Spotřebované město, odrbaný klub, tedy hospoda o rozměrech, kde by se ztratilo 200 lidí, natož ta hrstka cca. dvaceti. Stejně nezůstali do konce. Řekněme pětina byla ožralá už před startem, nemálo odešlo v průběhu. Ale dost už kritiky, pojďme chválit. Představení chomutovské kapely KOTEL #26 se rozjelo chill-outovým šumlováním klávesáka a „kováře“, i když by se dalo napsat dvou kovářů, protože první jmenovaný kovářem opravdu je. Podstata hudby a pravá tvář přišla až se vstupem dalších dvou členů (zpěvák a basák) na praktikáblové pódium.

Od té chvíle jsme měli možnost nahlížet do industriální kuchyně a poslouchat profesionální výkon v amatérských podmínkách. Pokud jsem nucen vyslovit EINSTÜRZENDE NEUBAUTEN, je to hlavně kvůli nepřehlédnutelným kovovým konstrukcím, které nejsou na jevišti pouze pro parádu, ale jsou aktivně využívány. Dále je solidní zmínit i staré LAIBACH. Každý dělá svůj pohled na stejnou věc jinak a to je dobře. Souběžnost s našimi šikuly Kaspar von Urbach, cítím hlavně v „radosti“, kterou mi předali. Srdce plesá, když jsou písňové formy protkány nefalšovanými továrními zvuky, kombinované elektronickou výplní a hlučným smetím. Poctivá ruční práce všech čtyř protagonistů hladila po duši, rozdávala údery do hlavy, nohy nutila podupávat, chvílemi až tančit. I oči si přišly na své. Do posledního koutku zaplněná plocha pro vystupující, tu soška radostného dělníka z dob zapomenutých, stroje, přístroje, zařízení, totemy továrního věku, podporující projekce vhodně a vkusně doplňující hudbu samotnou.

S kapelou už jsem se setkal několikrát, mají za sebou i relativně dlouhou historii, ale teprve teď došlo v mém případě k přímému spojení. Nevím nakolik hraje roli solidní přístup, nakolik kapela zkouší, tvoří a připravuje, každopádně tudy vede cesta. Držím palce a těším se na další (živé) setkání, klidně i desku!

RadeK.K.