LAKE OF TEARS – Mistři melancholie vesmírné

Skromní, odtažití, ovšem pro někoho naprosto nenahraditelní melancholici LAKE OF TEARS. Hudební kariéra této formace je prošpikována pozoruhodnými vzlety i tvrdými pády. Dnes už však mají tihle harcovníci, jimž doposud poslední album vyšlo v roce 2011 a poslední roky už nevykazují tolik aktivit, ve všem jasno. Na počátku své dlouhé dráhy se sice snažili položit na lopatky celý svět, nicméně i za pomoci krutého vystřízlivění dospěli nakonec k názoru, že bude pro fungování kapely mnohem lepší, když se od všech těchto záležitostí oprostí. A ještě malý dodatek! Klenot „Headstones“ slaví velké výročí! Vyšel totiž přesně před pětadvaceti lety!

„Take me where the sweet water flows; Take me where the winds of spring blow“

Kořeny teskného souboru sahají do roku 1990, kdy se ve švédském městečku Boras dali dohromady Daniel Brennare, Jonas Ericsson a Michael Larsson. Tito pánové posléze zakládají deathmetalovou skupinu CARNAL ERUPTION, ovšem za několik málo měsíců se k trojici přidává talentovaný bicmen Johan Oudhuis, ošlehaný zkušenostmi z působení v kapele FORSAKEN GRIEF, se kterou však vydal pouze jediné bezejmenné demo. Součinnost s trojicí nových kamarádů ale úplně všechno změnila. Počátkem roku 1992 vznikají LAKE OF TEARS, a to s cílem vyhnat z pelechu smrduté deathmetalové kostlivce: „Na začátku devadesátých let vznikla celá řada kapel a někam se dostat nebylo pro úplně neznámou partu úplně snadné. Měli jsme však štěstí, že hned naše první demo zaujalo lidi z Black Mark Production.“ Kapela tak na sklonku třiadevadesátého roku nastupuje do stockholmského studia Sunlight, aby v roce následujícím vydala své první regulérní album nazvané „Greater Art“, na kterém se v konečné fázi podíleli i další zajímaví hosté. Např. kytarové sólo v titulní skladbě vyšvihli Tomas Skogsberg (ENTOMBED) a Mathias Lodmalm (CEMETARY), přičemž prvně jmenovaný se podílel i na produkci celého kompletu. Co se týče samotné hudební stránky, tak ta si do jisté míry ponechala tvář spíše deathmetalovou, ačkoliv jakýsi zvláštní přebytek teskných melodií dával tušit, že v tomto uměleckém rozpoložení nevydrží LAKE OF TEARS dlouho. Koneckonců to ani Daniel nijak nezakrýval: „Když jsme byli mladí, metal nás úplně pohltil. Stal se naším druhým domovem a podle toho jsme začali zacházet s našimi prvními skladbami. Postupem času mi však začalo docházet, že všechny negativní emoce se dají vyjádřit hned několika způsoby. Nechali jsme to být a čekali, kam až nás to zavede.“ A tak stačil pouhý jeden jediný rok k tomu, aby se kapela přirozenou cestou prodrala na rozcestí dalšího vývoje.

Zlomovým momentem v historii LAKE OF TEARS se stalo bezesporu album „Headstones“ z pětadevadesátého roku. Evropou se tehdy šířila komerčně úspěšná vlna doom metalu a do jisté míry měla vliv i na trpělivé Švédy. Kapela určitě jen tak pro nic za nic nevyfasovala přezdívku „PARADISE LOST ze Skandinávie“, nicméně najdou se i tací posluchači, jež toto přirovnání kategoricky odmítají a vlivy inspirace spatřují především u legendárních part včele s BLACK SABBATH. Stačí si jen poslechnout ono nefalšované Iommiho riffování v úvodní skladbě „A Foreign Road“. Následující „Raven Land“ patří k prvním bolestným songům – další měly brzy následovat. Je třeba upozornit na fakt, že Daniel nejenže napsal všechny texty, ale rovněž zapracoval na svém pěveckém projevu, který hlavně v pomalých pasážích dospěl do úplné „čistoty“. Vrcholem alba jsou dle mého soudu dvě po sobě jdoucí skladby „Dreamdemons“ a „Sweetwater“. Obě odhalují neskutečný smysl pro melodiku a již tolikrát zmíněnou depresivní auru. Romantické nátury by ale rovněž neměly pominout titulní skladbu „Headstones“, v níž dostala prostor vokalistka Annica Karlsson a skvěle tak podpořila Danielův hloubavý projev.

One went to seek the cross, Only to find a crimson cosmos

Ještě v témže roce vyrážejí LAKE OF TEARS na své první řádné tour a na vlastní kůži poznávají, kterak to vlastně chodí v kolotoči každodenního koncertování. Šichty po boku VADER, TIAMAT, CREMATORY či EDGE OF SANITY jsou pro stále rozjíždějící se kapelu velkým zážitkem, nehledě na společné alkoholové dýchánky, které se od té doby stávají pro členy kapely rájem i noční můrou. Tou dobou však už mezi svými nefiguruje kytarista Jonass Eriksson, který v létě roku 1996 kapelu opouští. Daniel k tomu uvedl následující: „Po celou dobu naší existence byl líný a kapele nic nedával. Rozhodli jsme se, že se rozejdeme.“ „Jezero“ tedy zůstalo pouze ve tříčlenné sestavě a chystalo se na svůj další úder. To, co však o rok později vzešlo z útrob stockholmského studia Soundtrade, lze jen stěží popsat slovy! Album „A Crimson Cosmos“ (1997) vyráží dech všem pochybovačům, kteří se na kapelu dosud dívali skrz prsty. LAKE OF TEARS jednoduše dozráli a unikátním důkazem je hned vstupní kousek „Boogie Bubble“, jež v sobě nese kus hipísácké nálady. Z dalšího songu „Cosmic Weed“ je už ale cítit nepřenosná beznaděj. Danielovy výkřiky: „Come, come and try some cosmic weed…“, to jsou jen malé střípky žalu oproti hluboké baladě „When My Sun Comes Down“. Naproti tomu mnohé posluchače může na oko zmást gotická rockůvka „Devil´s Diner“. Ovšem pod zcela sladkou melodií se skrývá drsný text, ve kterém je autor pozván se svou milou na oběd. Netuší však, že jej k hostině pozval samotný kníže pekel.

A co má být hlavním chodem, to už si asi každý z vás dokáže domyslet. A komu je fantazie přece jen zapovězena, nechť si prohlédne oficiální video, při kterém především mužské oko zaplesat musí. Je docela zvláštní, že se kapele podařilo natočit zásadní album hned po odchodu kytaristy Jonasse, byť na konečné fázi „A Crimson Cosmos“ se podílela celá řada zajímavých hostů. Zejména hodnotnou práci odvedl kytarista Magnus Sahlgren (TIAMAT) a zapomenout nelze ani na mimořádnou práci producenta Ronnyho Lahtiho. CD okamžitě po vydání zabodovalo napříč všemi metalovými žebříčky. Kde ovšem hledat příčiny takového nečekaného úspěchu? Daniel to vidí takto: „Nastal čas změny. Šest let jsme vlastně používali stejný modus při psaní skladeb, šest let jsme měli stejný kytarový zvuk, zněli jsme prostě pořád stejně. Dost dlouhá dona na to, abychom se nějak definovali a zkusili něco jiného. Ve zkratce jsme však udělali skladby, o kterých jsme přesvědčeni, že jsou dobré. Ovšem zda budou dobré i pro posluchače, to se teprve ukáže.“ Jakékoli Danielovy pochybnosti byly však záhy rozprášeny na turné se slavnými THEATRE OF TRAGEDY a portugalskými HEAVENWOOD, po kterém získali „strážci jezera“ spoustu nových příznivců a zdálo se, že cesta vzhůru je vymetena takřka osudově…

„So fell autumn rain, but all things must pass“

Jak pravil Nietzsche, „úspěch je největší lhář“ a i přesto, že se Daniel a spol. dokázali vyvarovat hvězdným manýrům, nepopasovali se s harmonizací kapely a chody vlastních rodinných životů. O některých věcech můžeme pochopitelně pouze spekulovat, ovšem nezpochybnitelnou pravdou je, že se seveřané po tomto turné podivuhodně stáhli do ústraní a i vrabci na střeše si začali štěbetat něco o problémech s návykovými látkami všeho druhu, nemluvě o umělecké vypráhlosti a sebemenší snaze pokračovat v rozpracovaných aktivitách. Jak se ovšem později ukázalo, problém nespočíval pouze ve výše uvedených záležitost, ale také v součinnosti uměleckého a rodinného života. V kuloárech se dokonce objevily zprávy o Danielově emočním záchvatu v zákulisí německého festivalu Out Of The Dark. Ačkoliv se rébus s názvem „kapela vs. rodina“ zdá být poměrně jednoduchou šifrou, už několikrát se ukázalo, že to až tak snadné být nemusí. Opravdu si nedovoluji soudit, kterak byla cca. dvouletá krize LAKE OF TEARS zásadní, protože Daniel o tomto životním cyklu nerad hovoří, nicméně do médií nakonec přece jen vypustil tuto zprávu: „Jsem skutečně na dně. Pokud se někdy v naší hudbě odrážela melancholie a smutek, tak nyní to všechno ožilo díky mým osobním problémům. V poslední době se mi nechtělo vůbec nic vytvářet, ale nakonec jsem se pustil do skládání. Pokud další album vyjde, bude hodně melancholické a smutné.“ A tak se i stalo. V prosluněném létě roku sedmadevadesát se bez většího mediálního ohlasu objevilo na trhu album „Forever Autumn“. Jak už samotný název napovídá, inspirací se pro Danielovu družinu stal podzim a jeho pochmurná scenérie: „Podzim je pro mě metaforou soumraku. Soumrak může znamenat temno, depresivno. Zdá se mi, že spousta lidí, zvlášť umělců, vědomě setrvává, nebo se snaží dosáhnout tohoto stavu. Smutek a neštěstí jsou hluboké emoce, které pomáhají tvořit. Paradoxní, ale zároveň velmi přirozené přitom je, že když ho dosáhnou, mnoho z nich zjistí, že to není takové, jak očekávali.“ K nahrávání pochmurného opusu byl kromě klasické trojice přizván také parťák Magnus Sahlgren a v neposlední řadě došlo i na angažování klávesisty Christiana Saarinena, který svým blízkým vypomáhal už při koncertních štacích. Pokud bylo předchozí album ztělesněním tripových fantazií, tak „Forever Autumn“ je v tomto ohledu poněkud příkré. Výhradně totiž čerpá z nešťastné lidské osudovosti, zabalené do podzimních barev a možná i z toho důvodu se na albu nenachází žádná rychlejší skladba. Pouze úvodní „So Fell Autumn Rain“ dává tak trochu vzpomenout na předchozí úspěšný počin, ovšem od zadumané „Hold On Tight“ je kormidlo nálady natočeno na melancholické absolutno. V kompozicích žalu a bolesti získaly velký prostor akustické kytary a v některých skladbách došlo i na smyčcové nástroje či akordeon.

Mezi nejdůležitější skladby (dle Daniela) patří samozřejmě titulní óda na podzim „Forever Autumn“ a svůj bolestný úděl naplňuje i balada „Homecoming“, věnovaná zesnulému otci Christiana Saarinena. Osobní Danielovou výpovědí je pak závěrečná „To Blossom Blue“, kde autor ztělesnil své utrpení a marnost, která ho během nahrávání provázela. Ze starých LAKE OF TEARS zbyla v podstatě jen holá kostra a do dnešních dob lze toto komorní album považovat spíše za jednorázový projekt, jenž ke kapele přitáhl nemetalové publikum. Ostatně metalový rank je reprezentován pouze „jemnou zuřivostí“ „Pagan Wish“. Jinak je „věčný podzim“ o absolutním zmaru a frustraci a jakkoliv může koncept alba působit křečovitě, tak si s ním kapela poradila s neskutečnou bravurou a lehkostí. Hudebním pojetím se však LAKE OF TEARS vydali zřetelné „proti proudu“ a z toho důvodu nebylo obecné nadšení nikterak závratné v porovnání s „A Crimson Cosmos“. V letargii zmítající se lidské osudy jednotlivých členů poté dostaly ránu ještě od letargicky pracujících Black Mark Records, jež si s propagací alba příliš práce nedali a i to je jedna z příčin, proč se nad „Forever Autumn“ pomalu zatáhla hladina. V obdobném režimu se pak nacházela i naprosto konsternovaná sestava: „Žádné další turné na podporu alba jsme nepodnikli. Já sám jsem v podstatě jen seděl doma a občas poskytl nějaký ten rozhovor“, konstatoval Daniel.

Now we’re bound for ground patrol, When we were ment to lose control, Sorcerers

Čas běžel a LAKE OF TEARS se pomalu dostávali do stádia rozkladu. Bubeník Jonas se začal více věnovat studiu psychologie a Mikael se svou prací stavaře také neměl zrovna času nazbyt. Vypadalo to, že časy jedné pozoruhodné formace ze Švédska jsou definitivně sečteny. Daniel však ve svém šuplíku stále uchovával nějaký ten nápad navíc a po zralé úvaze se rozhodl, že ještě poslední album přece jen spáchá: „Vždycky jsem rád spolupracoval s ostatními kluky z kapely, jenže tentokrát to nebylo možné. Proto jsem se rozhodl, že celou věc vezmu do vlastních rukou sám. Myslím, že ty skladby nejsou špatné, mám je rád, ale je mi jasné, že by album mohlo dopadnout lépe, kdybychom na něm dělali společně.“ Album „The Neonai“ z roku 2002 je tedy spíše Danielovým sólovým počinem, nicméně se svou hrstkou do mlýna přispěl i „letitý stín kapely“ Magnus Sahlgren (kytara), dále zpěvačka Jennie Tebler (znamenitě se uvedla již na albu „A Crimson Cosmos“ a rovněž zde ve skladbě „Sorcerers“ předvedla skvělou práci). Posledním najatým muzikantem byl Ulf Wahlberg, který se stal zároveň i producentem alba. A co přesně počin s šíleným bookletem, připomínajícím letáky Jehovistů, vlastně nabízí? Stylově se jedná o zdánlivý návrat k „A Crimson Cosmos“, ale v poněkud jiné podobě. Předně bicí automat nasměroval Danielovu hudbu k branám gotických legend THE SISTERS OF MERCY, ačkoliv zvuk kytar přece jen vyznívá víceméně metalově. Největší devízou zjednodušené hudební formy jsou ovšem klávesové party, které do „mlátičkového“ rytmu bicích skvěle zapadají. V tomto chytlavě třaskavém, takřka diskotékovém rejdění, se v podstatě nese hned několik stěžejních skladeb. Snad jen vpravdě precizní balady jako „The Shadowshires“ či křehká „Sorceres“, vedená krystalickým ženským vokálem, vybočují z řady tanečních spodků. Samostatnou kapitolou je finální exploze „Down The Nile“, s ohledem na předchozí kusy poněkud naštvaná a zapomenout pochopitelně nelze ani na závěrečné outro, tvořené úryvky z předchozích čtyřech kolekcí. Loučení v malém a bez fanfár. Tedy jak se to vezme. Black Mark ještě stačili v poslední fázi „ohledání mrtvoly“ vydat dvoudílnou kompilaci s názvem „Greater Tears Vol. 1 a 2, jejíž vydání kapela nevydýchala. Připadalo jí to úplně zbytečné a nepodstatné…

Such a dark cold way…

Uteklo několik málo let, odtekla spousta vody a znovuoživení LAKE OF TEARS se opětovně přihlásili o slovo, přičemž vedoucím mluvčím se znovu stal vrchní skladatel Daniel Brennare: „Mezi deskou ‚The Neonai‘ a novinkou ‚Black Brick Road‘ jsou pouhé dva roky, jenže kapela se v podstatě rozpadla hned po vydání ‚Forever Autumn‘. ‚The Neonai‘ jsem dal pak dohromady hlavně proto, že jsme měli s Blacl Mark Records smlouvu ještě na jedno album. Zdaleka se však nejednalo o kolektivní dílo. Pak ovšem přišel den, kdy jsme rozhodli to spolu znovu zkusit. Sehnali jsme si prostor ke zkoušení a zkusili jsme si zahrát nějaké naše staré věci. Z kraje to sice příliš nefungovalo, ale bylo v tom tolik energie, že jsme pokračovali dál. Hraní nás začalo znovu bavit a postupem času začaly vznikat skladby na novou desku.“ Entuziasmus a počáteční nadšení restartované sestavě naštěstí nevyprchalo, a pokud byly předchozí počiny protkány vzorovou součinností kytar a kláves, tak na „Black Brick Road“ dochází k absolutnímu vodopádu barev. Jednoduché a zároveň naprosto strhující písně zažívaly svou kulminaci na „A Crimson Cosmos“, ovšem comebackové album se v tomto ohledu svému předchůdci směle vyrovnává. Daniel na to má rovněž hodně přímočarý názor: „Nikdy jsme se nepovažovali za skvělé muzikanty, jsme spíš hudebníci, kteří svou hudbu dělají pro zábavu. Naše skladby jsou postaveny na jednoduchých základech, poctivých riffech, na které je postupně nabalováno všechno ostatní. Kdo se však domnívá, že vymyšlení jednoduchého riffu je něco snadného, rozhodně se mýlí. Pro nás není důležité, jestli hrajeme rychle, nebo pomalu, jde nám o to, abychom vždy dokázali vytvořit dobrou skladbu.“ Skladatelský rukopis Daniela a spol. se tedy v průběhu let nijak nezměnil, nicméně po stránce lyriky jsou nové skladby ovlivněné realitou běžného života. V úvodní skladbě „The Greymen“ se hlavní protagonista staví pohrdavě ke všem zazobaným kravaťákům v byznyse. Svůj podivínský život pak vybarvuje v kompozici „Crazymen“, kde je představena prostota života, kterému většina dnešních smrtelníků nemůže rozumět.

Zajímavý pohled pak Daniel nabízí v samotné titulní skladbě: „V ‚Black Brick Road‘ jsem se snažil vyjádřit vlastní pochopení lidského života. Všichni jsme na nějaké cestě, která jednou skončí a všechno se rozplyne. Cesty končí tím, že nakonec všichni zemřou.“ Za jistých okolností by právě tato teskná balada mohla figurovat na albu „Forever Autumn“, ale totéž by se dalo říci v bledě modrém o impozantní vypalovačce „A Trip With The Moon“, střípku odchlíplého z období „A Crimson Cosmos“. Co víc si přát? Návrat jako z pohádky a po sedmi letech nabraný kurz do útrob koncertních sálů. Tentokrát však s „rozumem“. Jak Daniel pravil, netřeba si rozbourávat životy na druhý pokus. Od těchto dob tedy kapela navštěvuje pouze osvědčené destinace a asi málokdo by před časem věřil tomu, že doslova státu kultu získají LAKE OF TEARS v Rusku a dalších východoevropských státech. „Naplánování tour je vždy otázka priorit. Není snadné sladit rodinný život s potřebami čtyř lidí z kapely. Život je bohužel jen jeden a je opravdu těžké s ním pracovat tak, aby měl člověk na všechno dost času,“ konstatoval Daniel.

We are the Children of Grey, With amount to stay

Po třech letech víceméně aktivního muzicírování se švédští melancholici znovu začali zabývat otázkou nového alba. A po necelých třech letech se na metalovém marketu zjevuje ufounsky vypadající CD s pikantním názvem „Moons And Mushrooms“, které kapela nahrála ve studiu Mega ve spolupráci se zvukovým inženýrem Christianem Silverem. A je to právě sound, jež nabízí posluchačům dosti rozličný pohled na doposud vstřícně znějící zasmušilost. Nové skladby mají mnohem jadrnější kytarový zvuk a vůbec ona tradiční melancholie se kamsi vytratila. Jediným romantickým pohlazením je balada „Like A Leaf“, ovšem to je jen pouhý zlomek z rozbité láhve starých nálad. Pokud na předchozím albu doslova laskají posluchačova ouška malebné klávesové podklady, tak na „Moons And Mushrooms“ k něčemu podobnému nedochází ani omylem. V tomto ohledu zůstal výraznější pouze zvuk Hammondových varhan, jako je tomu kupříkladu ve skladbě „Children Of The Grey“, jakési parafrázi na slavnou „Children Of The Grave“ od BLACK SABBATH. Nicméně tento odkaz není jedinou zdravicí vůči „starým slavným“. Na digipackové edici alba se nachází bonusový přídavek v podobě skladby „There A Better Way“ z dílny STATUS QUO. „Jednou jsem přišel k jednomu mému kamarádovi a právě v tu chvíli běžel v televizi klip téhle skladby. Ihned mě napadlo, že bychom si ji mohli zkusit zahrát. Jinak já osobně rozhodně nepatřím k velkým fandům STATUS QUO, i když třeba tahle skladba je opravdu moc dobrá“, poznamenal Daniel, který zároveň přiznal, že „Moons And Mushrooms“ je pravděpodobně nejoptimističtějším dílem, na kterém se kdy podílel.

Mezi truchlivé songy nezařadil ani výše zmíněnou „Like A Leaf“: „Na tomhle albu se nám podařilo některé lidi dokonale zmást. ‚Like A Leaf‘ je jedna z nejšťastnějších skladeb na albu. Pamatuji se, že ústřední melodie se mi dostala do hlavy jednoho letního rána, kdy jsem spal v lese. Tam jsem shodou okolností trávil nějaký čas. Tuhle skladbu mám opravdu moc rád, vždycky si vzpomenu na tu pohodu, kdy jsem ji skládal.“ Zajímavou historii má ale také závěrečná „Planet Of The Penguins“, jejíž abstraktní text dlouho nevedl k finálnímu pojmenování. Po jednom koncertě na Ukrajině však Daniel spatřil v jídelním lístku dobrůtku nazvanou právě tímto způsobem. Hned bylo jasné, kterak se poslední kousek na desce bude jmenovat. „Moons And Mushrooms“ je ovšem v kontextu předchozích litanií kolekcí poměrně komplikovanou a většina příznivců starší tvorby ji přijala značně rezervovaně. Štěstí kapele nepřálo ani co se týče výběru vydavatelské společnosti. Německý label Dockyard 1 sice protřelé Švédy v prvních měsících vehementně podporoval, nicméně po dalších dvou letech zcela ukončil svou činnost.

Gonna get you next floating in darkness (Six, six, six)

Čtyři roky jsou v životě lidském takřka nulovým úsekem, ovšem s ohledem na hudební evoluci LAKE OF TEARS může tento interval představovat jakoukoli časovou hodnotu. Pokud bylo předchozí album předurčením dílčích změn, tak stále aktuální počin „Illwill“ z roku 2011 můžeme považovat za prohnilého červotoče, který se prokousal do diskografie bez studu a zábran. Tak jednoduché to ovšem není. Daniel a spol. totiž znovu prožili komplikovanější období. Pokud na první krizi zareagovali umrlými baladami, nacházejícími se na „Forever Autumn“, tak na „Illwill“ představili přesně opačný scénář: A jak výsledný produkt vlastně zní? Bez dvou výjimek hodně agresivně a brutálně. Album otvírá doslova thrashmetalová rubanice s maximálně chytlavými pasážemi, které jsou navíc zdémonizované lyrikou a v neposlední řadě naléhavým frázováním Mr. Daniela. Obdobně razantní (a ještě možná víc) jsou LAKE OF TEARS i v dalších skladbách. Tak např. tvrdými kytarovými riffy se to hemží v titulní skladbě, přičemž největší peklo přichystala trojice (tentokrát bez kytaristy Magnuse Sahlgrena, kterého nahradil Fredrik Jordanius) na úplný závěr. „Midnight Madness“ zavání sírou black metalo, což je tedy kauf věru nečekaný, byť Daniel často prohlašoval, že je velkým příznivcem DARKTHRONE. Nicméně určitá symbióza „starého“ zármutku a soudobé agrese přinesla v konečném účtování kolekci nadmíru podařenou, přičemž v experimentálnější kompozici „U.N.S.A.N.E“ lze zaslechnout také vlivy patřící do kumbálků současných představitelů tzv. post-metalu.

Daniel v tomto ohledu však popírá, že by vyznění alba bylo dopředu cílené: „Na můj vkus mají rozhodně vliv thrasové, punkové i blackmetalové nahrávky, které jsem ale poslouchal vždycky. Jen se tahle hudba příliš nepromítala do naší tvorby. Rozhodně nejde o žádný kalkul, to co děláme, je absolutně upřímné.“ A čemu tedy připočíst tu markantní změnu zvuku a komplexně celého vyznění? „Domnívám se, že zlom nastal tehdy, kdy jsme spolu začali znovu chodit do zkušebny a společně hrát. Bylo to nesmírně vzrušující, vzít kytaru, podladit a hrnout to dopředu. Z toho důvodu je většina nových skladeb mnohem rychlejších, než tomu bylo dřív. Co se týče budoucnosti, tak vím jen jediné: Budeme hrát hudbu, ze které budeme mít dobrý pocit. Takhle jsme to dělali vždycky“, konstatoval Daniel, jenž se svou družinou vydal v roce 2012 dobývat Čínu. Vrchol koncertní šnůry se pak za několik málo měsíců uskutečnil v rumunské Bukurešti, a to v rámci festivalu The Metalhead Meeting. Právě z tohoto vystoupení posléze vznikl DVD+CD komplet s názvem „By the Black Sea“. A protože to technika dnešního světa dovoluje, tak si hned po aplikaci tohoto čtiva můžete celou show připomenout.

Bonus

LAKE OF TEARS se přednedávnem dočkali pocty v podobě vydání výběrového sampletu „Twenty Years In Tears“, kterého se zúčastnila celá řada známých spolků z celého světa. Dosti pikantní nicméně je, že na realizaci 2CD kompletu se podílela ruská společnost Fono ve spolupráci s oficiálním ruským fanklubem LAKE OF TEARS. Tomu říkám husarský kousek! Zde jsou kupříkladu dojmy Lucia Riose, frontmana mexické skupiny AGLAROND: „LAKE OF TEARS poslouchám už od alba ‚Greater Art‘ a třeba skladba ‚Tears‘ byla jednou z prvních, kterou vůbec naše kapela dokázala zahrát, takže můžu říct, že LAKE OF TEARS měli na náš hudební vývoj opravdu velký vliv. Pro tribut jsme si ovšem vybrali skladbu ‚The Raistiling And The Rose‘, která rovněž patří k našim oblíbeným.“ A můj osobní vítěz? Jednoznačně „Demon You / Lily Anne“ o DRACONIAN!

Současnost

Po devíti letech to vypadá, že se v průběhu příštího roku (2021) konečně dočkáme nástupce „Illwill“. Daniel Brennare v mezí dobí bohužel čelil hrůzné leukémii, jež mu pochopitelně sebrala mnoho energie. Jak to tak ale vypadá, další album LAKE OF TEARS skutečně bude! Daniel na něm údajně pracuje se studiovým inženýrem Christianem Silverem (ex- SUNDAWN). Better hold on tight!

ALL

https://www.facebook.com/thelakeoftears

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *