Jak už samotný název desky jemně vypovídá a naznačuje, jakého nechtěného hudebního vyšetření se všem neodbytným krvechtivým posluchačům dostane.
„Dočtu si ještě jednu stránku v patologickém slovníku a osamocen scházím do vlhkého sklepa pro svoji hokejovou masku a s milovanou Pilunkou vyrážíme do lesa pozdravit skupinku zaběhlých studentek. Slyším, jak se jejich smích nese mým lesem. Musím mít opět ticho a klid. Tak je to správné. Tahle to mám rád, a tak to taky musí být.“
Nenávistné zrno hluboce zakořenilo i v dalekých Spojených státech amerických a vyklíčilo v další podařený přírůstek extrémně tvrdého ranku. Celá deska se velice přesně a pevně drží v daném stylu a za půlhodinku a malý kousek nenabídne nic jiného, než stoprocentní hudební masakr!!! Sice občas trochu monotónního, ale opravdu po čertech stylového.
“A už je vidím. Sakra! Zaslechli moji „Pilunku“. Raději jsem ji vypnul. Vím, že se na ni můžu spolehnout. Musím být rychlý, rychlejší než ony. Nádhera. Prchají. Běží. Ale já jsem rychlejší. Jejich jekot se zbytečně rozléhá. Nikdo v mém lese není. Nikdo je neuslyší. Nikdo jim nepomůže. Jen běžte. Unavené se schovávají a pomalu tichnou. Moje milá „Pilunka“ zatím mlčí. Zrychlený dech je slyšet. Tak je to správné. Takhle to mám rád a tak, to taky musí být.“
Jedna skladba se přelévá do druhé. Celková soudržnost je naprostou jistotou. Všechny songy prokazují propracovanost a nemalou náročnost. Některé dokonce i zvolňují tempo, aby se poté vrátily ještě s větším nasazením a vytočily hudební otáčky celé desky zase o trochu víc.
„Moje „Pilunka“ pracuje spolehlivě. Přes její hlas neslyším ten odporný jekot! Nebyl zdaleka poslední a ostatní sice prchají, ale moc dobře víme, kdo je v lese pánem. Pokračuji… až do konce. Pěkně jedna za druhou. Nikdy nebudu sám. A ticho se vrací. Tak je to správné. Takhle to mám rád, a tak to taky musí být.“
Minimum prostoru na odpočinek a oddech poskytne intro před předposlední skladbou. Zvolenému stylu jasně dominuje vokální projev, který je naplněn velkou brutalitou a nenávistí – je navíc doprovázen doplňujícím vřískotem – obzvláště v závěru desky se s hlavním hlasem občas dostane do menšího dialogu. A o to zajímavěji oživí drsný průvodní vokál a celkové vyznění skladeb. Věřte že, tahle deska vám opravdu předvede hrůznou obludnost hudebního násilí v celé své zvrácené kráse. Agresivita a nasazení opravdu neustávají a tahle zabíjecí mašina hudebně vraždí dál a dál. Porcuje na kusy od začátku do konce. Uvidíme, co nám ISRAFEL přichystají příště…
„Piluška už vyčištěná, spokojeně odpočívá a hokejová maska je zpátky na svém místě. Trochu jsem se umazal od krve a ten jekot a řev už neslyším. Ticho. Krása. Klid. Všechno je v pořádku. Tak je to správné. Takhle to mám rád, a tak to taky musí vždycky být. Nikdo se nic nedozví, protože moje milovaní Piluška se o všechny ty narušitelky mého klidu, perfektně postarala. A ani jsem nezmeškal svůj oblíbený seriál. TV obrazovka bliká. Nechám se okouzlit a spokojeně usedám …“
Lze tady jasně vyposlechnout menší hudební vzor jednoho šíleného kazatele z Kanady (který už ale asi někde poustevničí), a pak i trochu hloubavěji a velice spekulativně lze zde i vystopovat jemný dozvuk veliké kapely z USA , ale ta už bohužel nikdy nebude fungovat, neb kytaristu byl zastřelen. Další kapely by se taky našly, ale vypisovat a označovat je nebudu. Moc se mi to naposledy nevyplatilo. Ale to si když tak dořeším o něco níže a o něco později. Taky jsem zvědav na jakém letním festivalu nebo akci na tyhle americké řezníky narazím. A to horory nemám rád…
Radim