejlépe. Alespoň tedy podle mého úsudku…
Ano, „Conqueror“ je opravdu o jedné šabloně a samotná hudba pochopitelně žádného fanouška death metalu na kolena nesrazí. Na druhou stranu však oceňuji již výše popsaný feeling, díky kterému dokáže nahrávka zaujmout a potěšit. Je to sice bizarní, ale síla LET THEM BURN spočívá hlavně v tom připomínání toho starého, co v určité době sakra dobře fungovalo. Mně stačilo si „ Conqueror“ několikrát pečlivě vyposlechnout, abych hned záhy dostal chuť na skutečné krále žánru. Jen doufám, že kapela ve svých blasphemických ódách vydrží a ještě houšť nám na příští nahrávce zatopí pod kotlem.
ALL