František „Berry“ Březina – Pokud v tobě hudba rezonuje víc, než je u lidského jedince běžné, nemůžeš ji opustit!

Franta „Berry“ Březina je srdcař, jenž se v metalovém undergroundu pohybuje řadu let (pamatujete na fanzin Rinsing Stage?). Zážitků za ty dlouhé roky nasbíral nepočítaně, ostatně tento rozhovor toho budiž důkazem. A kdyby náhodou někdo z Vás nevěděl… Franta je lídrem agilního vydavatelství Magick Disk Musick, prostřednictvím kterého podporuje zejména realizace vinylových desek. V jeho shopu lze zároveň objevit celou řadu zajímavých titulů, takže pokud máte rádi tradiční hudební placky, určitě zbystřete pozornost! Na 666% budete v dobrých rukách!

Franto, začneme pěkně a pozitivně! Co ti v poslední době udělalo největší radost?
Zdravím Aleši, děkuju za prostor k rozhovoru, to je velká radost! Radosti je na různých frontách různá míra. Zůstaneme-li u hudby a scény, dělá mi největší radost label, respektive fakt, že je stále možné smysluplně vydávat fyzické nosiče, realizovat svý představy a sny a být stále součástí všeho, co je už dlouhý roky součástí mě. Radost mi dělá i to, jakým způsobem se vydavatelská scéna během let posunula a jak vzkvétá. Teď nemluvím o tom, že je všeho nepřeberné množství a člověk musí tvrdě vybírat, čím svou sbírku poctí nebo jakým směrem ji dále povede, ale přemíru vnímám vždy pozitivněji než nedostatek, proto mám z tý nekonečný záplavy „releasů“ radost, byť se často přidávám ke klejícím a jejich současné mantře, že tohle už se dávno nedá stíhat.

V hudebním undergroundu se pohybuješ mraky let. Představuje pro tebe hudba absolutní životní hobby? Nebo je to něco mnohem víc? Vzpomeneš si na vůbec první aktivní úkon, který jsi učinil v rámci tohoto velkého kolotoče?
Ano, hudba pro mě představuje absolutní životní hobby. V podstatě nic, co nějak úzce nesouvisí s hudbou, mě tak hluboce nezajímá. Na druhou stranu, s hudbou souvisí téměř vše. Každopádně hudba je to, co mě v průběhu 80. let zcela pohltilo a od té doby se tenhle blahodárný jev jenom prohlubuje. Mě to neděsí, ale těší. Nepochybuju o ničem. Je to víra. První aktivní úkon? Tím myslíš, co mělo veřejný dopad, že? To bude publikování recenzí a koncertních reportů v Metal Breath v první polovině 90. let. Současně s tím přišlo pořádání koncertů a vydavatelská činnost. Nic z toho mi dodneška neopustilo, byť míra těchto aktivit se různě proměňuje v závislostech na mnoha okolnostech. Mimochodem, fanzin Metal Breath je čerstvě naskenován v rozsahu všech 54 vyšlých čísel, kdo se chce tedy projít historií tuzemského metalu nebo si doplnit čísla, která se mu kdysi nedostala do rukou, má nyní jedinečnou možnost na www.metalbreath.cz.

Nastala ve tvém životě chvíle, kdy jsi chtěl od všeho utéci, začít se věnovat něčemu docela jinému?
Nenastala. Nikdy mě nic nebavilo víc. Ani náznakem. Ve svém blízkém i vzdáleném okolí jsem během let tyhle pochybnosti často nevěřícně pozoroval, ale i když dotyčný postoupil nějakou změnu v tomto smyslu, nakonec jsem cítil, že nebyl šťastný a dříve či později se k hudbě ve větší či menší míře vrátil. Pokud v tobě hudba rezonuje víc, než je u lidského jedince běžné, nemůžeš ji opustit, abys zůstal šťastný. Vždyť sám musíš cítit, o čem mluvím, a dát mi bezvýhradně za pravdu.

Jednoznačně s tebou souhlasím, mám to pochopitelně podobně. Ale teď už k dalším tématům. Technologický pokrok v mnoha ohledech ovlivnil chování subjektů na trhu. Hudební nosiče jsou dnes považovány za doprovodné produkty, hudební shopy mizí před očima. Jak o tomto fenoménu smýšlíš? Bral bys zpět dobu devadesátých let, nebo jsi spokojen s tím, co současnost nabízí?
Jsme spokojený v současnosti. Nenechám se ovládat nostalgií, i když se o to sem tam pokouší. Určitě vydávám víc současných titulů, než reedic z 90. let. I když ekonomicky „rozumnější“ by bylo vydávat reedice. Ale srát na ekonomiku, pokud to nějak funguje, a dělat to, co tě baví. A jít po cestě, která je tvému srdci nejbližší. Někdy mě děsí už jenom to, že si snad nelze přát víc. Nebo uklidňuje. Záleží na rozpoložení. Hudební nosiče jako doprovodný produkt jsou vnímány zhruba od dob, kdy jsem založil label, což je 12 let zpátky. Nemám s tím problém a možná to beru i jako výhodu proti letitým labelům, kterým se tím zhroutil svět, často se nedokázaly adaptovat, stagnují, živoří, či rovnou skončily. Mě je dobře v tom, co je teď a v podstatě se žádnému technologickému vývoji nebráním a ani se ho neobávám. Samozřejmě bych nechtěl skončit jako digitální label, k životu potřebujeme fyzický fetiš, očuchávat obaly a tak, ale kdyby to jednou přišlo a bylo to zcela nevyhnutelné, myslím, že se adaptuju a přizpůsobím. Nicméně věřím, že za tohohle života to nebude na pořadu dne.

Jakou tomu všemu ale dáváš budoucnost? Zmizí CD absolutně? Budou vycházet jen LP v malých nákladech atd.?
CD nezmizí. Podle mého odhadu – na základě dlouhodobého pozorování – tu budou stále v poměru k vinylům 1:1. Edice undergroundových kapel klesly během posledních 10 let od standardních 500 kusů na dnes běžných 250-300 kusů. Jestli budou za 10 let běžné edice 100 x LP, 100 x CD a 100 x MC si netroufám odhadnout, ale klidně je to možné. Pro upřesnění tedy ještě takto: 100 x LP, 100 x CD, 100 x MC a 1.000 x download. Budou vycházet striktně limitované edice pouhých 1.000 downloadů! Obecně hudební nosiče nikdy nevymizí zcela. Leda, že by lidstvo přišlo o sluch, zrak, čich a hmat. Hudební nosič dokáže naplno zaměstnat 4 smysly z 5 – to fakt není málo, například proti downloadu. Download za stovku, deska za čtyři – a pořád je to fér.

Často se hovoří o boomu právě vinylových desek. Jedná se ovšem o skutečný průlom v pravém smyslu slova?
Nikoliv. Zlatá éra desek se nikdy opakovat nebude. To, co vychází teď, je a stále bude jen nepatrný zlomek toho, co vycházelo v době, kdy byla gramodeska primárním hudebním nosičem. Titulů samotných sice vychází možná víc, než kdykoliv jindy, ale jejich náklady jsou edičně tak nízké, že to srovnání může působit až směšně. Pamatuji si, jak se mi poštěstilo získat dobový bílý vinyl alba „Persecution Mania“, který tehdy vyšel ve striktně limitované edici 5.000 kusů. A to bylo v roce 1987 sakra nízký číslo. Kdybychom to převedli na dnešní dobu, podobně atraktivní limit by u SODOM mohl čítat třeba jen 250 kusů. Prostým výpočtem je to 20 x míň. Jo, takhle nějak šly ediční náklady desek dolů i v případě velkých metalových kapel. Je tam tedy více tzv. proměnných, ale zjednodušeně to takhle je. A další propad už nemůže být takhle propastný, protože k nule už je dneska blízko téměř každý.

Označil by ses za sběratele desek? Je nějaký kousek, ke kterému máš naprosto mimořádný vztah?
Sběratel je podle mě ten, kdo sbírku kompletuje podle nějakého jasně daného klíče, což já – obávám se – nejsem. Mám sice téměř kompletní zhruba dvacítku svých top kapel, ale u jiných mi často stačí jen vybrané desky nebo dokonce best of. Moje sbírka je „kompilát“ toho, co mě baví poslouchat, a než si koupit čtvrtou verzi stejné desky a jen ji sběratelsky zařadit a poznamenat si odlišný katalogový číslo, raději dám přednost něčemu, co budu nějaký čas poslouchat jako novinku. Cením si třeba toho Sodomu, o kterém jsem mluvil, nebo spíš obecně diskografií, které jsem postupně „nasbíral“ během let z dobových vydání a ne zpětně během jednoho roku z reedic nebo aukcí za nesmyslné ceny. Pro mě má absolutní hodnotu během let přirozeně vytvořená sbírka, ne během pár měsíců naklikaná z internetů. Každá deska musí mít příběh, i když kdysi přišla v balíku s dalšími patnácti. Naprosto mimořádný vztah můžeš mít i ke sběratelsky relativně obyčejným deskám. IRON MAIDEN – The Number Of The Beast, MEGADETH – Rust In Peace, JUDAS PRIEST – Painkiller, DEATH – Human, SUFFOCATION – Effigy Of The Forgotten, aj. A tuzemské nemá cenu ani jmenovat. Přelom 80. a 90. let prakticky vše včetně dobou rámovaných obskurností typu DIVNEJ PACH.

Stále se objevuješ jako prodejce nosičů na různých festech či koncertech. Našel bys ve svém arzenálu nějakou vtipnou historku, která se váže k přímému kontaktu se spotřebitelem? Určitě to znáš, lidé mívají různé požadavky… 🙂
Jak pravil Poly, a sice že opakovaný vtip teprve začíná být vtipem, mi to v tomhle případě moc nesedí. Občas musí člověk projevit velkou míru empatie, aby ustál stále dokola se opakující historky typu „tohle mám na půdě“. Ale ty s rozvojem internetu takřka zcela zmizely. Půdy byly promptně vyklizeny a vinyly rozvěšeny jak skalpy nespoutaného mládí ve virtuálních aukčních síních. Nejen, že se cenově zcela a zřejmě definitivně zbláznily veškerý kamenný antikvariáty, ale všichni, kdo kdy vlastnili alespoň několik vinylů z období své bezstarostnosti, už je zpeněžili a mj. mimoděk posunuli cenovou relaci té které desky alespoň o kus výš. Mluvím teď obecně a jaksi sarkasticky, ale v podstatě se tohle děje. Čili o svých pokladech jsou dnes zpraveni všichni a „vtipných“ historek typu „Gramodesky – proboha – dneska?!“, „Co je to za velký cédéčka?“ Nebo často jen prosté a lakonické „Co to je?!“, citelně ubylo, respektive zcela zmizely. Dneska je spíš (a skutečně) vtipná historka, že se objevují lidé, kteří tě cení, protože podle nich vinyly dneska už dávají ekonomický smysl. Nedávají. V undergroundu je to pořád záležitost nadšení bez pudu sebezáchovy a v mainstreamu otázka jakési kolem zrovna letící formy prestiže. Velká kapela si ji koupí relativně za drobný, undergroundová v tom může utopit všechno, a to včetně své existence.

Metalisté jsou ve velkém měřítku laděni spíše konzervativně, na podporu kapel jsou tak nějak navyklí, rádi si nějaký ten kousek do sbírky koupí. Tak to mají alespoň ti „dříve narození“. 🙂 Ale co mladší fanoušci? Řekl bys, že toto přejímají od těch starších? Nakupují u tebe i posluchači výrazně mladší (viděno např. na festivalech, koncertech atd.)?
Ano, nakupují. Ale je jich míň a mají jen omezené prostředky. Překvapila mě ale jiná věc. Mezi o generaci až generace mladšími je nemálo těch, se kterými můžeš vést naprosto zasvěcenou debatu o starých kapelách a dávné době, jako by ji zažili. Zajímají se, umějí hledat a orientovat se, a tak mají spoustu klíčových informací, kterým rozumí a chápou kontext. Jsem tomu rád, protože kromě desek po nás zbude hlavně mladá generace.

Pod hlavičkou Magick Disk Musick už nějak ten rok realizuješ vydávání právě vinylů. Podle jakého klíče si kapely vybíráš? Dá se říci, že všechno to, co vydáš, toho jsi ve své podstatě i příznivcem?
Přesně tak. Každé vydání, respektive titul, co vydám, mi vždy připadá natolik dobrý, že jsem schopný si od něj v krajním případě ponechat 100, 250, 330, 500 nebo 666 kusů. Ale naštěstí se mi to u žádného titulu nepodařilo – u některých už mi zbyl jen jeden jediný sbírkový kus!

Co všechno musí kapela splňovat, aby ses s ní byl schopen domluvit na spolupráci?
Musím cenit hudbu i texty – často rovnocenně. Musí se nějak vejít do žánrových mantinelů alternative / hardcore / metal. Musí mi být lidsky sympatická. Musí počkat, až ji sám oslovím. Musí mít víc než kladný vztah k fyzickým nosičům – zpravidla alespoň jeden člen musí být posedlý vlastní sbírkou, případně alespoň bohem nebo ďáblem. Musí umět hrát a skládat písničky v pravém slova smyslu. Musí být střelená a musí mi naprosto důvěřovat. Jednou se musí rozpadnout (to ale není podmínka, to je na závěr jediný holý fakt).

V současné době jsou tvým největším úlovkem určitě DARK GAMBALLE, kterým jsi vydal poslední řadovku „Hluboký nádech“. Jak se zrodila vaše vzájemná spolupráce? Jednalo se v tomto případě o jednorázové spojení, nebo se dá v budoucnosti počítat s něčím dalším?
S DeSedem jsme se pár let oťukávali, až to zcela přirozeně vyplynulo. Mít DARK GAMBALLE v portfoliu releasů je pro mě čest a splněnej sen. Vždycky mi dávalo smysl vydat DARK GAMBALLE, konečně svým žánrem nezařaditelným kamkoliv a svou filozofií kapela dokonale souzní s labelem. V budoucnu se dá počítat s lecčím, ale já neplánuji moc dopředu. Baví mě spontaneita, ne předem nalinkovaný roky. U týhle činnosti to stejně ani není možný, vše se proměňuje doslova ze dne na den. Takže si užívejme „Hlubokého nádechu“, dokud je. Co bude dál, to je vždy překvapením i pro mě samotného.

Kapelám po stránce propagace poskytuješ hodně kvalitní zázemí. Máš předem určené scénáře, jak jednotlivé produkty propagovat, nebo jednáš v mnoha ohledech spíše intuitivně?
Určitý scénář existuje, ale jako všechno se proměňuje, doplňuje, rozvíjí. Propagace je v současné době informačního tsunami téměř beznadějná. Tisková zpráva mizí z hlavních stránek e-zinů často ještě v den zveřejnění a je dusána neutuchajícím nánosem dalších a dalších novinek. „Nezbývá“ než vydávat kapely, po kterých se lidi sami zeptají a jejichž jméno zadají například do vyhledávače. Podotýkám, že se jedná o milou nezbytnost. Alba dávám v den vydání v plném rozsahu na bandcamp a youtube, pořizuji drobná „unboxing“ videa, sem tam pomohu s koncertem. Žánr recenze mi bohužel téměř přestal dávat smysl. Funguje snad jen jako další zmínka o kapele, ale jejich úroveň dávno ztratila někdejší určitou sílu a styl, které by přiměly posluchače k tomu je skutečně číst. Pocítila to zřejmě i většina recenzentů, která prakticky přestala psát. Naposledy jsem hromadně rozeslal recenzní CD asi před pěti lety. Recenze vyšly maximálně ve třetině obeslaných e-zinů. Dávají mi dnes smysl videorecenze, ale kdo je dělá?

Velké téma, které bývá často přetřásáno, se týká úrovně českých kapel, jímž se ve velkém až tolik nedaří prosadit se ven. Kde je tedy zakopán pes? Co je podle tvého názoru potřeba k tomu, aby i naše scéna byla schopná vyprodukovat „český BEHEMOTH“ (s nadsázkou řečeno)?
Obětovat kapele bezvýhradně vše, věnovat se jenom jí, a to 30 hodin denně. Mít jistý talent, kromě zručné produkce zvládat neméně zručně i určitou image a pódiovou show. Tím nemyslím tebou zmíněné BEHEMOTH, ale od nás mi sem zapadají CULT OF FIRE. Tahle kapela se venku etablovala, aniž by bylo podstatné, odkud je. Brát svět jako celek a nemít v hlavě hranice, které je třeba prorážet. Když máš sen a vizi, hranice jsou směšný, neexistují. Navíc to dneska není ani fakticky nutné. Pohyb je volný. Kdo to tak cítí, má stejnou šanci. Zápal, píle, přesvědčení, láska k metalu až za hrob. Cílevědomost a zdravé sebevědomí.

Mají např. o tvé produkty zájem v zahraničí?
Ne nijak zvlášť, maximálně v jednotkách procent z celkového objemu, většina mých kapel navíc zpívá česky a jako teritorium si vědomě vybrala Českou republiku. Z česky zpívajících kapel sice jaksi mimoděk kdysi „prorazili“ MASTER´S HAMMER, ale ti spolutvořili žánr, tam se jedná o okolnost zcela výjimečnou a fenomenální.

Jaké máš plány na rok 2020? Chystáš vydání nějakých zajímavých titulů?
Plány nikdy neprozrazuji, často ani kapelám. To je samozřejmě nadsázka a věřím, že na několik zajímavých titulů se v roce 2020 budeš moci těšit. Ale i kdyby nic nevyšlo, alespoň ti zbydou prostředky na doplnění titulů, na které se zatím nedostalo a po kterých tvá sbírka opakovaně volá! Slyšíš, tam v dálce…

ALL

https://www.madmusick.cz/

https://www.youtube.com/user/madmusickcz/featured

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *