HIIDENHAUTA

FinladS kapelou HIIDENHAUTA jste měli možnost se setkat na stránkách R.U.M. zinu už prostřednictvím recenze na velmi zdařilý debutový počin „Noitia on Minun Sukuni“, který mě zaujal nejen svoji hudební povahou, ale zároveň naprosto kolosální atmosférou. Byl jsem si takřka jist, že HIIDENHAUTA patří do stále rozrůstající se rodiny blackmetalových inovátorů, nicméně vokalista Fornjotur tuhle mou tezi rázně odvrátil a svými odpověďmi stvrdil příslušnost spíše ke „staré škole“. Pro vás, čtenáře, bude tak určitě nejhodnotnější, když si samotné album v poklidu poslechnete a určitým návodcem budiž i tento rozhovor, typicky blackmetalový, že?

Na úvod rozhovoru přijmi pozdravy k vám do Finska! Jak se daří?
Dobrý den, zrovna dneska je to bolest a utrpení. Jinak ale v pořádku. Naše nové album vyjde přesně 14.3. 2014, což je pro nás rozhodně skvělá zpráva! A taky začínáme dělat na klipu ke skladbě „Hiiden virsi“.

OK, pojďme hezky popořádku. Co bylo tou největší motivací, že z vás vyrostli metaloví hudebníci?
Hudba je způsob, jak nejlépe vyjádřit sami sebe, to znamená i ty nejhlubší emoce. Za sebe mohu říci, že hudba byla a je velkou částí mě už hezky dlouho a totéž se týká i psaní. Jsou to zkrátka ty největší věci v mém životě. Vše jde ruku v ruce. Poezie, hudba, víra, život, příroda a všechno dohromady.

Za sebou máte už několik nahrávacích procesů, které se jistě neobejdou bez tradičních dýchánků. Nicméně existuje nějaký systém, dle kterého postupujete? Pokus se popsat nějaký ten zajímavý okamžik, který jste spolu prožili?
Naše dýchánky ve studiu jsou naprosto pekelný! Vše probíhá v šíleném nepořádku, chladu, temnotě a za přispění všech těch prapodivných incidentů, které se dějí. Nevím, jak je to možné, ale přes všechno co si tam provádíme, jsme stále spolu a zatím nikdo z nás, alespoň doposud, nezemřel. Já osobně však v této době nerad vidím kohokoliv, nejraději sedím někde sám ve tmě a soustředím se na to, co je třeba udělat. To je všechno.

Vaše diskografie čítá kromě debutové desky také dvě ípka z roku 2013, jmenovitě se jedná o komplety „Surma Saapuu Suota Myöten“ a „Eikä Aurinko Valaise“. Jaké spatřuješ rozdíly mezi těmito materiály?
„Noitia na Minun Sukuni“ je rozhodně ucelenější a zahrnuje více multi-dimenzionální temnoty a pocitů než dříve. Další velký rozdíl mezi těmito třemi nahrávkami spatřuji především v našem hudebním růstu.

Při poslechu „Noitia na Minun Sukuni“ mě napadalo spoustu věcí, přesto bych si dovolil tvrdit, že těch nálad a emocí je ve vaší hudbě opravdu nespočet. Zřejmě asi neexistuje jedno jediné téma, které lze označit ryze za průvodní…
Doufám a myslím si, že naše hudba přináší posluchačům mnoho různých témat a pocitů, přestože se nejedná o koncepční album a stejně tomu tak je i u našeho EP “ Eika Aurinko valaise“. Podle mého soudu je „Noitia na Minun Sukuni“ velmi hlubokou a temnou nahrávkou, která vypráví příběh o přírodě, tmě, historii, anti-křesťanství a finsko-baltské mytologii.

Jakou náladu by měla vaše hudba především navozovat? Zcela depresivní mi zrovna nepřijde?
Řekl bych, že depresivně je pojata spíše lyrická část, ale po hudební stránce je naše hudba spíš smutná a také je z ní cítit blízké sepětí s přírodou. Rozhodně si nemyslím, že je depresivní nebo sebevražedná. Nicméně každý člověk vnímá hudbu jinak, hledá si vlastní cesty, a když si vezmu hudbu a texty, tak je to pořád jen jedna z částí. Hudební prožitek je vždy osobní záležitostí a „Noitia na Minun Sukuni“ není pouze o jednom pocitu.

Vyvíjí se nějakým způsobem proces vašeho psaní a následného nahrávání.? Existuje v tomto ohledu něco, co jste museli od svých začátků výrazněji změnit, když jste na desce pracovali?
Vlastně ne. Vždy se snažíme dělat to co je nám vlastní. Myslím, že to funguje.

Máte nějaké informace o tom, jak se CD libí vašim příznivcům?
Ne tak docela. Dali jsme nějaké kopie pouze našim známým, takže zatím žádné reakce nemáme, nicméně máme zprávy o tom, že je naše album veřejností docela očekáváno, alespoň tedy dle některých vskutku vášnivých zpráv. Za pár týdnů budeme vědět rozhodně víc.

Obal alba je opravdu hodně zvláštní. Na jedné straně z něho cítím strach, určitě je tam obsažen pocit jakési osamělosti, a pak k tomu ještě ten sníh, hlava zvířete… Má tohle všechno nějaký specifický význam?
Obal má hned několik významů, které se pohybují v rozmezí od osamělosti k nenávisti. Naším cílem bylo vyjádřit pomocí obrazotvornosti mnoho pocitů, které se dají interpretovat různými způsoby. Mimochodem v době, kdy byl snímek pořízen, byla pěkně zkurvená zima a náš výšlap do lesů s hlavou v ruce, trval několik hodin. Teď už ale hnije někde v klidu a čeká na příchod jara.

Jak moc vážně berete reakce fanoušků, kolegů a vůbec blízkého okolí?
Samozřejmě, že reakce na naši hudbu sledujeme, ale nic zásadního to pro nás neznamená. Kráčíme svou vlastní cestou, přičemž hudba samotná pro nás představuje něco víc, než jen prostředek, kterým „bavíme lidi“. Hudbu tvoříme pro vlastní potěšení a dáváme do ní i část sebe samých. Jen takhle lze s hudbou dýchat. Teď ovšem nehovořím ústy někoho jiného, ale pouze sám za sebe.

Jak bys definoval vaši hudbu posluchači, který ji nikdy neslyšel? S vydáním alba se tato otázka nabízí v podstatě sama…
To je těžké, nejsem si jist, jestli ji lze zcela přesně definovat. Jednoduše se snažíme navodit pocit poslední dechu, jako té poslední věci, kterou člověk udělá. Svoji produkcí máme blízko k přírodě, smutku, možná i hněvu. Když pak poznáte všechny souvislosti, pochopíte celistvost nahrávky a možná si i všimnete, že mezi písněmi není až taková rozmanitost.

Jaký je váš názor na klasickou podobu black metalu s ohledem na image? Dnes corpse paint používá čím dál méně kapel, z čehož rozhodně nejsou nadšení staří zasloužili „blackers“. Myslíš si, že třeba corpse paint je opravdu nezbytnou součástí skutečné black metalové show?
Svým způsobem je to nutnost, ale myslím si, že si lze poradit i bez toho. V zásadě však nemám rád jakékoliv show a už vůbec nechci být součástí nějaké zkurvené „muzikantské rodiny“. Nesnáším tohle všechno. Ale zpět k tvé otázce. Pokud corpse paint prostřednictví hudby umocňuje atmosféru, dělá ji silnější, pak i tohle všechno má svoji váhu a je úplně jedno,zda-li je to otázka minulosti nebo současnosti.

Jaký je váš názor na blackmetalovou vlnu nových kapel, které sice vycházejí z kořenů žánru, ovšem jinak si dělají věci jak je napadne? Máš pocit, že do této sorty kapel taktéž patříte?
Nechceme být součástí nějaké nové vlny, která stejně stojí úplně za hovno, protože popírá původní myšlenky black metalu. A co to pro nás znamená? Možná je to jen způsob jistého utrpení. Samozřejmě, evoluce žánru bude i nadále pokračovat, ovšem idea spojená s temnotou a antikřesťanstvím by z toho neměla vypadávat.

Jak je vaše hudba přijímána ve vaší zemi ? Mají ve Finsku přednost „progresivní“ kapely, anebo vládnou spíše tradiční druhy metalu?
Ve Finsku máme spoustu rozličných druhů metalu a některé jsou dokonce součástí mainstreamu. Je to už záležitost většiny, do babičky po dcery, všichni jedou ve stylu pop metalu a pochopitelně nějaký black metal nemají šanci pochopit. A to je dobře. Naopak ti, kteří se k této hudbě dostali, dobře vědí, co všechno jim přináší.

Prozraď, co v současné době nejvíce posloucháš? Máš pro českého příznivce metalu nějaký horký hudební typ?
Existuje hodně rozličných kapel, které posloucháme, ale raději nebudu jmenovat žádnou z nich. Všechno se však točí kolem black metalu, klasiky a taky ticha.

Skvělé! Jsme úplně na konci. Děkuji za rozhovor a v osobním i hudebním životě ti přeji hodně štěstí!
Díky! Zůstaňte ve tmě, tam je bezpečno!

ALL

http://hiidenhauta.bandcamp.com/

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *